27 Cdo 694/2020-590
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce
J. T., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného Mgr. Ing.
Davidem Veselým, advokátem, se sídlem v Praze 5, Žitavského 496, PSČ 156 00,
proti žalovaným 1) V. Š., narozenému XY, a 2) A. Š., narozené XY, oba bytem XY,
oběma zastoupeným Mgr. Michalem Vaňhou, advokátem, se sídlem v Praze 10, V
Olšinách 2300/75, PSČ 100 00, o vydání, in eventum o zaplacení částky 5.699.869
Kč a o zaplacení 4.485.391,21 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu
Praha – východ pod sp. zn. 4 C 426/2009, o dovolání žalobce a žalovaných proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2019, č. j. 23 Co 25/2018-558,
I. Dovolání se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
[1] Okresní soud Praha – východ rozsudkem ze dne 14. 9. 2017, č. j. 4 C
426/2009-459, zamítl žalobu o „vydání zadržované částky 5.699.869 Kč, event. zaplacení společně a nerozdílně částky 5.699.869 Kč“ spolu s úrokem z prodlení
(výrok I.), uložil žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně 2.241.461
Kč s úrokem z prodlení, „ve zbytku“ žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o
nákladech řízení (výrok III.). [2] Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 1. 2019, č. j. 23 Co
25/2018-558, k odvolání žalobce i žalovaných potvrdil rozhodnutí soudu prvního
stupně „ve správném znění“ tak, že zamítavá část výroku II. zní: „Do částky
2.243.930,21 Kč s příslušenstvím se žaloba zamítá.“ (první výrok), a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). [3] Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu (dle obsahu dovolání
toliko v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil tu část výroku rozsudku soudu
prvního stupně, jíž byla žaloba zamítnuta) podal žalobce dovolání. Žalovaní
podali dovolání proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, jímž
potvrdil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně ve vyhovující části. [4] Dovolání žalobce i žalovaných Nejvyšší soud odmítl podle § 243c
odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustná. Učinil tak proto, že dovolání nesměřují proti žádnému z
usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a nejsou přípustná ani podle § 237 o. s. ř. I. K dovolání žalobce:
[5] Závěr odvolacího soudu, podle kterého žalobce nároky na zaplacení
částky 3.793.873,10 Kč za nepředanou finanční hotovost, částky 352.669,90 Kč za
bezdůvodné obohacení spočívající v úhradách soukromých potřeb žalovaných a
částky 525.277 Kč vzniklé z „důvodu účelových machinací s automobilem XY“,
uplatnil žalobou u soudu až po uplynutí dvouleté promlčecí doby, a to i přes
to, že po dobu trestního řízení došlo k jejímu stavení podle § 112 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), ve znění účinném do
31. 12. 2013, odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. [6] Z té se podává, že:
1/ Připojí-li se žalobce (poškozený) řádně s nárokem k trestnímu řízení, tj. uplatní-li požadavek, aby žalovanému byla uložena povinnost k peněžnímu plnění
v konkrétní výši, a v řízení řádně pokračuje, dochází ve smyslu § 112 obč. zák. ke stavění běhu promlčecí doby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 892/2005, a ze dne 18. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 111/2013). 2/ Návrh na náhradu škody či na vydání bezdůvodného obohacení v rámci trestního
řízení (v tzv. adhezním řízení) lze podle § 43 zákona č. 141/1961 Sb., o
trestním řízení soudním (dále jen „trestní řád“) uplatnit nejpozději u hlavního
líčení před zahájením dokazování, ale i dříve, a to i v trestním oznámení,
pokud má náležitosti řádného návrhu poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 23/2011). 3/ Cílem úpravy obsažené v § 112 obč. zák. je ochrana poškozeného (či
ochuzeného) v případě, že uplatnění nároku na náhradu škody (bezdůvodného
obohacení) předcházelo jiné řízení proti tomu, kdo škodu (bezdůvodné obohacení)
způsobil.
S ohledem na zajištění ochrany práv poškozeného se zásadně vychází z
toho, že v zahájeném řízení „poškozený řádně pokračuje“, když po skončení
trestního řízení v přiměřené době pokračuje podáním žaloby v občanském soudním
řízení. Délka této doby není stanovena a posouzení, zda bylo takto pokračováno
v přiměřené lhůtě, je odvislé od konkrétních okolností případu. Na nich totiž
závisí, zda běh promlčecí doby nadále pokračuje ode dne právní moci rozhodnutí
v předcházejícím trestním řízení, nebo zda její běh bude i nadále přerušen. 4/ Pokud poškozený po skončení trestního řízení v přiměřené lhůtě podal návrh
na uspokojení stejného nároku v občanském soudním řízení, promlčecí doba
nepočíná znovu běžet dnem právní moci rozhodnutí v předcházejícím trestním
řízení, ale její běh je i nadále přerušen. 5/ Pouze v případě, že po skončení trestního řízení poškozený v přiměřené lhůtě
nepokračuje v občanskoprávním řízení podáním žaloby, začne promlčecí doba opět
plynout od právní moci rozhodnutí v trestním řízení. 6/ Nedošlo-li tedy v trestním řízení k uložení povinnosti nahradit poškozenému
uplatněnou náhradu škody, a poškozený v přiměřené lhůtě nepokračuje v
občanskoprávním řízení podáním žaloby, má ještě přesto možnost uplatnit nárok
na náhradu škody (vydání bezdůvodného obohacení) v občanském soudním řízení, a
to v promlčecí době, jejíž běh pokračoval po skončení trestního řízení. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2958/2007,
uveřejněný pod číslem 80/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3795/2014, a ze
dne 9. 5. 2017, sp. zn. 23 Cdo 980/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 892/2005. [7] Namítá-li dovolatel, že výše zmíněné nároky uplatnil v
občanskoprávní řízení již rozšířením žaloby dne 23. 2. 2012 a nikoli – jak
dovodil odvolací soud – až dne 20. 12. 2013, přehlíží, že i v případě
správnosti jeho názoru by byly uvedené nároky uplatněny po uplynutí dvouleté
subjektivní promlčecí doby (§ 107 odst. 1 obč. zák.). [8] Promlčecí doba totiž začala běžet dnem, kdy se žalobce (ochuzený)
dozvěděl, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor bezdůvodně
obohatil (§ 107 odst. 1 obč. zák.), tedy (nejpozději) dnem 20. 7. 2009, kdy
podal (původní) žalobu k civilnímu soudu, v níž však, jak správně uvedl
odvolací soud (a jak stvrzuje i žalobce), výše zmíněné nároky neuplatnil. Promlčecí doba běžela až do 10. 3. 2011, kdy poškozený uplatnil své právo v
adhezním řízení. Tímto dnem došlo ke stavení promlčecí doby podle § 112 obč. zák., která neběžela až do právní moci rozhodnutí v trestním řízení, tedy do
28. 7. 2011, kdy byl se svým nárokem pravomocně odkázán na řízení ve věcech
občanskoprávních. [9] Uplatnil-li žalobce posléze své nároky u civilního soudu až dne 23. 2. 2012 (jak dovozuje v dovolání), tedy s odstupem více než půl roku po
pravomocném skončení adhezního řízení, nelze než uzavřít, že v řízení řádně
nepokračoval a běh promlčecí doby tak pokračoval po právní moci rozhodnutí v
trestním řízení.
[10] V poměrech projednávané věci tedy z dvouleté subjektivní promlčecí
doby uběhl před zahájením adhezního řízení 1 rok 7 měsíců a 18 dní, neboť
promlčecí doba běžela od 20. 7. 2009 do 10. 3. 2011, poté došlo k jejímu
stavení a její běh pokračoval dále od 28. 7. 2011 do 12. 12. 2011, kdy došlo k
promlčení zmíněných žalobcových práv. I kdyby tedy bylo možné vycházet ze
žalobcova názoru, že svá práva uplatnil u soudu již 23. 2. 2012 (a ne až 20. 12. 2013, jak dovodil odvolací soud), stalo se tak po marném uplynutí
subjektivní promlčecí doby. [11] Závěr soudů nižších stupňů, podle něhož nelze žalobci jím uplatněný
nárok přiznat v důsledku námitky promlčení vznesené žalovanými, odpovídá (výše
citované) judikatuře Nejvyššího soudu. [12] Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani otázka poučovací
povinnosti soudu podle § 118a odst. 3 o. s. ř., neboť na jejím posouzení
napadené rozhodnutí nespočívá. Dovolatel pomíjí, že podle § 237 o. s. ř. je
jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím
soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující. [13] Soudy žalobu co do částky 5.699.869 Kč s příslušenstvím zamítly z
důvodu promlčení, a nikoliv proto, že by žalobce neunesl (ohledně takto
uplatněných nároků) důkazní břemeno či břemeno tvrzení. Na výkladu § 118a o. s. ř. tudíž napadené rozhodnutí nezávisí. [14] Námitkou, podle níž odvolací soud nesprávně zjistil počátek běhu
subjektivní promlčecí doby, žalobce brojí proti skutkovým zjištěním, aniž by v
této souvislosti otevíral jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na
jejímž posouzení napadené rozhodnutí závisí a jež splňuje některý z předpokladů
přípustnosti dovolání vymezených v § 237 o. s. ř. Uplatňuje tak nepřípustný
dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.); ani tato námitka proto nečiní
dovolání přípustným. [15] Závěr, že žalobce věděl o bezdůvodném obohacení žalovaných již ke
dni podání žaloby dne 20. 7. 2009, přitom odpovídá ustálené rozhodovací praxi
Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo
2758/2006 a ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3531/2019). II. K dovolání žalovaných:
[16] Otázku pasivní věcné legitimace druhé žalované, jde-li o zaplacení
2.100.000 Kč, odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou
Nejvyššího soudu. [17] Z té se podává, že pasivně legitimován k vydání bezdůvodného
obohacení, získaného plněním bez právního důvodu, je ten, jehož majetek se na
úkor druhého neoprávněně zvětšil nebo u koho nedošlo ke zmenšení majetku, ač k
tomu mělo v souladu s právem dojít. Jinými slovy řečeno, o obohacení jde tehdy,
jestliže se plněním dostalo majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v
jeho majetku se to projevilo buď zvýšením jeho aktiv, nebo snížením jeho pasiv
(srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo
4514/2007, a ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2262/2009, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3255/2017).
[18] Jestliže podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů první
žalovaný neposkytl žalobci půjčku (neodevzdal mu peněžní prostředky), nebyla
smlouva o půjčce (jakožto reálná smlouva) vůbec uzavřena (srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, a ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2090/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 21 Cdo 640/2013). Vyplatila-li druhá žalovaná jménem žalobce
prvnímu žalovanému 2.100.000 Kč z titulu vrácení půjčky, která nebyla prvním
žalovaným poskytnuta, plnil žalobce (jednající druhou žalovanou) prvnímu
žalovanému bez právního důvodu (§ 451 odst. 2 obč. zák.). [19] Takto nabyté peněžní prostředky (jež první žalovaný nabyl za trvání
manželství s druhou žalovanou) se staly součástí společného jmění manželů –
prvního žalovaného a druhé žalované [§ 143 odst. 1 písm. a) obč. zák.]. Jejich
nabytím se tedy zvýšilo společné jmění obou žalovaných (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 221/2002, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2568/2014, ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4844/2015 a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4102/2017). Závěr odvolacího soudu, podle něhož je také druhá žalovaná pasivně věcně
legitimována k vydání takto nabytého bezdůvodného obohacení, je tudíž správný a
odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. [20] Namítají-li žalovaní, že ze znaleckého posudku neplyne, že by
uvedené finanční prostředky „vybral“ první žalovaný (jako jeden ze společníků
žalobce), brojí toliko proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, k čemuž
nemají s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod
(srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Navíc přehlížejí, že soudy svůj skutkový závěr (podle
něhož první žalovaný obdržel od žalobkyně 2.100.000 Kč jako splátku půjčky)
opřely o shodná skutková tvrzení účastníků. [21] Přípustným pak dovolání nečiní ani námitky proti hodnocení důkazů
odvolacím soudem, podle kterých měl být pan L. Š. vyslechnut jako svědek
namísto provedení důkazu jeho čestným prohlášením, a to již proto, že hodnocení
důkazů nelze se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132
o. s. ř. úspěšně napadnout přípustným dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 věta
první o. s. ř.). Není přitom pochyb, že čestné prohlášení určité osoby je
způsobilým důkazním prostředkem (§ 125 o. s. ř.).
[22] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§
243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 5. 2021
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu