Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky – Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, právně zastoupené Mgr. Miroslavem Faměrou, advokátem, sídlem U Stanice 11/4, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2023 č. j. 33 Cdo 2230/2022-204 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2022 č. j. 91 Co 312/2021-156, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Landia – V Čeňku, s. r. o. (dříve FATHECAN, s. r. o.), sídlem Evropská 810/136, Praha 6, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka se žalobou podanou dne 20. 6. 2019 domáhala určení vlastnického práva k pozemku parc. č. X – zahrada, s tím, že stav zapsaný v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti, neboť rozsudek, kterým byl nahrazen projev její vůle uzavřít s Janem Šestákem (prvním nabyvatelem) smlouvu o převodu pozemků z důvodu (tvrzeného) restitučního nároku, byl po právní moci rozhodnutí odvolacího soudu dovolacím soudem zrušen a nemohlo tak přejít vlastnické právo na vedlejší účastnici (jako druhou nabyvatelku); bylo obnoveno vlastnické právo stěžovatelky. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 4. 2021 č. j. 19 C 246/2019-121 určil, že výlučným vlastníkem předmětného pozemku je stěžovatelka.
3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem napadeným ústavní stížností rozsudek soudu prvního stupně změnil, tak, že se žaloba zamítá; zároveň rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že soud prvního stupně sice věc správně poměřoval ustanovením § 243g odst. 2 o. s. ř., avšak toto ustanovení chybně interpretoval. Zejména nesdílel závěr, že kupní smlouva uzavřená mezi Janem Šestákem a žalovanou je neplatným právním jednáním (§ 580 o. z.), neboť odporuje zákonu o půdě proto, že Jan Šesták nebyl legitimován k podání žaloby o nahrazení projevu vůle žalobkyně k převodu vlastnického práva k předmětnému pozemku (a vlastnictví neměl nikdy nabýt).
4. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu konstatoval, že posuzovaná kupní smlouva by mohla být shledána neplatnou jen tehdy, pokud by byla právním jednáním obcházejícím zákon nebo právním jednáním příčícím se dobrým mravům. Skutečnost, že žalovaná nabyla předmětný pozemek od nevlastníka, což bylo zjištěno až poté, co byl pravomocný rozsudek, kterým byl nahrazen projev vůle České republiky – Státního pozemkového úřadu uzavřít s Janem Šestákem smlouvu o převodu předmětného pozemku, dovolacím soudem zrušen a žaloba Jana Šestáka o nahrazení projevu vůle byla v dalším řízení zamítnuta, neplatnost kupní smlouvy nezakládá, když v době uzavření (resp. účinnosti) smlouvy byl Jan Šesták vlastníkem předmětného pozemku. Závěr, že v době uzavření kupní smlouvy nebyl Jan Šesták dle stavu zápisu v katastru nemovitostí vlastníkem pozemku, je podpořen tehdejším názorem Nejvyššího soudu, podle něhož pravomocné soudní rozhodnutí, kterým bylo povinné osobě uloženo, aby uzavřela s oprávněnou osobou dohodu o vydání nemovitosti, je listinou (rozhodnutím státního orgánu o nabytí vlastnictví ve smyslu ustanovení § 132 o. z.), podle níž katastrální úřad zapíše do katastru nemovitostí vlastnické právo oprávněné osoby k vydávané nemovitosti záznamem podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem; k nabytí vlastnického práva tak docházelo již ke dni právní moci takového rozsudku (srov. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013 sp. zn. 31 Cdo 2060/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 19/2014). Tento závěr byl překonán až nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021 sp. zn. III. ÚS 3804/19 . Z uvedeného tedy vyplývá, že Jan Šesták nabyl vlastnické právo k předmětnému pozemku 30. 3. 2017, tedy ještě před uzavřením kupní smlouvy ze dne 19. 4. 2017. Kromě toho si strany kupní smlouvy ujednaly, že smlouva nabývá platnosti dnem jejich podpisu, účinnosti pak dnem, kdy se prodávající stane vlastníkem pozemku na základě vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, Jan Šesták tak byl nejpozději v době účinnosti kupní smlouvy vlastníkem předmětného pozemku.
5. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl. Stěžovatelka jeho přípustnost spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na následně uvedených otázkách hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud buď odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny anebo mají být dovolacím soudem posouzeny jinak.
6. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházela, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak toto rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadená rozhodnutí jsou zatížena projevem interpretační libovůle, přepjatého formalismu, jsou překvapivá, když se stěžovatelce ani nedostalo v odvolacím řízení řádného poučení při změně právního názoru odvolacího soudu, nejsou řádně odůvodněna, dostatečným způsobem nevypořádaly závažné námitky stěžovatelky a nereflektovaly v právním posouzení věci všechny podstatné skutečnosti, řádně nevyhodnotily v řízení všechny provedené důkazy a dopustily se tzv. opomenutého důkazu. V rámci dovolání stěžovatelky a vyjádření k odvolání vedlejšího účastníka byly uplatněny právní argumenty, které Nejvyšší soud potažmo soud odvolací vůbec či dostatečným způsobem nevypořádal (neodůvodnil) a nezohlednil při právním posouzení věci. Nejvyšší soud dokonce některé právní otázky excesivně považoval za otázky skutkové, zejména, když vzal za skutkové zjištění blíže neodůvodněný právní závěr odvolacího soudu, že v uzavření kupní smlouvy ze dne 19. 4. 2017 odvolací soud neshledal rozpor s dobrými mravy, veřejných pořádkem ani obcházení zákona. Tento právní závěr i přes námitky stěžovatelky dále sám nijak nehodnotil a právní argumentaci stěžovatelky uplatněnou k této otázce řádně nevypořádal.
8. Zásadní spornou právní otázkou v řízení podle stěžovatelky byla ta, zda kupní smlouva ze dne 19. 4. 2017 uzavřená mezi Janem Šestákem a vedlejší účastnicí je absolutně neplatná podle § 580 o. z. ve spojení s § 588 o. z. či nikoliv. V případě absolutní neplatnosti kupní smlouvy nelze poskytnout právní ochranu podle § 243g odst. 2 o. s. ř., která dopadá pouze na případy, pokud v mezidobí práva a povinnosti vznikla platně. V případě neplatnosti právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy a obcházení zákona je ochrana podle § 243g odst. 2 o. s. ř. vyloučena. Soud prvního stupně shledal absolutní neplatnost předmětné kupní smlouvy pro obcházení zákona, což pro správné rozhodnutí ve věci postačovalo. Je však skutečností a stěžovatelka toto namítá, že se ani soud prvního stupně nezabýval neplatností pro rozpor s dobrými mravy, ačkoliv to stěžovatelka v průběhu řízení opakovaně rovněž namítala a uváděla k tomu řadu důvodů. Úvaha odvolacího soudu, která tvrdí úvahu soudu prvního stupně, která jím vůbec nebyla učiněna, je projevem zjevné interpretační libovůle v soudním rozhodování, není řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna, je nepřiměřená a excesivní. Neodpovídá tak ústavněprávním požadavkům odůvodnění soudních rozhodnutí.
9. Dále stěžovatelka namítá, že se jí ze strany odvolacího soudu při jediném jednání dne 16. 2. 2022 nedostalo řádného poučení podle § 213b ve spojení s §118a o. s. ř., když odvolací soud hodlal založit své rozhodnutí na zcela jiném právním posouzení věci. Rozsudek odvolacího soudu byl pro ni překvapivým.
10. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, ústavní stížnost je přípustná (stěžovatelka vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), byla podána včas (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňuje i další zákonem stanovené náležitosti (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
11. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
12. Podle čl. 83 je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavněprávnímu přezkumu dominuje vertikální linie: ve vztahu mezi občanem a veřejnou mocí musí být dána občanu přednost, jestliže působení mocenských orgánů vykazuje evidentní znaky porušování práva, resp. libovůle nebo svévole. Jiná je však role Ústavního soudu v horizontálních právních vztazích, jimiž jsou v rámci soukromého práva zejména vztahy mezi občany navzájem a vztahy obchodní. V této sféře jsou možnosti ústavněprávního přezkumu výrazně omezeny.
Akcentuje se řádná soudní ochrana v podstatě jen v těch situacích, v nichž dochází k "prozařování" základních práv a svobod do soukromého práva. Konkrétně jde o právní vztahy podřaditelné pod ustanovení (jednotlivé články Listiny) o ochraně osobnosti, soukromí, rodinného života. Nelze vyloučit ani dopad zásahu do práva na spravedlivý proces na soukromoprávní vztahy, je-li porušení procesní normy natolik podstatné, že ovlivnilo výsledek soudního řízení, jež se stal excesem vůči správnému řešení věci, pak svědčí stěžovateli právo na přezkum Ústavním soudem.
13. Ústavní soud dále připomíná, že výklad smluv, popř. výklad právního jednání, jako projevu autonomní úpravy soukromoprávních vztahů, je zásadně úkolem obecných soudů, do kterého Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat (např. usnesení ze dne 11. 12. 2008 sp. zn. III. ÚS 2539/08 nebo ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1601/20 , bod 13).
14. V dané věci jde o stěžovatelkou rozporovaný výklad smlouvy uzavřené dne 19. 4. 2017 mezi Janem Šestákem a vedlejší účastnicí.
15. V dané věci rozhodoval v poslední instanci Nejvyšší soud, který dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu odmítl jako nepřípustné. Ten již v minulosti přiléhavě vyložil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018 sp. zn. 25 Cdo 1791/2018), že dovolání je mimořádný opravný prostředek a z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1226/17 ze dne 20. 2. 2018).
16. Dovolání, jehož přípustnost může být založena podle § 237 o. s. ř., jako v nyní posuzovaném případě, je mimořádný opravný prostředek, který Nejvyšší soud může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. Mimořádnost takového opravného prostředku, představovaná uvážením dovolacího soudu, vede Ústavní soud k ještě zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu v případě běžných meritorních rozhodnutí. Dovolací soud však musí i rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání (stručně) odůvodnit konkrétními důvody, které se vztahují k otázkám předestřeným dovolatelem [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 30/80 SbNU 391) či sp. zn. I. ÚS 2936/15 ze dne 17. 8. 2016 (N 153/82 SbNU 431)].
17. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. může Ústavní soud posuzovat pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami.
18. Ani jedna z citovaných situací v projednávaném případě nenastala. Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení neshledal, že by se Nejvyšší soud s dovoláním stěžovatelky vypořádal nedostatečně; z jeho usnesení jsou patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům. Z obsahu odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu jsou patrné právní otázky, které stěžovatelka k přípustnosti dovolání předložila. Nejvyšší soud se jimi zabýval a náležitě vyložil, z jakých důvodů je posuzuje odlišně od stěžovatelky.
V otázce kupní smlouvy ze dne 19. 4. 2017 stěžovatelka podle dovolacího soudu vychází z odlišných skutkových závěrů, než na kterých je napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Odvolací soud nedospěl k závěru, že Jan Šesták a vedlejší účastnice jednali ve vzájemné dohodě s vědomím, že Jan Šesták není restituentem (právním nástupcem oprávněné osoby), neshledal, že by kupní smlouvu dne 19. 4. 2017 uzavřeli v rozporu s dobrými mravy, veřejným pořádkem nebo že by obcházeli zákon o půdě; kupní smlouvu posoudil jako platnou.
Připomněl, že podle ustálené judikatury sama skutečnost (bez dalšího), že převodce vlastnické právo odvozoval z rozhodnutí, které bylo po uzavření této smlouvy zrušeno dovolacím soudem a novým rozhodnutím bylo ve věci rozhodnuto jinak, neplatnost smlouvy o převodu vlastnictví nezpůsobuje (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2006 sp. zn. 22 Cdo 778/2005).
19. Ani další otázky, jež předložila stěžovatelka, podle dovolacího soudu nezakládají přípustnost dovolání, ať již je to otázka, zda je irelevantní pro posouzení předmětu sporu, že pozemek je vyloučen z převodu na oprávněné osoby dle zákona o půdě, a to pro překážku vydání dle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, a je tedy nezařaditelný do veřejné nabídky stěžovatelky, posouzení kupní smlouvy jako absolutně neplatné (rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015 sp. zn. 22 Cdo 2178/2013), zda je kupní smlouva v rozporu s dobrými mravy, pokud je pozemek nezákonně vydaný v restituci dále převeden ryze spekulativně, s cílem konfrontovat majetkové požadavky vlastníka pozemku s institucí veřejné moci, která řádné užívání pozemku garantuje, zda pro posouzený případ není zkoumání dobré víry relevantním kritériem nebo zda se vlastnické právo k nemovitosti vydané dle zákona o půdě nabývá již okamžikem právní moci rozsudku, nebo až ke dni zápisu do katastru nemovitostí.
20. V rozhodování Nejvyššího soudu ohledně právních otázek stěžovatelky nespatřuje Ústavní soud porušení jejích namítaných práv. Jak vyplývá z jeho judikatury, ústavněprávního přezkumu se nelze účinně domáhat tím, že stěžovatelka na půdě Ústavního soudu vede pokračující polemiku s obecnými soudy, s jejichž rozhodnutími nesouhlasí. Ústavní soud zdůrazňuje při svém rozhodování, že se cítí vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
21. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. října 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu