Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany S. (jedná se o pseudonym), t. č. ve Věznici Opava, zastoupené JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2024 č. j. 4 Tdo 140/2024-866, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. září 2023 č. j. 3 To 41/2023-752 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 16. června 2023 č. j. 28 T 3/2023-642, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") byla stěžovatelka uznána vinnou zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. c), i) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se dopustila (zkráceně uvedeno) tím, že fyzicky napadla svého cca pětitýdenního syna Patrika (jedná se o pseudonym) s úmyslem ho usmrtit, neboť chlapeček neustále plakal a ona ho nebyla schopna utišit, a to tím způsobem, že ho nejprve udeřila do hlavy nejméně střední intenzitou, poté ho opakovaně rdousila rukama v oblasti krku a následně mu ponořila dýchací otvory pod vodní hladinu, v důsledku čehož nezletilý utrpěl soubor v rozsudku vyjmenovaných úrazových změn na těle a poškození vnitřních orgánů, a to včetně otoku mozku, který byl bezprostřední příčinou jeho smrti. Za to byla stěžovatelka podle § 140 odst. 3 trestního zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody ve výměře osmnácti let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou.
3. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné zdůraznil, že v rozhodnou dobu byla na místě činu prokazatelně pouze stěžovatelka, novorozenec a její další dvě nezletilé děti (Pavel a Eva /jedná se o pseudonymy/). Na základě učiněných skutkových zjištění uzavřel, že vytýkaného jednání se mohla dopustit toliko stěžovatelka, případně hypoteticky některé z jejích dvou nezletilých dětí. Dodal však, že pro takové podezření ve vztahu k nezletilým dětem chybí jakékoli další důkazy, naopak bylo dostatečně prokázáno, že pachatelkou je stěžovatelka. Ač výslech nezletilých dětí zvažoval, dospěl k závěru, že s ohledem na jejich věk (Pavlovi bylo v době spáchání činu devět let, Evě pět let) a situaci, ve které se nacházely, by jejich výslech nebyl vhodný.
4. Odvolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") shora označeným usnesením podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, jako nedůvodné zamítl. V odůvodnění odvolání a následně u veřejného zasedání stěžovatelka navrhla výslech nezletilého Pavla v procesním postavení svědka. Vrchní soud se ztotožnil s názorem krajského soudu, že výslech jmenovaného nezletilého by k věci nic nepřinesl, a to s ohledem prokázaný skutek bez důvodných pochybností, jakož i objasnění všech rozhodných okolností pro ukládání trestu.
5. Dovolání stěžovatelky proti usnesení vrchního soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. Po posouzení věci konstatoval, že absence výslechu nezletilého Pavla v žádném případě nepředstavovala opomenutý důkaz způsobilý založit dovolací přezkum. Poukázal na to, že stěžovatelka tento návrh formulovala až v odvolání proti rozsudku krajského soudu a vrchní soud na něj v odůvodnění svého usnesení transparentně reagoval.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že rozhodující soudy náležitě nezjistily skutkový stav věci a neprovedly jí navrhované důkazy. Za zásadní pochybení považuje, že nebyl řádně vyslechnut její nezletilý syn Pavel, který byl podle všeho přítomen v místnosti, kde se vše odehrálo. Je toho mínění, že jeho výslech je jediným důkazem, který má schopnost změnit skutkový stav zjištěný soudem. Ač souhlasí s tím, že výslech by byl pro nezletilého zátěží, je toho názoru, že tuto zátěž lze citlivým přístupem zásadně zmírnit. Nelze podle ní krátit práva obhajoby v důsledku nepodložené úvahy, že by výslech nic nepřinesl.
7. Ústavní soud vyzval podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení a vedlejší účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.
8. Nejvyšší soud ve svém vyjádření zdůraznil, že při úvahách o tom, zda lze absenci výslechu staršího syna obviněné považovat za opomenutý důkaz, vzal v úvahu skutečnost, že podle závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, zemřel cca měsíční novorozenec v důsledku hostilního jednání druhé osoby, které spočívalo hned ve třech různých a na sebe navazujících mechanismech útoku. Znalci konstatovali, že fatální zranění hlavy vznikla u miminka působením tupého zevního násilí nejméně střední, spíše však velké intenzity, komplex poranění na jeho krku vzhledem k formaci kožních oděrek označili za typické známky rdoušení a nález bělavé pěny v jeho průdušnici a průduškách jednoznačně přičetli jeho tonutí. Stěžovatelka se v rámci své obhajoby snažila poranění hlavy dítěte vysvětlit svou neobratností při jeho chování v náruči a tišení (nezamýšlený a nechtěný úder jeho hlavičkou o zárubeň při procházení dveřmi), eventuálně jeho razantním odložením či spíše odhozením na postel. Odborné závěry znalců však v tomto směru její obhajobu podle Nejvyššího soudu bezpečně vyvrátily. Pokud jde o stopy po rdoušení, uchýlila se k polemice, kdy zjištěné oděrky na jeho krku i na jiných částech těla vznikly a jak byly vlastně staré, čímž fakticky připustila, že její čerstvě narozený syn mohl být vystaven fyzickému ubližování v podstatě od chvíle, kdy přišel na svět. Neposkytla ani žádné vlastní "hodnověrné" vysvětlení, jakým způsobem se do dýchacích cest chlapečka dostalo tak významné množství vody, aby znalci konstatovali jeho tonutí před smrtí. Nejvyšší soud setrval na svém závěru, že výpověď nezletilého Pavla, jakkoli by měl rámcově potvrdit skutkové verze nabízené stěžovatelkou, by stěží mohla zpochybnit objektivní nálezy patologických změn na tělíčku a v organismu jeho mladšího zesnulého bratra i na ně navazující závěry soudních znalců k příčinám jeho úmrtí. K obhajobě naznačující, že to nemusela být nutně stěžovatelka, kdo se dopustil vytýkaného jednání, odkázal na odůvodnění rozsudku krajského soudu, který logicky vyložil, proč za jedinou osobu, která přichází v úvahu jako pachatel řešeného trestného činu, považuje právě a jen stěžovatelku, kdy provedeným dokazováním (zejména znaleckými posudky) byl dostatečně objasněn i její motiv k násilnému činu.
9. Vrchní soud plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu s tím, že rozhodující soudy se důvody neprovedení dalších navržených důkazů včetně výslechu nezletilého Pavla řádně a dostatečně zabývaly.
10. Krajský soud odkázal na odůvodnění všech napadených rozhodnutí s tím, že otázkou, zda by nebylo vhodné vyslechnout jako svědky i nezletilé děti stěžovatelky, se zabýval z vlastní pohnutky a dospěl k závěru, že nikoliv, a to s ohledem na jejich věk a situaci, ve které se v době rozhodování nacházely. Vycházel přitom i ze zprávy Oddělení sociálně právní ochrany dětí a prevence Městského úřadu v X.
11. Nejvyšší státní zastupitelství ve svém vyjádření konstatovalo, že rozhodující soudy se námitkou opomenutých důkazů dostatečným způsobem zabývaly a na odůvodnění napadených rozhodnutí v plném rozsahu odkázalo.
12. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci nesouhlasí s nadbytečným vyslýcháním nezletilého Pavla, kterému bylo v rozhodné době devět let. Dodalo, že obě nezletilé děti stěžovatelky byly umístěny mimo její vliv v době jejího trestního stíhání, začaly ve všech směrech prospívat a není žádný zájem na připomínání tragických okolností úmrtí jejich nezletilého bratra, a to tím spíše, když ostatní provedené důkazy postačily k dovození viny stěžovatelky.
13. Krajské státní zastupitelství ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že stěžovatelka již v přípravném řízení připustila, že se vůči poškozenému Patrikovi dopustila jednání, které mohlo vést ke vzniku zranění, v jejichž důsledku poškozený zemřel (udeřila mu hlavou o zárubně dveří, hodila ho na postel, držela ho za krk a třásla s ním atd.). Zdůrazňovala však, že si takto počínala nechtěně ve snaze utišit soustavný pláč poškozeného a že neměla v úmyslu jej usmrtit. Orgány činné v trestním řízení provedly rozsáhlé dokazování zaměřené na objektivní zjištění okolností skutku, přičemž krajský soud zvažoval i výslech nezletilého Pavla, nicméně vzhledem k důkazní situaci jej vyhodnotil jako nadbytečný a rizikový z hlediska možné traumatizace nezletilého. Podotkl, že stěžovatelka byla jedinou dospělou osobou přítomnou v inkriminované době na místě činu, přičemž s ohledem na rozsah a charakter zranění objektivně diagnostikovaných na těle poškozeného je prakticky vyloučeno, že by tato zranění způsobil poškozenému někdo jiný než právě stěžovatelka. Má za to, že vztah stěžovatelky k poškozenému, jakož i jejím dalším dětem, byl dostatečně objasněn jednak výpověďmi dalších slyšených svědků, jednak znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie. Výslech nezletilého Pavla tak podle něj v žádném případě nepředstavuje tzv. opomenutý důkaz.
14. Stěžovatelka následně využila svého práva repliky, v níž uvádí, že jde-li o otázku traumatizace nezletilého Pavla výslechem, má za to, že při vhodné přípravě na výslech za pomoci psychologa a vhodně vedeném výslechu nehrozí negativní následky. Přesvědčivé objasnění věci je podle ní naopak v zájmu nezletilého. Znovu opakuje, že v průběhu řízení nebylo řádně zjištěno, co se skutečně v inkriminované době dělo. Jasné jsou pouze následky, přičemž vznik následků je dovozován hypoteticky, byť s vysokou dávkou pravděpodobnosti. Je přesvědčena, že jí nelze vyčítat, že výslech nezletilého byl výslovně navrhován až v odvolacím řízení. Poukazuje na to, že řádné vyšetření věci je především úlohou orgánů činných v trestním řízení a jejich úkolem bylo prověřit všechny v úvahu přicházející verze, k čemuž byl podle ní výslech nezletilého nezbytný.
15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
16. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
17. Podstatou ústavní stížnosti je námitka stěžovatelky, že ve věci nebyl vyslechnut její nezletilý syn Pavel, kterému bylo v době spáchání činu devět let. Uvedenou námitku však stěžovatelka uplatnila již v předchozích stadiích trestního řízení a rozhodující obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, se s ní náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím stěžovatelka staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces však Ústavní soud v dané věci neshledal.
18. Předně Ústavní soud připomíná, že zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) nutno rozumět tak, že v řízení před soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné. Procesním právům účastníka přitom odpovídá povinnost soudu o jím navržených důkazech rozhodnout, jakož i, nevyhoví-li jim, ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů je neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění nepřevzal. Tzv. opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, proto typicky zakládají nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, nýbrž i jeho protiústavnost [srov. např. nálezy ze dne 10. 4. 2001 sp. zn. II. ÚS 663/2000 (N 57/22 SbNU 19), ze dne ze dne 26. 7. 2016 sp. zn. III. ÚS 1414/16 (N 138/82 SbNU 215), ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 2545/17 (N 36/88 SbNU 499) a další].
19. Jinými slovy obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní dokazování doplnit. Přitom posuzuje důvodnost návrhů stran na doplňování dokazování. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení, případně že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§ 2 odst. 5 trestního řádu). Na úvaze soudu je, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (srov. např. usnesení ze dne 24. 10. 2023 sp. zn. II. ÚS 3534/22 ). Za opomenuté důkazy nelze považovat důkazní návrhy, jejichž provedení soudy zamítly procesním usnesením v rámci hlavního líčení a veřejného zasedání, a která řádně odůvodnily, a k jejichž (ne)potřebnosti se znovu vyjádřil Nejvyšší soud (srov. např. usnesení ze dne 14. 11. 2023 sp. zn. III. ÚS 1/23 ).
20. V nálezu ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01 (N 26/32 SbNU 230) Ústavní soud konkrétně k možnostem neprovedení navrženého důkazu konstatoval, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
21. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku řádně objasnil, že ze zjištěných skutkových okolností jednoznačně vyplynulo, že v rozhodnou dobu byla na místě činu pouze stěžovatelka, nezletilý poškozený a její další dvě malé děti (Pavel a Eva). Proto je zřejmé, že vytýkaného jednání se mohla dopustit toliko stěžovatelka, případně hypoteticky některé z jejích dvou nezletilých dětí, avšak pro takové podezření podle krajského soudu chyběly jakékoli důkazy. Z žádného důkazu nevyplynulo, že by sourozenci proti poškozenému projevovali nějaké nepřátelské chování a ani stěžovatelka nic takového ve své výpovědi neuváděla.
22. Z provedeného dokazování vyplynulo, že nezletilý poškozený utrpěl soubor poranění, která byla způsobena útokem jiné osoby, a že jeho smrt nastala v přímé příčinné souvislosti s hostilním jednáním jiné osoby, kdy bezprostřední příčinou jeho smrti byl otok mozku, který se rozvinul na podkladě tupého poranění hlavy a dušení. Stěžovatelka u hlavního líčení vypovídala převážně shodně jako v přípravném řízení s tím rozdílem, že u hlavního líčení nezmínila tu skutečnost, kterou uváděla v přípravném řízení, že když poškozeného natřásala na ruce a procházela dveřmi, tak ho neúmyslně bouchla do hlavy o zárubeň, a že vypila 4 litry piva, nikoliv dva litry. Po přečtení příslušné části výpovědi z přípravného řízení uvedla, že to řekla proto, že byla v šoku a policista na ni křičel. U dané výpovědi však byla přítomna obhájkyně stěžovatelky (viz č. l. 312 a násl. spisu krajského soudu), a proti tomuto výslechu nebyly vzneseny žádné námitky. Dále u hlavního líčení stěžovatelka mimo jiné vypověděla, že se v ten den pohádala s manželem, pila pivo, nezletilý neustále plakal, začala ho natřásat na rukách, pak ho prudce odsunula na postel ke zdi, šla si opětovně zapálit, po návratu nezletilý pořád plakal. Lehla si k němu, malý se ještě chvíli kroutil, pak oba usnuli. Ve čtyři hodiny ráno se vzbudila a nezletilý se již nehýbal (viz protokol o hlavním líčení ze dne 15. 6. 2023 na č. l. 628 a násl. spisu krajského soudu).
23. V přípravném řízení stěžovatelka kromě shora zmíněného rovněž uvedla, že poté, co Jitka (jedná se o pseudonym) odešla k sobě do pokoje a když se vrátila z kouření, kolem 23.00 hodin až 23.30 hodin, se nezletilý Pavel díval na telefon a Eva již spala. Pak nadala Pavlovi, ať vypne telefon a jde spát, protože jde ráno do školy, přičemž Pavel ji poslechl a šel spát. Následně si stěžovatelka podle svého sdělení lehla, ale malý pořád plakal, natřásala ho na ruce, nechtěl se uklidnit, tak ho vzala k sobě do postele, ale pořád plakal, tak ho chytla tak, že měla ruku zezadu kolem jeho krku s tím, že nedokáže popsat, jak to bylo silné, protože když je nervózní, tak se nekontroluje. Když ho držela levou rukou zezadu za krk, tak s ním několikrát (asi 3x) potřásla zezadu dopředu, pak ho odsunula ke zdi (viz č. l. 317 spisu krajského soudu).
24. Podle znaleckých závěrů posudků z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vzhledem k nálezu čerstvých i hojících se poranění těla poškozeného šlo s velkou mírou pravděpodobnosti blížící se jistotě o syndrom CAN (syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte) v jeho nejzávažnější formě končící úmrtím dítěte. Znalci vyloučili, že by zranění poškozeného mohla vzniknout úderem hlavy poškozeného do zárubní či že by jeho zranění mohla vzniknout zalehnutím nebo při oživovacích pokusech. Mohlo však podle nich dojít k nárazu hlavy poškozeného na stěnu přiléhající k posteli, přičemž tento zvažovaný mechanismus označili znalci jako plně způsobilý ke vzniku zadokumentované zlomeniny lebky poškozeného (viz znalecký posudek na č. l. 91 - 156 spisu krajského soudu).
25. Na základě učiněných skutkových zjištění není žádných pochyb o tom, že poškozený byl vystaven rozsáhlému útoku ze strany jiné osoby za užití různých mechanismů násilí, údery, rdoušení a topení. Na místě činu prokazatelně byla jen stěžovatelka a její nezletilé děti. Z žádného z provedených důkazů, a to ani z výpovědi samotné stěžovatelky, přitom nevyplynulo, že by sourozenci poškozeného vůči němu projevovali nějaké nepřátelské chování či že by na poškozeného některý z nich zaútočil. Naopak obě nezletilé děti Pavel i Eva v době útoku na poškozeného již spaly, jak bylo již shora zmíněno a jak sama stěžovatelka potvrdila při své výpovědi v přípravném řízení. Navíc v dané souvislosti nelze přehlížet, že podle znaleckých závěrů byly u stěžovatelky v době činu rozpoznávací i ovládací schopnosti zachovány. Jen stěží by tak bylo možno připustit, že stěžovatelka, která tvrdí, že usnula vedle poškozeného, by tak rozsáhlý útok na poškozeného ze strany jiné osoby, vedený různými mechanismy, nezaznamenala, že by ji takové jednání neprobudilo.
26. Dokazováním vyšlo najevo, že stěžovatelka se prokazatelně o děti příliš nestarala, v areálu je nechávala samotné, pila alkohol a kouřila, i když byla těhotná, byla vulgární a na děti hrubá, děti neměly žádný režim a jídlo si chystaly samy, syna Pavla nepřihlásila do školy s tím, že by to pro ni bylo náročné, v jejich pokoji byl nepořádek a smrad atd. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, vypracovaného k osobě stěžovatelky vyplynulo, že trpí smíšenou poruchou osobnosti a škodlivým užíváním alkoholu, avšak případnou intoxikaci alkoholem stěžovatelky v rozhodné době zhodnotila znalkyně jako nanejvýš mírnou, tedy forenzně nevýznamnou. Stejně tak vyloučila jiné relevantní diagnostické kategorie psychiatrického okruhu. Zdůraznila, že stěžovatelka je náchylnější k situačnímu přetížení a že v extrémních zátěžových situacích u ní nelze vyloučit ani mechanismy spojené s agresí. Dále znalkyně uvedla, že vztah stěžovatelky k mateřství je plytký, nezralý, suspektně jen formální, vnitřně nemotivovaný, že není schopna adekvátně posoudit potřeby dětí ani se o ně přiměřeně nezajímá. Dodala, že v podmínkách posledních měsíců (kdy byla nucena adaptovat se na nové podmínky života, a to v souvislosti se ztrátou běžného kontaktu s manželem či ztrátou sociálního a finančního statusu, který s ním užívala, a dále při narození nejmladšího dítěte) nelze vyloučit, že vlastní děti vnímala jako zdroj zátěže (viz znalecký posudek na č. l. 370-392 spisu krajského soudu).
27. Výslech nezletilého Pavla stěžovatelka v přípravném řízení ani v řízení před krajským soudem nenavrhovala, tento návrh na výslech jmenovaného v procesním postavení svědka poprvé vznesla až v odůvodnění odvolání a následně u veřejného zasedání. Vrchní soud se však po přezkoumání věci ztotožnil s názorem krajského soudu, že by výslech jmenovaného nezletilého k věci nepřinesl nic nového, a to s ohledem na prokázaný skutek bez důvodných pochybností i z důvodu objasnění všech rozhodných okolností pro ukládání trestu. Poukázal rovněž na to, že v řízení bylo provedeno dostatečné dokazování ohledně zjištění motivace jednání stěžovatelky a za účelem posouzení její osoby, poměrů a přístupu k mateřským povinnostem, a že nezletilý by byl výslechem jen zbytečně traumatizován.
28. Nejvyšší soud se pak náležitě vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatelky, a to včetně namítané absence výslechu nezletilého Pavla, kdy shledal, že k opomenutí tohoto důkazu nedošlo, a to jak z pohledu formálního, tak z pohledu materiálního. Zabýval se i tím, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, přičemž ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení.
29. Na základě zjištěného skutkového stavu věci Ústavní soud v postupu obecných soudů ohledně neprovedení výslechu nezletilého Pavla nespatřuje žádné znaky neústavního pochybení. Soudy srozumitelně vysvětlily, proč k návrhu stěžovatelky nepřihlédly a daný důkaz neprovedly. Jmenovaný nezletilý v době útoku prokazatelně již spal, jak sama stěžovatelka potvrdila při své výpovědi, přičemž nic nesvědčí pro to, že by se probudil či že by se případně dopustil nějakého útoku vůči poškozenému. Dospěl-li tedy vrchní soud na základě ostatních provedených důkazů k závěru, že výslech jmenovaného nezletilého by, s ohledem na prokázaný skutek bez důvodných pochybností, k věci nepřinesl nic nového, tedy by šlo o důkaz, jenž není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, navíc, když tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) podle závěru vrchního soudu ověřeno, nelze takovému jeho postupu nic vytýkat. Podpůrným argumentem je nepochybně také věk nezletilého a skutečnost, že by byl výslechem jen zbytečně traumatizován.
30. Nutno dodat, že ze zprávy Oddělení sociálně právní ochrany dětí a prevence Městského úřadu v X bylo zjištěno, že obě děti (Pavel i Eva) byly umístěny v Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, kde se dobře adaptovaly a začaly ve všech směrech prospívat, proto je i Ústavní soud toho přesvědčení, že za stavu, kdy ostatní provedené důkazy postačují k dovození viny stěžovatelky, by nebylo vhodné jim tragické okolnosti úmrtí jejich nezletilého bratra znovu připomínat.
31. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. října 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu