28 Cdo 1984/2022-638
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela
Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci
žalobce R. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Petrem Panýrem,
advokátem se sídlem v Praze 2, Vocelova 603/5, za účasti České republiky –
Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a,
identifikační číslo osoby: 01312774, za účasti Odborového svazu pracovníků
zemědělství a výživy – Asociace svobodných odborů České republiky, se sídlem v
Praze 2, Tyršova 1811/6, identifikační číslo osoby: 00006033, jako vedlejšího
účastníka na straně žalované, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu – o
určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp.
zn. 13 C 48/2014, o dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. ledna 2022, č. j. 11 Co
85/2021-568, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Česká republika – Státní pozemkový úřad je povinna nahradit žalobci
náklady dovolacího řízení ve výši 4.114,- Kč k rukám jeho zástupce, Mgr. Petra
Panýra, advokáta se sídlem v Praze 2, Vocelova 603/5, do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem nemá žádný z nich
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Karlových Varech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
18. 12. 2020, č. j. 13 C 48/2014-516, rozhodl, že žalobci nelze vydat ve výroku
I. konkretizované nemovitosti v katastrálním území XY, přičemž za tyto
nemovitosti náleží žalobci náhrada (výroky I. a II.). Dále určil, že žalobce je
vlastníkem pozemků tvořících původní hospodářský příděl k hospodářské budově č.
p. XY v katastrálním území XY (dále též „předmětný příděl“), a to pozemků v
katastrálním území XY specifikovaných ve výroku III. podle geometrického plánu
ze dne 6. 12. 2018, č. 127-06/2018, vyhotoveného doc. Ing. Václavem Čadou,
CSc., a odsouhlaseného Katastrálním úřadem pro Karlovarský kraj, Katastrální
pracoviště XY, dne 10. 12. 2018 pod č. PGP-1541/2018-403, který je nedílnou
součástí rozsudku – dále „předmětné pozemky“ (výrok III.). Nahradil tak
rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro
Karlovarský kraj ze dne 10. 12. 2013, č. j. SPU 511723/2013/129, v celém
rozsahu (výrok VII.). Rozhodl rovněž o náhradě nákladů řízení (výroky IV., V. a
VI.).
Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) k odvolání České republiky –
Státního pozemkového úřadu (dále také „další účastník řízení“ nebo „dovolatel“)
rozsudkem ze dne 28. 1. 2022, č. j. 11 Co 85/2021-568, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil (výrok I.), dalšímu účastníku řízení uložil povinnost nahradit
žalobci k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 10.162,44 Kč
(výrok II.) a rozhodl, že žalobce a vedlejší účastník nemají vůči sobě právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce je osobou oprávněnou ve
smyslu ustanovení § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k
půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o
půdě“), a domáhá se vydání pozemků tvořících původní hospodářský příděl k
hospodářské budově č. p. XY v katastrálním území XY. Dovodily, že vydání
předmětných pozemků nebrání překážka ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. f)
zákona o půdě, jelikož identifikaci přidělených pozemků lze provést podle
dochovaných listin, zejména podle přídělové listiny, grafického přídělového
plánu. Konkrétně byly pozemky ztotožněny znaleckým posudkem ze dne 27. 6. 2017
vyhotoveným doc. Ing. Václavem Čadou, CSc. Konstatovaly rovněž, že vlastnické
právo k předmětným nemovitostem získal přídělem podle dekretu prezidenta
republiky č. 28/1945 Sb., o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných
nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci (dále
„dekret č. 28/1945 Sb.“), J. B., který následně tyto pozemky držel a užíval. Na
základě kupní smlouvy ze dne 19. 2. 1964 pak J. B. převedl své vlastnické právo
k pozemkům, které tvořily příděl číslo XY v katastrálním území XY, na právní
předchůdce žalobce. Soudy nižších stupňů přitom podotkly, že případné
nesrovnalosti v evidenci nemovitostí nemohou být bez dalšího důvodem postupu
podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) zákona o půdě. Nedůvodnou shledaly též
výtku dalšího účastníka řízení stran rozdílu ve výměře pozemků vymezených
znaleckým posudkem doc. Ing. Václava Čady, CSc., oproti výměře původního
přídělu, jelikož sporný příděl se podařilo řádně identifikovat až v rámci
soudního řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti výrokům I. a II.) podal
další účastník řízení dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení
§ 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších
předpisů (dále „o. s. ř.“), pro existenci otázek v rozhodovací praxi dovolacího
soudu dosud neřešených. Namítá, že v přítomné věci nebylo dokončeno přídělové
řízení, pakliže neexistuje rozhodnutí o přídělu v podobě listiny ani grafické
znázornění přídělu. Dle jeho názoru pozemky, jež tvořily příděl číslo XY v
katastrálním území XY, nelze identifikovat, a tudíž ani vydat žalobci. V tomto
směru vznáší otázku, zda lze přídělové řízení dle dekretu č. 28/1945 Sb. dokončit zpracováním znaleckého posudku vymezujícího příděl, absentuje-li
rozhodnutí o přídělu i grafická podoba přídělu. Zdůraznil rovněž, že další
účastník řízení nebyl účastníkem správního řízení, pročež soudy nižších stupňů
jej přibraly jako účastníka řízení dle části páté o. s. ř. v rozporu s
ustanovením § 250a o. s. ř. Dále vyjadřuje přesvědčení, že soud prvního stupně
nerozhodl o všech navrhovaných změnách žaloby, přičemž podotýká, že v průběhu
řízení došlo ke změně žaloby dle části páté o. s. ř. na určovací žalobu dle
ustanovení § 80 o. s. ř. a naopak. V souvislosti s procesním návrhem žalobce ze
dne 15. 5. 2020 se pak táže, zda lze žalobu a žalobní petit v řízení dle části
páté o. s. ř. měnit, respektive zda lze petit navržený ve zmíněném podání
považovat za souladný se zákonem a zda byla žaloba dle části páté o. s. ř. v
daném kontextu podána včas. V neposlední řadě pak namítá, že rozhodnutím
odvolacího soudu byly žalobci vydány pozemky v celkové výměře překračující o
8.622 m2 celkovou výměru pozemků přidělených k zemědělské usedlosti č. p. XY v
katastrálním území XY, přičemž uvedený nepoměr neopodstatňuje ani nové
geodetické zaměření pozemků. Domnívá se proto, že odvolací soud nepřípustně
překročil žalobní návrh i předmět řízení před správním orgánem. Navrhl, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního
stupně zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobce ve svém vyjádření označil dovolání dalšího účastníka řízení za
nepřípustné a nedůvodné a rozsudek odvolacího soudu za správný. Podotkl, že
dovolatel toliko zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu, jež však
dovolacímu přezkumu nepodléhají. Vyzdvihl, že identifikaci pozemků náležejících
k předmětnému přídělu bylo možno provést již od uplatnění restitučního nároku
právním předchůdcem žalobce, přičemž povinnost řádně identifikovat sporné
pozemky tížila dalšího účastníka řízení. Došlo-li k vymezení předmětného
přídělu až v průběhu řízení před soudem prvního stupně, jedná se dle mínění
žalobce o důsledek liknavého či účelového postupu dovolatele. Navrhl, aby
Nejvyšší soud dovolání odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním
napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 28. 1. 2022 (srovnej bod
2., části první článku II. zákona č.
296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému
rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), a že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§
240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), za niž jedná pověřený zaměstnanec, jenž má
právnické vzdělání [§ 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], zabýval se tím, zda je
dovolání přípustné (§ 237 o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání dalšího účastníka řízení pro žádnou z jím vymezených právních otázek
není přípustné. Účastenství v řízení podle části páté občanského soudního řádu je založeno na
principech, jež byly přiléhavě vyjádřeny v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5046/2014 (zmíněný rozsudek, stejně jako dále citovaná
rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího
soudu http://www.nsoud.cz). V něm byl aprobován tento závěr: „Ukáže-li se, že
účastníkem řízení před správním orgánem byla (podle zákona) osoba, která se
dosud neúčastní řízení před soudem, soud ji usnesením přibere do řízení (§ 250a
odst. 2 o. s. ř.), usnesení doručí této osobě a všem ostatním známým
účastníkům, to platí i tehdy, jestliže s ní správní orgán nejednal, ačkoliv
byla účastníkem správního řízení. Zjistí-li soud, že žalobce označil za
účastníka řízení někoho, kdo nebyl (neměl být) účastníkem řízení před správním
orgánem, přestane s ním jako s účastníkem jednat. V případě, že žalobce (v
řízení podle části páté) navrhne přistoupení dalšího účastníka do řízení nebo
záměnu účastníka, jde o nepřípustný úkon, o němž není třeba rozhodovat.“
Z uvedeného je zřejmé, že účastníkem řízení podle části páté občanského
soudního řádu je nejen ten, kdo jím byl v řízení před správním orgánem, ale i
ten, kdo jím sice nebyl, ale podle zákona měl být v případě, je-li jeho
účastenství v řízení před správním orgánem vymezeno právním předpisem, jenž
upravuje netoliko postup správního orgánu při projednání a rozhodnutí právní
věci, ale právě i účastenství, jež je odvozeno od hledisek hmotného práva
(například osoba oprávněná a osoba povinná). Okruh účastníků řízení před
pozemkovým úřadem o vydání věci podle zákona o půdě je taxativně vymezen jeho
ustanovením § 9 odst. 8; definice účastenství ve smyslu ustanovení § 27 odst. 2
zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, je zde
vyloučena (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn.
28
Cdo 2044/2015, uveřejněné pod číslem 33/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Tímto způsobem je potom nezbytné přistupovat k posouzení
účastenství v řízení podle části páté občanského soudního řádu (a věcné
legitimaci účastníků řízení) ve sporech o vydání věci podle ustanovení § 9
zákona o půdě, v nichž hmotně-právní aspekt účastenství v řízení určuje, že
těmito osobami mohou být jen osoba oprávněná a osoba povinná (srovnej dále
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 232/2021, a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 126/2019). Účastníky řízení před pozemkovým úřadem jsou oprávněné osoby, které u něj
uplatnily nárok na vydání nemovitosti, a osoba povinná. Povinnou osobou ve
smyslu ustanovení § 5 zákona o půdě je pak ta, která ke dni účinnosti
citovaného předpisu věc držela (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
25. 10. 2005, sp. zn. 28 Cdo 343/2005, a ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo
430/2010). Pozbude-li povinná osoba kdykoli po účinnosti zákona o půdě držby,
respektive vlastnictví na základě majetkového právního úkonu, nemá tato
skutečnost význam z hlediska důvodnosti nároku na vydání věci, neboť vymezení
pasivní legitimace se váže na ten subjekt, který věc držel ke dni 24. 6. 1991;
není tedy zákonem vyžadováno, aby v době podání výzvy k vydání věci (popřípadě
v době rozhodování soudu o tomto nároku) povinná osoba věc stále držela
(srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo
2908/2016, a přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1416/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 28
Cdo 961/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo
890/2014). V poměrech projednávané věci tak účastenství před soudem v řízení podle části
páté občanského soudního řádu může s přihlédnutím k hmotně-právnímu aspektu,
jenž je definuje, svědčit pouze žalobci jako osobě oprávněné ve smyslu
ustanovení § 4 zákona o půdě a dovolateli jako osobě povinné, jejíž právní
předchůdce (Pozemkový fond ČR) předmětné pozemky ke dni účinnosti zákona o půdě
držel [§ 5 odst. 1 a 2 písm. a) zákona o půdě]. Správní orgán, který vydal
rozhodnutí v soukromoprávní věci, není účastníkem řízení podle části páté
občanského soudního řádu (a v tomto řízení nejde o přezkum rozhodnutí správního
orgánu); úloha správního orgánu spočívá jen v tom, že na výzvu předloží soudu
spisový materiál a že se může vyjádřit k žalobě, kterou je mu soud povinen
doručit (§ 250c o. s. ř.); k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 14. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 725/2021. Nepovažovaly-li tudíž soudy nižších
stupňů dovolatelem vznesenou námitku nedostatku pasivní věcné legitimace v
přítomném řízení za důvodnou, nikterak se tím od výše popsané judikatury
dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlily. Dovolání není přípustné ani pro řešení otázek procesního práva týkajících se
klasifikace procesního úkonu účastníka řízení a stanovení podmínek pro
uplatnění změny žaloby v řízení podle části páté občanského soudního řádu.
Procesní úkony se od hmotněprávních úkonů liší především v tom, že právní
účinky nevyvolávají samy o sobě, nýbrž až ve spojení s dalšími procesními úkony
soudu či účastníků, jež jim v průběhu občanského soudního řízení předcházejí,
nebo po nich následují. Ze zásady bezformálnosti procesních úkonů vyplývá, že
je soud posuzuje podle jejich obsahu. Pro posouzení procesních úkonů proto není
významné, jak je účastník označil nebo že vůbec nebyly označeny, a ani to, jaký
obsah jim účastník přisuzuje. Soud vždy uváží obsah (smysl) projevu vůle
účastníka a uzavře, o jaký úkon se z tohoto hlediska jedná. Posouzení
procesního úkonu podle obsahu soudu neumožňuje, aby určitému a srozumitelnému
úkonu přikládal jiný než účastníkem sledovaný smysl a aby „domýšlel“ obsah
úkonu nebo z obsahu úkonu činil závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají
(srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck. 2009, 261 s., dále z rozhodovací praxe
dovolacího soudu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1646/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 1997, pod
číslem 69, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 29 Odo
649/2001, jež bylo uveřejněno pod číslem 11/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 30 Cdo
721/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo
2704/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo
87/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 33 Cdo
1560/2012, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 26 Cdo
4165/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo
2748/2011, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 32 Cdo
2399/2013). Změnou návrhu se rozumí změna spočívající v tom, že žalobce: a) na základě
stejného skutkového základu požaduje stejné plnění ve větším rozsahu, než se
domáhal v návrhu (jde o tzv. rozšíření návrhu), b) na základě stejného
skutkového základu požaduje jiné plnění, např. místo uložení povinnosti k
nepeněžitému plnění se domáhá zaplacení peněžité částky, c) na základě stejného
skutkového stavu požaduje místo splnění povinnosti vydání určujícího výroku,
nebo naopak, tj. mění žalobu o plnění na určovací žalobu, nebo naopak, d)
požaduje stejné plnění, ale na základě jiného skutkového stavu, než ho vylíčil
v návrhu, a to buď zcela nového, nebo doplněného o další rozhodující
skutečnosti, e) na základě jiného skutkového stavu požaduje jiné plnění,
popřípadě navrhuje vydání určovacího rozhodnutí, a naopak (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 171/2017, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2532/2015, či rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1798/2014). Od změny žaloby
je třeba odlišit podání, kterými žalobce odstraňuje vady žaloby nebo doplňuje
žalobu o skutkové okolnosti odůvodňující uplatněný nárok z hlediska
hmotněprávního ustanovení dopadajícího na danou věc (viz např.
rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 78/2004, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 688/99, publikované v
časopise Soudní judikatura, č. sešitu 7/2001, a usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 26. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3162/2011). Ve světle výše podaného výkladu proto obstojí závěr odvolacího soudu, že se
žalobce nedomáhal změny žaloby, jež je v řízení před soudem ve smyslu
ustanovení § 250b odst. 3 o. s. ř. zapovězena. Z obsahu žalobcem projevené vůle
– vtělené do procesního úkonu ze dne 15. 5. 2020 (popřípadě ze dne 13. 2. 2020)
- je zřejmé, že žalobce tímto podáním, kterým se domáhal vydání těch pozemků
(identifikovaných a oddělených geometrickým plánem) v katastrálním území XY,
jež svým polohovým určením odpovídají pozemkům tvořícím původní hospodářský
příděl k hospodářské budově č. p. XY v katastrálním území XY, nepřistoupil ke
změně původního žalobního žádání, nýbrž k upřesnění žalobního petitu v
návaznosti na geometrický plán ze dne 6. 12. 2018, č. 127-06/2018, vyhotovený
doc. Ing. Václavem Čadou, CSc. Žalobce se totiž stále domáhá týchž pozemků za
nezměněného skutkového stavu, přestože k identifikaci pozemků tvořících původní
hospodářský příděl k hospodářské budově č. p. XY v katastrálním území XY s
pozemky evidovanými v katastru nemovitostí došlo v průběhu soudního řízení. Přisvědčit nelze námitce dovolatele, že žalobce v průběhu řízení nárok
uplatňuje střídavě podle části páté a podle části třetí občanského soudního
řádu, neboť z obsahu spisu je patrné, že žalobce v průběhu celého řízení
usiluje o uspokojení svého restitučního nároku vydáním pozemků tvořících
předmětný příděl a nahrazením příslušného rozhodnutí správního orgánu. Judikatura dovolacího soudu je přitom pevně ukotvena v závěru, že ve sporném
řízení ovládaném dispoziční zásadou platí, že soud je vázán žalobou, tedy tím,
jak žalobce předmět řízení vymezil. Vymezením předmětu řízení v žalobě se
rozumí vylíčení skutečností (skutkových tvrzení), z nichž je odvozen žalobní
požadavek. Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k
tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a které,
budou-li prokázány, umožňují žalobě vyhovět. Právní charakteristika vylíčených
skutkových tvrzení není součástí vymezení předmětu řízení a žalobce ji není
povinen uvádět; případná právní kvalifikace žalobního požadavku není pro soud
závazná (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2021, sp. zn. 28
Cdo 898/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 28 Cdo
2527/2004). Toliko soud v řízení podle části páté občanského soudního řádu,
respektive pozemkový úřad v rozhodnutí vydaném ve smyslu ustanovení § 9 odst. 4
zákona o půdě, může rozhodnout o tom, zda žadatel o restituci je osobou
oprávněnou a zda byly splněny i další podmínky pro vydání nemovitosti podle
zákona o půdě. V přítomné věci se tudíž bezpochyby jedná o řízení probíhající
podle části páté občanského soudního řádu.
Námitka dovolatele, že rozsudkem odvolacího soudu žalobce nabyl pozemky ve
výměře, jež o 8.622 m2 převyšuje výměru pozemků náležejících k původnímu
hospodářskému přídělu, přípustnost dovolání rovněž nezakládá. Jakkoli se totiž
dovolatel snaží navodit dojem, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu
dovolání – svými výtkami zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu o výměře
pozemků tvořících původní hospodářský příděl k hospodářské budově č. p. XY v
katastrálním území XY, jež se odvíjí od znalcem zjištěné výměry těchto pozemků. Zjištění konkrétní výměry přitom není aplikací právních norem na daný skutkový
stav, nýbrž se jedná o skutkový závěr vycházející z hodnocení provedených
důkazů, jenž jako takový nemůže bez dalšího přezkumu dovolacím soudem podléhat
(srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo
2428/2016, nebo ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4774/2015). Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je znalecký posudek jedním z
důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle
ustanovení § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm
obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad ustanovení § 132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti, logické odůvodnění jeho
závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým
posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny,
zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s
nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky
ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům
logického myšlení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011,
sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 209/2018). Důkaz znaleckým posudkem soud hodnotí jako každý jiný
důkaz, nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů (srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2790/2019, nebo
nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. I. ÚS 483/01, jenž je, stejně
jako dále označené rozhodnutí Ústavního soudu, přístupný na internetových
stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz). Soudu tudíž nepřísluší
hodnotit odbornou správnost znaleckého posudku, ale pouze to, zda znalec
dodržel soudem uložené zadání (zodpověděl otázky soudu k předmětu znaleckého
úkonu s určitě a srozumitelně vyloženým závěrem, který má oporu v podkladových
materiálech, netrpí rozpory atd.), respektive přesvědčivost znaleckého posudku
co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad
s ostatními provedenými důkazy (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010). V projednávané věci odvolací soud postupoval v souladu s uvedenými závěry
rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Soud prvního stupně, na jehož skutkové i
právní konkluze odvolací soud odkázal, vyložil důvody, pro něž je třeba za
relevantní považovat závěry znalce doc. Ing. Václava Čady, CSc., právě i z
hlediska zjišťování výměry pozemků náležejících k předmětnému přídělu. Při
hodnocení znaleckého posudku doc. Ing. Václava Čady, CSc., soudy nižších stupňů
nezůstalo stranou ani vysvětlení důvodů, pro které ostatní předložené důkazy
nemohou ve světle závěrů posudku jmenovaného znalce obstát (viz bod 14. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nad rámec uvedeného dovolací soud
poznamenává, že samotný postup soudů nižších stupňů při hodnocení provedených
důkazů nebyl nikterak excesivní, a to i se zřetelem k tomu, že předmětný příděl
byl řádně identifikován až v průběhu řízení před soudy obou stupňů, přičemž
dovolatel až dosud setrvává na stanovisku, že pro jednoznačnou identifikaci
předmětného přídělu neexistují dostatečné podklady; z předestřeného je patrné,
že žalobcem původně uváděné výměry nárokovaných pozemků nemohly relevantně
odrážet výměru předmětného přídělu. Pokud má dovolatel dále za to, že rozsudek odvolacího soudu závisí na otázce,
zda lze přídělové řízení dle dekretu č. 28/1945 Sb. dokončit zpracováním
znaleckého posudku vymezujícího daný příděl, neexistuje-li rozhodnutí o přídělu
a grafická podoba přídělu, pak ani v této části není dovolání přípustné. Přípustnosti dovolání nelze přisvědčit již jen proto, že nesplňuje obecnou
podmínku obsaženou v ustanovení § 237 o. s. ř., tj. že se dovolacímu přezkumu
předkládá otázka hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí
odvolacího soudu závisí (k vazbě přípustnosti dovolání na otázky, na nichž je
dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo
zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř.,
jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k
řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího
soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Rozhodnutí odvolacího soudu je totiž založeno
na skutkovém zjištění, že identifikace pozemků náležejících k předmětnému
přídělu byla možná, a to právě především na základě grafického přídělového
plánu, který dle mínění dovolatele neexistuje. Pokud dovolatel vyjadřuje
nesouhlas s hodnocením provedených důkazů a z něj plynoucími závěry o možnosti
provést identifikaci pozemků přidělených J. B., brojí svými argumenty proti
skutkovým zjištěním, jež jsou výsledkem provedeného dokazování, kteréžto ovšem
předmětem dovolacího přezkumu učinit nelze. Samotné hodnocení důkazů odvolacím
soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení
§ 132 o. s. ř.) totiž nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně napadnout žádným
dovolacím důvodem (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn.
29
NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není
ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu,
než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej např. již výše
citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4047/2017). Dovolací soud se zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I.,
jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně i ve výrocích IV. a VI. o
nákladech prvostupňového řízení a o nákladech státu, a ve vztahu k výroku II. o
nákladech odvolacího řízení, neboť dovolatel brojí proti rozsudku odvolacího
soudu též v části, jíž bylo rozhodnuto o jeho povinnosti k náhradě nákladů
řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona –
přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Jelikož dovolání dalšího účastníka řízení není přípustné, Nejvyšší soud
dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř. rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li další účastník řízení povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se
žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.