Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti KRPA PAPER, a. s., sídlem Nádražní 266, Hostinné, zastoupené Martinou Nyklovou, advokátkou, sídlem Horní Branná 25, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2025 č. j. 33 Cdo 1631/2024-154, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. listopadu 2023 č. j. 17 Co 88/2023-118 a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 18. ledna 2023 č. j. 15 C 116/2022-72, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Děčíně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ČEZ Distribuce, a. s., sídlem Teplická 874/8, Děčín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno základní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka je provozovatelkou zdrojů na výrobu elektřiny a v rozhodném období byla provozovatelkou lokální distribuční sítě. Vedlejší účastnice je provozovatelkou regionální distribuční sítě. Dne 30. 12. 2011 účastnice uzavřely smlouvu o připojení lokální distribuční soustavy k distribuční soustavě vysokého napětí nebo velmi vysokého napětí a smlouvu o distribuci. Vedlejší účastnice vyfakturovala stěžovatelce k úhradě příspěvek na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny, kterou stěžovatelka vyrobila v období od 1. 1. 2013 do 30. 9. 2013, v celkové výši 14 757 616,59 Kč. Z toho činil příspěvek za elektřinu stěžovatelkou vyrobený a spotřebovaný částku 12 696 218,37 Kč, kterou stěžovatelka uhradila.
3. Energetický regulační úřad rozhodnutím ze dne 15. 9. 2020 č. j. 12285-16/2019-ERU zamítl návrh stěžovatelky, jímž se domáhala po vedlejší účastnici zaplacení 12 696 218,37 Kč s příslušenstvím (úroky z prodlení a náklady spojenými s uplatněním pohledávek). Rozhodnutím ze dne 20. 7. 2021 č. j. 12285-23/2019-ERU Rada Energetického regulačního úřadu toto rozhodnutí potvrdila.
4. Okresní soud v Děčíně (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu podanou podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jíž stěžovatelka požadovala nahradit rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 15. 9. 2020 č. j. 12285-16/2019-ERU, potvrzeného rozhodnutím Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 20. 7. 2021 č. j. 12285-23/2019-ERU tak, že vedlejší účastnici jako žalované uloží povinnost zaplatit 1 458 577,97 Kč s 7,05 % úroky z prodlení od 12. 8. 2014 do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky 1 200 Kč, 1 485 648,41 Kč s 7,05 % úroky z prodlení od 12. 8. 2014 a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky 1 200 Kč, 1 570 534,96 Kč s 7,05 % úroky z prodlení od 12. 8. 2014 do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky 1 200 Kč, 1 449 339,17 Kč s 7,05 % úroky z prodlení od 12. 8. 2014 do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky 1 200 Kč, 1 412 031,83 Kč s 7,05 % úroky z prodlení od 12. 8. 2014 do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky 1 200 Kč, 1 291 498,91 Kč s 7,05 % úroky z prodlení od 12. 8. 2014 do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky 1 200 Kč, 1 287 424,91 Kč s 7,05 % úroky z prodlení od 12. 8. 2014 do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky 1 200 Kč, 1 399 837,22 Kč s 7,05 % úroky z prodlení od 12. 8. 2014 do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky 1 200 Kč, 1 341 325,01 Kč s 7,05 % úroky z prodlení od 12. 8. 2014 do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky 1 200 Kč (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
5. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí okresního soudu (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud ve shodě s okresním soudem po právní stránce uzavřel, že vedlejší účastnice (provozovatelka regionální distribuční soustavy) byla povinna zatížit složkou ceny za distribuci elektřiny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny (dále i jen "příspěvek POZE") také lokální spotřebu stěžovatelky (výrobkyně elektřiny) v areálu výroben připojených k distribuční soustavě. Krajský soud poukázal na to, že podle § 13 odst. 1, § 28 odst. 1 a 3 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 407/2012 Sb. (tj. účinném od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013), dále jen "zákon č. 165/2012 Sb." nelze právní nárok na účtování příspěvku na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny spojovat pouze s elektřinou, u níž je přítomna složka distribuce, ale vztahuje se též k lokální spotřebě výrobců v areálu výroben připojených k distribuční soustavě. Povinnost hradit příspěvek na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny vyplývá přímo ze zákona, jde o povinnost veřejnoprávní povahy, která nemá povahu protiplnění za distribuované množství elektřiny či za jiné služby poskytované distributorem. Příspěvek je složkou ceny za přenos a ceny za distribuci. Byla-li stěžovatelka jako výrobkyně povinna příspěvek na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny hradit, neobohatila se vedlejší účastnice bezdůvodně jeho přijetím (§ 451 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů).
6. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
7. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že v předmětné věci žádá vrátit zaplacený příspěvek POZE vztahující se pouze k elektřině, kterou si jako lokální výrobce elektřiny sama vyrobila a sama také spotřebovala. Protože vedlejší účastnici příspěvek POZE uhradila, ačkoli k tomu nebyla povinna, domáhala se po ní jeho vrácení z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy na věc neaplikovaly buď vůbec anebo chybně ústavní zásady in dubio mitius a in dubio pro libertate. Stěžovatelka dovozuje, že povinnost platit příspěvek POZE má povahu daně či jiné obdobné platby. Právní úprava, která v rozhodném období měla povinnost platby založit, byla nejednoznačná, proto nelze provést výklad této právní úpravy v neprospěch adresátů, kteří by měli být zatíženi nějakou daňovou povinností. Daňovou povinnost tedy nelze dovodit rozšiřujícím výkladem nejednoznačné právní normy, protože adresáti daňové povinnosti nejsou povinni si při nejednoznačnosti právní normy sami dovozovat, zda zákonodárce chtěl či nechtěl je platbou zatížit. Z těchto zásad podle stěžovatelky plyne, že nevyplývá-li povinnost daňové platby z jednoznačného jazykového znění zákona, nejsou adresáti (i kdyby se jejich povinnost dovodila teleologickým či historickým výkladem) povinni zamýšlenou daňovou povinnost platit. Nejednoznačnost znění zákona zde jde ve prospěch těchto adresátů. Zákonodárce musí zákon formulovat tak, aby povinnost ze zákona vyplývala jednoznačně a nebyla dovozována až výkladem tohoto zákona.
8. Stěžovatelka nepovažuje rozhodnutí obecných soudů za přesvědčivě odůvodněná. Krajský soud se sice k aplikaci ústavních zásad in dubio mitius a in dubio pro libertate (na věc, která má veřejnoprávní rovinu - zatížení daňového subjektu povinností) vyjádřil, avšak stěžovatelka považuje jeho názor, že tyto zásady nelze v předmětné věci aplikovat, za chybný. Odůvodnění rozhodnutí krajského soudu považuje stěžovatelka za nesprávné, vnitřně rozporné a nelogické. Ačkoli stěžovatelka od začátku řízení argumentuje výše uvedenými ústavními zásadami, a přestože Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí v obdobné věci ze dne 26. 8. 2019 sp. zn. 32 Cdo 3744/2017 (na toto rozhodnutí se odvolává již okresní soud) uvedl, že u příspěvku POZE jde o povinnost veřejnoprávní povahy svého druhu, "odvod" ze spotřebované elektřiny, v napadeném rozhodnutí se s argumentací stěžovatelky ohledně aplikace předmětných zásad veřejného práva na posuzovanou věc nevypořádal. Rozhodnutí Nejvyššího soudu obsahuje pouze stručné, formalistické odůvodnění.
9. Stěžovatelka dovozuje, že vyplývá-li povinnost platby příspěvku POZE ze zákona, avšak nikoli z jeho jasného jazykového doslovného znění, ale z jeho výkladu (zejména teleologického a historického), přičemž příspěvek má povahu daně, tak by aplikace ústavních zásad in dubio mitius a in dubio pro libertate měla být možná. Stěžovatelka tuto argumentaci považuje v předmětné věci za stěžejní, přičemž podrobně s odkazem na judikaturu argumentovala i před obecnými soudy.
10. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. V posuzované věci se stěžovatelka domáhala zaplacení žalovaných částek jako bezdůvodného obohacení vzniklého vedlejší účastnici uhrazením příspěvku POZE v období od 1. 1. 2013 do 30. 9. 2013 i z elektřiny, kterou stěžovatelka sama spotřebovala, když taková povinnost nebyla stěžovatelce zákonem uložena.
13. Okresní soud s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019 sp. zn. 32 Cdo 3744/2017 a ze dne 29. 4. 2020 sp. zn. 23 Cdo 3635/2018 v napadeném rozhodnutí dovodil, že podle právní úpravy účinné v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 se úhrada podpory elektřiny z obnovitelných zdrojů energie vztahovala též k lokální spotřebě výrobců v areálu výroben připojených k distribuční soustavě. Stěžovatelka byla takovým výrobcem, a byla tedy povinna příspěvek POZE hradit. Ke vzniku bezdůvodného obohacení vedlejší účastnice tak nedošlo. S uvedeným řádně odůvodněným závěrem okresního soudu se krajský soud ztotožnil, s tím, že odůvodnění rozsudku okresního soudu odpovídá závěrům obsaženým v rozhodnutích Nejvyššího soudu, na které okresní soud odkazuje.
14. Krajský soud v napadeném rozhodnutí považoval za neopodstatněnou námitku stěžovatelky, že soudy ani správní orgány v oblasti veřejného práva svým výkladem nemohou dotvářet povinnost, která ze zákona výslovně nevyplývá. Krajský soud shledal jako nesprávnou její úvahu, že stěžovatelka povinnost hradit příspěvek POZE nemá z toho důvodu, že tato povinnost nebyla uložena explicitně ve vztahu k lokální spotřebě výrobců v areálu výroben připojených k distribuční soustavě. Krajský soud naopak přisvědčil okresnímu soudu, že absence výslovné úpravy neznamená, že zákon takovou povinnost nezakládá, lze-li ji spolehlivě dovodit výkladem za použití obvyklých interpretačních postupů, přičemž o takový případ v posuzované věci jde. Krajský soud proto považoval za nesprávné odkazy stěžovatelky na judikaturu Nejvyššího soudu, řešící situaci, kdy úmysl zákonodárce není v textu zákona seznatelným způsobem vyjádřen, stejně tak jako odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu, v nichž byl vyjádřen názor, že správní orgány ani soudy nemají pravomoc nahrazovat nedostatky právní úpravy.
15. V návaznosti na uvedené nepřisvědčil krajský soud ani námitce stěžovatelky, že povinnosti mohou být subjektům uloženy pouze zákonem a nikoli podzákonnými právními předpisy. Povinnost stěžovatelky hradit příspěvek POZE okresní soud dovodil ze zákona, nikoli podzákonného právního předpisu. Krajský soud nepřisvědčil stěžovatelce ani v tom, že nelze provádět rozšiřující výklad týkající se subjektů, které mají příspěvek platit, nevyplývá-li těmto subjektům tato povinnost explicitně z právního předpisu. Krajský soud zdůraznil, že výklad provedený okresním soudem není výkladem rozšiřujícím. Povinnost k úhradě příspěvku POZE nebyla v zákoně č. 165/2012 Sb., explicitně vztažena k žádným subjektům. Prostřednictvím výkladu okresní soud tyto subjekty (část z nich) identifikoval a nikoli rozšiřoval doslovný smysl právní normy. Krajský soud sice přisvědčil stěžovatelce, že příslušná právní úprava byla úpravou složitou, avšak tato právní úprava nebyla [co do vymezení subjektů povinných podílet se na úhradě nákladů spojených s podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů - srov. § 28 zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ve znění účinném do 31. 12. 2012, ve spojení s § 33 vyhlášky č. 541/2005 Sb., o Pravidlech trhu s elektřinou, zásadách tvorby cen za činnosti operátora trhu s elektřinou a provedení některých dalších ustanovení energetického zákona] diskontinuitní s právní úpravou předchozí, přičemž nic nenasvědčovalo tomu, že by zákonodárce měl v úmyslu vymezit skupinu subjektů povinných podílet se na úhradě nákladů spojených s podporou energie z obnovitelných zdrojů (zásadně) odlišně, a minimálně část výrobců, včetně stěžovatelky, hradila (v souladu s právní úpravou) příspěvek POZE též z lokální spotřeby výrobců v areálu výroben připojených k distribuční soustavě. Za dané situace krajský soud neshledal právní úpravu natolik nejasnou, že by okresním soudem přijatý výklad neumožňovala.
16. Ve vztahu k požadavku stěžovatelky na použití zásad in dubio pro mitius a in dubio pro libertate krajský soud vysvětlil, že uplatnění těchto zásad je namístě, je-li k dispozici více výkladů veřejnoprávní normy, přičemž je třeba volit ten, který vůbec, resp. co nejméně, zasahuje do toho kterého základního práva či svobody. V posuzované věci se však jiný než okresním soudem přijatý výklad, jehož by bylo možné dosáhnout prostřednictvím standardních výkladových metod, nenabízí. Krajský soud proto shledal nepřiléhavými odkazy stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu zabývající se uplatněním uvedených zásad při konkurenci různých možných výkladů.
17. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, dovolací soud vysvětlil, že právní otázku, zda vedlejší účastnice byla oprávněna v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 (v případě stěžovatelky do 30. 9. 2013) účtovat příspěvek na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny i z elektřiny, kterou stěžovatelka vyrobila a sama spotřebovala, vyřešil krajský soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Odkázal přitom na již okresním soudem odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019 sp. zn. 32 Cdo 3744/2017 a ze dne 29. 4. 2020 sp. zn. 23 Cdo 3635/2018.
18. Ústavní soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem a Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí pro přezkum rozhodnutí odvolacích soudů. Dovolací přezkum má vedle ochrany individuálních práv především systémový význam, kterým je sjednocování a dotváření judikatury, a proto jsou na obsah dovolání zákonem kladeny poměrně vysoké obsahové a formální požadavky (srov. usnesení ze dne 26. 11. 2019
sp. zn. II. ÚS 1522/20
). Namítá-li stěžovatelka, že Nejvyšší soud se měl věcně zabývat jejím dovoláním v celém rozsahu, pomíjí, že přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat pouze Nejvyšší soud (§ 239 o. s. ř.) a jeho úlohou je zejména sjednocovat výklad podústavního práva. V napadeném usnesení Nejvyšší soud dostatečným způsobem odůvodnil, proč je stěžovatelčino dovolání nepřípustné, resp. že napadený rozsudek krajského soudu je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nebylo proto povinností Nejvyššího soudu se touto otázkou meritorně zabývat, neboť by to na výsledném posouzení věci nic nezměnilo (srov. usnesení ze dne 30. 4. 2025
sp. zn. II. ÚS 1122/25
).
19. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Svá rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnily. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
20. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu