28 Cdo 3255/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobce Z. Š., proti žalované G. B., zastoupené JUDr. Ing. Ondřejem
Kubátem, advokátem se sídlem v Praze 10, Korunní 2569/108, o zaplacení částky
300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.
zn. 8 EC 79/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 19. ledna 2017, č. j. 70 Co 462/2016-276, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalobce se domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku
300.000,- Kč s příslušenstvím, s odůvodněním, že od počátku roku 2009 jednal se
Z. B. (který měl fakticky vedoucí postavení ve společnosti ASTERIE s. r. o.) o
koupi obchodního podílu v ní od společníka O. J. a že za tímto účelem si na
základě smlouvy o půjčce ze dne 21. 2. 2009 půjčil od J. G. celkem částku
390.000,- Kč, z níž částku 300.000,- Kč J. G. poukázal na účet, jehož číslo
žalobci sdělil Z. B. (ve skutečnosti šlo o účet žalované), ve čtyřech splátkách
uskutečněných ve dnech 10. 3. 2009, 24. 3. 2009 a 22. 4. 2009. K převodu
obchodního podílu však nedošlo a žalobce se tedy domáhá vrácení částky, o niž
se takto žalovaná na jeho úkor bezdůvodně obohatila, neboť mu peníze, které na
její účet došly, nevrátila, přestože ji k tomu vyzval.
Žalovaná se žalobě bránila tvrzením, že platby, jež na její účet došly, byly
splátkami půjčky poskytnuté žalobci jejím manželem Z. B., který tehdy svůj účet
neměl.
Obvodní soud pro Prahu 10 (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 10. 8. 2016, č. j.
8 EC 79/2010-138, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 9. 2016, č. j. 8 EC
79/2010-151, žalobu o zaplacení částky 300.000,- Kč se specifikovaným úrokem z
prodlení zamítl a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů
řízení částku 196.201,50 Kč k rukám jejího zástupce. Soud prvního stupně po
doplnění dokazování (jak mu to bylo uloženo usnesením odvolacího soudu ze dne
28. 11. 2014, č. j. 70 Co 410/2014-160, jímž byl jeho dřívější vyhovující
rozsudek ze dne 16. 6. 2014, č. j. 8 EC 79/2010-117, zrušen z důvodu
nepřezkoumatelnosti a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení) dospěl ke
skutkovému závěru, že žalobce uzavřel se Z. B. - bývalým manželem žalované -
ústní formou smlouvu o půjčce částky 300.000,- Kč, na základě níž Z. B. předal
tuto částku žalobci v kanceláři oproti podpisu směnky, „kterou, jak uvedl
svědek, zničil“, a že žalobce vrátil půjčené finanční prostředky na účet
žalované prostřednictvím půjčky z účtu J. G. v několika splátkách, tedy za
prokázanou vzal skutkovou verzi žalované; žalobu proto zamítl.
Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 19. 1. 2017, č. j. 70
Co 462/2016-276, rozsudek soudu prvního stupně, ve znění opravného usnesení ze
dne 15. 9. 2016, č. j. 8 EC 79/2010-151, ve výroku o věci samé změnil tak, že
žalovaná je povinna zaplatit žalobci 300.000,- Kč se specifikovaným úrokem z
prodlení, žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení
před soudem prvního stupně částku 100.864,- Kč a dále rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud
doplnil dokazování důkazy, které neprovedl soud prvního stupně, ač byly
účastníky navrženy, a zopakoval důkazy jím provedené, jež však soud prvního
stupně v odůvodnění rozsudku nikterak nehodnotil, anebo je nehodnotil ve
vzájemné souvislosti, popř. z nich učinil zjištění, která neodpovídala tomu, co
se z nich podávalo. Odvolací soud (mimo jiné) zjistil, že dne 16. 2. 2009
sdělil Z. B. žalobci číslo účtu stran částky 300.000,- Kč, že dne 21. 2. 2009
uzavřel žalobce jako dlužník s věřitelem J. G. smlouvu o půjčce částky
390.000,- Kč, z níž částku 300.000,- Kč měl věřitel poukázat ve prospěch
dlužníka na účet označený Z. B., a že J. G. poukázal na takto označený účet ze
svých účtů ve čtyřech splátkách učiněných ve dnech 10. 3. 2009, 24. 3. 2009 a
22. 4. 2009 celkem částku 300.000,- Kč (o tom J. G. učinil dne 16. 4. 2010
čestné prohlášení s úředně ověřeným podpisem). Po zhodnocení všech provedených
důkazů dospěl odvolací soud k závěru, že skutková verze o půjčce, jíž se
žalovaná žalobě bránila, prokázána nebyla, když žádný doklad o tvrzené půjčce
neexistoval, a nekonzistentními, měnícími se a rozpornými výpověďmi svědků ji
za prokázanou mít nelze. Naopak bylo dle odvolacího soudu „bez jakýchkoli
pochyb prokázáno (a sporu o tom ani nebylo), že žalobce prostřednictvím J. G.,
který mu půjčil částku 300.000,- Kč, tyto finanční prostředky poukázal na účet
žalované; protože nebyl prokázán žádný právní důvod takového plnění a žalovaná,
ač k tomu byla vyzvána, mu tuto částku nevrátila, na jeho úkor se tak
bezdůvodně obohatila, a je proto povinna toto obohacení žalobci vydat“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (výslovně sice proti všem jeho výrokům,
posuzováno dle jeho obsahu však jen proti výroku o věci samé) podala žalovaná
dovolání, neboť má za to, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci,
přičemž jeho přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení „otázky hmotného i procesního práva“, tj. „aktivní
legitimace při vydání plnění z bezdůvodného obohacení, při jejichž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu“ (konkrétně od rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 1069/2006). Dovolatelka namítá,
že svědeckými výpověďmi i dalšími listinnými důkazy prokázala právní důvod
plnění, který nebyl žalobcem vyvrácen, a že žalobce neprokázal, že by
bezdůvodné obohacení vzniklo; podle ní proto není možné na zjištěný skutkový
stav aplikovat ustanovení o bezdůvodném obohacení. Současně dovolatelka
poukazuje na to, že odesílatelem částky 300.000,- Kč byl J. G. a nikoliv
žalobce, z čehož dovozuje, že k vydání bezdůvodného obohacení byl aktivně věcně
legitimován J. G. Dále odvolacímu soudu vytýká, že jeho postupem dle § 220 o.
s. ř. jí byla odňata možnost řádného opravného prostředku v situaci, kdy dospěl
k jinému právnímu závěru než soud prvního stupně. Namítá, že nemohla rozhodnutí
odvolacího soudu předvídat, neboť v průběhu odvolacího řízení nic
nenasvědčovalo tomu, že by ke změně rozsudku soudu prvního stupně mohlo dojít.
Poukazuje taktéž na § 213b odst. 1 o. s. ř., podle kterého se v odvolacím
řízení postupuje podle § 118a o. s. ř.; pokud tedy odvolací soud měl za to, že
netvrdila či neprokázala všechny rozhodné skutečnosti, měl ji náležitě poučit
tak, aby na změnu právního názoru měla možnost reagovat. Navrhla, aby dovolací
soud napadený rozsudek změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se
potvrzuje, resp. aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud postupoval v řízení o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl.
II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. -
dále jen „o. s. ř.“), a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Současně platí, že přípustnost
dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov.
§ 239 o. s. ř.).
Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolací soud nesdílí názor dovolatelky, že odvolací soud se při právním
posouzení dané věci odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu,
konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 33 Odo
1069/2006, a naopak souhlasí s názorem odvolacího soudu vyjádřeným již v jeho
předchozím zrušujícím usnesení, že v dané věci jde o jiný skutkový stav, než z
jakého dovolací soud vycházel v tomto usnesení. V této věci se žalobce domáhal
vydání bezdůvodného obohacení ve výši 125.000,- Kč proti žalovanému za situace,
kdy v řízení bylo prokázáno, že žalobce předal na základě smlouvy o půjčce
třetí osobě částku 800.000,- Kč, že ve stejný den se žalovaný smlouvou o
smlouvě budoucí zavázal žalobci zřídit k blíže označeným nemovitostem zástavní
právo v případě, že třetí osoba (dlužník) půjčku včas nevrátí a že za podpis
smlouvy převzal žalovaný částku 125.000,- Kč od třetí osoby. Nejvyšší soud
přisvědčil odvolacímu soudu, že jsou zde dva právní vztahy - první mezi
žalobcem a třetí osobou založený smlouvou o půjčce a druhý mezi žalovaným a
třetí osobou založený vyplacením částky 125.000,- Kč, přičemž v každém
samostatně je pak potřeba zkoumat otázku aktivní a pasivní legitimace k
uplatňování nároků z těchto právních vztahů vyplývajících. Žalobce je oprávněn
domáhat se vrácení půjčené částky vůči třetí osobě, ale již nemůže požadovat
vydání bezdůvodného obohacení (není aktivně legitimován), které získal žalovaný
výplatou žalované částky od třetí osoby; v tomto v pořadí druhém vztahu jsou
legitimováni jen žalovaný a třetí osoba.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně vysvětlil, že věcnou legitimací
(ať již aktivní či pasivní) je stav, který vyplývá z hmotného práva. Kdo je v
rámci odpovědnosti za bezdůvodné obohacení pasivně legitimován, vyplývá z § 451
odst. 1 obč. zák. Je jím ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně
zvětšil nebo u koho nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s
právem dojít. Aktivně legitimovaným subjektem k uplatnění práva na vydání
bezdůvodného obohacení (§ 456 obč. zák.) je ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné
obohacení získáno (srov. např. právní závěry v rozsudcích ze dne 14. 11. 2002,
sp. zn. 25 Cdo 2715/2000, ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 33 Odo 1052/2005, ze dne
20. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1283/2005, ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo
527/2009, ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1197/2007, ze dne 2. 7. 2009, sp.
zn. 30 Cdo 1701/2007, ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 5170/2008, ze dne 8. 9.
2014, sp. zn. 28 Cdo 1233/2014, a v usneseních ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 33
Odo 1261/2005, ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1196/2007, jakož i ze dne 30.
4. 2008, sp. zn. 33 Odo 1069/2006).
Pakliže je rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci založeno - po zopakování
důkazů provedených soudem prvního stupně, po provedení dalších důkazů a po
zhodnocení všech důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. - na skutkovém závěru, že
„žalobce prostřednictvím J. G., který mu půjčil částku 300.000,- Kč, tyto
finanční prostředky poukázal na účet žalované, jenž mu sdělil Z. B. pro
dohodnutou platbu za převod obchodního podílu O. J. ve společnosti ASTERIE s.
r. o. na žalobce (přičemž skutková verze o půjčce, jíž se žalovaná žalobě
bránila, prokázána nebyla)“, pak implicitně obsažený závěr odvolacího soudu, že
k vydání bezdůvodného obohacení je aktivně věcně legitimován žalobce a pasivně
věcně legitimovanou je žalovaná, která s ním nebyla v žádném právním vztahu a
která se na jeho úkor platbou částky ve výši 300.000,- Kč na její účet bez
právního důvodu bezdůvodně obohatila (§ 451 a § 456 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a § 3028 odst. 3 zákona č.
89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014), je v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolatelkou opakovaně namítaná okolnost,
že částka 300.000,- Kč byla poukázána na její účet z účtu J. G., z čehož
dovozuje, že ve sporu je z tohoto důvodu aktivně věcně legitimován J. G., je
pro právní posouzení dané věci irelevantní, když v řízení bylo prokázáno, že J.
G. tuto částku půjčil žalobci na základě uzavřené smlouvy o půjčce, a žalobce
se mu ji zavázal vrátit, a poté byla tato částka z účtů J. G. poukázána na účet
žalované, který žalobci sdělil Z. B., přičemž však k převodu obchodního podílu
ve společnosti ASTERIE s. r. o. na žalobce nedošlo, a žalovaná, ač k tomu byla
žalobcem vyzvána, mu tuto částku nevrátila. Žalovaná, jíž ve výši částky
300.000,- Kč vznikla pohledávka vůči bance, se tudíž bezdůvodně neobohatila na
úkor J. G., nýbrž na úkor žalobce; svoji pasivní věcnou legitimaci ve sporu
přitom žalovaná v řízení před soudy obou stupňů ani v dovolání nezpochybnila.
Pokud dovolatelka zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, jakož i
hodnocení důkazů odvolacím soudem, pak je třeba poukázat na ustálenou
rozhodovací praxi dovolacího soudu, která dovodila, že uplatněním způsobilého
dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního
posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při
posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem
(opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132
o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a
odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp.
zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo
1803/2014).
Namítanými vadami řízení se dovolací soud nemohl zabývat, neboť podle § 242
odst. 3 o. s. ř. platí, že k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne
jen, je-li dovolání přípustné.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalované, aniž nařizoval jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.
odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (srov. § 243f
odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. srpna 2017
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu