Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného Mgr. Petrem Galou, advokátem, sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 6. 2020 sp. zn. 3 T 49/2019, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2020 sp. zn. 7 To 241/2020 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2022 sp. zn. 7 Tdo 226/2022, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Stěžovatel namítá, že mu nebylo umožněno klást svědkovi B. S. otázky, a to navzdory tomu, že se jedná o klíčového svědka, který v zastoupení poškozené předmětnou kupní smlouvu podepsal. Svědek byl vyslechnut za podmínek ustanovení § 158a tr. ř., nicméně orgány činné v trestním řízení se jej nepokusily vyslechnout za přítomnosti obhájce stěžovatele. Tuto argumentaci v předchozím řízení sice vyslyšel Městský soud v Praze, který zrušil první odsuzující rozsudek nalézacího soudu, ten však v navazujícím řízení vadu řízení nezhojil. Stěžovatel je toho názoru, že v okamžiku uzavření kupní smlouvy nemohl vědět, že poškozená bude mít i nadále hlášen trvalý pobyt v předmětném bytě. Z žádného důkazu podle stěžovatele nevyplývá závěr, že veškeré jeho jednání bylo od počátku motivováno jediným úmyslem, a to obohatit se prostřednictvím podání následné žaloby na úkor poškozené. Ze skutkové věty podle stěžovatele dále nevyplývá, koho a čím uvedl stěžovatel v omyl, či jakého omylu využil.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedenými obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu dle ustanovení § 209 tr. zákoníku, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20.
6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str.
41).
Namítá-li stěžovatel, že mu nebylo umožněno klást otázky svědku S., nutno uvést, že touto námitkou se zabýval již odvolací soud, který ji ústavně konformním způsobem vypořádal. V souvislosti s uvedeným poukázal městský soud na skutečnost, že svědek svoji neúčast na soudním jednání omluvil svým zdravotním stavem, přičemž se odkázal na svoji předchozí výpověď. Z ústavněprávního hlediska přitom považuje Ústavní soud za rozhodující tu skutečnost, že výpověď svědka není ve věci osamocena, ale je podpořena výpovědí N., emailovou komunikací poškozené se stěžovatelem a rovněž zprávou Modré pyramidy, stavební spořitelny, a.s. (odst. 8).
Uvádí-li stěžovatel, že z žádného důkazu nevyplývá, že by jeho jednání bylo od samého počátku motivováno jediným úmyslem, lze zcela odkázat na argumentaci obsaženou v odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, který se s tou námitkou řádně vypořádal (srov. odst. 19 a násl.).
Podle náhledu Ústavního soudu vycházejí napadené rozsudky z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry jsou v nich dostatečně jasně a srozumitelně vyloženy, a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. září 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu