Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky A. S., zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, sídlem Lazarská 11/6, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2024 č. j. 25 Cdo 1618/2023-645, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2022 č. j. 58 Co 335/2022- 607 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. června 2022 č. j. 18 C 361/2015-545, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti DER Touristik CZ a. s., sídlem Babákova 2390/2, Praha 11 - Chodov, a J. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka v roce 2005 na zájezdu do Egypta organizovaného obchodní společností Cestovní kancelář FISCHER, a. s., utrpěla úraz, v důsledku kterého trpí trvalým ochrnutím dolní části těla, je upoutána na invalidní vozík, pozbyla soběstačnosti a je tak odkázána na péči druhých. Soudy v jiných řízeních vedených mezi stěžovatelkou jako žalobkyní a), vedlejším účastníkem, jejím manželem, jako žalobcem b), a vedlejší účastnicí jako žalovanou dospěly pravomocně k závěru, že za újmu způsobenou úrazem stěžovatelky a jeho následky odpovídá zájezd zajišťující cestovní kancelář, jejíž právní nástupkyní je vedlejší účastnice. Současně obecné soudy dospěly k závěru, že právní úprava neumožňuje stěžovatelce vůči vedlejší účastnici přiznat do budoucna nárok na rentu, tedy pravidelně vyplácenou částku. Proto stěžovatelka vede řadu řízení, v nichž se po vedlejší účastnici domáhá vždy za určité období zpětně náhrady nákladů na léčení a na péči o svoji osobu. V jednom z takových řízení byla vydána napadená rozhodnutí.
3. V nyní posuzované věci se původně stěžovatelka a vedlejší účastník domáhali po vedlejší účastnici zaplacení 3 805 Kč představující náklady na léky, které vynaložili v období od 1. 1. 2015 do 30. 6. 2015 v příčinné souvislosti s úrazem, který stěžovatelka utrpěla v roce 2005 na zájezdu do Egypta, za nějž odpovídá vedlejší účastnice. Dále požadovali zaplacení částky 336 660 Kč představující náklady na zajištění péče o stěžovatelku (základní obsluhy stěžovatelky) za období od 1. 1. 2015 do 30. 6. 2015, přičemž tuto pomoc stěžovatelce poskytuje její manžel. V žalobě tvrdili, že tuto pomoc poskytuje v rozsahu 15,5 hodiny denně (120 Kč za jednu hodinu), za což požadovali 1 860 Kč denně (336 660 Kč za celé rozhodné období).
4. V předmětné věci bylo rozhodnuto nejprve rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 23. 2. 2017 č. j. 18 C 361/2015-151, jímž bylo žalobě v plném rozsahu vyhověno. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 21. 9. 2017 č. j. 58 Co 198/2017-205 rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku II. ve vztahu mezi vedlejším účastníkem a vedlejší účastnicí změnil tak, že žalobu se žádostí o zaplacení 336 660 Kč s příslušenstvím zamítl, ve zbývajícím rozsahu rozsudek obvodního soudu zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud rozhodnutím ze dne 31. 10. 2018 č. j. 25 Cdo 1292/2018-276 dovolání vedlejší účastnice odmítl. Obvodní soud rozsudkem ze dne 13. 7. 2019 č. j. 18 C 361/2015-333 uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce a vedlejšímu účastníkovi částku 3 805 Kč, stěžovatelce částku 312 660 Kč s příslušenstvím, ve vztahu ke stěžovatelce žalobu ohledně částky 24 000 Kč s příslušenstvím zamítl. Městský soud rozsudkem ze dne 17. 10. 2019 č. j. 58 Co 309/2019-391 rozsudek obvodního soudu ve výroku o platební povinnosti vedlejší účastnice ve výši 3 805 Kč s příslušenstvím vůči stěžovatelce a vedlejšímu účastníkovi a v části výroku o povinnosti zaplatit stěžovatelce 83 000 Kč s příslušenstvím potvrdil, ve zbývající části vyhovujícího výroku jej změnil tak, že žalobu o zaplacení 229 660 Kč s příslušenstvím zamítl (zamítavý výrok obvodního soudu co do požadavku na úhradu 24 000 Kč s příslušenstvím zůstal odvoláním nedotčen).
Nejvyšší soud k dovolání stěžovatelky rozsudkem ze dne 31. 3. 2021 č. j. 25 Cdo 289/2020-428 rozsudek městského soudu v části výroku I., jíž byl změněn rozsudek obvodního soudu tak, že žaloba co do požadavku stěžovatelky na zaplacení částky 229 660 Kč s příslušenstvím se zamítá a v nákladových výrocích II., IV., zrušil a věc vrátil městskému soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Následně byl usnesením městského soudu ze dne 10. 6. 2021 č. j. 58 Co 309/2019-468 rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku II.
o věci samé, bylo-li jím rozhodnuto o povinnosti vedlejší účastnice zaplatit stěžovatelce 229 660 Kč s příslušenstvím a v nákladovém výroku V. zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Předmětem řízení tak zůstal pouze nárok stěžovatelky, představující náklady na péči poskytovanou blízkou osobou, manželem stěžovatelky za období od 1. 1. 2015 do 30. 6. 2015, kterou stěžovatelka potřebuje s ohledem na svůj zdravotní stav poté, co utrpěla v roce 2005 při zájezdu do Egypta úraz.
Městský soud uložil obvodnímu soudu, aby postavil najisto, jaké úkony ve smyslu výčtu obsaženého ve vyhlášce č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách předpisů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 505/2006 Sb."), si nad rámec běžné rodinné solidarity žádá péče o stěžovatelku a jaká je jejich časová náročnost. V tomto směru bylo na obvodním soudu, aby vyzval stěžovatelku podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.
s. ř."), k doplnění tvrzení a označení důkazů k prokázání těchto tvrzení.
5. Obvodní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce částku ve výši 201 760 Kč s příslušenstvím, představující finanční prostředky na zajištění péče o stěžovatelku od 1. 1. 2015 do 30. 6. 2015 (výrok I.), žalobu se žádostí o zaplacení částky 27 900 Kč s příslušenstvím ve vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí zamítl (výrok II.), ve vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Obvodní soud shrnul, že předmětem řízení zůstal pouze nárok stěžovatelky, představující náklady na péči poskytovanou blízkou osobou, manželem stěžovatelky za období od 1. 1. 2015 do 30. 6. 2015. Vztahy mezi účastníky posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), a dovodil odpovědnost vedlejší účastnice za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s dopravní nehodou autobusu při plnění závazků z cestovní smlouvy (§ 852i občanského zákoníku).
S odkazem na vyhlášku č. 505/2006 Sb. vyšel obvodní soud z limitu, který je stanoven pro ceny účtované profesionálními pečovatelskými službami ve výši 130 Kč za jednu hodinu, když tento limit je tzv. stěžejním referenčním bodem pro náležitou a ústavně souladnou úvahu soudu ve smyslu § 136 o. s. ř. pro stanovení kompenzace za leden 2015 až červen 2015. Stěžovatelka vycházela z částky 120 Kč za hodinu a v souladu s výše stanoveným limitem, kdy časový rozsah péče činící 15,5 hodiny denně je přiměřený, stěžovatelce náleží za každý den částka 1 860 Kč. Z celkového počtu dní je nutno odečíst dobu, kdy stěžovatelka pobývala v rehabilitačním zařízení ode dne 18.
2. 2015 do 4. 3. 2015 (15 dní) a zohlednit příspěvek na péči, který jí byl poskytnut za 6 měsíců ve výši 6 x 4 000 Kč, celkem 24 000 Kč. Obvodní soud uzavřel, že žaloba je tak důvodná ohledně částky 201 760 Kč, ve zbývajícím rozsahu obvodní soud žalobu ohledně částky 27 900 Kč zamítl.
6. K odvolání vedlejší účastnice městský soud napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu v části výroku o platební povinnosti vedlejší účastnice ve výši 201 760 Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalobu ohledně částky 119 520 Kč s příslušenstvím zamítl, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Rovněž městský soud vyšel ze zjištění, že limit stanovený pro ceny účtované profesionálními pečovatelskými službami podle § 5 odst. 2 vyhlášky č. 505/2006 Sb., ve znění účinném k 1.
1. 2015, činí 130 Kč za jednu hodinu, přičemž tento limit s přihlédnutím k potřebnému časovému rozsahu je stěžejním referenčním bodem pro náležitou a ústavně souladnou úvahu soudu ve smyslu § 136 o. s. ř. pro stanovení kompenzace za péči právě pro rozhodné období (leden 2015 až červen 2015). V návaznosti na závazný právní názor vyslovený v předchozím zrušovacím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021 sp. zn. 25 Cdo 289/2020 ohledně způsobu stanovení výše náhrady v návaznosti na ocenění profesionálních pečovatelských služeb podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 108/2006 Sb.), ve spojení s prováděcí vyhláškou č. 505/2006 Sb., dospěl městský soud po částečném doplnění dokazování ke zjištění, že v rozhodném místě a čase se částka, kterou by stěžovatelka musela platit profesionální pečovatelské službě, pohybovala mezi 100 Kč až 120 Kč za jednu hodinu péče na základě smlouvy uzavřené podle § 91 odst. 1 tohoto zákona, s čímž je žalobou požadovaná odměna 120 Kč za hodinu v souladu.
Jako adekvátní stavu stěžovatelky soud považoval péči v rozsahu 9,5 hodiny denně na rozdíl od obvodním soudem stanoveného rozsahu péče 15,5 hodiny denně. Soud dále hodnotil provedené důkazy včetně znaleckých posudků a uzavřel, že stěžovatelka má nárok na náhradu nákladů na péči v rozsahu odpovídajícím 9,5 hodinám denně po 120 Kč za každou hodinu, po odečtení pobytu v rehabilitačním zařízení v době od 15. 2. 2015 do 4. 3. 2015, kdy manžel stěžovatelky žádnou péči nevykonával, činí v době od 1. 1.
2015 do 30. 6. 2015 rozsah péče celkem 166 dnů. Po odečtení příspěvku na péči v částce 24 000 Kč tak má stěžovatelka nárok na úhradu 165 240 Kč, ovšem již dříve jí byla pravomocně přiznána částka 83 000 Kč, žalobě tak vyhověl pouze co do částky 82 240 Kč.
7. Proti rozsudku městského soudu v části, ve které byl změněn rozsudek obvodního soudu, podala stěžovatelka dovolání. Vedlejší účastnice podala dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku městského soudu, řízení o tomto dovolání bylo usnesením obvodního soudu ze dne 27. 3. 2023 č. j. 18 C 361/2015-640 zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku z dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatelky podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud stěžovatelkou namítaný rozpor rozhodnutí městského soudu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu neshledal. Konstatoval, že v projednávané věci nebylo pochyb o tom, že dlouhodobá péče poskytovaná stěžovatelce jejím manželem přesahuje rámec běžné rodinné solidarity, a byl respektován závěr zmiňovaný v nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2020 sp. zn. II. ÚS 664/19
[(N 74/99 SbNU 406); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], že není přiměřené považovat péči o závislou osobu za běžnou činnost směřující k uspokojování potřeb rodiny. Městský soud vycházel též z kritérií formulovaných v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021 sp. zn. 25 Cdo 289/2020, vydaném v této věci, a dále v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. 11. 2021 sp. zn. 31 Cdo 1904/2021, vydaném v návaznosti na závěry vyslovené ve výše uvedeném nálezu Ústavního soudu.
8. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud její dovolání odmítl, aniž by se vyjádřil k jí předestřené právní otázce, čímž porušil její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka ve svém dovolání mimo jiné odkazovala na nález ze dne 27. 4. 2020 sp. zn. II. ÚS 664/19 , ve kterém se Ústavní soud již vyjadřoval k obdobnému jejímu nároku v minulosti, a namítala nesoulad postupu nižších soudů podle Ústavním soudem uvedené zásady plného odškodnění. Dovozuje, že s ohledem na Ústavním soudem deklarovanou zásadu plného odškodnění poškozené osoby bylo napadenými rozhodnutími porušeno její právo na soudní ochranu.
9. Stěžovatelka Nejvyššímu soudu vytýká, že se řídil rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. 11. 2021 sp. zn. 31 Cdo 1904/2021 a v rozporu s nálezem ze dne 27. 4. 2020 sp. zn. II. ÚS 664/19 (N 74/99 SbNU 406) jí neposkytl plné odškodnění, ale rozhodl podle toho, jaké ceny jsou účtovány klientům pečovatelských služeb, ačkoli tato cena nepředstavuje plnou hodnotu, kterou má péče poskytovaná pracovníky pečovatelské služby. Dále stěžovatelka poukázala na to, že péče poskytovaná pečovatelskými službami nepokrývá celý rozsah péče, již stěžovatelka potřebuje.
10. Stěžovatelka poukazuje na to, že Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí ze dne 10. 11. 2021 sp. zn. 31 Cdo 1904/2021 dopustil dezinterpretace výše uvedeného nálezu Ústavního soudu. Příspěvek, který je v těchto případech účtován pečovatelskými službami jejich klientům, není skutečnou hodnotou odměny pracovníků pečovatelských služeb, neboť s výší tohoto příspěvku nesouvisí. Odměna pečovatelů, kteří jsou zaměstnanci pečovatelských služeb, není vázána na výši plnění, kterou platí jejich klienti. Rozpor mezi těmito výklady je patrný právě z nálezu ze dne 27. 4. 2020 sp. zn. II. ÚS 664/19 , ve kterém Ústavní soud stanovil, že v daném případě je nutné uplatnit princip plného odškodnění. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2021 sp. zn. 31 Cdo 1904/2021 však takové odškodnění limituje výší příspěvku, který je účtován klientům pečovatelských služeb.
11. Stěžovatelka dále namítá, že soudy rovněž doposud nezohlednily skutečnost, že žádná z dostupných pečovatelských služeb neposkytuje péči v celodenním rozsahu, v jakém ji stěžovatelka vyžaduje (zejm. pak noční polohování). V případě stěžovatelky jde v podstatě o nepřetržitou péči v průběhu celého dne. Pokud by o stěžovatelku nepečoval její manžel, musela by využít služeb soukromých pečovatelů, přičemž je nepochybné, že taková pečovatelská péče by těmito pečovateli nebyla poskytována za cenu stanovenou vyhláškou, neboť by nešlo o státem dotovanou pečovatelskou službu. Stěžovatelka dovozuje, že doposud prováděné oceňování péče, která je jí poskytována jejím manželem, neodpovídá principu plného odškodnění, jak jej deklaroval Ústavní soud, když předmětný rozsah péče o stěžovatelku není možné pečovatelskými službami zajistit v rozsahu, který stěžovatelka nezbytně ke svému životu potřebuje. Z doposud provedeného dokazování před obecnými soudy je zřejmé, že některé z úkonů (příprava a podávání léků, cévkování, manuální vybavování stolice atd.) nemohou a nesmějí pečovatelé ani ošetřovatelé provádět, neboť jde o úkony zdravotní péče. Péče, kterou poskytují pečovatelské služby, tedy nepokrývá celkové spektrum pečovatelských úkonů. Úplné ocenění této péče tedy není možné podle doposud používané právní úpravy (vyhlášky č. 505/2006 Sb.) provést, neboť ji nelze těmito službami zajistit.
12. Stěžovatelka poukazuje na to, že Nejvyšší soud v obdobné věci týkající se týchž účastníků rozhodl rozhodnutím ze dne 20. 3. 2024 sp. zn. 25 Cdo 1024/2023, přičemž ze závěrů tohoto rozhodnutí vyplývá, že základem úvahy rozhodujících soudů o rozsahu a výši nároku stěžovatelky je předpokládaný rozsah smlouvy, která by byla stěžovatelkou uzavřena s příslušnou pečovatelskou službou v daném místě. Teprve po zjištění, jaký rozsah péče je pro stěžovatelku nezbytný, je namístě, aby rozhodující soud učinil dotaz na pečovatelské služby s terénním režimem, zda jsou tyto pečovatelské služby schopny tuto péči zajistit, v jakém časovém intervalu a za jakou cenu. Nebudou-li však pečovatelské služby tuto péči o stěžovatelku schopny zajistit, pak nebude možné vycházet z těchto Nejvyšším soudem předpokládaných úvah. Až následně by měly obecné soudy svojí úvahou dospět k závěru o rozsahu nároku stěžovatelky. Z uvedených závěrů Nejvyššího soudu je zřejmé, že dovolací soud se ve stěžovatelkou ústavní stížností napadeném rozhodnutí odchýlil od jeho vlastních judikovaných závěrů. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem má stěžovatelka za to, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení nereagoval na její právní argumentaci, čímž porušil její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
15. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
16. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud v předmětné věci rozhodl, aniž by reagoval na její argumentaci obsaženou v dovolání. S odkazem na Ústavním soudem deklarovanou zásadu plného odškodnění poškozené osoby namítá, že péče, kterou poskytují pečovatelské služby, nepokrývá celkové spektrum pečovatelských úkonů, když některé z úkonů nemohou ani pečovatelé ani ošetřovatelé provádět, neboť jde o úkony zdravotní péče. Navíc žádná z dostupných pečovatelských služeb neposkytuje péči v celodenním rozsahu, v jakém ji stěžovatelka vyžaduje. Úplné ocenění této péče tedy není možné podle doposud používané právní úpravy (vyhlášky č. 505/2006 Sb.) provést, neboť ji nelze těmito službami zajistit.
17. Ústavní soud v nálezu ze dne 27. 4. 2020 sp. zn. II. ÚS 664/19 , kterým byl zrušen rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. 25 Cdo 1592/2017, vydaný ve věci týchž účastníků a týkající se téhož nároku za jiné období (květen 2005 až květen 2009) vyslovil závazný právní názor, podle kterého je třeba vyjít z limitu stanoveného pro ceny účtované profesionálními pečovatelskými službami podle vyhlášky č. 505/2006 Sb., který s přihlédnutím k potřebnému časovému rozsahu je stěžejním referenčním bodem pro náležitou a ústavně souladnou úvahu soudu ve smyslu § 136 o. s. ř. Z těchto závěrů vyšel i Nejvyšší soud ve svém kasačním rozsudku vydaném v předmětné věci, a následně i obecné soudy při svém dalším rozhodování v nyní posuzované věci.
18. V předmětné věci městský soud v návaznosti na závazný právní názor vyslovený v předchozím zrušovacím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021 sp. zn. 25 Cdo 289/2020 ohledně způsobu stanovení výše náhrady v návaznosti na ocenění profesionálních pečovatelských služeb podle zákona č. 108/2006 Sb., ve spojení s prováděcí vyhláškou č. 505/2006 Sb., po doplnění dokazování dospěl ke zjištění, že v rozhodném místě a době se částka, kterou by stěžovatelka musela platit profesionální pečovatelské službě, pohybovala mezi 100 Kč až 120 Kč za jednu hodinu péče na základě smlouvy uzavřené podle § 91 odst. 1 tohoto zákona, žalobou požadovaná odměna 120 Kč za hodinu je tedy s uvedeným v souladu.
19. Nejvyšší soud následně konstatoval, že městský soud vycházel z kritérií formulovaných jak v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021 sp. zn. 25 Cdo 289/2020, vydaném v této věci, tak v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. 11. 2021 sp. zn. 31 Cdo 1904/2021, vydaném v návaznosti na závěry vyslovené ve zmiňovaném nálezu Ústavního soudu. Zde bylo zdůrazněno, že úvaha soudu ve smyslu § 136 o. s. ř. o kompenzaci za péči poskytovanou blízkou osobou odvíjející se od úplaty, jíž by konkrétní poškozená osoba musela platit za zajištění potřebné péče profesionální pečovatelské službě, by měla být podložena alespoň rámcovým zjištěním úkonů ve smyslu výčtu ve vyhlášce č. 505/2006 Sb., které si nad rámec běžné rodinné solidarity žádá péče o konkrétního poškozeného, jejich časové náročnosti a ceny, kterou by si za jejich provedení v daném místě a čase účtovala pečovatelská služba. Podle Nejvyššího soudu lze tedy vyjít z předpokládatelného přibližného obsahu eventuální smlouvy mezi poškozeným a poskytovatelem služby ve smyslu § 75 zákona č. 108/2006 Sb., a na ni navazujícího vyúčtování. Jedním z příhodných vodítek přitom mohou být i ceníky služeb, jimiž pečovatelské služby deklarují svou nabídku a stanoví výši úplaty požadované za jednotlivé úkony. Volná úvaha soudu pak dává prostor pro zohlednění případných dalších specifik poskytované péče, jejichž opomenutí by mohlo činit přiznanou sumu neadekvátní. Nejvyšší soud poukázal na to, že k překlenutí obtíží spojených s vyčíslováním výše náhrady za péči poskytovanou zdravotně omezené osobě jejím rodinným příslušníkem volnou úvahou soudu a k zajištění objektivního a předvídatelného způsobu stanovení náhrady ve vztahu ke všem poškozeným se tedy judikatura přiklonila k podpůrné analogické aplikaci předpisů sloužících ke stanovení úplaty profesionálních pečovatelských služeb. Okolnost, že péče (tj. v podstatě dílčí pečovatelské úkony) je poskytována nesoběstačné osobě průběžně během celého dne, bude spíše obvyklým jevem, analogicky uplatněná úprava odměňování pečovatelských služeb v tomto žádné rozdíly nečiní. Jakkoliv přitom judikatura vychází z toho, že dlouhodobá péče o zdravotně postiženou osobu není běžnou rodinnou solidaritou, nepodává se z ní, že by zdravotní omezení zaopatřované osoby činilo pečovatelskou péči z veškerého společně tráveného času s pečující osobou.
20. V rozsudku ze dne 20. 3. 2024 sp. zn. 25 Cdo 1024/2023, na který stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje, Nejvyšší soud konstatoval, že zákon nedává jasné vodítko pro stanovení výše nákladů osobní péče, která je poskytována nad rámec běžné rodinné solidarity, a nezbývá, než vyčíslit náhradu volnou úvahou soudu ve smyslu § 136 o. s. ř. Ta však nemůže být libovůlí, ale náležitě skutkově podloženou logickou úvahou. Nejvyšší soud se v návaznosti na závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2020 sp. zn. II. ÚS 664/19 přiklonil k tomu, že v zájmu zajištění objektivního a předvídatelného způsobu stanovení náhrady ve vztahu ke všem poškozeným se lze přidržet podpůrné analogické aplikace předpisů sloužících ke stanovení úplaty profesionálních pečovatelských služeb, tedy zejména zákona č. 108/2006 Sb. a jeho prováděcí vyhlášky č. 505/2006 Sb. Odkázal na rozhodnutí ze dne 10. 11. 2021 sp. zn. 31 Cdo 1904/2021 (tentýž právní závěr, reagující na zrušovací nález Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2020 sp. zn. II. ÚS 664/19 vyslovil Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 31. 3. 2021 sp. zn. 25 Cdo 1416/2020), ve kterém dospěl Nejvyšší soud k tomu, že úvaha soudu stanovící výši náhrady nákladů na péči poskytovanou blízkou osobou by se měla zakládat na zjištění rozsahu potřebných úkonů, jejich časové náročnosti a částky, kterou by si za jejich provedení v daném místě a čase účtovala v souladu se zmíněnými předpisy profesionální pečovatelská služba, tedy že lze vyjít z předpokládaného obsahu smlouvy mezi poškozeným a poskytovatelem pečovatelské služby ve smyslu § 75 zákona č. 108/2006 Sb. a na ni navazujícího vyúčtování. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí současně poukázal na to, že v rozsudku ze dne 10. 11. 2021 sp. zn. 31 Cdo 1904/2021 podotkl, že volná úvaha soudu dává rovněž prostor pro zohlednění dalších specifik poskytované péče. Z uvedeného vyplývá, že závěry Nejvyššího soudu učiněné v tomto rozhodnutí vycházejí předchozí judikatury tohoto soudu a respektují ji.
21. Z výše uvedeného vyplývá, že závěry obecných soudů učiněné v předmětné věci jsou v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, vycházející z požadavku Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu ze dne 27. 4. 2020 sp. zn. II. ÚS 664/19 , aby náhrada představovala plnou kompenzaci újmy, která stěžovatelce vznikla na zájezdu do Egypta, za který odpovídá vedlejší účastnice. Za situace, kdy stěžovatelka náklady na péči o svou osobu nehradí externímu poskytovateli, a není tak známa konkrétní cena, neboť péči o stěžovatelku vykonává osobně její manžel, není možné exaktně stanovit hodnotu této péče. Obecné soudy proto rozhodovaly v souladu s § 136 o. s. ř. Tato jejich úvaha se opírá o vyhlášku č. 505/2006 Sb. a ceník konkrétní pečovatelské služby působící v místě bydliště stěžovatelky a vychází z toho, že tuto cenu by stěžovatelka pravděpodobně platila, objednala-li by si služby od pečovatelské služby. Taková interpretace § 136 o. s. ř. podle Ústavního soudu nepředstavuje porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených základních práv.
22. Uvedený závěr ostatně učinil Ústavní soud i v usnesení ze dne 27. 3. 2024 sp. zn. I. ÚS 555/24 , vydaném ve věci téže stěžovatelky, ve které se stěžovatelka domáhala po vedlejší účastnici zaplacení náhrady nákladů na péči o svoji osobu za jiné období, a to od 1. 7. 2016 do 31. 12. 2016. Stěžovatelka v uvedené věci uplatňovala v ústavní stížnosti stejnou argumentaci jako v nyní posuzované ústavní stížnosti. Ústavní soud její ústavní stížnost výše uvedeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
23. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že úplné ocenění této péče není možné podle doposud používané právní úpravy (vyhlášky č. 505/2006 Sb.) provést, neboť ji nelze těmito službami zajistit. Ve výše uvedeném usnesení Ústavní soud k námitce stěžovatelky, že některé ze služeb, které potřebuje, pečovatelská služba nenabízí, nebo jde o zdravotnické úkony, které pečovatelská služba ani nabízet nemůže, konstatoval, že tato skutečnost neznamená, že by takové úkony také nemohly být v režimu § 136 o. s. ř. oceněny částkou 120 Kč za hodinu. Ústavní soud v uvedeném usnesení dovodil, že částka 130 Kč na hodinu, kterou stěžovatelka v dané věci požadovala (v nyní posuzované věci stěžovatelka požaduje částku 120 Kč), také nevychází z toho, že by takovou částku skutečně hradila, či že by za tuto částku mohla tuto službu objednat, nýbrž z vyhlášky č. 505/2006 Sb., s níž pracovaly i obecné soudy. Úvaha městského soudu, že částka 130 Kč označená vyhláškou jako maximální možná, je vyhrazena pro případy náročnější péče, než jakou vyžaduje stěžovatelka, se Ústavnímu soudu jeví jako opodstatněná. Na uvedených závěrech nemá Ústavní soud důvod cokoli měnit ani v nyní posuzované věci.
24. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy o výši náhrady nákladů na péči o její osobu v období od 1. 1. 2015 do 30. 6. 2015. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry městského soudu a obvodního soudu.
25. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatelky řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatelky v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a ústavně konformním způsobem vyložil, z jakých důvodů dovolání neshledal přípustným. Nelze tedy přisvědčit námitce stěžovatelky, že Nejvyšší soud se její dovolací argumentací nezabýval. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, a proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
26. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal důvod pro svůj případný kasační zásah.
27. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. srpna 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu