Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele N. A., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4 - Krč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2025 č. j. 4 Tdo 173/2025-6227, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. srpna 2024 č. j. 12 To 47/2024-6102 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. ledna 2024 č. j. 9 T 2/2020-5974, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 4 a čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ukončeným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se (zkráceně uvedeno) dopustil tím, že v období od října 2017 nejméně do března 2018 za pomoci dalších jemu blízkých osob opakovaně úmyslně neoprávněně jednal jménem obchodní společnosti X v přímém rozporu s vůlí a bez vědomí jediné jednatelky uvedené společnosti B. A. (nyní Č.), své tehdejší manželky, jež byla ode dne 27. 4. 2011 rovněž jediným společníkem dané společnosti, využívaje a předkládaje při tomto jednání za účelem doložení zdánlivě oprávněného zastupování společnosti písemně vystavenou plnou moc ze dne 18. 2. 2010 udělenou za obchodní společnost X tehdejším jednatelem společnosti V. S., ačkoli mu bylo nejpozději ke dni 9. 6. 2016 známo, že tato plná moc pozbyla platnosti, neboť byla jedinou jednatelkou společnosti B. A. (nyní Č.) odvolána. Konkrétně se pokusil z vlastnictví obchodní společnosti X převést fingovaným prodejem na obchodní společnost Y nemovitý majetek - skladový areál. K úhradě kupní ceny sjednal uzavření dohody o uznání dluhu a závazku ke splacení dluhu ve výši 21 000 000 Kč, v níž jako dlužník vystupovala obchodní společnost X a jako věřitel M. P. Za obchodní společnost X jednal stěžovatel, a to na základě plné moci ze dne 18. 2. 2010, která již ale podle pravomocného rozsudku byla zrušena, a tedy nebyl oprávněn za tuto společnost jednat. Uvedenou pohledávku za obchodní společnost X pak M. P. jako postupitel převedl na obchodní společnost Y. Jednal přitom cíleně s úmyslem se obohatit.
3. Za uvedené jednání a za sbíhající se přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 trestního zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 18. 2. 2020 sp. zn. 2 T 165/2019, byl stěžovatel odsouzen podle § 209 odst. 5 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců a podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 18. 2. 2020 sp. zn. 2 T 165/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Dále byl stěžovateli podle § 67 odst. 1 trestního zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku uložen peněžitý trest v celkové výměře 500 000 Kč. Podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byly poškozené B. Č. a obchodní společnost X se svými nároky na úhradu nemajetkové újmy a na náhradu škody odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních. Daný rozsudek obsahuje rovněž zprošťující části ve vztahu ke skutkům týkajícím se stěžovatele a obviněného V. S.
4. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") shora specifikovaným rozsudkem ohledně stěžovatele zrušil rozsudek krajského soudu ve výroku o uloženém trestu a při nezměněném výroku o vině stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání pěti roků se zařazením do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 trestního zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku byl dále stěžovateli uložen peněžitý trest v celkové výměře 500 000 Kč.
5. Dovolání stěžovatele proti rozsudku vrchního soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení namítá, že jednání popsané ve skutkové větě rozsudku krajského soudu by mohlo být kvalifikováno jako zločin podvodu, kdyby však nebylo známo, že to byl právě on, z jehož iniciativy a za jeho finanční prostředky byla obchodní společnost X pořízena. Znovu uvádí, že byl od počátku vzniku dané společnosti jejím faktickým vlastníkem a ovládal ji, a to i v době, kdy jednateli byli V. S. a poškozená B. Č. Změna nastala v souvislosti s rozpadem manželství s poškozenou, která využila svého formálního práva a zrušila mu dříve udělenou plnou moc, na základě níž mohl mít nad společností kontrolu, čímž ho fakticky zbavila jeho majetku. Problémem je podle něj posouzení zjevné diskrepance mezi tím, kdo je formálně deklarován jako vlastník společnosti a kdo je od počátku pořízení společnosti vnímán legitimně a důvodně jako její jediný společník a jednatel. Nesprávné právní posouzení spatřuje v tom, jak soudy hodnotily jeho pokus vyvést z majetku společnosti nemovitosti v daném kontextu, současně však připouští, že interpretace práva, kterou soudy použily, se nijak nevymyká posuzování obdobných případů. Přesto má za to, že soudy měly přihlédnout, minimálně jde-li o ukládání trestu, k aplikaci § 58 trestního zákoníku.
7. Dále stěžovatel opakovaně poukazuje na to, že obchodní podíl v obchodní společnosti X měl být součástí společného jmění manželů. V souvislosti s tím poukazuje na fakt, že i z učiněných skutkových zjištění je zřejmé, že podíl ve společnosti nemohla poškozená pořídit za vlastní oddělené finanční prostředky a že téměř s jistotou spadá do společného jmění manželů, přičemž o této otázce nebylo dosud v řízení o vypořádání společného jmění manželů rozhodnuto. Poukazuje na diferenci mezi vlastnictvím podílu v obchodní společnosti jako majetkem osobním a majetkem této společnosti a vznáší otázku správnosti takové interpretace vlastnických vztahů. Připouští, že jeho jednání nebylo zcela standardní, zároveň polemizuje s tím, zda má být kvalifikováno jako zločin podvodu. K tomu poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014 sp. zn. 11 Tdo 1406/2013, které se zabývá § 209 odst. 1 trestního zákoníku ve světle problematiky pojmu "cizí majetek" versus "společné jmění manželů". Je toho mínění, že spadal-li by podíl v uvedené společnosti do společného jmění manželů, je otázkou, koho mohl vyvedením nemovitostí ze společnosti fakticky poškodit.
8. Závěrem v ústavní stížnosti stěžovatel dovozuje nepřiměřenost uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody s ohledem na specifika projednávané věci (tj. že byl jediný, kdo se přičinil o získání společnosti i majetku, který vlastnila) a dosud nevypořádanou otázku společného jmění manželů (zda podíl společnosti byl či nebyl součástí společného jmění manželů). Neztotožňuje se se závěrem Nejvyššího soudu, podle něhož pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu nelze podřadit námitky spočívající v tom, že soud při ukládání trestu neaplikoval § 58 trestního zákoníku. Napadená rozhodnutí považuje za nedostatečně odůvodněná, k čemuž odkazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu týkající se práva na spravedlivý proces a požadavků na odůvodnění soudních rozhodnutí.
9. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto reaguje jen na taková pochybení obecných soudů, která vyvolávají reálné negativní dopady na ústavně zaručená práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožují. Ústavní soud se proto zabývá pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší opětovně (téměř doslovně jako v dovolání proti rozsudku vrchního soudu) totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Navíc v ústavní stížnosti brojí převážně proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, k čemuž Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Žádné takové pochybení však v posuzované věci neshledal.
12. Soudy rozhodující v nyní posuzované věci vzaly na základě učiněných skutkových zjištění za prokázané, že stěžovatel předstíral, že je řádně zplnomocněn k zastupování obchodní společnosti X., a to přesto, že mu plná moc k zastupování této obchodní společnosti byla poškozenou B. Č. (bývalou manželkou) vypovězena. On však za tuto obchodní společnost formou notářských zápisů uznal neexistující závazky, kdy se pokusil vyvést majetek společnosti způsobem podrobně popsaným v rozsudku krajského soudu. Zjednodušeně řečeno činil veškeré kroky k tomu, aby vlastnické právo k předmětným nemovitostem zmíněné společnosti bylo přepsáno na jím ovládanou obchodní společnost Y, čímž by se nemovitosti dostaly mimo dispozici společnosti X a k tomuto následku nedošlo pouze díky tomu, že poškozená B. Č. převodu vlastnického práva a následné exekuci na majetek X dokázala zabránit.
13. Již krajský soud v odůvodnění svého rozsudku jasně a srozumitelně vysvětlil, že uvádí-li stěžovatel, že nechápe, proč by majetek obchodní společnosti X neměl být jeho majetkem, jde o obhajobu naprosto irelevantní, což mu navíc musí být s ohledem na jeho vzdělání a dlouhodobou funkci insolvenčního správce známo. Tvrzení stěžovatele, že to byl on, kdo se přičinil o získání společnosti i majetku, který vlastnila, a že společnost od počátku jejího vzniku ovládal, a to i v době, kdy jednatelem byl V. S. nebo poškozená B. Č., je z hlediska platnosti úkonů jednatele dané společnosti irelevantní, neboť úkony jednatele, k nimž byl oprávněn, jsou platné a závazné, bez ohledu na to, kdo v danou chvíli obchodní společnost fakticky ovládá. V řízení bylo bez pochybností prokázáno, že stěžovatel se vytýkaného jednání dopustil, přestože mu v dané době jednat za společnost nepříslušelo, neboť jemu udělená plná moc byla jednatelkou společnosti (poškozenou B. Č.) vypovězena, o čemž stěžovatel prokazatelně věděl. Stejně tak je z hlediska naplnění zákonných znaků skutkové podstaty souzeného trestného činu bezpředmětné, že dosud nebylo rozhodnuto, zda podíl ve společnosti spadá do společného jmění manželů či nikoli, neboť majetek obchodní společnosti je oddělen od majetku jejích společníků, přičemž společníka, a to dokonce i když je jediným společníkem [srov. § 11 a násl. zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)], nelze ztotožňovat se společností s ručením omezeným, jako právnickou osobou, coby poškozeným v trestním řízení, neboť jde o dva rozdílné subjekty (viz přiměřeně např. č.41/2010-II. Sb. rozh. tr.).
14. Podle výsledků provedeného dokazování stěžovatel bez jakýchkoli pochybností jednal úmyslně ve snaze vyvést majetek z obchodní společnosti X přičemž věděl, že již za uvedenou obchodní společnost nemá oprávnění rozhodovat. Všechny následující kroky se odvíjí od té skutečnosti, že stěžovatel chtěl jakýmkoliv způsobem vyvést majetek z této obchodní společnosti. Závěr obecných soudů o úmyslném jednání stěžovatele je, kromě jeho samotného podvodného tvrzení, že byl oprávněn za danou společnost jednat, umocněn i dalšími nestandardními kroky, které činil (např. zasílání zásilek v předmětném období od katastrálního úřadu na jinou adresu, než kde bydlela poškozená B. Č., nesdělení skutečnosti, že již není oprávněn za společnost jednat, při sepisování notářských zápisů). Obhajoba stěžovatele, že nevěděl o tom, že již není oprávněn jednat za obchodní společnost X, byla tak zcela vyvrácena. Není pochyb o tom, že stěžovatel věděl, že se dopouští podvodného jednání a že toto povede k majetkové dispozici, aniž by tato byla kompenzována adekvátní a materiálně pravou pohledávkou, čímž byla naplněna vědomostní složka zavinění. Obviněný navíc prokazatelně chtěl, aby k této majetkové dispozici došlo, tedy byla naplněna i volní složka v tom smyslu, že měl pozitivní vztah k následku trestného činu.
15. Krajský soud i vrchní soud v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě zdůvodnily, proč neuvěřily obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů tvořících ucelený řetězec dospěly k závěru o jeho vině. Z odůvodnění rozhodnutí je dostatečně patrné, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Je zřetelná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a přijatými právními závěry. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
16. Ani v usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Nejvyšší soud se s řádně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele, přičemž po přezkoumání věci neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly obsahovému vymezení některého ze zákonného katalogu dovolacích důvodů. Zabýval se přitom i tím, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení stěžovatelových základních práv a svobod, přičemž ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení.
17. Namítá-li stěžovatel opětovně nepřiměřenost uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody, resp. neuplatnění § 58 trestního zákoníku, ani v tom mu nelze přisvědčit. Otázkou uloženého trestu a jeho výměry se zabýval vrchní soud, který v tomto ohledu k dovolání stěžovatele zrušil celý výrok o trestu z rozsudku krajského soudu. Z odůvodnění jeho rozhodnutí se podává, že při úvahách o druhu a výměře ukládaného trestu odnětí svobody vycházel z účelu trestu a přiměřenosti trestu jak je vymezena v § 38 trestního zákoníku, přičemž přihlížel zejména k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, k okolnostem případu, k možnostem nápravy stěžovatele, k jeho osobním poměrům a dosavadnímu způsobu života (srov. § 39 trestního zákoníku), a zabýval se i polehčujícími a přitěžujícími okolnostmi ve smyslu § 41 a § 42 trestního zákoníku. Jako k okolnosti přitěžující přihlédl k motivu jednání stěžovatele, jímž byla zištnost, k tomu, že zamýšlel získat činem vyšší prospěch, a že k dokonání činu nedošlo jen díky ostražitosti statutárního orgánu obchodní organizace. Výslovně polehčující okolnost u stěžovatele neshledal. Zdůraznil rovněž, že nebyly shledány naplněnými všechny zákonné ukazatele pro uložení trestu pod spodní hranici zákonné trestní sazby podle § 58 trestního zákoníku s tím, že z judikatury plyne, že užití zmíněného ustanovení je výjimkou a musí být odůvodněno výjimečnými (mimořádnými) okolnostmi případu (např. věk blízký věku mladistvých, spáchání činu pod vlivem tíživých osobních nebo rodinných poměrů, které si sám nezavinil, k činu byl vyprovokován surovým násilným jednáním poškozeného apod.), které ve věci nebyly dány.
18. S názorem krajského soudu se ztotožnil i Nejvyšší soud, který rovněž poukázal na výjimečný charakter § 58 trestního zákoníku s tím, že v posuzované věci neshledal sebemenší důvod k odchýlení se od ustálené judikatury, podle níž pod žádný z dovolacích důvodů nelze podřazovat námitky, že soud nevyužil fakultativní možnost podle § 58 trestního zákoníku zmírnit uložený trest pod dolní hranici zákonné trestní sazby.
19. Byť tento posledně uvedený závěr Nejvyššího soudu je v rozporu s recentní judikaturou Ústavního soudu, podle které nelze za ústavně konformní výklad považovat závěr, že nepoužití § 58 trestního zákoníku nemůže založit žádný ze zákonného katalogu dovolacích důvodů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023 sp. zn. I. ÚS 631/23 ; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), podstatné v dané věci je, že rozhodující soudy se s otázkou mimořádného snížení trestu odnětí svobody, byť poměrně stručně, vypořádaly (vrchní soud v bodě 30 svého rozsudku a Nejvyšší soud v bodě 34). Pokud posuzovaly, avšak neshledaly, prostor pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody, není úlohou Ústavního soudu jejich závěry přehodnocovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2025 sp. zn. I. ÚS 911/25 ). Nutno dodat, že trest odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, který byl stěžovateli uložen, nelze zároveň považovat za nepřiměřeně přísný či dokonce excesivní, a tedy vybočující z ústavněprávních požadavků.
20. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. července 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu