Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Valdice zastoupeného JUDr. Jaroslavem Bártou, advokátem se sídlem Čechova 951/II, Rokycany, pobočka nám. T. G. Masaryka 25, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. října 2023 č. j. 2 T 9/2023-790, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. ledna 2024 č. j. 8 To 115/2023-859 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2024 č. j. 6 Tdo 332/2024-935, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o ÚS.
4. Deliktního jednání se měl stěžovatel dopustit tím, že na blíže časově a místně určeném místě v B. po předchozí slovní a fyzické rozepři mezi ním a svědkem Š., na straně jedné a poškozeným L. B. a svědkem N., na straně druhé, přistoupil před poškozeného B. a svým zavíracím nožem o délce čepele nejméně 9 cm bodl velkou silou poškozeného B. do pravé poloviny hrudníku, přičemž vzhledem ke svému intelektu, ke způsobu a intenzitě útoku, vzhledem k povaze užitého ostrého zraňujícího předmětu a s přihlédnutím k tomu, že útočil proti části těla - hrudníku, kde jsou uloženy životně důležité orgány, musel vědět, že může poškozeného B. usmrtit.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že se obecné soudy dopustily při hodnocení důkazů hrubých vad a důkazy chybějící nahradily vlastními úvahami, které však nemají oporu v provedeném dokazování. Stěžovatel se s obecnými soudy rozchází především v popisu průběhu samotného skutku. Stěžovatel namítá, že jednal pouze v sebeobraně, kdy poškozený na něj měl útočit kamenem o velikosti dlažební kostky. Dle jeho mínění se nejednalo o naběhnutí poškozeného na nůž, jak se mu snaží podsouvat obecné soudy.
Stěžovatel vypověděl, že během potyčky viděl periferně poškozeného B., který udělal rychlý krok směrem k němu a rozpřáhl se proti jeho hlavě rukou, ve které měl kámen. Stěžovatel tak zavřel oči, obrátil hlavu a došlo k bodnutí. V daný okamžik se stěžovatel cítil v ohrožení a neměl úmysl poškozeného bodnout. V žádném případě však netvrdil, že si poškozený způsobil zranění tím, že na nůž naběhl, jak mu vkládají do úst obecné soudy. Poškozený B. vypověděl, že jeden z účastníků potyčky vzal na něj nůž, což však neviděl a samotné bodnutí necítil.
Stěžovatel má za to, že jeho popis skutku nebyl žádným důkazem vyloučen. Pokud by poškozený B. na něj nezaútočil, neměl důvod vyndávat nůž a použít jej na svou obranu. Stěžovatel učinil s nožem toliko obranný pohyb. V daném případě je jediným důkazem výpověď poškozeného B., která je podle stěžovatele zatížena řadou rozporů. Dostupnými důkazy nelze zjistit ani prokázat, jak prudký byl útok poškozeného a jakou silou byl obranný výpad proveden. Obecné soudy vyšly toliko z jediného usvědčujícího důkazu, a to z výpovědi poškozeného B., za tohoto stavu věci musí být tento důkaz pečlivě hodnocen, což se však nestalo.
Obecné soudy tak měly rozhodnout dle pravidla in dubio pro reo ve prospěch poškozeného.
7. Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu vraždy ve fázi pokusu, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20.
6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str.
41).
8. Z napadených rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že obecné soudy si byly vědomy toho, že každý z účastníků popisuje konflikt čtyř shora uvedených osob poněkud odlišně. To však ještě bez dalšího neznamená, že vůči stěžovateli nemůže být vyvozena trestní odpovědnost. Ve své podstatě se jedná o relativně běžný jev, kdy osoby popisující jistou událost se v určitých nuancích od sebe liší. Z pohledu jak obecných soudů, tak i soudu Ústavního rozdíly ve výpovědích svědků nejsou natolik zásadní, aby bylo možno uvažovat o aplikaci pravidla in dubio pro reo, jíž se stěžovatel dovolává.
Ten se ve své argumentaci snaží přesvědčit Ústavní soud, že se v jeho věci jednalo toliko o nutnou obranu, neboť poškozený na něj měl útočit kamenem. Výrazem této nutné obrany pak měl být stěžovatelem učiněný aktivní výpad nožem proti poškozenému. Z výpovědí svědků však vyplynulo, že stěžovatel zůstal se svým tvrzením o útoku poškozeného na stěžovatele kamenem zcela osamocen. K jeho nevěrohodnosti přispěla též snaha o ovlivnění výpovědi svědka Š., kterého se snažil pomocí zprávy SMS instruovat, jak má vypovídat.
Obecné soudy své závěry o vině stěžovatele založily nejen na výpovědi poškozeného, jak tvrdí stěžovatel, ale též na srovnání jeho výpovědi s ostatními ve věci podanými výpověďmi a dalšími důkazy. Argumentace stěžovatele je opakováním jím již dříve užité a v soudních řízeních vyvrácené obhajoby a Ústavní soud nespařuje důvody, pro které by měl reprodukovat výsledky předchozích soudních řízení.
9. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. srpna 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu