28 Cdo 5689/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobce Ing. J. Z., B., zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem
v Brně, Údolní 5, za účasti: 1) statutárního města Brna, IČO: 449 92 785, se
sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 1, a 2) České republiky – Státního
pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o vlastnictví
oprávněné osoby, v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 14 C
180/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27.
května 2015, č. j. 18 Co 395/2014-258, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalobce dovoláním napadl shora označený rozsudek odvolacího soudu, jímž
byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně (Městského soudu v Brně) ze dne 16. května 2014, č. j. 14 C 180/2005-214, a to v rozsahu, v němž byla zamítnuta
žaloba na znovuprojedání věci rozhodnuté Ministerstvem zemědělství – Pozemkovým
úřadem Brno dne 24. 5. 2005, zn. 2374/92/3-RNP (v části týkajících se nároku
uplatňovaného žalobcem Ing. J. Z.). Nejvyšší soud odmítl dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty
první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do
okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v ustanovení § 238a o. s. ř.) je třeba
poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení § 237 o. s. ř. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V posuzované věci jde o určení vlastnictví oprávněné osoby, v řízení
podle části páté (§ 244 a násl.) o. s. ř., iniciované žalobcem v návaznosti na
předchozí (negativní) rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví oprávněné
osoby podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k
půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o půdě“). Odvolací soud (stejně tak jako soud prvního stupně a před ním i
pozemkový úřad) uzavírá, že vydání nárokovaným pozemků (spoluvlastnických
podílů o velikosti 1/3 označených pozemků, situovaných nyní v katastrálních
územích L. a Ž.) žalobci (coby oprávněné osobě) brání překážka podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, neboť jde o pozemky zastavěné po jejich přechodu na
stát ve smyslu citovaného ustanovení (že jde o pozemky buď přímo zastavěné
stavbami bytových domů a jejich příslušenstvím, případně o pozemky tvořícími se
stavbami funkční celek – obytné soubory /sídliště/ „V. I, V. II a L. IV“). K námitkám dovolatele uplatněným v dovolání, že „při řešení otázky
zastavěnosti pozemků odvolací soud zaujal nepřípustně rozšiřující výklad ust. §
11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, přihlédl-li (současně) k okolnosti, že volné
plochy sídliště, bezprostředně nezastavěné, jsou zatíženy obecným (veřejným)
užíváním“, nelze než uvést, že na této okolnosti rozhodnutí odvolacího soudu
založeno není. Odvolací soud – zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu
(srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28
Cdo 2518/2006; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo
2174/2010; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo
2016/2010; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn.
28 Cdo
3063/2012; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo
3863/2012; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo
1649/2014; spolu s ostatními rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupné veřejnosti na
www.nsoud.cz) – považuje na prvém místě za relevantní především funkční
souvislost pozemků se stavbami, přihlížeje přitom k celkové funkční
provázanosti dotčených pozemků s ostatním pozemky a stavbami, tvořícími
vzájemně provázaný soubor staveb (areál, jímž může být za určitých okolností i
sídlištní celek – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3874/2013; ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl
usnesením ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 1196/2014). A to i s přihlédnutím
k veřejnému zájmu, který v takovémto případě představuje jedno z výkladových
kritérií. V otázce, zda pozemek tvoří s ostatními pozemky a stavbami jeden funkční celek
– areál sídliště, jakož i zohlednění okolnosti, že pozemek má povahu veřejného
statku (že je zatížen veřejným užíváním), lze pak rovněž odkázat na ustálenou
rozhodovací praxi dovolacího soudu, vyjádřenou např. v rozsudcích Nejvyššího
soudu ze dne 17. června 2015, sp. zn. 28 Cdo 4086/2013; ze dne 14. července
2015, sp. zn. 28 Cdo 220/2014; ze dne 24. srpna 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014,
nebo ze dne 19. listopadu 2015, sp. zn. 28 Cdo 2013/2014, opírající se i o
ústavněprávní argumentaci obsaženou zejm. v nálezech Ústavního soudu ze dne 1. července 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či ze dne 21. ledna 2015, sp. zn. II. ÚS
536/14. I proto Nejvyšší soud neshledává důvody k jinému posouzení těchto v jeho
rozhodovací praxi již dříve vyřešených právních otázek. Zhodnocení skutkových zjištění (povahy staveb, jejich rozsahu i účelu řešeného
komplexu) je pak na úvaze zejména soudů nižších stupňů, na nichž tak spočívá i
náležité uvážení funkční provázanosti jednotlivých pozemků se sídlištním
celkem, což je z podstaty věci dominantně otázkou konkrétních skutkových
okolností (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1.2014, sp. zn. 28
Cdo 3874/2013, nebo usnesení ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5305/2014, jež
byla vydána v obdobných věcech těchže účastníků; ústavní stížnosti proti nim
podané Ústavní soud odmítl jako zjevně bezdůvodné usnesením ze dne 28. 3. 2014,
sp. zn. III. ÚS 1196/14, resp. usnesením ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS
2655/15). Za daného stavu pak přípustnost dovolání (dle § 237 o. s. ř.) nezakládá ani
dovolatelem nastolená otázka „výkladu okamžiku přechodu majetku na stát a k
tomuto okamžiku se vztahujícímu faktu, že pozemky byly zastavěny“, v situaci,
kdy dovolatelem není zpochybňován závěr, že jím nárokované pozemky spadají do
působnosti zákona o půdě (tedy současné použití ustanovení § 30 zákona o půdě,
jež rozšiřuje okruh působnosti zákona o půdě i na pozemky, které do definice
uvedené v § 1 odst. 1 evidentně nespadají, avšak v době přechodu na stát byly
používány k účelu zemědělské výroby; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. října 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009).
Přitom i otázka
faktického způsobu užívání (obhospodařování) pozemku v době před jeho přechodem
na stát je zejména věcí skutkového zjištění, nikoliv kvalifikovanou otázkou
právní, kdy odvolací soud – co do časových souvislostí – současně připomíná, že
ke ztrátě vlastnictví k původně zemědělským pozemkům docházelo právě v
souvislosti s plánovou a postupně realizovanou bytovou výstavbou (jež je zde
překážkou obnovení vlastnického práva k původním pozemkům, kdy oprávněné osobě,
jíž z uvedeného důvodu nelze pozemek vydat, vzniká pak právo na převod jiného /
náhradního/ pozemku za zákonem stanovených podmínek; srov. § 11a zákona o
půdě). Z uvedeného vyplývá, že předpoklady přípustnosti dovolání (poměřovány hledisky
shora citovaného ustanovení § 237 o. s. ř.) dány nejsou. Proto Nejvyšší soud –
jak již uvedeno shora – nepřípustné dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 věty první
o. s. ř.). O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy jiným
účastníkům než dovolateli (který právo na náhradu nákladů tohoto řízení nemá) v
dovolacím řízení náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.