USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) F. H., a b) J. H., obou zastoupených JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 222/5, za účasti ROUČKA – SLATINA a.s., IČ 463 46 601, se sídlem v Brně, Tuřanka 1222/115, zastoupené JUDr. Viktorem Rossmannem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 1464/6, o žalobě podle části páté o. s. ř., vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 14 C 224/2010, o dovoláních žalobců i ROUČKA – SLATINA a.s. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. září 2023, č. j. 18 Co 23/2022-314, t a k t o:
I. Dovolání se odmítají. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 8. 2021, č. j. 14 C 224/2010-218, rozhodl ve věci již podruhé (jeho první rozsudek ze dne 13. 3. 2015, č. j. 14 C 224/2010-71, byl zrušen odvolacím soudem poté, co ve sporu Nejvyšší soud vydal rozsudek ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1004/2017) tak, že zamítl žalobu na znovuprojednání věci rozhodnuté Ministerstvem zemědělství, Pozemkovým úřadem Brno, pod č. j. 110/91/10-RNP ze dne 21. 10. 2010 (výrok I.), a zavázal žalobce k náhradě nákladů řízení (výroky II.
a III.). Žalobci se domáhali, aby soud určil, že jsou vlastníky (každý z ideální jedné poloviny) pozemku části p. č. (PK) XY, role o výměře 231 m2 v k. ú. XY, nyní v katastru nemovitostí části parcel XY a XY v k. ú. XY (dále jen „pozemek“). Pozemkový úřad výše zmíněným rozhodnutím určil, že žalobci nejsou vlastníky pozemku, ačkoliv jejich restituční nárok byl prokázán, neboť pozemek nelze vydat dle § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“).
Soud prvního stupně se zabýval mimo jiné tím, zda byla naplněna skutková podstata restitučního titulu dle § 6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě; dospěl přitom k závěru, že náhrada za vyvlastnění skutečně vyplacena nebyla. Dále posuzoval existenci překážky vydání pozemku, k čemuž naznal, že obě zmíněné části parcel jsou součástí přilehlého podnikatelského areálu XY (resp. jejího právního nástupce; dále jen „areál“) jako funkčního celku, přičemž na první z nich se nachází stavba zdi, na druhé vstup do kanalizačního sběrače, nelze je tedy vydat, neboť se ve smyslu výše zmíněného ustanovení zákona o půdě považují za pozemky zastavěné.
2. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 9. 2023, č. j. 18 Co 23/2022-314, k odvolání žalobců rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., jíž byla zamítnuta žaloba ohledně pozemku p. č. XY v k. ú. XY (odděleného od pozemku p. č. XY v k. ú. XY geometrickým plánem ze dne 17. 4. 2023, č. 3611-11/2023, vyhotoveným M. S.; dále jen „pozemek p. č. XY“), potvrdil (výrok I.), ve zbývající části jej změnil tak, že se žalobci určují podílovými spoluvlastníky každý co do ? pozemku p. č. XY v k. ú. XY (odděleného z pozemku p. č. XY v k. ú. XY zmíněným geometrickým plánem; dále jen „pozemek p. č. XY“), tímto nahradil rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Brno ze dne 21. 10. 2010, č. j. 110/91/10-RNP (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů (výrok III.). Nedílnou součástí rozsudku učinil i daný geometrický plán. V průběhu odvolacího řízení žalobci navrhli změnu žaloby související s předloženým geometrickým plánem, již odvolací soud připustil. Krajský soud též s poukazem na § 9 odst. 8 zákona o půdě, ve znění účinném od 1. 1. 2013, vyrozuměl Českou republiku – Státní pozemkový úřad, za jejíž účasti bylo předtím řízení rovněž vedeno, o ukončení její účasti v řízení, neboť v nynějším řízení není osobou povinnou a dle uvedeného ustanovení v současnosti již nemá postavení účastníka řízení ze zákona. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v názoru, že pozemek p. č. XY, vyčleněný zmíněným geometrickým plánem, je zastavěn oplocením (zdí), jež je stavbou nemovitou, spojenou se zemí pevným základem a vystavěnou před účinností zákona o půdě, její existence tedy brání vydání pozemku. Pozemek p. č. XY o výměře 201 m2 pak odvolací soud oproti tomu shledal vhodným k vydání žalobcům. Ztotožnil se sice se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, že pod povrchem daného pozemku je stavba kanalizačního sběrače a na povrchu pozemku vstup do něj, tyto skutečnosti však neposoudil jako překážku pro vydání pozemku, neboť jde o stavbu podzemní a toliko vstup do ní (který není stavbou v občanskoprávním slova smyslu), pozemek je navíc umístěn vně za zdí areálu a netvoří s ním funkční celek.
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně (jeho výrokům I. a III.) podali žalobci dovolání, majíce je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího a Ústavního. Namítají, že stavba oplocení na pozemku p. č. XY měla být posouzena jako stavba drobná, nebránící vydání pozemku. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek krajského soudu v napadených výrocích a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
4. K dovolání žalobců se vyjádřila ROUČKA – SLATINA a.s., jež je považuje za nepřípustné a navrhuje jeho odmítnutí.
5. Rozsudek krajského soudu napadla dovoláním i ROUČKA – SLATINA a.s., a to v rozsahu jeho výroků II. a III. Přípustnost daného mimořádného opravného prostředku vnímá v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (uvádí mimo jiné rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 935/2013, sp. zn. 28 Cdo 2720/2015 a sp. zn. 28 Cdo 2518/2006 i usnesení téhož soudu sp. zn. 28 Cdo 935/2013 a sp. zn. 28 Cdo 5689/2015), případně zatížil řízení vadou, jež mohla mít vliv na správnost rozhodnutí o věci, při posouzení překážky dle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě co do zastavěnosti pozemku kanalizačním sběračem, závěru o funkční souvislosti pozemku s areálem a přihlédnutí k jeho velikosti ve vztahu ke zbytku areálu (otázka 1).
6. Odklon od ustálené judikatury představované rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1886/2005 a usnesením téhož soudu sp. zn. 28 Cdo 2406/2012 pak dovolatelka pociťuje v řešení otázky, zda je možné zařadit posuzovaný pozemek pod režim zákona o půdě, i když nejde o součást zemědělského půdního fondu; namítá též, že se uvedenou otázkou odvolací soud nezabýval (otázka 2).
7. Dále se dle ní nezabýval tím, zda byla vyplacena náhrada za vyvlastnění pozemků, přestože měl odvolací soud znovu provést důkazy ohledně vyplacení náhrady [odvolací soud se tak odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 977/96 a sp. zn. 3 Cdon 635/96 (otázka 3)], a nesouhlasí též s využitím čestného prohlášení jakožto důkazu, k čemuž odkazuje na judikaturu správních soudů (rozsudky Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 16 Ca 168/99, Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Ca 133/2001 a Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Ca 117/2002), od níž se odvolací soud odklonil (otázka 4).
8. Dovolatelka vznáší i otázku, jež nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud vyřešena, zda lze v řízení dle části páté o. s. ř. změnit návrh, o němž rozhodl správní orgán, co do výměry posuzovaných pozemků, a zda lze případně takovou změnu návrhu učinit teprve v průběhu odvolacího řízení (otázka 5).
9. Jako poslední namítá vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jíž má být skutečnost, že odvolací soud přestal jednat s Českou republikou – Státním pozemkovým úřadem (otázka 6).
10. Vzhledem k popsanému ROUČKA – SLATINA a.s. navrhuje, aby dovolací soud rozsudek krajského soudu (zřejmě v jí napadeném rozsahu) zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
11. Při rozhodování o dovoláních bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
12. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání byla podána řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jejich přípustností.
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Dovolání žalobců není přípustné.
15. Námitka žalobců, že pozemek p. č. XY lze vydat, neboť je zastavěn toliko stavbou drobnou, nemůže přivodit přípustnost jejich dovolání, neboť se domáhají odlišného právního posouzení věci na podkladě jiného skutkového stavu, než jaký byl zjištěn v nalézacím řízení. Otázky, zda je určitý pozemek zastavěn, jakými stavbami a jakého jsou tyto stavby charakteru, jsou skutkové
povahy, z níž se odvíjí právní posouzení, zda lze pozemek ve smyslu shora citovaného ustanovení vydat, či nikoliv. Pro věc rozhodná skutková zjištění přitom vycházejí z výsledků provedeného dokazování, jež dovolacímu přezkumu podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 nepodléhají. Ostatně v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu je pevně ukotven závěr, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu dne 1.
9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 942/2020). Nadto je třeba zdůraznit, že otázkou, zda oplocení (masivní stavba zdi se železobetonovými prvky) nepředstavuje stavbu drobnou, se podrobně a přesvědčivě zabýval již soud prvního stupně (viz bod 65, věta třetí, rozsudku městského soudu), na jehož skutková zjištění a právní hodnocení odvolací soud odkázal (srovnej bod 18 rozsudku krajského soudu).
16. Ani dovolání ROUČKA – SLATINA a.s. pak není přípustné z důvodů popsaných níže.
17. V první otázce dovolatelka namítá, že pozemek p. č. 2342/4, pod jehož povrchem se nachází vodovodní sběrač, by neměl být vydán, neboť je zastavěn, upozorňuje též na jeho funkční propojení s areálem, na jeho funkci a velikost v porovnání s velikostí areálu. K namítanému nelze než uvést, že dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího i Ústavního soudu je nutno ustanovení restitučních předpisů prioritně vykládat s ohledem na jejich účel jímž je alespoň částečné zmírnění následků minulých majetkových křivd, přičemž přednost má vždy snaha o restituci naturální (in integrum).
Institut překážek bránících vydání nemovitosti je dle citované judikatury institutem stanovujícím výjimku z účelu restitucí; pojem zastavěnosti pozemku ve smyslu § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. je tudíž třeba vykládat spíše zužujícím než rozšiřujícím způsobem (srovnej kupř. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 899/2020). Pokud tedy odvolací soud naznal, že stavba kanalizačního sběrače, jež se nachází pod povrchem země, nepředstavuje překážku zastavěnosti dle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, jedná-li se o stavbu movitou, dočasnou, jednoduchou, drobnou nebo stavbu umístěnou pod povrchem země), nelze v jeho úvahách shledat jakýkoliv exces či odchylku od dovolatelkou uváděné judikatury (k melioračnímu zařízení pod povrchem pozemku jako stavbě nebránící vydání pozemku srovnej především stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19.
12. 1995, sp. zn. Cpjn 36/95, uveřejněné pod č. 16/1996 Sb. rozh. obč.). Skutečnost, že vstup do kanalizačního sběrače, jenž se nachází na pozemku, je toliko betonovým kruhovým výstupem nízko nad zemí (tj. nepřivodí zastavěnost pozemku), nepřísluší poté dovolacímu soudu přezkoumávat, neboť jde o věc skutkových zjištění, nikoliv právního hodnocení věci (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
18. K námitce funkčního propojení pozemku s areálem sluší se uvést, že posouzení funkční souvislosti nemovitostí je úzce spjato s individuálními okolnostmi případu (hodnotící úvahy soudů nižších stupňů – v rovině navazujícího právního posouzení – nesmí být zjištěným okolnostem nepřiměřené a musí zohledňovat všechna relevantní kritéria). Jestliže v nyní posuzované věci odvolací soud, vycházeje ze zjištěných konkrétních skutkových okolností (pozemek p. č. XY se nachází vně areálu za stavbou plotu – nejde tedy o souvislý celek bez přerušení a existuje na něm toliko stavba podzemní – kanalizačního sběrače odvodňujícího nejen areál, ale i přilehlé těleso dálnice) uzavřel, že vydání pozemku oprávněným osobám nebrání ani překážka zakotvená v ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, není přijatý závěr v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Úsudek odvolacího soudu o absenci funkční souvislosti předmětného pozemku s areálem tak není nepřiměřený a úvahy odvolacího soudu co do svého obsahu či podloženosti s dovolatelkou uvedenými rozhodnutími nekolidují.
19. Nejvyšší soud považuje za nezbytné dodat, že převodem pozemku do vlastnictví žalobců jeho funkce odvodňování areálu a tělesa dálnice nebude znemožněna, jak vyplývá i z přiléhavých závěrů odvolacího soudu (srovnej odstavec 27 rozsudku krajského soudu). Rozpor úvah odvolacího soudu poté nelze shledat ani s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 33 Odo 897/2006, neboť to sice hovoří o kanalizaci jakožto samostatné stavbě, ovšem závěru, že jde o stavbu pod povrchem, na niž se vztahuje výjimka dle § 11 odst. 1 písm. c), části věty první za středníkem, zákona o půdě, s nímž nelze než souhlasit, uvedená teze nikterak neodporuje.
20. K námitce dovolatelky, že pozemky nejsou součástí zemědělského půdního fondu, a proto se na ně vůbec nevztahuje zákon o půdě (otázka 2), je třeba poukázat na § 30 citovaného zákona, dle něhož postačuje, že v době přechodu na stát byl dotčený majetek používán k účelům zemědělské výroby, případně lesní výroby, či vodního hospodářství. Skutečnost, že pozemek nyní není součástí zemědělského půdního fondu, tak neznamená, že se odvolací soud odchýlil od dovolatelkou citované judikatury. Pokud dovozuje, že odvolací soud zatížil řízení vadou, jež mohla mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci, když se danou námitkou nezabýval, nezbývá než podotknout, že vadami řízení se lze v dovolacím řízení zabývat toliko tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.); samotné vady řízení přípustnost dovolání nemohou založit (srovnej z mnoha např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014).
21. Na případné vady řízení poté poukazují i dovolatelkou vznesené námitky, že se odvolací soud nezabýval tím, zda byla právním předchůdcům žalobců vyplacena náhrada za vyvlastnění pozemků (otázka 3), a že nesprávně nejednal se Státním pozemkovým úřadem jako s účastníkem řízení (otázka 6), uplatní se tedy v předchozím bodě uvedené pravidlo, že tyto námitky nemohou samostatně přivodit přípustnost dovolání.
22. K další v otázce 3 zmíněné námitce, že se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu hovořící o nutnosti zopakovat důkazy, pokud má pochybnosti o skutkových závěrech soudu nižšího stupně, což neučinil, nezbývá než dodat, že k takovému pochybení nedošlo, neboť skutkový závěr o nevyplacení náhrady učiněný správním orgánem i soudem prvního stupně odvolací soud aproboval.
23. V otázce 4, v níž dovolatelka nesouhlasí s využitím čestného prohlášení jakožto důkazního prostředku a tvrdí odklon od judikatury správních soudů, poté nelze shledat přípustnost dovolání, neboť důvod přípustnosti nebyl vymezen v souladu s ustanovením § 237 o. s. ř., jenž spojuje přípustnost dovolání v právní otázce řešené odvolacím soudem toliko v kolizi s rozhodovací praxí soudu dovolacího (Nejvyššího soudu). Nelze proto dovodit, že by přípustnost dovolání jako mimořádného opravného prostředku civilního soudního řízení zakládalo odchýlení se odvolacího soudu od rozhodovací praxe správních soudů působících v systému správního soudnictví jako soudů prvního stupně (viz namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1910/2017). Nadto je možné poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2021, sp. zn. 27 Cdo 694/2020, podle něhož též čestné prohlášení určité osoby může být v civilním řízení způsobilým důkazním prostředkem.
24. Konečně ani otázka 5 nemůže přivodit přípustnost dovolání, neboť jak odvolací soud podrobně vysvětlil v bodech 28 a 29 svého rozsudku, v řízení nebylo rozhodováno o „něčem jiném“, rozdílnost ve výměře pozemků je důsledkem zaměřování pozemků v terénu v průběhu času a proběhlého zpřesňování výměr pozemků v katastru nemovitostí. Nejvyšší soud pak vyzdvihuje, že nedošlo ke změně žalobního návrhu, nýbrž toliko k upřesnění žalobního petitu v návaznosti na geometrický plán ze dne 17. 4. 2023, č. 3611-11/2023, vyhotovený Ing. Markem Sedláčkem. Žalobci se totiž stále domáhají týchž pozemků za nezměněného skutkového stavu, přestože k identifikaci a uvedení přesné výměry došlo až v průběhu soudního řízení (obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1984/2022).
25. Nakonec Nejvyšší soud dodává, že žalobci i ROUČKA – SLATINA a.s. ve svém mimořádném opravném prostředku výslovně označili, že napadají dovoláním i nákladový výrok III. rozsudku odvolacího soudu, aniž by však jakkoliv vymezili přípustnost dovolání v tomto směru; v této části jsou ostatně dovolání dle §
238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustná, neboť se týkají výroku o náhradě nákladů řízení. 26. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětná dovolání nelze pohlížet jako na přípustná, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 27. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobci i ROUČKA – SLATINA a.s. byli v dovolacím řízení stejnou měrou neúspěšní (obdobně viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1685/2010, či jeho usnesení ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 22 Cdo 425/2007). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 5. 2024
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu