Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Andrey Průchové, advokátky, sídlem kpt. Jaroše 510, Kadaň, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 84 Co 175/2025-69 ze dne 13. května 2025, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a J. H. a nezletilých M. H. a M. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí; tvrdí, že jím soud porušil její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka byla usnesením Okresního soudu v Chomutově č. j. 14 Nc 601/2024-7 jmenována procesním opatrovníkem nezletilých vedlejších účastníků (nezletilí) v řízení o určení dědického práva prvního vedlejšího účastníka po zůstaviteli J. H. Usnesením č. j. 8 C 233/2024-62 ze dne 24. března 2025 přiznal okresní soud stěžovatelce odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů ve výši 16 677 Kč.
3. Stěžovatelka podala odvolání, v němž požadovala odměnu za zastupování a náhradu výdajů v celkové výši 30 297 Kč s ohledem na novelu advokátního tarifu od 1. ledna 2025. Konkrétně vyčíslila čtyři úkony právní služby po 2 000 Kč podle § 9 odst. 3 písm. a) a § 12 odst. 4, jeden úkon (účast na jednání soudu za každého z nezletilých) po 10 300 Kč, respektive 8 240 Kč podle § 9a odst. 1 písm. d) a § 12 odst. 4, čtyřikrát režijní paušál podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění do 31. prosince 2024 a dvakrát ve znění od 1. ledna 2025.
4. Krajský soud usnesení okresního soudu změnil napadeným usnesením tak, že přiznal stěžovatelce 16 367 Kč (výrok I) a nepřiznal jí právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Soud se neztotožnil se stěžovatelkou, že by se měla použít tarifní hodnota podle § 9a odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, jelikož předmětem řízení o určení dědického práva není určení práva k nemovité věci. Odkázal přitom na nález sp. zn. III. ÚS 1052/21 ze dne 14. září 2021 (N 163/108 SbNU 41). Soud shledal, že stěžovatelce náleží odměna za tři společné úkony právní služby učiněné při zastupování obou nezletilých, náleží jí proto tři paušální částky náhrady hotových výdajů. Neztotožnil se tak s okresním soudem, který přiznal za každý úkon právní služby stěžovatelce dvě paušální částky náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Za neúčelné považoval náklady na zpracování odhadů obvyklé ceny nemovitostí.
5. Stěžovatelka považuje právní posouzení věci a nepřiznání odměny za zastupování a náhrady hotových výdajů za nesprávné. Má za to, že odměnu za úkony od 1. ledna 2025 měl soud přiznat z tarifní částky podle § 9a odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, jelikož předmětem řízení bylo dědické právo žalobce včetně majetkového práva k nemovitostem. To lze nepochybně vyjádřit v penězích, přičemž dědický podíl prvního vedlejšího účastníka přesahoval finanční limit 500 000 Kč daný uvedeným ustanovením. Odkaz na nález sp. zn. III. ÚS 1052/21 považuje vzhledem k jeho vydání před účinností novely za nepřiléhavý. Dále je přesvědčena, že paušální částka náhrady hotových výdajů má být přiznána ve vztahu ke každému z klientů - nezletilých - jednotlivě. Konečně uvádí, že jí náleží odměna za sepsání odvolání v souzené věci.
6. Procesní předpoklady pro řízení o ústavní stížnosti byly splněny. Stěžovatelka je sama advokátkou, a tudíž nemusí být právně zastoupena [stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 ze dne 8. října 2015].
7. K otázce nákladů řízení, včetně rozhodování o odměně pro advokáta některého z účastníků řízení a určování její výše, se Ústavní soud dlouhodobě staví velmi zdrženlivě. Ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. O to mimořádnější okolnosti musejí být dány ve věcech, kde sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici bagatelnosti.
Uvedený požadavek zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti. Tvrzený rozpor musí být u nákladových věcí zpravidla doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele [stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (97/2025 Sb.) ze dne 5. března 2025, bod 34; srov. v návaznosti na toto stanovisko též nález sp. zn. I. ÚS 2552/24 ze dne 8. dubna 2025, body 31 a 37, kde Ústavní soud zdůraznil, že není nejvyšším nákladovým soudem].
8. Posuzovaná ústavní stížnost vlastní zájmy stěžovatelky nepřesahuje. Rozdíl mezi požadovanou a přiznanou odměnou činí jen několik tisíc korun, tj. bagatelní částku. Nejsou zde přítomny ani jiné mimořádné okolnosti, které by věc přenesly přes práh bagatelnosti, a stěžovatelka je ani netvrdí. Za takové situace není úlohou Ústavního soudu závěry krajského soudu přehodnocovat [srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3318/21 ze dne 26. dubna 2022 (N 54/111 SbNU 346), body 15 a 24, nebo nejnověji sp. zn. I. ÚS 2/25 ze dne 12. června 2025, body 24 a 29].
9. Podstatou ústavní stížnosti je tak pouze názor stěžovatelky, že krajský soud měl při rozhodování o výši její odměny jako opatrovnice nezletilých vycházet z § 9a odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, nikoli z jeho § 9 odst. 3 písm. a), a dále pak počet paušálních náhrad nákladů při společném úkonu právní služby pro více zastoupených. Ústavní soud k tomu jen ve stručnosti konstatuje následující.
10. Na rozdíl od stěžovatelky Ústavní soud nespatřuje důvod odchýlit se od názoru v odkazovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 1052/21
. V bodě 28 nálezu Ústavní soud vyslovil právní názor, že žaloba na určení dědicem není sporem o určení vlastnictví ke konkrétní nemovitosti. Ač novelizací advokátního tarifu byla v několika oblastech navýšena tarifní hodnota sporu, tedy i ve sporech o určení, zda tu je právní vztah nebo právo, jde-li o nemovitou věc, neznamená to, že by se tím pádem zcela změnila povaha právních vztahů, na níž dané ustanovení dopadá. Skutečnost, zda lze hodnotu nemovité věci vyjádřit v penězích [§ 9a odst. 1 písm. d)] (což je stěžejním argumentem stěžovatelky) nebo jde o určení práva k nemovité věci penězi neocenitelné [§ 9 odst. 4 písm. a)], není v souzené věci rozhodná. Rozhodným je naopak to, že nejde o určení (vlastnického) práva k nemovitosti, ale o určení, zda vůbec je nebo není první vedlejší účastník dědicem (bez ohledu na to, co vše je předmětem dědictví). Závěr citovaného nálezu tedy může být nadále aplikovatelný.
11. K nenásobení režijních paušálů počtem zastoupených při společném úkonu advokáta pro více zastoupených pak Ústavní soud jen odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1610/2014 ze dne 30. září 2014. Nejvyšší soud se touto otázkou zabývá v části Ad 10) a uzavírá ve shodě s napadeným usnesením, že za společné úkony při zastupování více osob přísluší advokátovi ke každému úkonu pouze jedna paušální náhrada výdajů. Ústavní soud na argumentaci a závěru Nejvyššího soudu (a tak ani na závěru krajského soudu v napadeném rozhodnutí) nespatřuje nic protiústavního.
12. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 13. srpna 2025
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu