Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele R. L., zastoupeného Mgr. Alicí Benešovou, advokátkou, sídlem Míru 21/17, Rokycany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2025 č. j. 21 Cdo 1141/2024-416 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. října 2023 č. j. 13 Co 240/2023-370, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti X a obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel jako žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Tachově (dále jen "okresní soud") dne 25. 6. 2021 domáhal toho, aby v souvislosti s jeho pracovním úrazem, který jako zaměstnanec první vedlejší účastnice - žalované (dále jen "první vedlejší účastnice") utrpěl na pozici řidiče při dopravní nehodě dne 25. 6. 2018, byla první vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit mu na náhradě věcné škody částku 50 976 Kč, na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu trvání pracovní neschopnosti od 1. 12. 2018 do 28. 5. 2019 částku 85 494 Kč, na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1. 6. 2019 do 31. 5. 2021 částku 476 279 Kč, na náhradě bolestného částku 68 250 Kč a náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti počínaje dnem 1. 6. 2021 v pravidelných měsíčních splátkách, které budou určeny jako rozdíl průměrné měsíční mzdy stěžovatele a výše jeho invalidního důchodu.
3. Okresní soud rozsudkem ze dne 29. 3. 2023 č. j. 4 C 212/2021-301 uložil první vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli náhradu věcné škody ve výši 415,28 Kč (výrok I.), ohledně částky 50 560,72 Kč z titulu náhrady věcné škody žalobu zamítl (výrok II.), co do požadavku na zaplacení 85 494 Kč z titulu náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti za období od 1. 12. 2018 do 28. 5. 2019 žalobu zamítl (výrok III.), ohledně částky 476 279 Kč z titulu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1. 6. 2019 do 31. 5. 2021 žalobu zamítl (výrok IV.). Žalobu ohledně náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1. 6. 2021 zamítl (výrok V.) a dále uložil první vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli bolestné ve výši 32 154,70 Kč (výrok VI.). Ohledně nároku na bolestné ve výši 36 095,30 Kč řízení částečně zastavil (výrok VII.). Výroky VIII. - X. rozhodl o nákladech řízení.
4. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným rozhodnutím rozsudek okresního soudu v napadených výrocích II., III., IV., V. a X. potvrdil (výrok I.), ve výrocích VIII. a IX. o nákladech prvostupňového řízení krajský soud rozsudek okresního soudu změnil (výrok II.) a výroky III. a IV. rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
5. Krajský soud shodně s okresním soudem vyšel ze zjištění, že stěžovatel byl u první vedlejší účastnice zaměstnán na základě pracovní smlouvy na pracovní pozici řidiče a že dne 25. 6. 2018 při výkonu práce došlo u stěžovatele k pracovnímu úrazu při dopravní nehodě, při níž došlo k poškození zdraví stěžovatele. Znaleckým posudkem MUDr. Aleše Sládka, soudního znalce pro obor zdravotnictví, odvětví ortopedie, o stanovení nemateriální újmy na zdraví, vypracovaným pro účely výplaty pojistného druhou vedlejší účastnicí (na straně žalované první vedlejší účastnice), i znaleckým posudkem MUDr. Jana Boháče, soudního znalce pro obor zdravotnictví, odvětví pracovní úrazy a nemoci z povolání a posudkové lékařství, kterého ustanovil okresní soud, bylo shodně konstatováno, že při dopravní nehodě stěžovatele došlo k podvrtnutí krční páteře s poškozením okolních měkkých struktur, charakteru whiplash injury, tedy opěrkovému syndromu a ke zhmoždění krční míchy při neúrazové stenóze páteřního kanálu. V řízení bylo rovněž zjištěno, že stěžovatel byl dne 21. 8. 2018 napaden před domem neznámou osobou, kdy utrpěl úder pěstí do hlavy a přepadl na záda, a dále že stěžovatel byl posudky Okresní správy sociálního zabezpečení Rokycany ze dne 28. 5. 2019 a ze dne 2. 6. 2020 uznán dnem 28. 5. 2019 invalidním ve třetím stupni invalidity z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu a poklesu jeho pracovní schopnosti o 70 %. Soudy obou stupňů shodně vyšly ze závěru, který ve svém posudku vyslovil znalec MUDr. Boháč, že v příčinné souvislosti s poškozením zdraví stěžovatele při pracovním úrazu trvala jeho pracovní neschopnost do 20. 8. 2018, neboť jde o datum, kdy došlo ke změně zdravotního stavu stěžovatele (změna diagnózy pro nepracovní úraz) a současně toto datum odpovídá i posudkové úvaze o whiplash syndromu, při němž potíže v průměru trvají tři měsíce, kdy syndrom sám o sobě odeznívá a pacienty neinvalidizuje.
6. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výroky II. a III.). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání stěžovatele v části, ve které směřuje proti výroku I. rozsudku krajského soudu, byl-li jím potvrzen rozsudek okresního soudu ve výrocích II., III., IV. a V., není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení. V části, ve které směřuje proti rozsudku krajského soudu v rozsahu výroku I., byl-li jím potvrzen rozsudek okresního soudu ve výroku X. a v rozsahu výroků II., III. a IV. týkajících se nákladů řízení není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
7. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy obou stupňů při svém rozhodování vycházely pouze ze závěrů znaleckého posudku znalce MUDr. Boháče. Tento posudek však vykazoval vady a nesrovnalosti, neboť znalec bez řádného odůvodnění a (aniž by to bylo jeho znaleckým úkolem) zpochybnil závěry jiných posudků a zejména pak závěry lékařských zpráv odborných pracovišť. Taková kompetence však znalci nepřísluší. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007
sp. zn. III. ÚS 299/06
[(N 73/45 SbNU 14); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], týkající se hodnocení znaleckého posudku. Soudy obou stupňů, zejména pak krajský soud, rozhodovaly na základě závěrů znaleckého posudku vypracovaného znalcem, který nebyl znalcem z oboru neurologie a kardiologie a přesto činil závěry z tohoto oboru v rozporu s lékařskými zprávami lékařů z oboru kardiologie a neurologie. Znalec MUDr. Boháč například dovozuje, že po 20. 8. 2018 již stěžovatel neměl žádné zdravotní omezení v důsledku pracovního úrazu při dopravní nehodě dne 25. 6. 2018. Posudek byl podle stěžovatele zpracován na základě úvah znalce, který nerespektoval závěry lékařů obsažené v lékařských zprávách, tyto buď přehlédl či bagatelizoval. Je-li obsahem lékařských zpráv jednoznačný důkaz o operativním zákroku stěžovatele v roce 2019, kdy operativní zákrok byl nezbytný k řešení poúrazového stavu, pak nelze připustit závěr znalce, že již k 20. 8. 2018 stěžovatel neměl žádné zdravotní omezení v důsledku dopravní nehody, v důsledku pracovního úrazu ze dne 25. 6. 2018. Stěžovatel namítá, že znalec nesmí měnit závěry lékařských zpráv. Znalec MUDr. Boháč není znalcem z odvětví kardiologie a neurologie a proto byl povinen si pro zpracování posudku, který spočíval na znalecké odbornosti přibrat konzultanta z oboru neurologie a kardiologie, což neučinil, a přesáhl tak svým posudkem svoji znaleckou odbornost. Znalec MUDr. Boháč činil obsahem svého posudku právní hodnocení věci a to včetně právního hodnocení posudků lékařské posudkové služby v rámci posudků o invaliditě. Právní posouzení však nesmí být obsahem znaleckého posudku.
8. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že byly splněny podmínky pro odmítnutí jeho dovolání. Tvrdí, že ve svém dovolání řádně vyložil, že podané dovolání bylo přípustné podle § 237 o. s. ř., když zejména rozhodnutí krajského soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení věci, neboť bylo v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Stěžovatel v dovolání odkázal na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, avšak dovolací soud dovolání přípustným neshledal. Stěžovatel poukazuje na to, že podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011 sp. zn. 25 Cdo 117/2021 znalec nemůže sám měnit závěry zdravotní dokumentace posuzovaného. V případě stěžovatele však znalec ve svém posudku závěry zdravotní dokumentace měnil. Rozhodnutím, kterým odmítl dovolání jako nepřípustné, porušil Nejvyšší soud právo stěžovatele na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces bylo porušeno i rozsudkem krajského soudu, který své rozhodnutí založil na nesprávném právním posouzení a v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na nález ze dne 25. 2. 2009
sp. zn. I. ÚS 2399/08
(N 37/52 SbNU 375), podle kterého Ústavní soud zruší rozhodnutí, nevypořádal-li se soud s námitkami účastníka ke kvalitě posudku.
9. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. V předmětné věci obecné soudy při posuzování nároků stěžovatele vyplývajících z pracovního úrazu přistoupily k zadání znaleckého posudku, neboť jejich rozhodnutí záviselo ve smyslu § 127 odst. 1 o. s. ř. na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí. Při posuzování zdravotního stavu stěžovatele vyšly obecné soudy především ze závěrů, které ve svém posudku vyslovil soudní znalec z oboru zdravotnictví, odvětví pracovní úrazy a nemoci z povolání, MUDr. Jan Boháč, kterého do řízení přibral okresní soud.
12. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na to, že znalecký posudek je při rozhodování soudu pouze jedním z důkazních prostředků. V určitých případech význam znaleckého posudku jistě zpochybnit nelze. Soudy však nemohou bez dalšího závěry znalců mechanicky přebírat do svých rozhodnutí a přenášet tak odpovědnost za rozhodnutí ze soudu na znalce. Znalecký posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz. Ani on a priori nepožívá větší důkazní síly a musí být podrobován všestranně prověrce nejen právní korektnosti, ale i věcné správnosti, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběhu znaleckého zkoumání, věrohodnosti teoretických východisek, jimiž znalec odůvodňuje své závěry, spolehlivost metod použitých znalcem a způsob vyvozování jeho závěrů [srov. nálezy ze dne 30. 4. 2007
sp. zn. III. ÚS 299/06
(N 73/45 SbNU 149), ze dne 24. 7. 2013
sp. zn. I. ÚS 4457/12
(N 132/70 SbNU 221), ze dne 29. 10. 2019
sp. zn. III. ÚS 2396/19
(N 180/96 SbNU 263), ze dne 28. 6. 2022
sp. zn. I. ÚS 1785/21
, ze dne 2. 5. 2023
sp. zn. I. ÚS 2221/22
, ze dne 8. 3. 2023
sp. zn. I. ÚS 1010/22
či usnesení ze dne 11. 8. 2020
sp. zn. III. ÚS 1456/19
].
13. Soud není oprávněn přehodnocovat závěry znalce po věcné stránce, ale může hodnotit úplnost výchozích skutkových podkladů, logickou souladnost znalcových závěrů a eventuálně též srovnávat obsah znaleckého posudku s ostatními provedenými důkazy. Otázkou hodnocení důkazu znaleckým posudkem se Ústavní soud mnohokrát zabýval. Například v nálezu ze dne 28. 4. 2020
sp. zn. I. ÚS 3937/18
(N 77/99 SbNU 435) Ústavní soud konstatoval, že i znalecký posudek je důkazem, který podléhá hodnocení podle § 120 a § 132 o. s. ř., a jeho závěry nemohou být soudem pouze mechanicky přebírány. Při takovém postupu by se totiž mohly medicínské spory ponechat pouze disputacím lékařských kapacit (spolu s veškerými riziky vyplývajícími ze stavovské solidarity) a soudci by jejich závěry za stát jen formálně stvrdili [srov. též nález ze dne 9. l. 2014
sp. zn. III. ÚS 2253/13
(N 3/72 SbNU 41)].
14. Posouzení, zda znalecké posudky jsou s ohledem na svou kvalitu, přesvědčivost, úplnost apod. způsobilé být podkladem pro rozhodnutí, je úkolem obecných soudů. Jde o hodnocení podkladů při utváření skutkových zjištění, které přísluší obecným soudům (srov. usnesení ze dne 28. 4. 2020
sp. zn. I. ÚS 543/20
). Jak z výše uvedeného vyplývá, Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat skutkové závěry a posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný, nezjistí-li extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, který by opodstatňoval jeho zásah. Takový nesoulad Ústavní soud v této věci nezjistil.
15. V nyní posuzované věci východiskem pro rozhodnutí o oprávněnosti stěžovatelem uplatněných nároků z titulu odpovědnosti první vedlejší účastnice za pracovní úraz, který stěžovatel utrpěl, bylo posouzení, zda odpovědnost první vedlejší účastnice za pracovní úraz může být vyloučena v důsledku zjištění, že nepříznivý zdravotní stav stěžovatele byl ovlivněn i jinými onemocněními a dále úrazem nemajícím charakter pracovního úrazu, který stěžovatel utrpěl dne 20. 8. 2018 v důsledku napadení neznámou osobou. Jde o otázku odborného posouzení, a proto okresní soud posuzoval u dílčích samostatně uplatněných nároků stěžovatele existenci příčinné souvislosti s pracovním úrazem samostatně a vycházel přitom ze závěrů ustanoveného soudního znalce MUDr. Boháče. Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel se však se závěry tohoto znalce neztotožňuje a uplatňuje námitky, jak ve vztahu k odbornému zaměření znalce, tak i vůči jeho odborným závěrům.
16. Krajský soud se námitkami stěžovatele ve vztahu k soudem ustanovenému znalci a k jeho závěrům zabýval a dovodil, že stěžovatel odbornou způsobilost MUDr. Boháče k podání posudku zpochybňuje neoprávněně. Krajský soud v napadeném rozhodnutí konstatoval, že přestože stěžovatel v řízení před okresním soudem i krajským soudem nesouhlasil s odbornými závěry znaleckého posudku MUDr. Boháče, nepovažoval za nutné přistoupit ke zpracování revizního posudku pouze na základě nesouhlasu stěžovatele. K opodstatněnosti takového postupu soudu by stěžovatel musel nejprve znalecký posudek znalce relevantně zpochybnit, což se nestalo. Krajský soud, stejně jako okresní soud, pochybnosti o správnosti vypracovaného znaleckého posudku MUDr. Boháče neměl, a proto zadání revizního posudku shledal nadbytečným. Krajský soud poukázal na to, že závěry znalce MUDr. Jana Boháče v tomto řízení neprotiřečí ani závěrům znalce MUDr. Aleše Sládka, jehož posudek předložila žalovaná strana.
17. Rovněž ve svém dovolání stěžovatel namítal nesprávné hodnocení znaleckého posudku MUDr. Boháče krajským soudem v kontextu s dalšími provedenými důkazy. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí přiléhavě poukázal na to, že samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. V této souvislosti Nejvyšší soud připomněl mimo jiné nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997
sp. zn. IV. ÚS 191/96
(N 1/7 SbNU 3). Nejvyšší soud dále nepřisvědčil stěžovateli, který s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007
sp. zn. III. ÚS 299/06
namítal, že závěry znaleckého posudku byly obecnými soudy privilegovány nad ostatními důkazy, bez hodnocení logičnosti a správnosti závěrů znalce s jinými důkazy. Z odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů je podle Nejvyššího soudu zřejmé, že krajský soud i okresní soud závěry znalce MUDr. Jana Boháče posuzovaly i v kontextu s ostatními provedenými důkazy, především se závěry znalce MUDr. Aleše Sládka a s obsahem posudku o invaliditě stěžovatele ze dne 2. 6. 2020 a okolnostmi jeho vypracování. Extrémní rozpory mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů dovolací soud neshledal. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. [srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014
sp. zn. I. ÚS 3093/13
(N 231/75 SbNU 581)], nebo usnesení ze dne 26. 5. 2015
sp. zn. IV. ÚS 985/15
), tak podle Nejvyššího soudu v posuzovaném případě nejde.
18. Ústavní soud konstatuje, že výše uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Jak již bylo uvedeno, Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy a posuzovat, zda je obecnými soudy skutkový stav správně zjištěný. Ústavní soud v předmětné věci neshledal, že by se obecné soudy při zjišťování skutkového stavu dopustily zjevného excesu, který by měl za následek porušení ústavnosti. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatele řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud řádně posoudil dovolání stěžovatele a ústavně konformním způsobem vysvětlil, že dovolání není přípustné. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí přesvědčivým způsobem vyložil, proč stěžovatelem uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze v dané věci aplikovat a současně zdůvodnil, že napadené rozhodnutí krajského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly v předmětné věci rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
19. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech ve věci jednajících soudů nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti či přílišný formalistický postup, a proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
20. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu