28 Cdo 1004/2017-115
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců a) F. H., B., a
b) J. H., B., zastoupených JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně,
Údolní 222/5, za účasti 1. ROUČKA – SLATINA a.s., IČ 463 46 601, se sídlem v
Brně, Tuřanka 1222/115, zastoupené JUDr. Viktorem Rossmannem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Senovážné nám. 1464/6, a 2. České republiky – Státního
pozemkového úřadu, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, s
adresou pro doručování: Územní pracoviště Brno, Hroznová 17, o nahrazení
rozhodnutí správního orgánu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 14 C
224/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13.
října 2016, č. j. 18 Co 184/2015-96, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. října 2016, č. j. 18 Co 184/2015-96,
se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Žalobci se podanou žalobou domáhali znovuprojednání věci a v ní vydaného
správního rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Brno ze 21.
10. 2010, č. j. 110/91/10-RNP, jímž bylo určeno, že nejsou vlastníky každý
ideální poloviny pozemku části parc. č. (PK) 548 role o výměře 231 m2 v k. ú.
S., nyní v katastru nemovitostí části parcel – ostatní plocha, manipulační
plocha – ostatní plocha, ostatní komunikace v k. ú. S., byť jejich nárok jako
osob oprávněných byl prokázán, avšak pozemky pro překážku podle § 11 odst. 1
písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), nebylo možné vydat.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 3. 2015, č. j. 14 C 224/2010-71,
žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
Vyšel ze zjištění, že o žalobci uplatněném (restitučním) nároku již dříve
přiléhavě rozhodl pozemkový úřad, a stejně jako on uzavřel, že vydání pozemků
brání překážky ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, neboť
pozemek parc. je součástí oploceného provozního a skladovacího funkčního areálu
společnosti AREAL SLATINA a.s., který těsně přiléhá k betonové zdi obklopující
celý komplex, a na pozemku parc., ležícím vně uzavřeného areálu, je umístěn
kanalizační sběrač, díky němuž by kvalita práva nabyvatelů byla omezena. Rovněž
jejich zemědělské a lesní využití není možné.
K odvolání žalobců přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Brně, jenž je
rozsudkem ze dne 13. 10. 2016, č. j. 18 Co 184/2015-96, ve výrocích I. a III.
potvrdil, ve výroku II je změnil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení (výrok II.). Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými i právními
závěry, které učinil soud prvního stupně, shledávaje překážku vydání pozemků
podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě v zastavěnosti části pozemků
betonovou zdí a kanalizačním sběračem, které brání, aby část zemského povrchu,
na níž se stavby nachází, byla zemědělsky využívána. Samotná nemožnost
zemědělského a lesního využití v projednávané věci znamená, že zde není dána
výjimka z výluky [§ 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě], a není třeba se zabývat
dalšími případnými důvody.
Žalobci podali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož
přípustnost dovozují z ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky aplikace a výkladu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o
půdě. Pozemky parc. a parc. v k. ú. S. nebyly dovolatelům vydány z důvodu
jejich zastavěnosti betonovou zdí a stavbou kanalizačního sběrače. Soudy ovšem
měly posoudit oplocení nacházející se na parc. a tvořené betonovými sloupky, do
nichž jsou zasazeny betonové panely o výšce 2 m, jako drobnou nebo jednoduchou
stavbu. V případě kanalizačního sběrače situovaného na parc. se pak jedná o
stavbu umístěnou pod povrchem země, která vydání podle § 11 odst. 1 písm. c)
zákona o půdě nebrání. Navíc nabytím předmětných pozemků by žalobci získali
možnost zemědělského využití a vytvoření souvislé plochy s dalšími jejich
pozemky. Dovolatelé proto navrhují, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.? V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání žalobců je přípustné, poněvadž se odvolací soud při řešení otázky
výkladu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě týkající se zastavěnosti pozemku
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud již dříve judikoval, že zastavěnost pozemku, ať již konkrétně
uvedeným druhem areálu [hřbitov, zahrádková nebo chatová osada, tělovýchovné
nebo sportovní zařízení – § 11 odst. 1 písm. b), d), e) zákona o půdě], či
stavbou ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, představuje typově
okolnost vylučující uspokojení restitučního nároku vydáním takového pozemku. Zákon [zmíněný § 11 odst. 1 písm. c)] přitom výslovně za zastavěnou část
pozemku považuje i tu, která sice stavbou bezprostředně zastavěna není, ovšem
se stavbou bezprostředně souvisí a je potřebná k jejímu provozu a obsluze. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn.
28 Cdo 2518/2006, ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010,
jeho usnesení ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012, ze dne 7. 5. 2013,
sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, či ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014)
přitom může být překážkou vydání pozemků podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o
půdě též jejich funkční souvislost se stavbou, tedy skutečnost, že tvoří s
objekty výstavby jeden funkční celek. Podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě pozemky nelze vydat v případě, že
pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické
osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu
využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo
jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za
zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla
zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně
související a nezbytně nutná k provozu stavby. Zahájením stavby se rozumí datum
skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu
úřadu, pokud byla stavba zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení.? Odvolací soud dospěl k závěru, že pozemky není možné vydat s ohledem na
nemožnost jejich dalšího zemědělského využití. S tímto názorem dovolací soud
nesouhlasí, neboť se zajištěním lesního či zemědělského využití sice zákon o
půdě v obecné rovině jako s jedním z cílů počítá, z jeho preambule nicméně
vyplývá, že tento cíl má být podřazen požadavku zmírnění majetkových křivd
(„dosáhnout zlepšení péče o zemědělskou a lesní půdu obnovením původních
vlastnických vztahů k půdě a upravit vlastnické vztahy k půdě v souladu se
zájmy hospodářského rozvoje venkova i v souladu s požadavky na tvorbu krajiny a
životního prostředí“) tím, že zlepšení péče o půdu podmiňuje obnovením
původních vlastnických vztahů k ní. Soud tedy nemůže diktovat vlastníkům, jak s
půdou nakládat, či podmiňovat navrácení vlastnictví určitým způsobem využití,
resp. nenavracet, pokud nebudou (moci) pozemek určitým způsobem užívat. S
ohledem na výše uvedený primární účel zákona je patrné, že tento má především
umožnit, aby byl pozemek restituentům vydán. Pouze výjimečně, nastanou-li
okolnosti předvídané v § 11 zákona o půdě, vydán nebude. Tyto vylučující
okolnosti v žádném případě nemusejí souviset s nemožností pozemek zemědělsky či
lesně využít, ale naopak s jiným veřejným zájmem (srovnej namátkou nález
Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. II. ÚS 747/2000). Oprávněné osobě lze tedy vydat i pozemky, na nichž se nacházejí stavby bránící
zemědělskému nebo lesnímu využití, pokud se jedná z hlediska stavebně
technického o některou ze staveb dále v ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona
o půdě výslovně uvedených (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2010,
sp. zn. 28 Cdo 2777/2008, či ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3588/2011, dále
viz též Průchová, I. Restituce majetku podle zákona o půdě. Praha: C. H. Beck,
1997, str. 184-186). Dovolací soud považuje za vhodné zdůraznit, že ustanovení § 11 odst.
1 písm. c) zákona o půdě zakotvuje jednu z výjimek znemožňujících vydání pozemku
oprávněné osobě s tím, že zároveň obsahuje i případy, v nichž se tato výluka
neuplatní (stavba nebránící zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, movitá,
dočasná, drobná, jednouchá či pod povrchem), přičemž tyto situace jsou zcela
samostatnými důvody, což znamená, že nesmí být dán žádný z nich, aby pozemek
nebyl oprávněné osobě vydán). Je tak třeba přisvědčit dovolatelům, že se
odvolací soud měl zabývat i tím, zda lze stavby betonového plotu a
kanalizačního sběrače charakterizovat jako stavby drobné, jednoduché, resp. umístěné pod povrchem země, naplňující některou ze šesti výjimek (podmínek)
výslovně uvedených v ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě a
umožňující takto zastavěný pozemek vydat. Pro výše vylíčené vadné právní hodnocení věci tedy nemůže rozsudek odvolacího
soudu obstát jako správný, pročež jej Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.), v němž tento
soud neopomene ani posoudit správnost úvahy soudu prvého stupně o existenci
uzavřeného funkčního areálu, jehož součástí je minimálně pozemek parc. č. 2339/1. Soudy jsou podle § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve
spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu vyslovenými v
tomto rozhodnutí.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 4. 2018
JUDr. Jan Eliáš Ph.D.
předseda senátu