USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně KRPA PAPER, a.s., sídlem v Hostinném, Nádražní 266 (identifikační číslo 275 37 820), zastoupené Martinou Nyklovou, advokátkou se sídlem v Horní Branné 25, proti žalované ČEZ Distribuce, a. s., sídlem v Děčíně, Teplická 874/8 (identifikační číslo 247 29 035), zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, o nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 15 C 116/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 11. 2023, č. j. 17 Co 88/2023-118, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 3 400 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Radka Pokorného, advokáta.
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 18. 1. 2023, č. j. 15 C 116/2022-72, zamítl žalobu, jíž žalobkyně požadovala nahradit rozhodnutí Energetického regulačního úřadu z 15. 9. 2020, č. j. 12285-16/2019-ERU, potvrzeného rozhodnutím Rady Energetického regulačního úřadu z 20. 7. 2021, č. j. 12285-23/2019-ERU, tak, že žalované uloží zaplatit 1 458 577,97 Kč s 7,05 % úroky z prodlení od 12. 8. 2014 do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky 1 200 Kč, 1 485 648,41 Kč s 7,05 % úroky z prodlení od 12.
8. 2014 a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky 1 200 Kč, 1 570 534,96 Kč s 7,05 % úroky z prodlení od 12. 8. 2014 do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky 1 200 Kč, 1 449 339,17 Kč s 7,05 % úroky z prodlení od 12. 8. 2014 do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky 1 200 Kč, 1 412 031,83 Kč s 7,05 % úroky z prodlení od 12. 8. 2014 do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky 1 200 Kč, 1 291 498,91 Kč s 7,05 % úroky z prodlení od 12. 8. 2014 do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky 1 200 Kč, 1 287 424,91 Kč s 7,05 % úroky z prodlení od 12.
8. 2014 do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky 1 200 Kč, 1 399 837,22 Kč s 7,05 % úroky z prodlení od 12. 8. 2014 do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky 1 200 Kč, 1 341 325,01 Kč s 7,05 % úroky z prodlení od 12. 8. 2014 do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky 1 200 Kč, a rozhodl o nákladech řízení. Rozsudkem ze dne 30. 11. 2023, č. j. 17 Co 88/2023-118, Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – po právní stránce uzavřel, že žalovaná (provozovatelka regionální distribuční soustavy) byla povinna zatížit složkou ceny za distribuci elektřiny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny také lokální spotřebu žalobkyně (výrobkyně elektřiny) v areálu výroben připojených k distribuční soustavě. Podle ustanovení § 13 odst. 1, § 28 odst. 1, 3 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 407/2012 Sb. (tj. účinném od 1.
1. 2013 do 1. 10. 2013), nelze právní nárok na účtování příspěvku na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny spojovat pouze s elektřinou, u níž je přítomna složka distribuce, ale vztahuje se též k lokální spotřebě výrobců v areálu výroben připojených k distribuční soustavě. Povinnost hradit příspěvek na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny vyplývá přímo ze zákona, jde o povinnost veřejnoprávní povahy, která nemá povahu protiplnění za distribuované množství elektřiny či za jiné služby poskytované distributorem; příspěvek je složkou ceny za přenos a ceny za distribuci.
Byla-li žalobkyně jako výrobkyně povinna příspěvek na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny hradit, neobohatila se žalovaná bezdůvodně jeho přijetím (§ 451 odst. 1, 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů). Dovolání, kterým žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné.
Žalovaná se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.
s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Skutkový stav, z něhož odvolací soud vycházel a který v dovolacím řízení přezkumu nepodléhá (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), nebyl mezi účastnicemi sporný. Žalobkyně je provozovatelkou zdrojů na výrobu elektřiny a v rozhodném období byla provozovatelkou lokální distribuční sítě.
Žalovaná je provozovatelkou regionální distribuční sítě. Dne 30. 12. 2011 účastnice uzavřely smlouvu o připojení lokální distribuční soustavy k distribuční soustavě vysokého napětí nebo velmi vysokého napětí a smlouvu o distribuci. Žalovaná vyfakturovala žalobkyni k úhradě příspěvek na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny, kterou žalobkyně vyrobila v období od 1. 1. 2013 do 30. 9. 2013, v celkové výši 14 757 616,59 Kč. Z toho činil příspěvek za elektřinu žalobkyní vyrobený a spotřebovaný částku 12 696 218,37 Kč, kterou žalobkyně uhradila.
Energetický regulační úřad rozhodnutím z 15. 9. 2020, č. j. 12285-16-ERU, zamítl návrh žalobkyně, jímž se domáhala po žalované zaplacení 12 696 218,37 Kč s příslušenstvím (úroky z prodlení a náklady spojenými s uplatněním pohledávek). Rozhodnutím z 20. 7. 2021, č. j. 12285-23/2019-ERU, Rada
Energetického regulačního úřadu rozhodnutí potvrdila. Právní otázku, zda žalovaná byla oprávněna v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 účtovat příspěvek na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny i z elektřiny, kterou žalobkyně vyrobila a sama spotřebovala, vyřešil odvolací soud ve shodě s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. V rozsudku ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3744/2017, Nejvyšší soud uzavřel, že cena za distribuci je kategorií smluvní, ve svém základu soukromoprávní (jde o peněžní protiplnění za použití sítí, rezervování kapacity a překročení rezervované kapacity), kdežto příspěvek na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny, jenž je podle zákonné konstrukce „složkou“ této ceny, je zcela jiné povahy. Není protiplněním za distribuované množství elektřiny či za jiné služby poskytované distributorem, nýbrž jde o jeden ze zdrojů financování systému podpory preferovaných zdrojů elektrické energie.
Povinnost jej platit nebyla založena smlouvou, nýbrž vyplývá ze zákona, a jde o povinnost veřejnoprávní povahy, svého druhu „odvod“ ze spotřebované elektřiny. Legislativní zakotvení této platby jako složky ceny za distribuci neznamená nic jiného než určení mechanismu (cesty) jejího výběru. Cena za distribuci tu měla ve vztahu k platbám na náhradu nákladů na podporu elektřiny funkci jakéhosi nosiče; k hrazení příspěvku na náklady docházelo prostřednictvím ceny za přenos a ceny za distribuci, resp. odběratelé elektřiny nesli náklady na financování podpory prostřednictvím k cenám distribuce přidružené složky ceny.
V režimu právní úpravy účinné v době od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 byl proto provozovatel regionální distribuční soustavy povinen hradit operátorovi trhu s elektřinou náklady spojené s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů též z lokální spotřeby výrobců v areálu výroben připojených k distribuční soustavě. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3635/2018, dovodil-li, že povinnost provozovatele regionální distribuční soustavy zatížit složkou ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů také lokální spotřebu výrobců v areálu výroben připojených k distribuční soustavě vyplývala ze zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 407/2012 Sb., ve spojení s příslušnými ustanoveními zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů /energetický zákon/, ve znění účinném od 1.
1. 2013 do 20. 5. 2014. Námitka týkající se absence řádného (přesvědčivého) odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, které – podle názoru dovolatelky – způsobuje jeho nepřezkoumatelnost, nemůže obstát. V rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, Nejvyšší soud zdůraznil, že „jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti.
Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí“ (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015). Otázka, za jakých okolností je možnost považovat soudní rozhodnutí za nepřezkoumatelné, byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu již opakovaně řešena. Jako měřítko toho, zda je či není rozhodnutí soudu přezkoumatelné, je třeba považovat především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě využít opravných prostředků proti tomuto rozhodnutí.
I když rozhodnutí soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu uplatněného opraveného prostředku na újmu práv účastníků řízení.
Rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody opravného prostředku, a ani soud rozhodující o tomto opravném prostředku nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc. Nelze pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo rozhodnuto (srov. např. rozsudky ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1191/2021, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2023, ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. 33 Cdo 456/2022, a usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2024, sp. zn. III. ÚS 2244/24). Jelikož dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. 3. 2025
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu