Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace ROUČKA - SLATINA a. s., sídlem Tuřanka 1222/115, Brno - Slatina, zastoupené JUDr. Viktorem Rossmannem, advokátem, sídlem Senovážné náměstí 1464/6, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2024 č. j. 28 Cdo 932/2024-360 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. září 2023 č. j. 18 Co 23/2022-314 a o ústavní stížnosti Františka Hromka a Jiřího Hromka, zastoupených JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem, sídlem Údolní 222/5, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2024 č. j. 28 Cdo 932/2024-360 a výroku I rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. září 2023 č. j. 18 Co 23/2022-314, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jež byla zaevidována pod
sp. zn. II. ÚS 2053/24
, se obchodní korporace ROUČKA - SLATINA a. s., (dále jen "stěžovatelka") domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2024 č. j. 28 Cdo 932/2024-360 a rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 21. září 2023 č. j. 18 Co 23/2022-314, přičemž tvrdí, že jimi byl porušen čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní stížností podle výše uvedených ustanovení Ústavy a zákona o Ústavním soudu, jež byla zaevidována pod
sp. zn. I. ÚS 2105/24
, se František Hromek a Jiří Hromek (dále jen "stěžovatelé") domáhají zrušení téhož usnesení Nejvyššího soudu a výroku I téhož rozsudku krajského soudu, přičemž tvrdí, že těmito rozhodnutími byla porušena jejich ústavní práva uvedená v čl. 11 a 36 Listiny.
3. Usnesením ze dne 4. 9. 2024 Ústavní soud tyto věci spojil ke společnému řízení s tím, že nadále budou vedeny pod
sp. zn. II. ÚS 2053/24
.
4. Z vyžádaného spisu Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") sp. zn. 14 C 224/2010 se podává, že Ministerstvo zemědělství, Pozemkový úřad Brno, (dále jen "pozemkový úřad") rozhodnutím ze dne 21. 10. 2010 č. j. 110/91/10-RNP (dále jen "rozhodnutí") rozhodl, že stěžovatelé nejsou vlastníky každý k ideální jedné polovině nemovitosti, a to pozemku - části p. č. (PK) X1 role o výměře 231 m2 v katastrálním území (dále jen "k. ú.") S., nyní v katastru nemovitostí části parcel X2 - ostatní plocha, manipulační plocha, a X3 - ostatní plocha, ostatní komunikace, obě v k. ú. S., s tím, že pozemek nelze vydat z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb.").
5. Městský soud rozsudkem ze dne 9. 8. 2021 č. j. 14 C 224/2010-218 zamítl žalobu stěžovatelů na znovuprojednání dané věci (výrok I) a stěžovatelům uložil společně a nerozdílně nahradit zúčastněným osobám, jimiž byly stěžovatelka a Česká republika - Státní pozemkový úřad, náklady řízení ve výši 96 997 Kč (výrok II) a 6 418 Kč (výrok III).
6. Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé odvolání. V průběhu odvolacího řízení přípisem ze dne 18. 1. 2023 krajský soud vyrozuměl Českou republiku - Státní pozemkový úřad o ukončení její účasti v řízení, a to s poukazem na § 9 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb. Podáním ze dne 8. 6. 2023 navrhli stěžovatelé s ohledem na geometrický plán ze 17. 4. 2023 č. 3611-11/2023 vyhotovený Ing. Markem Sedláčkem (dále jen "geometrický plán č. 3611-11/2023") změnu žaloby (viz níže), kterou krajský soud u jednání dne 7. 9. 2023 připustil.
7. Krajský soud pak shora označeným rozsudkem rozsudek městského soudu v části výroku I, kterým byla zamítnuta žaloba ohledně pozemku parc. č. X4 v k. ú. S., odděleného z pozemku parc. č. X2 (dříve podle PK části parc. č. X1) v k. ú. S. geometrickým plánem č. 3611-11/2023, potvrdil (výrok I), ve zbývající části výroku I ho změnil tak, že se stěžovatelé určují podílovými spoluvlastníky pozemku parc. č. X5 v k. ú. S., odděleného z pozemku parc. č. X3 (dříve podle PK části parc. č. X1) v k. ú. S. geometrickým plánem č. 3611-11/2023, a to každý z nich se spoluvlastnickým podílem o velikosti ideální jedné poloviny s tím, že se nahrazuje rozhodnutí pozemkového úřadu ve vztahu k tomuto pozemku, (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Krajský soud k pozemku p. č. X4 konstatoval, že je zastavěn zdí (oplocením) a je součástí skladovacího a provozního areálu. Ohledně pozemku p. č. X5 dospěl k závěru, že překážka bránící jeho vydání není dána, neboť netvoří s dalšími objekty stěžovatelky jeden funkční celek, a ani podzemní stavba kanalizačního sběrače takovou překážku nepředstavuje, i když se zde nachází betonový kruhový výstup, neboť nejde o stavbu v občanskoprávním smyslu.
8. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka i stěžovatelé dovoláním, ta však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že nejsou podle § 237 a § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustná, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stěžovatelčina argumentace
9. Stěžovatelka poukazuje na to, že na pozemku p. č. X5 se nachází stavba kanalizačního sběrače, který slouží k odvodnění výrobního areálu, a také vstup do tohoto sběrače potřebný k obsluze této podzemní stavby, a argumentuje, že jde o zařízení nezbytné pro fungování celého areálu, a tvoří tak s objekty výstavby, které se v tomto areálu nacházejí, jeden funkční celek, byť se nachází za jeho oplocením.
10. Stěžovatelka dále uvádí, že v průběhu soudního řízení nebylo tvrzeno ani dokazováno, zda byl dotčený majetek v době přechodu na stát používán k účelům zemědělské nebo lesní výroby či vodního hospodářství (§ 30 zákona č. 229/1991 Sb.), přičemž vytýká Nejvyššímu soudu, že se s touto skutečností nevypořádal.
11. Obecné soudy se podle stěžovatelky nevypořádaly ani se skutečností, že nebyl naplněn restituční titul podle § 6 odst. 1 písm. n) zákona č. 229/1991 Sb. (a ani žádný jiný). V této souvislosti stěžovatelka uvádí, že městský soud nezohlednil důkazy obsažené v soudním spise, z nichž vyplývá, že právním předchůdcům stěžovatelů náhrada byla vyplacena, krajský soud se následně měl vyjádřit tak, že posuzování této otázky je nadbytečné, s odůvodněním, že rozhodl-li správní orgán, že nárok byl prokázán a že za nevydané pozemky bude poskytnuta náhrada, pak je třeba se zabývat pouze tím, zda existovaly překážky vydání, neboť stěžovatelé se rozhodnutím správního orgánu cítili být dotčeni na svých právech nesprávným posouzením otázky "vydatelnosti" pozemků.
12. Stěžovatelka má však za to, že obecné soudy byly povinny se touto otázkou zabývat, a vytýká Nejvyššímu soudu, že pominul podstatu jí vznesené námitky, když uvedl, že skutkový závěr učiněný správním orgánem a soudem prvního stupně odvolací soud aproboval, a ve svém usnesení se zabýval charakterem čestného prohlášení a jeho použitelnosti jako důkazu, a to aniž by reflektoval důkazy, které prokazují opak toho, co je obsahem čestného prohlášení. Tvrdí, že ve správním ani soudním řízení nebylo jednoznačně prokázáno, že náhrada za odnětí pozemků nebyla vyplacena, a (současně) že z provedeného dokazování vyplynulo, že vyplacena byla, resp. že nastala zákonem předpokládaná fikce jejího vyplacení, načež vyjmenovává provedené důkazy, o které toto tvrzení opírá.
13. Stěžovatelka dále vyjadřuje přesvědčení, že v průběhu odvolacího řízení došlo k nepřípustné změně předmětu řízení (§ 250b o. s. ř.). Výměra nově vzniklých pozemků činí 228 m2, řízení před správním orgánem a soudem prvního stupně bylo vedeno ohledně části vyvlastněného pozemku o výměře 231 m2. Není ani patrno, jaká konkrétní část parcely PK X1 odpovídá části parcely č. X2 vymezené geometrickým plánem č. 3611-11/2023 jako pozemek p. č. X4 o výměře 27 m2 a která jako pozemek p. č. X5 o výměře 201 m2. Tuto nejasnost měli podle stěžovatelky odstranit sami stěžovatelé, a nikoliv krajský soud. Kromě toho, i kdyby postup krajského soudy byl správný, nelze odhlédnout od toho, že část pozemku p. č. X2 má výměru 182 m2, a nikoliv 201 m2, jak tato plyne z geometrického plánu. Za této situace byl podle stěžovatelky předmět řízení nejasný. Stěžovatelka je názoru, že stěžovatelé požadovali méně, než čeho se domáhali v původní žalobě, a bylo proto třeba ji vzít zčásti zpět, nikoliv ji měnit, jak tito učinili. O změně i zpětvzetí žaloby musí odvolací soud rozhodnout, jinak o změněné žalobě nemůže jednat a rozhodnout, k čemuž však nedošlo.
14. Krajský soud měl také dané řízení zatížit zmatečnostní vadou (či vadou řízení mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), když vyhlásil rozsudek, aniž by vyčkal právní moci rozhodnutí, kterým by byl okruh účastníků změněn. Žaloba byla podána i proti České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, krajský soud však tuto účastnici přípisem ze dne 18. 1. 2023 vyrozuměl o ukončení její účasti v řízení, a to s ohledem na § 9 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2013. Podle stěžovatelky však z žádného přechodného ustanovení nelze dovodit, že by uvedené ustanovení dopadalo na již zahájená řízení, a i kdyby takový výklad byl možný, krajský soud měl postupovat podle § 107 o. s. ř.
II. b)
Argumentace stěžovatelů
15. Stěžovatelé uvádějí, že v soudním řízení argumentovali tím, že oplocení na pozemku p. č. X4 v k. ú. S. je drobnou stavbou, která podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. není překážkou pro vydání věci. Obecným soudům vytýkají, že nepřihlédly k § 3 odst. 2 písm. b) vyhlášky č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení a stavebním řádu, která platila v době pravděpodobné stavby oplocení. Konkrétně krajský soud měl pochybit v tom ohledu, že se výslovně nevyjádřil, zda jde o drobnou stavbu, resp. že odmítl jejich argumentaci nedůsledně a nepřesvědčivě. Nejvyšší soud se k této otázce nevyjádřil, neboť ji považoval za skutkovou, ač v minulosti uváděl, že stavba dočasná, jednoduchá či drobná není překážkou vydání (rozsudek ze dne 4. 3. 2013 sp. zn. 28 Cdo 3493/2012), a obdobně judikoval i Ústavní soud [nález ze dne 28. 5. 2002
sp. zn. II. ÚS 747/2000
(N 63/26 SbNU 163)].
16. Stěžovatelka se, aniž by k tomu byla vyzvána, vyjádřila k ústavní stížnosti stěžovatelů. Podle jejího názoru se krajský soud s argumentací stěžovatelů náležitě vypořádal, když vyšel s provedených důkazů a z toho, že drobnou či jednoduchou stavbu každá stavba plotu není. Poukazuje přitom na § 119 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011 sp. zn. 22 Cdo 3087/2009 a na konkrétní skutková zjištění ohledně charakteru stavby plotu s tím, že za daných okolností ji za jednoduchou či drobnou označit nelze a tato brání zemědělskému využití.
17. K tomu doplňuje, že stavba oplocení patří k dalším objektům tvořícím areál podniku, který byl zrekonstruován, a že pozemek p. č. X4 je funkčně propojen s tímto areálem, přičemž se dovolává judikatury Nejvyššího soudu, podle níž může být překážkou vydání funkční souvislost pozemků se stavbou, tedy jestliže pozemky tvoří s objekty výstavby jeden celek, přičemž je třeba přihlížet k celkové funkční provázanosti i s ostatními pozemky a stavbami (např. rozsudek ze dne 24. 10. 2007 sp. zn. 28 Cdo 2518/2006). Pakliže s ohledem na vzájemnou provázanost funkcí mezi jednotlivými objekty a pozemky lze určité zařízení označit za areál, vlastnické právo k celku má prioritu, a areál nelze dělit [nález ze dne 14. 6. 2000
sp. zn. II. ÚS 78/98
(N 89/18 SbNU 261)].
18. Dále stěžovatelka označuje stěžovateli uplatněný dovolací důvod za nezpůsobilý, neboť jím tito brojili jen proti skutkovým zjištěním krajského soudu, a jejich správnost v dovolacím řízení důvodně zpochybnit nelze.
19. Toto vyjádření zaslal Ústavní soud na vědomí stěžovatelům, ti však možnosti vyjádřit se k němu nevyužili.
20. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnou stěžovatelkou a oprávněnými stěžovateli, jež byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelka i stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnosti jsou přípustné (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka i stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
21. Nelze však pominout, že stěžovatelka se domáhá zrušení rozsudku krajského soudu jako celku, ačkoliv jeho výrokem I byl potvrzen výrok I rozsudku městského soudu v části, ve které byla žaloba stěžovatelů zamítnuta. Vzhledem k tomu, že to není stěžovatelka, kdo by mohl být tímto rozhodnutím na svých právech dotčen, posoudil Ústavní soud ústavní stížnost v této části jako návrh podaný osobou k tomu zjevně neoprávněnou.
22. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
23. Stěžovatelka předně vytýká obecným soudům, že nesprávně posoudily, zda je dána překážka vydání pozemku parc. č. X5 podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., a opakuje svou argumentaci uplatněnou v soudním řízení, se kterou se krajský soud a následně Nejvyšší soud náležitě (tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení) vypořádaly. Obsahem ústavní stížnosti pak je polemika s právními závěry obecných soudů vedená v rovině nesprávné intepretace a aplikace podústavního práva, která opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže, neboť věcná správnost (zákonnost) není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Dlužno dodat, že příslušné úvahy uvedených soudů se ani z věcného hlediska nejeví Ústavnímu soudu jako očividně nepřiměřené, kolidující se smyslem a účelem zákona č. 229/1991 Sb., jež by mohly být důvodem k jeho zásahu do rozhodovací činnosti obecné justice.
24. V souvislosti s námitkou, že se Nejvyšší soud nevypořádal s tím, zda byl předmětný pozemek v době přechodu na stát používán k účelům zemědělské výroby, Ústavní soud připomíná, že stěžovatelka ve vyjádření k odvolání stěžovatelů ze dne 13. 1. 2022 namítla, že vydávané pozemky nebudou sloužit zemědělské výrobě (bod X.) a v dovolání uvedla, že vydávaný pozemek není součástí zemědělského půdního fondu (sub XI.). Krajský soud se k tomu nevyjádřil, Nejvyšší soud s poukazem na § 30 zákona č. 229/1991 Sb. konstatoval, že postačuje, že v době přechodu na stát byl pozemek používán k zemědělské výrobě. Jestliže námitka, jak byla formulována v ústavní stížnosti, nebyla v soudním řízení uplatněna, nelze vytýkat obecným soudům, že se jí nezabývaly.
25. Dále stěžovatelka tvrdí, že není dán restituční důvod podle § 6 odst. 1 písm. n) zákona č. 229/1991 Sb., neboť stěžovatelům byla vyplacena náhrada za vyvlastněné pozemky, přičemž po Ústavním soudu především požaduje, aby znovu zhodnotil provedené důkazy s jiným výsledkem, než k jakému dospěl městský soud. Ústavní soud opakovaně připomíná, že není oprávněn "přehodnocovat" provedené důkazy ani v případě, že by se s jejich hodnocením ze strany obecných soudů neztotožňoval; důvodem jeho zásahu do tohoto procesu může být tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry z nich vyvozenými, který zpravidla vzniká v důsledku zjevného věcného omylu nebo logické chyby, kdy příslušný skutkový závěr nemá žádnou oporu v provedených důkazech nebo je dokonce s nimi ve zjevném rozporu.
26. Městský soud svůj závěr, že ani v soudním řízení nebylo s ohledem na nové důkazy vyplacení náhrady právním předchůdcům stěžovatelů prokázáno, zdůvodnil a z příslušných úvah je patrno i to, proč se k námitce stěžovatelky o vyplacení náhrady nebylo možné přiklonit. Dlužno dodat, že tento závěr de facto není založen na čestném prohlášení, byť městský soud uvedl, že z něho "rovněž vyšel". Ke způsobilosti čestného prohlášení jako důkazního prostředku se nicméně kladně vyjádřil Nejvyšší soud v napadeném usnesení, a ani zde mu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
27. Ústavní soud především tuto námitku nemůže považovat za přípustnou s ohledem na § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Krajský soud se danou námitku věcně nezabýval, a to z důvodu uvedeného sub 14 odůvodnění napadeného rozsudku, což mu stěžovatelka vytýká i v ústavní stížnosti. Stěžovatelka mohla a měla správnost právního názoru krajského soudu jako otázku procesního práva předložit k řešení Nejvyššímu soudu (§ 241a ve spojení s § 237 o. s. ř.), v daném ohledu však uplatnila vadu řízení (str. 18 dovolání), jejíž důvodností se nemohl Nejvyšší soud zabývat, neboť dovolání neshledal přípustným (bod 21 napadeného usnesení).
28. Stěžovatelka také namítá, že předmět řízení byl nepřípustně změněn a že nebylo jasné, co bylo předmětem daného řízení, a že stěžovatelé měli vzít zčásti žalobu zpět, nikoliv ji měnit, a o této změně měl rozhodnout soud, jinak ji projednat nemohl. V tomto bodě stěžovatelka jen opakuje námitky, které uplatnila v soudním řízení a které krajský soud a Nejvyšší soud náležitě vypořádaly.
29. Ústavní soud k příslušným závěrům může jen doplnit, že není jeho úkolem dohlížet na "procesní čistotu" soudního řízení, ale posuzovat, zda stěžovatel nebyl zkrácen na svých základních právech procesní povahy, v této souvislosti pak, zda mohl skutkově a právně argumentovat, případně k prokázání svých tvrzení navrhovat důkazy. To by (z povahy věci) nebylo možné, pokud nebyl jasný předmět řízení nebo by soud rozhodl o "něčem jiném", než co bylo tímto předmětem. Ze soudního spisu však neplyne, že by stěžovatelce nebylo známo, co je předmětem soudního řízení, resp. o jakém konkrétním pozemku soud jedná (tedy jaká je jeho poloha i jaké jsou jeho právní a faktické poměry). To, že by bylo rozhodnuto o nějakém jiném pozemku, pak nelze vyvozovat toliko ze změny co do způsobu jeho specifikace v důsledku geometrického plánu č. 3611-11/2023, který byl vypracován až v průběhu řízení, a ani z toho, že se upřesňovala jeho výměra. K (nevýznamnému) rozdílu ve výměře se ostatně dostatečně a přiléhavě vyjádřil již krajský soud (v bodě 13 napadeného rozsudku), stejně jako k tomu, proč podání stěžovatelů ze dne 8. 6. 2023 posuzoval jako změnu (upřesnění) žaloby, a nikoliv jako její zpětvzetí.
30. Vytýká-li stěžovatelka krajskému soudu nesprávný procesní postup spočívající v ukončení účastenství České republiky - Státního pozemkového úřadu, z ústavní stížnosti není patrno, jaké by měly být jeho konsekvence z hlediska jejích ústavně zaručených základních práv, jejichž porušení je namítáno, a není to Ústavnímu soudu zřejmé ani jinak.
31. Stěžovatelé vytýkají obecným soudům nesprávnou interpretaci a aplikaci § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., přičemž argumentují, že oplocení nutno považovat za drobnou stavbu, která vydání pozemku parc. č. X4 nebrání. Ve své argumentaci však pomíjejí závěr krajského soudu, podle něhož nejenže je pozemek zastavěn masivní stavbou v podobě železobetonového oplocení, kterou proto již nelze považovat za drobnou, ale že je i součástí provozního a skladovacího areálu, v němž se nacházejí jednotlivé objekty, resp. že je s ním funkčně spojen.
32. Na doplnění Ústavní soud uvádí, že nepovažuje za rozporné se smyslem a účelem § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., jestliže vedle formálního hlediska, postaveného na definici obsažené ve stavebních předpisech, posoudí obecné soudy tuto otázku i z hlediska materiálního, tedy s ohledem na rozsah a povahu posuzované stavby. Jde-li o posouzení předmětné stavby, krajský soud reagoval na tvrzení stěžovatelů, že ji lze jednoduše demontovat (což patrně mělo dokládat jejich tvrzení, že z faktického hlediska jde o drobnou stavbu). Jeho závěr přitom nelze označit za nějak "nepřiměřený" rozsahu a povaze stavby, jak tyto plynou ze skutkových zjištění, která v daném řízení soudy nižších stupňů učinily, a tudíž ani v tomto ohledu nic porušení ústavnosti nenasvědčuje.
33. V dovolání stěžovatelé ostatně sami připustili, že při posuzování otázky, zda jde o drobnou stavbu, nelze vycházet pouze ze stavebních předpisů. Za této situace po Nejvyšším soudu požadovali, aby přezkoumal závěr krajského soudu, podle kterého s ohledem její rozsah a povahu nešlo o drobnou stavbu. Nejvyšší soud sice označil danou otázku za skutkovou, jež nemůže přípustnost dovolání přivodit, nicméně se k ní vyjádřil, když závěry městského soudu označil za podrobné a přesvědčivé.
34. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost stěžovatelky odmítl zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona a ústavní stížnost stěžovatelů odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu