Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti evidované církevní právnické osoby Česká provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, sídlem Rybí trh 185/16, Opava, zastoupené Mgr. Bc. Petrem Dostálem, advokátem, sídlem Za Poštou 416/2, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2024 č. j. 28 Cdo 3625/2023-747, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. července 2023 č. j. 5 Co 3/2023-691 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12.
srpna 2022 č. j. 23 C 2/2016-619, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a státního podniku Lesy České republiky, s. p., sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, a Národního památkového ústavu, sídlem Valdštejnské náměstí 162/3, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že předmětem nynější věci je restituční nárok stěžovatelky na vydání několika povětšinou lesních pozemků či jejich částí na střední Moravě. Krajský soud v Ostravě a Vrchní soud v Olomouci rozhodovaly o žalobě stěžovatelky na nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu - Krajského pozemkového úřadu pro Olomoucký kraj o nevydání těchto pozemků stěžovatelce k její žádosti.
3. Obecné soudy napadenými rozsudky mimo jiné žalobu zamítly s tím, že stěžovatelka majetek nepozbyla v rozhodném období podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů, tedy po únoru 1948, což oprávněnost nároku podle téhož zákona vylučuje. Majetek byl zkonfiskován již v roce 1939 ve prospěch německých organizací a po skončení druhé světové války se vlastnické právo stěžovatelky neobnovilo, byť to bylo tehdy podle zákona č. 128/1946 Sb. možné; stěžovatelka však podle uvedeného zákona nepodala žalobu k obnově svého vlastnického práva. Tehdejší žádosti stěžovatelky směřované správním orgánům za takový legální postup považovat nelze.
4. Nejvyšší soud poté dovolání stěžovatelky odmítl, neboť je neshledal přípustným. Podle Nejvyššího soudu závěry obecných soudů odpovídají jeho ustálené rozhodovací praxi, tedy zejména že je třeba zkoumat, zda stěžovatelce vznikla majetková křivda některým ze způsobů podle § 5 zákona č. 428/2012 Sb. Stejně tak rozhodovací praxi Nejvyššího soudu odpovídá závěr, že osoby soukromého práva nenabyly automaticky (ex lege) zpět své vlastnické právo odňaté za doby německé okupace, nýbrž bylo třeba postupovat podle zákona č. 128/1946 Sb.; na majetkovou křivdu v uvedeném smyslu nelze usuzovat z pasivity státu, nebylo-li zahájeno správní, respektive soudní řízení podle tehdejších předpisů. K týmž závěrům ostatně dospěl Nejvyšší soud i Ústavní soud v dalších mnoha obdobných věcech týkajících se téže stěžovatelky.
5. Stěžovatelka tvrdí, že její nárok na vydání pozemků je oprávněný, Trvá na tom, že majetek pozbyla v rozhodném období podle zákona č. 428/2012 Sb. Obecné soudy nezohlednily, že právní předchůdce stěžovatelky uplatnil po skončení druhé světové války nárok na obnovení svého vlastnického práva k pozemkům, avšak nikoli u soudu, nýbrž u Ministerstva školství a osvěty, do jehož pravomoci tato problematika tehdy spadala jako týkající se víry a vyznání. Zákon č. 128/1946 Sb. totiž platil pouze pro osoby soukromého práva, nikoli pro církevní právnické osoby jako osoby práva veřejného. Ze znění § 9 téhož zákona dále vyplývá, že k úspěchu žaloby o obnovení vlastnického práva bylo třeba předem zrušit tzv. veřejnou správu majetku. Přesně v tomto duchu právní předchůdce stěžovatelky tehdy postupoval; obrátil se na příslušné správní orgány, aby mohl později uplatnit svůj nárok u soudu. Správní řízení přitom není do dnešního dne ukončeno, což představuje majetkovou křivdu podle § 5 písm. j) zákona č. 428/2012 Sb. Svůj postup nadto právní předchůdce stěžovatelky tehdy konzultoval s JUDr. Františkem Kopou, tehdejším docentem právnické fakulty v Brně a uznávanou právnickou osobností.
6. Dále stěžovatelka tvrdí, že stát není schopen prokázat nabývací titul k pozemkům. Jejich konfiskace totiž proběhla podle konfiskačních vyhlášek, které byly později výslovně zrušeny. Tyto okolnosti bylo nutné posoudit jako součást širších souvislostí věci, na což poukázal soudce Ústavního soudu David Uhlíř v odlišném stanovisku k nálezu ze dne 27. 6. 2023 sp. zn. II. ÚS 3447/21 . Závěry obecných soudů v nynější věci jsou přehnaně formalistické a odporují zásadě vstřícného výkladu práva směřujícího ke zmírnění některých majetkových křivd; stěžovatelka po druhé světové válce učinila vše, co jí tehdejší právní úprava dovolila. Konečně stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy bezdůvodně neprovedly některé důkazy svědčící o jejím poválečném vlastnictví k věcem.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou jako účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, respektive žádné další k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Podstatou nynější ústavní stížnosti je tvrzení, že vůči stěžovatelce byla spáchána majetková křivda v rozhodném období podle zákona č. 428/2012 Sb., protože jí sice byl odňat majetek již za nacistické okupace, avšak vlastnické právo k němu na stěžovatelku v poválečném období opět přešlo. Ústavní soud o ústavních stížnostech týkajících se typově shodných či obdobných věcí přitom již mnohokrát rozhodoval. Opakujícím se námitkám stěžovatelky v žádné z věcí nepřisvědčil (srov. např. usnesení ze dne 29.
10. 2019 sp. zn. I. ÚS 2447/19 , ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. IV. ÚS 200/20 , ze dne 19. 5. 2020 sp. zn. III. ÚS 833/20 , ze dne 27. 5. 2020 sp. zn. I. ÚS 1269/20 , ze dne 21. 7. 2020 sp. zn. I. ÚS 1900/20 , ze dne 18. 11. 2020 sp. zn. II. ÚS 2803/20 , ze dne 27. 7. 2021 sp. zn. I. ÚS 990/21 , ze dne 24. 8. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1718/21 , ze dne 14. 9. 2021 sp. zn. II ÚS 2631/20, ze dne 23. 11. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2949/21 , ze dne 22. 2. 2022 sp. zn. I. ÚS 350/22 , ze dne 8. 8. 2022 sp. zn. III. ÚS 131/22 , ze dne 20.
9. 2022 sp. zn. II. ÚS 130/22 , ze dne 15. 11. 2022 sp. zn. III. ÚS 2988/22 , ze dne 9. 1. 2023 sp. zn. I. ÚS 78/23 , ze dne 23. 5. 2023 sp. zn. I. ÚS 1202/23 , ze dne 13. 9. 2023 sp. zn. III. ÚS 2129/22 , ze dne 26. 9. 2023 sp. zn. IV. ÚS 1856/23 , ze dne 17. 1. 2024 sp. zn. III. ÚS 1128/23 , ze dne 14. 3. 2024 sp. zn. III. ÚS 2786/23 , jakož i stěžovatelkou zmiňovaný nález sp. zn. II. ÚS 3447/21 ; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
10. Zejména v uvedeném nálezu sp. zn. II. ÚS 3447/21
Ústavní soud uvedl, že i navzdory okolnostem, které stěžovatelka zmiňuje, došlo k odnětí jejího majetku ještě před začátkem restitučního období (tedy před únorem 1948). Stěžovatelka majetek v rozhodném období nevlastnila, a proto není oprávněnou osobou podle zákona č. 428/2012 Sb. Dosavadní judikatura Ústavního soudu se již se všemi nyní uplatňovanými námitkami vypořádala. Vždy obstál argument obecných soudů uplatněný i v nynější věci, že ve věci stěžovatelky nešlo o majetkovou křivdu (z časového hlediska), na kterou uvedený zákon dopadá.
11. Judikatura Ústavního soudu se přitom vypořádává mimo jiné též s tvrzeními stěžovatelky, že se na ni (respektive na jejího právního předchůdce) jako na církevní právnickou osobu zákon č. 128/1946 Sb. neuplatnil (srov. např. bod 17 usnesení sp. zn. IV. ÚS 2949/21 ), o chybějícím vlastnickém titulu státu v poválečném období (srov. např. bod 8 usnesení sp. zn. I. ÚS 1202/23 ) či o nevyřízených žádostech jejího právního předchůdce o navrácení majetku (srov. např. bod 14 usnesení ze dne 30. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 4163/18 či bod 19 usnesení sp. zn. IV. ÚS 1856/23 ). Totéž platí konečně i o námitce tzv. opomenutých důkazů, protože otázky tvrzeného vlastnictví stěžovatelky v poválečném období se ukázaly být již dříve jako vyřešené či nerelevantní (srov. např. bod 14 usnesení sp. zn. I. ÚS 78/23 či bod 17 usnesení sp. zn. III. ÚS 1128/23 ).
12. Pro vypořádání nyní uplatněných námitek proto lze v podrobnostech odkázat na odůvodnění dosavadních rozhodnutí Ústavního soudu. Ústavní soud přitom neshledal důvod se od dříve vyslovených závěrů odchylovat. Stěžovatelka ostatně svou věc nijak neodlišuje od dosavadní judikatury, na kterou poukázaly i obecné soudy v napadených rozhodnutích. Lze proto uzavřít, že z ústavněprávního hlediska závěry obecných soudů v napadených rozhodnutích obstojí.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. června 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu