USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců
JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně KRPA PAPER, a.s.,
sídlem v Hostinném, Nádražní 266 (identifikační číslo 275 37 820), zastoupené
Martinou Nyklovou, advokátkou se sídlem v Horní Branné 25, proti žalované ČEZ
Distribuce, a. s., sídlem v Děčíně, Teplická 874/8 (identifikační číslo 247 29
035), zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze 1,
Klimentská 1216/46, o nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu,
vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 15 C 116/2022, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 11. 2023,
č. j. 17 Co 88/2023-118, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího
řízení 3 400 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Radka
Pokorného, advokáta.
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 18. 1. 2023, č. j. 15 C 116/2022-72,
zamítl žalobu, jíž žalobkyně požadovala nahradit rozhodnutí Energetického
regulačního úřadu z 15. 9. 2020, č. j. 12285-16/2019-ERU, potvrzeného
rozhodnutím Rady Energetického regulačního úřadu z 20. 7. 2021, č. j. 12285-23/2019-ERU, tak, že žalované uloží zaplatit 1 458 577,97 Kč s 7,05 %
úroky z prodlení od 12. 8. 2014 do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním
pohledávky 1 200 Kč, 1 485 648,41 Kč s 7,05 % úroky z prodlení od 12. 8. 2014 a
s náklady spojenými s uplatněním pohledávky 1 200 Kč, 1 570 534,96 Kč s 7,05 %
úroky z prodlení od 12. 8. 2014 do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním
pohledávky 1 200 Kč, 1 449 339,17 Kč s 7,05 % úroky z prodlení od 12. 8. 2014
do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky 1 200 Kč, 1 412
031,83 Kč s 7,05 % úroky z prodlení od 12. 8. 2014 do zaplacení a s náklady
spojenými s uplatněním pohledávky 1 200 Kč, 1 291 498,91 Kč s 7,05 % úroky z
prodlení od 12. 8. 2014 do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním
pohledávky 1 200 Kč, 1 287 424,91 Kč s 7,05 % úroky z prodlení od 12. 8. 2014
do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky 1 200 Kč, 1 399
837,22 Kč s 7,05 % úroky z prodlení od 12. 8. 2014 do zaplacení a s náklady
spojenými s uplatněním pohledávky 1 200 Kč, 1 341 325,01 Kč s 7,05 % úroky z
prodlení od 12. 8. 2014 do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním
pohledávky 1 200 Kč, a rozhodl o nákladech řízení. Rozsudkem ze dne 30. 11. 2023, č. j. 17 Co 88/2023-118, Krajský soud v Ústí nad
Labem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení. Odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – po právní stránce
uzavřel, že žalovaná (provozovatelka regionální distribuční soustavy) byla
povinna zatížit složkou ceny za distribuci elektřiny na úhradu nákladů
spojených s podporou elektřiny také lokální spotřebu žalobkyně (výrobkyně
elektřiny) v areálu výroben připojených k distribuční soustavě. Podle
ustanovení § 13 odst. 1, § 28 odst. 1, 3 zákona č. 165/2012 Sb., o
podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 407/2012 Sb. (tj. účinném od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013), nelze právní nárok na
účtování příspěvku na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny spojovat
pouze s elektřinou, u níž je přítomna složka distribuce, ale vztahuje se též k
lokální spotřebě výrobců v areálu výroben připojených k distribuční soustavě. Povinnost hradit příspěvek na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny
vyplývá přímo ze zákona, jde o povinnost veřejnoprávní povahy, která nemá
povahu protiplnění za distribuované množství elektřiny či za jiné služby
poskytované distributorem; příspěvek je složkou ceny za přenos a ceny za
distribuci. Byla-li žalobkyně jako výrobkyně povinna příspěvek na krytí nákladů
spojených s podporou elektřiny hradit, neobohatila se žalovaná bezdůvodně jeho
přijetím (§ 451 odst. 1, 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů). Dovolání, kterým žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné.
Žalovaná se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Skutkový stav, z něhož odvolací soud vycházel a který v dovolacím řízení
přezkumu nepodléhá (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), nebyl mezi
účastnicemi sporný. Žalobkyně je provozovatelkou zdrojů na výrobu elektřiny a v rozhodném období
byla provozovatelkou lokální distribuční sítě. Žalovaná je provozovatelkou
regionální distribuční sítě. Dne 30. 12. 2011 účastnice uzavřely smlouvu o
připojení lokální distribuční soustavy k distribuční soustavě vysokého napětí
nebo velmi vysokého napětí a smlouvu o distribuci. Žalovaná vyfakturovala
žalobkyni k úhradě příspěvek na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny,
kterou žalobkyně vyrobila v období od 1. 1. 2013 do 30. 9. 2013, v celkové
výši 14 757 616,59 Kč. Z toho činil příspěvek za elektřinu žalobkyní vyrobený a
spotřebovaný částku 12 696 218,37 Kč, kterou žalobkyně uhradila. Energetický regulační úřad rozhodnutím z 15. 9. 2020, č. j. 12285-16-ERU,
zamítl návrh žalobkyně, jímž se domáhala po žalované zaplacení 12 696 218,37 Kč
s příslušenstvím (úroky z prodlení a náklady spojenými s uplatněním
pohledávek). Rozhodnutím z 20. 7. 2021, č. j. 12285-23/2019-ERU, Rada
Energetického regulačního úřadu rozhodnutí potvrdila. Právní otázku, zda žalovaná byla oprávněna v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 účtovat příspěvek na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny i z
elektřiny, kterou žalobkyně vyrobila a sama spotřebovala, vyřešil odvolací soud
ve shodě s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. V rozsudku ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3744/2017, Nejvyšší soud uzavřel,
že cena za distribuci je kategorií smluvní, ve svém základu soukromoprávní (jde
o peněžní protiplnění za použití sítí, rezervování kapacity a překročení
rezervované kapacity), kdežto příspěvek na krytí nákladů spojených s podporou
elektřiny, jenž je podle zákonné konstrukce „složkou“ této ceny, je zcela jiné
povahy. Není protiplněním za distribuované množství elektřiny či za jiné služby
poskytované distributorem, nýbrž jde o jeden ze zdrojů financování systému
podpory preferovaných zdrojů elektrické energie.
Povinnost jej platit nebyla
založena smlouvou, nýbrž vyplývá ze zákona, a jde o povinnost veřejnoprávní
povahy, svého druhu „odvod“ ze spotřebované elektřiny. Legislativní zakotvení
této platby jako složky ceny za distribuci neznamená nic jiného než určení
mechanismu (cesty) jejího výběru. Cena za distribuci tu měla ve vztahu k
platbám na náhradu nákladů na podporu elektřiny funkci jakéhosi nosiče; k
hrazení příspěvku na náklady docházelo prostřednictvím ceny za přenos a ceny za
distribuci, resp. odběratelé elektřiny nesli náklady na financování podpory
prostřednictvím k cenám distribuce přidružené složky ceny. V režimu právní
úpravy účinné v době od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 byl proto provozovatel
regionální distribuční soustavy povinen hradit operátorovi trhu s elektřinou
náklady spojené s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů též z lokální
spotřeby výrobců v areálu výroben připojených k distribuční soustavě. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3635/2018, dovodil-li, že povinnost provozovatele regionální distribuční
soustavy zatížit složkou ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů
spojených s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů také lokální spotřebu
výrobců v areálu výroben připojených k distribuční soustavě vyplývala ze zákona
č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů,
ve znění zákona č. 407/2012 Sb., ve spojení s příslušnými ustanoveními zákona
č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v
energetických odvětvích a o změně některých zákonů /energetický zákon/, ve
znění účinném od 1. 1. 2013 do 20. 5. 2014. Námitka týkající se absence řádného (přesvědčivého) odůvodnění napadeného
rozhodnutí odvolacího soudu, které – podle názoru dovolatelky – způsobuje jeho
nepřezkoumatelnost, nemůže obstát. V rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28
Cdo 4118/2010, Nejvyšší soud zdůraznil, že „jedním z principů představujících
neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá
rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými
účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud
soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými
skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi
vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných
rozhodnutí“ (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22
Cdo 3332/2015). Otázka, za jakých okolností je možnost považovat soudní
rozhodnutí za nepřezkoumatelné, byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu již
opakovaně řešena. Jako měřítko toho, zda je či není rozhodnutí soudu
přezkoumatelné, je třeba považovat především zájem účastníků řízení na tom, aby
mohli náležitě využít opravných prostředků proti tomuto rozhodnutí. I když
rozhodnutí soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla
nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu
uplatněného opraveného prostředku na újmu práv účastníků řízení.
Rozhodnutí je
nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči
němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat
důvody opravného prostředku, a ani soud rozhodující o tomto opravném prostředku
nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc. Nelze pokládat za
nepřezkoumatelné takové rozhodnutí, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak
a proč bylo rozhodnuto (srov. např. rozsudky ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 23 Cdo
1191/2021, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2023, ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. 33 Cdo 456/2022, a usnesení Ústavního
soudu ze dne 4. 9. 2024, sp. zn. III. ÚS 2244/24). Jelikož dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo
procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. 3. 2025
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu