Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Ronovské a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů a) FÜRST VON LIECHTENSTEIN STIFTUNG, reg. č. FL-0001,030.270-0, sídlem Bergstrasse 5, Vaduz, Lichtenštejnské knížectví, a b) Hans Adam II. von und zu Liechtenstein, zastoupených Dr. Erwinem Hanslikem, advokátem, sídlem U Prašné brány 1078/1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 3131/2023-1614 ze dne 23. 4. 2024, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích č. j.
23 Co 356/2022-1512 ze dne 28. 3. 2023, a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí č. j. 8 C 251/2018-967 ze dne 21. 6. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, jako účastníků řízení, a 1) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, a 2) Česká republika - Státní pozemkový úřad, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, 3) Česká republika - Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, se sídlem Kaplanova 1931/1, Praha 11, 4) Česká republika - Ministerstvo obrany, se sídlem Tychonova 221/1, Praha 6, 5) Ředitelství silnic a dálnic ČR, s.p., se sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4, 6) Správa železnic, státní organizace, se sídlem Dlážděná 1003/7, Praha 1, 7) Povodí Labe, státní podnik, se sídlem Víta Nejedlého 951/8, Hradec Králové, 8) Lesy České republiky, s.p., se sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, 9) Státní statek Jeneč, státní podnik v likvidaci, se sídlem Třanovského 622/11, Praha 6 a 10) Povodí Moravy, s.p., Dřevařská 932/11, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelé se žalobou před civilními soudy domáhali vyklizení nemovitých věcí specifikovaných v napadeném rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, peněžité náhrady a určení vlastnického práva ke sporným nemovitostem.
2. Stěžovatelé v řízení tvrdili, že vlastníkem sporných nemovitostí je stěžovatelka a), neboť je univerzálním dědicem Františka Josefa II. Lichtenštejna (dále jen "zůstavitel"), který měl být jejich vlastníkem až do své smrti, neboť se na něj ani na sporné nemovitosti nevztahoval dekret presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále též pouze "dekret"). Stěžovatel b) uváděl, že mu ke sporným nemovitostem jako nynější hlavě Lichtenštejnského knížectví náleží požívací práva odvozená z jejich vlastnictví stěžovatelkou a).
3. Stěžovatelé ústavní stížností požadují zrušit v záhlaví označená rozhodnutí. Tvrdí, že obecné soudy porušily celou řadu jejich práv zaručených ústavním pořádkem. Konkrétně jde o práva zakotvená v čl. 3, čl. 10, čl. 11, čl. 24, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1, čl. 8, čl. 13, čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práva a základních svobod, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a v čl. 2 písm. a) a c) a čl. 5 písm. a), d) Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace.
4. Stěžovatelé nyní usilují o vydání sporných pozemků, případně určení vlastnického práva k nim nebo náhrady za ně. Okresní soud v Ústí nad Orlicí jejich žalobu rozsudkem zamítl, Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích tento rozsudek potvrdil a Nejvyšší soud dovolání odmítl. Soudy vyšly z toho, že události, akty a činnosti státu, které nastaly před 25. 2. 1948, nelze zpětně přezkoumávat, a proto nelze případné křivdy ani napravit. Obecné soudy to podpořily četnými odkazy na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (ST 21/39 SbNU 493). Konfiskace nastala přímo na základě zákona (dekretu presidenta), nikoli na základě (deklaratorního) správního rozhodnutí.
5. V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelé uplatňují mnoho argumentů, které se prolínají a zčásti opakují. Podle stěžovatelů obecné soudy porušily právo stěžovatelů na přístup k soudu s plnou jurisdikcí, neboť stěžovatelé nemohli zpochybnit konfiskaci sporných pozemků. Obecné soudy taktéž měly porušit zásadu kontradiktornosti řízení, povinnost odůvodnit rozhodnutí a právo na zákonného soudce. Správní akty vydané při konfiskaci považují za nicotné. Obecné soudy měly také porušit právo stěžovatelů vlastnit majetek. Bezbřehé rozšiřování konfiskačních aktů je nepřípustné a zápis státu v katastru nemovitostí odporuje skutečnému stavu. Porušeno mělo být i právo stěžovatele na ochranu soukromí a rodinného života, neboť na něj hledí jako na Němce.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou řádně zastoupeni (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpali též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
7. Ústavní soud nedávno řešil právně obdobnou věc stejných stěžovatelů, a to v nálezu ze dne 3. 4. 2024 sp. zn. Pl. ÚS 10/24
. Nyní stěžovatelé předkládají totožné argumenty, navíc pak dvě dílčí námitky (viz níže). Ústavní soud proto nebude detailně reagovat na argumenty, které již obsáhle vypořádal v nálezu. S argumentem o odepření přístupu k soudu s plnou jurisdikcí se Ústavní soud vypořádal v bodech 44 až 48 nálezu. Není možné, aby stěžovatelé podmínky dané restitučními zákony obcházeli civilními žalobami na určení vlastnictví (podobně již stanovisko Pl. ÚS-st. 21/05). Na argument o nicotnosti správních aktů vydaných při konfiskaci se stěžovatelům dostalo odpovědi v bodech 49 až 55 nálezu Pl. ÚS 10/24
. To, že zůstavitel byl hlavou státu, ještě neznamená, že se na jeho majetek nacházející v Československu nemohl vztahovat československý právní řád. Argument absolutní imunitou je proto mimoběžný (body 52 až 54). Porušení práva na kontradiktornost, na odůvodnění soudních rozhodnutí, na zákonného soudce apod. vyvrátil Ústavní soud v bodech 63 až 67 nálezu. K označení zůstavitele jako Němce a dopadům na právo na soukromí a rodinný život stěžovatele se Ústavní soud vyslovil v bodech 78 až 82 nálezu. S argumentací o porušení práva vlastnit majetek se Ústavní soud důkladně vypořádal v bodech 68 až 77 nálezu Pl. ÚS 10/24
.
7. Stěžovatelé nově (oproti věci řešené nálezem Pl. ÚS 10/24) argumentují, že soudkyně senátu Nejvyššího soudu byla podjatá, protože předtím rozhodovala jako soudkyně Krajského soudu v Praze v jiných, právně shodných věcech stěžovatelů. Ústavní soud se s touto námitkou již vypořádal v předchozích rozhodnutích, přičemž této námitce nepřisvědčil (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1602/24
ze dne 7. 8. 2024 či usnesení
sp. zn. I. ÚS 1601/24
ze dne 3. 7. 2024). To, že se soudce dříve na nižším stupni soudní soustavy podílel na rozhodování v právně obdobné věci, jej bez dalšího nečiní podjatým. Klíčové je, že nešlo o stejnou věc (srov. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 4. 2011 Moczulski proti Polsku, č. 49974/08, § 46, a ze dne 26. 4. 2011 Steulet proti Švýcarsku, č. 31351/06, § 40 až 42).
8. Druhá nová námitka kritizuje, že Nejvyšší soud odůvodnil usnesení jen odkazy na vlastní judikaturu. Stěžovatelé se v prvé řadě mýlí, pokud tvrdí, že soudy musí na jejich košatou argumentaci reagovat stejně košatě.
Odůvodnění rozhodnutí o nepřípustnosti opravného prostředku obecně nevyžaduje podrobné odůvodnění (v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva obecně rozsudek velkého senátu ze dne 21. 1. 1999 García Ruiz proti Španělsku, č. 30544/96, § 26, konkrétně pak rozsudky ze dne 2. 10. 2014 Hansen proti Norsku, č. 15319/09, § 74, a ze dne 7. 2. 2023, Paun Jovanović proti Srbsku, č. 41394/15, § 109). Jestliže se projednávaná věc týkala stejných právních otázek, není třeba, aby Nejvyšší soud znovu opakoval argumenty, které stěžovatelé beztak dobře znají. Postačí, pokud odkáže na svá předchozí rozhodnutí [více k tomu např. stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), bod 41]. Stejně konec konců postupuje Ústavní soud též v tomto usnesení.
9. Ústavní soud nezjistil žádné porušení základních práv stěžovatelů. Ústavní stížnost je proto návrhem zjevně neopodstatněným, který Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. listopadu 2024
Kateřina Ronovská v. r.
předsedkyně senátu
Odlišné stanovisko soudce Davida Uhlíře
1. K odůvodnění usnesení senátu Ústavního soudu v této věci uplatňuji podle ustanovení § 22 zákona o Ústavním soudu odlišné stanovisko.
2. Hlasoval jsem pro výrok usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti proto, že se cítím vázán nálezem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/24 , na který také usnesení v bodě 7. správně odkazuje. To mi však nebrání opakovat touto formou svoji kritiku způsobu, kterým obecné soudy vypořádávají nároky stěžovatelů, aniž by se jim věcně věnovaly.
3. V podrobnostech odkazuji na svá disentní stanoviska k nálezům sp. zn. II. ÚS 657/22 a sp. zn. Pl. ÚS 10/24 . V Brně dne 6. listopadu 2024 David Uhlíř