Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele L. Z., právně zastoupeného JUDr. Jaroslavem Kružíkem, advokátem, sídlem Příkop 2a, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 29. 4. 2021 č. j. 61 T 6/2019-4970, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 1. 2022 č. j. 5 To 42/2021-5148 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2023 č. j. 3 Tdo 613/2022-5343, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavnímu soudu byl dne 24. 7. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně uznán vinným (i s dalšími spoluobviněnými) ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a) a c) trestního zákoníku, a to formou spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Za tento zločin mu byl uložen podle § 240 odst. 2 trestního zákoníku a § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb, kdy jedna denní sazba činí 4 000 Kč, tedy v celkové výměře 400 000 Kč. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které bylo rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci podle § 256 trestního řádu zamítnuto. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 4. 2023 č. j. 3 Tdo 613/2022-5343 podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
3. Tohoto trestného činu se měl stěžovatel s ostatními spoluobviněnými dopustit tím, že po vzájemné předchozí domluvě s úmyslem zkrátit daň z přidané hodnoty a daň z příjmů právnických či fyzických osob za zdaňovací období let 2009 až 2012 za účelem obohacení se na úkor České republiky, se blíže popsaným jednáním, každý svým dílem, podíleli na neoprávněném uplatňování daňově účinných nákladů a nároků na odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu u daňových subjektů. Konkrétně stěžovatel v rozsudku specifikované daňové doklady do daňových přiznání společnosti X, zahrnul přesto, že důvodem vystavení těchto daňových dokladů nebyla propagace a zviditelnění společnosti, ale umělé navýšení daňově účinných výdajů a nároků na odpočet DPH na vstupu s cílem snížení daňových povinností, když na základě těchto faktur snížil daňovou povinnost společnosti X, u daně z příjmů právnických osob o 152 580 Kč a u daně z přidané hodnoty o 155 722 Kč, a současně vylákal nadměrný odpočet DPH ve výši 278 Kč, tedy celkem způsobil České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Zlínský kraj, škodu ve výši 308 580 Kč.
4. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak tato rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně popsal skutkový stav věci a namítá, že závěry soudů všech stupňů nejsou správné z hlediska posouzení, zda se jedná o extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, jež jsou z toho vyvozovány. Veškeré listiny týkající se stěžovatele pak pouze odrážejí realitu a stěžovatel je prý nikdy nerozporoval a byly předmětem daňového řízení a v průběhu celého trestního řízení soudy informoval o jejím vývoji. V současné době je pak situace taková, že stěžovateli byla Finančním úřadem ve Zlíně vrácena částka 300 040 Kč, a to právě za daňová šetření vztahující se k tomuto trestnímu řízení. Celá údajná škoda, kterou měl stěžovatel způsobit státu, je mu v rámci daňového řízení vrácena. Podle jeho přesvědčení neobstojí názor Nejvyššího soudu uvedený v bodě 121 a 122 odůvodnění rozhodnutí, když v těchto bodech je správně uvedeno, že řešení otázek odchylných rozhodnutí v různých druzích právních odvětví nepodléhá libovůli, ale dospívá k závěru, že tomu tak v tomto případě není s ohledem na výpověď spluobžalovaného T. Dále stěžovatel rozporuje subjektivní stránku trestného činu a dovolává se subsidiarity trestní represe.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Co se týče trestního řízení, Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich správnosti, ba ani zákonnosti. Ústavní soud nepřehodnocuje důkazy provedené obecnými soudy. To vyplývá kromě ústavního pořádku i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti v trestním řízení (§ 2 odst. 11 a 12 trestního řádu). Přezkum Ústavním soudem se vztahuje toliko k možnému vybočení rozhodnutí obecných soudů z ústavních mezí.
9. Takové vybočení může být dáno za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Ústavní soud by byl taktéž oprávněn zasáhnout, pokud by obecné soudy nerespektovaly zásadu presumpce neviny tím, že v pochybnostech učinily zjištění, které nejvíce zatěžuje obviněného [srov. nález sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79)]. Obdobná je i situace, kdy z napadených rozhodnutí plyne, že zde existuje pouze jediný usvědčující důkaz, jehož prověření nebyla věnována dostatečná pozornost [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 37/03 ze dne 17. 6. 2004 (N 81/33 SbNU 285)]. Nejčastěji a nejtypičtěji Ústavní soud přistupuje ke zrušení rozhodnutí, v nichž nebyl důkazní postup pečlivě popsán a logicky odůvodněn [např. nález sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267)].
10. Optikou těchto východisek tedy Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že nedošlo k protiústavnímu zásahu do základních práv a svobod stěžovatele.
11. Stěžovatel opakovaně tvrdí, že jeho účast na trestné činnosti neplyne z provedených důkazů, především z výpovědí svědků (zároveň dalších obviněných). Stěžovatel v tomto pomíjí podstatu věci. Krajský i vrchní soud vycházely z uvedených výpovědí proto, aby prokázaly, že zde skutečně existovalo schéma, pomocí kterého byla trestná činnost sofistikovaně páchána. Zapojení stěžovatele do této trestné činnosti, resp. úmysl, však nemusí plynout z těchto provedených výslechů, jelikož (nepřímo, avšak prokazatelně) plyne již ze samotných daňových přiznání, faktur a dalších důkazů. Úmysl při páchání trestné činnosti je ostatně povětšinou prokazován nepřímo. Zapojení stěžovatele do trestné činnosti tak bylo podle napadených rozhodnutí spolehlivě prokázáno.
12. V této souvislosti lze odkázat na napadené usnesení Nejvyššího soudu. Ten konstatoval, že pokud jde o klíčovou otázku, zda předmětné reklamní služby byly realizovány či nikoliv, soudy po provedeném dokazování dospěly k závěru, že, zjednodušeně řečeno, nějaké reklamní služby poskytnuty skutečně byly, nicméně se tak nestalo na základě daňových dokladů, které vystavily zprostředkovatelské společnosti a které obvinění, resp. společnosti, za něž jednali, uplatnili v předmětných daňových přiznáních. Jediným účelem pronájmu reklamních ploch skrze zprostředkovatelské společnosti tak podle soudů bylo právě snížení daňové povinnosti příslušných daňových subjektů.
13. Tento skutkový závěr nižších soudů podle Nejvyššího soudu obstojí, neboť má oporu v provedených důkazech, zejména pak ve výpovědi obviněného T., jehož výpověď zmiňuje také stěžovatel v ústavní stížnosti. Tento obviněný poté, co svoji výpověď v řízení před soudem změnil, uvedl, že jím zastupované zprostředkovatelské společnosti žádnou faktickou ekonomickou činnost nevyvíjely, sám obviněný neměl povědomí o reklamách, které měly být provedeny, a sám žádnou reklamu nesjednával ani nerealizoval. Činnost jmenovaného obviněného, který byl v dané době pod vlivem jiného obviněného, spočívala pouze ve vystavování faktur podle smluv, podepisování dokumentů a vybírání peněz zaslaných na účet společnosti. Obviněný T. sám sebe považoval za bílého koně. Výpověď obviněného T. však podle dovolacího soudu není jediným důkazem, který poukazuje na toliko formální činnost zprostředkovatelských společností. Významným je v tomto směru i zjištění o toku finančních prostředků v těchto společnostech, kdy částky obdržené na základě vystavených faktur za reklamu byly obratem po jejich připsání na účty vybírány v hotovosti a jejich další osud nelze dohledat. I tato skutečnost potvrzuje výpověď obviněného T., že zprostředkovatelské společnosti skutečnou ekonomickou činnost neprovozovaly.
14. Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje skutečností, že finanční úřady zrušily dodatečné platební výměry. K probíhajícímu daňovému řízení dovolací soud celkem podrobně argumentuje, když podle něj soudy obou stupňů se způsobem, jakým hodnotily jednání obviněných finanční úřady v daňovém řízení, pečlivě zabývaly. Pokud došlo ke změně rozhodnutí finančních úřadů, pak se tak stalo nikoliv z důvodů věcně nesprávných závěrů správce daně, ale z důvodů neunesení důkazního břemene, nedostatečného odůvodnění rozhodnutí, případně časové nouze (prekluze). Nejvyšší soud má za to, že povaha dokazování v řízení před daňovými orgány je odlišná od dokazování v trestním řízení, ve kterém mají soudy lepší předpoklady ke komplexnímu zjištění skutkového stavu. Trestní soudy navíc disponovaly stěžejní výpovědí obviněného T., který osvětlil skutečnou povahu a činnost zprostředkovatelských společností a jejich roli v celém mechanismu krácení daní, popř. vylákání výhody na dani. Skutečnost, že finanční úřady dospěly po dokazování, které však bylo provedeno v jiném rozsahu a kvalitě, než dokazování v trestním řízení, k některým odlišným závěrům, tak nemůže vést k přehodnocování důkazně podloženého závěru o vině obviněných daňovým trestným činem. Soudy obou stupňů se přitom způsobem, jakým hodnotily jednání obviněných finanční úřady v daňovém řízení, pečlivě zabývaly. V této souvislosti lze též poukázat na to, že finanční úřady vycházely z výpovědi obviněného T. (v daňovém řízení v postavení svědka) učiněné dne 13. 12. 2013, naopak Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně měl k dispozici jeho výpověď ze dne 27. 9. 2019.
15. Ústavní soud se se všemi námitkami stěžovatele dostatečně seznámil a zjistil, že nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými závěry, ani k porušení pravidla in dubio pro reo. Naopak, odůvodnění krajského soudu, jakož i soudů vyšších instancí, je podrobné a vyčerpávající. K námitkám stěžovatele ohledně subjektivní stránky trestného činu a otázkám subsidiarity trestní represe postačí odkázat na odůvodnění usnesení dovolacího soudu, v němž tyto pojmy vysvětlil jak obecně, tak v souvislosti s trestnou činností stěžovatele.
16. Ústavní soud uzavírá, že v řízení před obecnými soudy nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele a z toho důvodu předmětnou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. listopadu 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu