Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele D. Š., t. č. ve věznici Heřmanice, právně zastoupeného Mgr. Pavlem Kopou, advokátem se sídlem Hlinky 57/142a, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 102/2024-955 ze dne 13. 3. 2024, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 3 To 47/2023-895 ze dne 4. 10. 2023 a rosudku Krajského soudu v Brně č. j. 46 T 11/2023-856 ze dne 27. 7. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy. Toho se měl dopustit tím, že vícekrát vyvezl nebo se pokusil vyvézt do Spojených států amerických psychotropní látku ketamin a tím, že psychotropní látku neoprávněně dovezl a pro jiného přechovával. Napadeným rozsudkem krajského soudu byl rovněž shledán vinným přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií, kterého se měl dopustit tak, že prostřednictvím anonymizačního webového prohlížeče ze svého domova přistupoval do prostředí latentní části internetu, kde získal přístup k souborům s tématikou dětské pornografie a tyto soubory si do počítače uložil ve více než dvě stě padesáti případech.
3. V hlavním líčení u Krajského soudu v Brně stěžovatel prohlásil svou vinu k jednání uvedenému v obžalobě a souhlasil s jeho právní klasifikací. Za uvedené trestné činy byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let. Současně byl stěžovateli uložen peněžitý trest v celkové výši 250 000 Kč a trest propadnutí věcí, které představovaly nástroje jeho trestné činnosti.
4. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání směřující do výroku o trestu. Vrchní soud v Olomouci usnesením odvolání zamítl, protože neshledal žádné procesní vady napadeného rozsudku a souhlasil se závěrem o výši trestu s prvoinstančním soudem. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, bez věcného projednání, neboť dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, když směřovalo pouze proti výši uloženého trestu.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že rozhodnutím obecných soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny a také právo na zákonně uložený trest podle čl. 39 Listiny.
6. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel shledává především v tom, že se obecné soudy nedostatečným způsobem vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele, když nepřihlédly k markantním polehčujícím okolnostem. Podle stěžovatele přesáhl soubor polehčujících okolností rozměr "běžných" polehčujících okolností, což odůvodňuje výraznější snížení ukládaného trestu, což soudy podle něj zcela opomenuly. Zároveň namítá nedostatečné odůvodnění výše trestu v rozhodnutích krajského i vrchního soudu, když podle názoru stěžovatele nebylo poskytnuto řádné odůvodnění výše uloženého trestu se současným předestřením úvah, které soudy vedly k rozhodnutí.
7. Zároveň stěžovatel namítá uložení zjevně nepřiměřeného trestu, když podle stěžovatele soudy zjevně nezohlednily všechny polehčující okolnosti vážící se k jeho osobě a při rozhodování o výši trestu nerespektovaly zásadu zákonosti ukládaného trestu.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [srov. čl 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní stížnost však má subsidiární povahu jako prostředek ochrany základních práv a svobod. Ústavní soud z důvodu zdrženlivosti proto k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti neoprávněný zásah do základních práv a svobod jednotlivce, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
10. Jádrem ústavní stížnosti je posouzení, zda se obecné soudy řádně a dostatečně vypořádaly se všemi polehčujícími okolnostmi posuzovaného případu, zda svá rozhodnutí o výši trestu dostatečně odůvodnily a nedošlo tak k libovůli.
11. Námitce, že se obecné soudy nevypořádaly se stěžejními námitkami stěžovatele a nepřihlédly k markantním polehčujícím okolnostem, Ústavní soud nepřisvědčil. Krajský soud totiž dostatečně popsal, které polehčující a přitěžující okolnosti u stěžovatele shledal, k čemuž lze odkázat na body 6 až 14 napadeného rozsudku. Zejména v bodě 10 napadeného rozsudku krajský soud vyčerpávajícím způsobem zdůvodňuje, proč se rozhodl pro aplikaci institutu mimořádného snížení trestu, avšak rovněž uvádí, proč toto zmírnění nebylo rozsáhlejší. Vrchní soud se se závěry krajského soudu ztotožnil, když uvedl, že krajský soud vzal v úvahu jak závažnost jednání, tak i osobní a majetkové poměry stěžovatele (viz bod 25 usnesení vrchního soudu). V této části ústavní stížnosti tak Ústavní soud neshledává důvod ke svému kasačnímu zásahu, když argumentace stěžovatele představuje pouhou polemiku se závěry obecných soudů.
12. Ústavní soud se dále zabýval námitkou stěžovatele, že v rozhodnutí krajského i vrchního soudu absentuje řádné odůvodnění výše uloženého trestu se současným předestřením úvah, kterými se soud řídil při stanovování výše trestu. Nedílnou součástí ústavních záruk spravedlivého procesu vyplývajících zejména z čl. 36 odst. 1 Listiny je i požadavek na řádné odůvodnění soudních rozhodnutí. Jeho nezbytný rozsah se přitom odvíjí od předmětu řízení a povahy rozhodnutí, jakož i od návrhů a argumentů uplatněných účastníky řízení.
Pro přesvědčivost a přezkoumatelnost soudního rozhodnutí je podstatné, aby soudy reagovaly na podstatné argumenty a námitky účastníků a aby případně vysvětlily, proč je nepřijaly. Řádné odůvodnění rozhodnutí zároveň slouží k naplnění zásady zákazu libovůle (srov. nález sp. zn. II. ÚS 297/22 ze dne 26. 6. 2023, nález sp. zn. III. ÚS 3272/22 ze dne 28. 3. 2023, nález sp. zn. I. ÚS 3755/17 ze dne 15. 8. 2018). Podle shora uvedeného Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy v odůvodněních svých rozhodnutí logickým a srozumitelným způsobem nastínily své úvahy a vyargumentovaly své závěry.
Nelze proto přisvědčit ani námitce nedostatečného odůvodnění.
13. K otázce přiměřenosti uloženého trestu Ústavní soud předesílá, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu (srov. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. 4. 2008 ), neboť rozhodování obecných soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny). Toto pochybení by mohlo nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je přítomna extrémní nevyváženost prvku represe a prevence (srov. usnesení sp. zn. I.
ÚS 2613/13 ze dne 23. 1. 2014 a sp. zn. III. ÚS 2925/14 ze dne 5. 3. 2015).
14. Z popsaných principů a ze zásady nezávislosti soudní moci a ze zásady subsidiarity zásahu Ústavního soudu plyne, že při posuzování námitky proti uložení trestu odnětí svobody se Ústavní soud může zaměřit jen na otázku, zda uložením konkrétního trestu trestní soudy nezasáhly do ústavních práv stěžovatele. Jestliže soud přezkoumatelným způsobem vylučujícím svévoli odůvodní ukládaný trest a jeho výši, pak Ústavnímu soudu nepřísluší takové rozhodnutí rozporovat.
15. Stěžovatel byl odsouzen za zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, za který je podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku stanoven trest odnětí svobody na 8 až 12 let. V posuzované věci k nerespektování zásady zákonnosti ukládaného trestu nedošlo, když obecné soudy stěžovateli uložily trest ve výměře 7 roků, za aplikace mimořádného snížení trestu pod dolní hranici trestní sazby. Stěžejními pro krajský soud při aplikaci tohoto institutu byly skutečnosti, že stěžovatel páchal trestnou činnost ve věku blízkém mladistvému věku a zejména jeho postoj k trestné činnosti.
Ke stejnému závěru dospěl i soud vrchní a konečně také Nejvyšší soud, když uvedl, že úvahám a postupu obecných soudů při ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody nelze ničeho vytknout (srov. bod 35 usnesení Nejvyššího soudu). Obecné soudy ve stěžovatelově věci svá rozhodnutí dostatečně zdůvodnily, přičemž svá rozhodnutí postavily přezkoumatelným způsobem na racionálních důvodech.
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. října 2024
Kateřina Ronovská v. r. předsedkyně senátu