Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Oblastního stavebního bytového družstva X, právně zastoupeného Mgr. Šárkou Anežkovou Harantovou, advokátkou se sídlem Masarykova 1327/45, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 743/2024-129 ze dne 15. dubna 2024, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 84 Co 234/2023-119 ze dne 7. listopadu 2023 a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. 46 D 639/2014-98 ze dne 29. června 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Po smrti zůstavitelky, Mileny Bogdanové, která byla členkou stěžovatele, proběhlo řízení projednání pozůstalosti. Soudní komisař usnesením toto řízení zastavil a rozhodl, že majetek nepatrné hodnoty - zůstatek na účtu a členský podíl ve stěžovateli (bytovém družstvu) se vydává Jaroslavě Humhalové, vypravitelce pohřbu.
2. Stěžovatel se následně návrhem podaným k Okresnímu soudu v Ústí nad Labem domáhal zahájení dalšího dodatečného projednání pozůstalosti. Nesouhlasil se závěrem pozůstalostního soudu, který při zjišťování majetku v pozůstalostním řízení zohlednil mylnou hodnotu členského podílu zůstavitelky v družstvu stěžovatele. Okresní soud jednající soudním komisařem však jeho návrh napadeným usnesením zamítl. Důvodem zamítnutí byla skutečnost, že majetek, pro který stěžovatel navrhl zahájení dodatečného projednání dědictví (členský podíl v družstvu stěžovatele), byl již dřívějším rozhodnutím pozůstalostního soudu projednán.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným usnesením potvrdil zamítnutí návrhu okresním soudem. Svůj závěr odůvodnil tím, že nejsou splněny podmínky pro zahájení řízení, neboť se nejedná o majetek, který by se nově objevil po právní moci rozhodnutí o zastavení řízení.
4. Stěžovatel následně podal dovolání k Nejvyššímu soudu. Ten stěžovatelovo dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "OSŘ") jednak z důvodu, že podaným návrhem na zahájení dodatečného projednání se stěžovatel domáhá nápravy chyb z pozůstalostního řízení, které však nejsou způsobilým předpokladem pro dodatečné projednání pozůstalosti, a dále pro nedostatek aktivní legitimace stěžovatele k podání takového návrhu.
5. Stěžovatel namítá, že v pozůstalostním řízení byla mylně zohledněna hodnota zůstavitelčina majetku, konkrétně členského podílu v družstvu stěžovatele, když byla zohledněna zůstatková hodnota tohoto podílu namísto faktické tržní hodnoty členského podílu, která je zcela jiná. Na základě tohoto závěru podle stěžovatele pozůstalostní soud rozhodl nesprávně, když pozůstalost vydal vypravitelce pohřbu jako majetek nepatrné hodnoty. Tímto rozhodnutím vznikla stěžovateli škoda, neboť vypravitelka pohřbu tak neodpovídá za dluhy spojené s takto nabytým majetkem, tedy ani za dluh zůstavitelky vůči družstvu na platbách spojených se správou domu.
6. Podle stěžovatele okresní i krajský soud věc posoudily nesprávně a odchýlily se od ustálené praxe soudů při rozhodování o hodnotě majetku. Stěžovatel má proto za to, že pro zastavení řízení soudním komisařem v pozůstalostním řízení nebylo zákonného základu, neboť podle něj nešlo o majetek nepatrné hodnoty.
7. Porušení základních práv a svobod potom stěžovatel shledává v postupu Nejvyššího soudu, který napadeným usnesením odmítl návrh stěžovatele jako nepřípustný, neboť rozhodnutí okresního i krajského soudu nebyla v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Stěžovatel však namítá, že závěrem o nedostatku aktivní legitimace k podání návrhu na dodatečné projednání pozůstalosti došlo k odebrání jeho možnosti jako věřitele se domáhat svého nároku, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
8. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, kterých se stěžovatel dovolává.
9. Na úvod Ústavní soud uvádí, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností; je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli běžné zákonnosti. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jestliže porušily ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Podle názoru Ústavního soudu nelze přisvědčit stěžovatelově námitce, že Nejvyšší soud nedostatečným způsobem posoudil tuto věc a došel k nesprávným závěrům. Naopak, Nejvyšší soud jasně a srozumitelně - sic ve stručném odůvodnění podle § 243f odst. 3 OSŘ - vysvětlil své závěry a uvedl (blíže viz bod 2 napadeného rozhodnutí tohoto soudu), že podstatou stěžovatelova dovolání je snaha o nápravu jím dovozovaných chyb stran ocenění předmětného družstevního podílu učiněného v rámci původního řízení o pozůstalosti, které však nejsou způsobilým předpokladem pro dodatečné projednání pozůstalosti (srov. též usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1221/2011 ze dne 20. 12. 2012 či rozsudek téhož soudu sp. zn. 21 Cdo 3264/2009 ze dne 9. 12. 2011).
11. Zároveň Ústavní soud přisvědčuje závěru Nejvyššího soudu o nedostatku aktivní legitimace stěžovatele. Nejvyšší soud s odkazem na posledně citovaný rozsudek uvádí, že k podání návrhu na dodatečné projednání pozůstalosti je aktivně legitimován ten, kdo o sobě tvrdí, že je dědicem zůstavitele, popřípadě stát, tvrdí-li, že mu má připadnout pozůstalost podle jiného právního předpisu. Podle zdejšího soudu tak v posuzované věci Nejvyšší soud správně uzavřel, že stěžovatel nenaplňuje ani jeden z předpokladů pro podání takového návrhu. Ústavní soud ani v této námitce neshledal žádný důvod, který by měl vést k jeho kasačnímu zásahu.
12. Argumentace stěžovatele směřující proti závěrům okresního i krajského soudu představuje především polemiku s napadenými rozhodnutími z hlediska jejich věcné správnosti, kdy stěžovatel pouze opakuje argumentaci uplatněnou v předešlých řízeních, a odmítá akceptovat důvody, na nichž jsou tato rozhodnutí postavena, a argumentaci Nejvyššího soudu, který tyto důvody dostatečně objasnil. Ve vztahu k polemice o věcné správnosti (zákonnosti) rozhodnutí platí, že tímto způsobem nelze opodstatněnost ústavní stížnosti založit, a to ani tam, kde směřuje proti meritorním rozhodnutím, neboť jejich věcná správnost (zákonnost) není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
13. Porušení základních práv stěžovatele tak nelze spatřovat ani v rozhodnutí okresního ani krajského soudu. K této části ústavní stížnosti Ústavní soud uvádí, že obecné soudy svůj postup dostatečně srozumitelně a logicky odůvodnily (srov. bod 2 napadeného usnesení okresního soudu a body 4 a násl. napadeného usnesení krajského soudu). Lze shrnout, že takto odůvodněné závěry Ústavní soud nehodlá - a vzhledem ke svému shora popsanému postavení orgánu ochrany ústavnosti ani nemůže - přehodnocovat, neboť na nich nespatřuje nic, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah.
14. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl stěžovatelovu ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. října 2024
Kateřina Ronovská v. r. předsedkyně senátu