Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího B. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Janem Heldesem, advokátem, sídlem Husovo náměstí 20, Polná, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2024 č. j. 4 Tdo 364/2024-590, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 10. ledna 2024 č. j. 14 To 307/2023-520 a rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 16. srpna 2023 č. j. 2 T 71/2022-493, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Chrudimi, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Chrudimi, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem soudu prvního stupně byl stěžovatel uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 a odst. 2 písm. d) trestního zákoníku, a to za jednání podrobně popsané ve výroku rozsudku a směřující proti družce stěžovatele, s níž sdílel společnou domácnost. V ohraničeném časovém období ve společném bydlišti, i v přítomnosti nezletilé dcery, s ní měl zle nakládat, a to se stoupající intenzitou a četností, především verbálními, ale i několika fyzickými útoky, přičemž toto jednání poškozená vnímala jako těžké příkoří, které u ní vedlo k přechodné poruše přizpůsobení anxiózně depresivního typu. Za to byl stěžovatel podle 199 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře třiceti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Výrokem podle § 228 odst. 1 trestního řádu mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené na náhradě nemajetkové újmy částku 200 000 Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR na náhradě škody částku 2 033 Kč.
3. Odvolací soud podle § 256 trestního řádu zamítl stěžovatelovo odvolání jako nedůvodné.
4. Proti usnesení odvolacího soudu, podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
5. Napadená rozhodnutí není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jejich obsah, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, je účastníkům dostatečně znám.
6. Stěžovatel porušení práva na spravedlivý proces spatřuje zejména v tom, že v trestním řízení nebyl proveden důkaz výslechem svědkyně L. M. Podle stěžovatele se jedná o procesní pochybení, neboť svědkyně byla soudem prvního stupně předvolána již na hlavní líčení konané dne 1. 2. 2023. K tomuto hlavnímu líčení se svědkyně nedostavila, a proto byla předvolána na hlavní líčení konané (resp. později odročené) dne 16. 8. 2023 v 8:30 hod. Po zahájení hlavního líčení předseda senátu účastníkům oznámil, že se svědkyně opět nedostavila a v odpoledních hodinách dne předcházejícího hlavnímu líčení soudu e-mailem oznámila, že se nemůže jednání zúčastnit, aniž by tuto svoji omluvu doložila jakýmkoliv relevantním dokladem (např. lékařským potvrzením).
Již přímo na hlavním líčení stěžovatel poukazoval na skutečnost, že sama svědkyně ve svém sdělení uvedla, že jí již byla ukončena pracovní neschopnost a zdravotní důvody tedy nemohly být relevantním důvodem omluvy. Předseda senátu se následně dotázal státní zástupkyně a obhájce, zda souhlasí s tím, aby výslech svědkyně nebyl proveden a aby byl její výslech nahrazen čtením její výpovědi v přípravném řízení. Tento souhlas udělen nebyl a soud prvního stupně následně přesto ukončil dokazování a neprovedl tedy ani výslech této svědkyně, ani čtení její výpovědi z přípravného řízení.
Stěžovatel je rovněž přesvědčen, že soud prvního stupně zatížil řízení vadou také v tom smyslu, že dostatečným a řádným způsobem neodůvodnil, proč svědkyni M. nevyslechl a je nepřípustné, aby tuto zákonnou povinnost plnil odvolací soud, nota bene s poukazem na domněnku, proč tak soud prvního stupně neučinil.
7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 a § 31 zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
9. Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle § 2 odst. 5 a 6 a § 125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou.
Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [nález Ústavního soudu ze dne 11.
11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02
(N 130/31 SbNU 165)].
10. Stěžovatel, jak vyplývá z ústavní stížnosti, spatřuje pochybení zejména v procesním postupu soudu prvního stupně. Podle tvrzení stěžovatele obhajoba navrhovala výslech svědkyně L. M. s tím, že v řízení vypovídaly dvě sousedky stěžovatele - svědkyně L. M. a svědkyně K. D. - přičemž v přípravném řízení i v hlavním líčení svědkyně D. v některých ohledech vypovídala v neprospěch stěžovatele, avšak druhá sousedka M. v přípravném řízení vypovídala v zásadě ve prospěch stěžovatele (že ho neviděla pít alkohol, že nezaznamenala problémy atd.). Tuto skutečnost považoval stěžovatel za závažný rozpor, neboť jestliže v řízení vypovídají dvě nejbližší sousedky a každá z nich popisuje celou situaci výrazně odlišně, pak je zcela na místě se snažit tento rozpor odstranit. Výpovědi sousedek byly pro hodnocení rodinného soužití stěžovatele a poškozené důležité.
11. Uvedenou námitku stěžovatel uplatnil již v odvolání a dovolání a soudy se jí podrobně zabývaly.
12. Dovolací soud v napadeném usnesení poukázal na to, že písemné vyhotovení odsuzujícího rozsudku trpí určitou nedůsledností, když v něm nejsou konkrétně zmíněny důvody, pro které soud nakonec neprovedl osobní výslech svědkyně M., jakkoli na něm obhajoba trvala a tento svůj požadavek k dotazu předsedy senátu dokonce "povýšila" na kvalifikovaný návrh na doplnění dokazování. Jak však zdůraznil, otázka nezbytnosti výslechu této svědkyně byla předmětem poměrně dlouhé a podrobné debaty mezi soudem a obhájcem stěžovatele v průběhu hlavního líčení konaného dne 16.
8. 2023, která vyústila v jasně deklarované stanovisko senátu, podle nějž lze s ohledem na dosavadní stav dokazování ve věci spolehlivě rozhodnout i bez provedení požadovaného úkonu. Procesní usnesení o zamítnutí příslušného důkazního návrhu tedy okresní soud odůvodnil alespoň ústně, když dal zřetelně najevo, že jej považuje za nadbytečný (podrobněji bod 10. odůvodnění usnesení dovolacího soudu a protokol na č. l. 472 a násl. spisu).
13. Odvolací soud podle soudu dovolacího již postupoval vůči opakovanému požadavku obhajoby na výslech svědkyně formálně bezchybně. Spolu s dalšími návrhy jej zamítl přímo ve veřejném zasedání procesním usnesením (viz uvedený bod 10. odůvodnění usnesení dovolacího soudu a protokol na č. l. 517 a násl. spisu), a poté důvody svého odmítavého postoje obsáhle vyložil v odůvodnění svého rozhodnutí. Oběma soudy konstatovaná nadbytečnost a minimální vypovídací potence požadovaného důkazu k meritu věci jsou přitom skutečnosti, pro něž lze odmítnutí důkazního návrhu akceptovat i z ústavněprávního hlediska (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3320/09 ,
I. ÚS 733/01 nebo jeho usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ). V rovině materiální pak Nejvyšší soud akceptoval věcnou úvahu státního zástupce, podle níž k verbálnímu ponižování a fyzickým útokům obviněného na poškozenou docházelo takříkajíc za "zavřenými dveřmi", takže eventuální výpověď sousedky, která nebyla jejich přímým svědkem a o patologickém soužití páru měla jen útržkovité a zprostředkované informace od obou aktérů, sotva mohla mít pro rekonstrukci skutkového stavu relevantní význam.
14. Z odůvodnění usnesení odvolacího soudu je navíc zřejmé, že tento přihlédl i k tomu, že navrhovaná svědkyně se z účasti na hlavním líčení omlouvala i s odvoláním na určité psychické problémy. Zhodnotil její výpověď z přípravného řízení tak, že nevyznívá zcela ve prospěch stěžovatele, jak se ten snažil tvrdit a tvrdí i v ústavní stížnosti. Ve věci byla provedena řada důkazů, na jejichž základě bylo možno bez důvodných pochybností stěžovatele uznat vinným.
15. Ústavní soud v postupu obecných soudů nespatřuje, že by zatížily svá rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení procesních předpisů, ale současně nepostupovaly v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Soudy v posuzované věci řádně rozhodné skutečnosti posuzovaly, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti není další instancí, která by měla v otázce procesního postupu obecných soudů přezkoumávat podrobně každý provedený procesní úkon a zkoumat, zda jím nebylo zasaženo do práva na spravedlivý proces stěžovatele.
Jeho úkolem je především zhodnotit řízení jako celek a vyhodnotit, zda vyhovělo požadavkům Listiny. Jinými slovy Ústavní soud není "superrevizní" instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky revidovat veškerá možná či tvrzená pochybení v postupu či rozhodnutích orgánů veřejné moci v oblasti podústavního práva. Jeho povinností je reagovat pouze na zásahy svým charakterem nejzávažnější dosahující svojí intenzitou roviny ústavněprávní.
16. Protože ze shora uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. října 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu