Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) a Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatelky I. K., zastoupené Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem, sídlem Kadaňská 3550/39, Chomutov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2025, č. j. 7 Tdo 318/2025-606, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 9. 2024, č. j. 4 To 209/2024-564 a rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 22. 2. 2024, č. j. 3 T 24/2019-530, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Chomutově, jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Chomutově, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 12 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Chomutově (dále jen "okresní soud") byli stěžovatelka spolu se spoluobviněným E. H. uznáni vinnými přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Za tento přečin byla stěžovatelka odsouzena k trestu odnětí svobody na šest měsíců, jehož výkon jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Výrokem podle § 229 odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto o náhradě škody. Podle skutkových závěrů okresního soudu se stěžovatelka s E. H. dopustili uvedeného přečinu tím, že dne 14. 11. 2018 v blízkosti cyklostezky porušili nejméně ustanovení § 60 odst. 11 zákona o provozu na pozemních komunikacích a ustanovení článku 3 odst. 1 písm. b) vyhlášky města Chomutov č. 6/2005. E. H. jako majitel fenky plemene Jack Russel teriér jménem N. a stěžovatelka jako držitelka psa plemene čivava jménem M. nezabránili volnému pobíhání svých psů na veřejném prostranství v zastavěném území. Tyto psy neměli na vodítku, ani je neopatřili náhubkem. E. H. navíc házel svému psovi aportovací míček přes dlážděnou účelovou komunikaci vedoucí napříč travnatou plochou, v důsledku čehož oba psi za míčkem vyběhli z trávy na tuto komunikaci bezprostředně před přední kola bicyklu projíždějícího cyklisty poškozeného P. N. Ten zareagoval prudkým přibrzděním, po němž přepadl přes řídítka bicyklu, udeřil se hlavou o povrch betonové zámkové dlažby a utrpěl zranění, která si vyžádala operační řešení s nutnou hospitalizací. Tato zranění ho podstatně omezovala v obvyklém způsobu života, protože si vyžadovala péči ze strany druhé osoby v základních životních potřebách nejméně do konce ledna 2019, a následně si vyžádala další léčení nejméně do února 2019. Následkem tohoto zranění poškozený trpí poruchou řeči a paměti.
3. Stěžovatelka i E. H. napadli rozsudek okresního soudu odvoláními, která Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") nyní napadeným usnesením jako nedůvodná podle § 256 trestního řádu zamítl.
4. Stěžovatelka i E. H. napadli usnesení krajského soudu dovoláními. Nejvyšší soud dovolání E. H. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu. Dovolání stěžovatelky pak odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatelka zpochybňuje výsledky provedeného dokazování. Zejména podle ní nebylo prokázáno, že by poškozený, který jel na kole bez helmy, reagoval na volně pobíhající psy prudkým brzděním, resp. že by na psy vůbec nějak reagoval. Mezi výpověďmi svědků jsou rozpory, s nimiž se ani krajský soud nevypořádal, kdy soudy uzavřely, že viníkem nehody jsou psi stěžovatelky a E. H., což však z provedených důkazů nevyplývá. Stěžovatelka považuje skutkové závěry soudů za absurdní a nevyplývající z provedeného dokazování. V této souvislosti namítá porušení zásady vyhledávací, neboť je na orgánech činných v trestním řízení, aby zjistily skutkový stav, k čemuž však v posuzované věci zjevně nedošlo.
6. Stěžovatelka má za to, že její jednání nenaplnilo znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu, zejména se pak nedopustila porušení důležité povinnosti vyplývající ze zákona o provozu na pozemních komunikacích, kdy volné pobíhání psa rasy čivava nelze považovat za nebezpečný jev.
7. Stěžovatelka dále namítá, že její jednání postrádá znaky společenské škodlivosti a že měla být uplatněna zásada subsidiarity trestní represe.
8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která se účastnila řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využila všech procesních prostředků k ochraně svých práv.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatelka ve své ústavní stížnosti toliko opakuje své námitky uplatněné v odvolání i dovolání, které byly již beze zbytku vypořádány v napadených rozhodnutích. Ústavní soud považuje všechny tyto námitky za neopodstatněné. Stěžovatelka znovu polemizuje především se skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů a domáhá se jiného hodnocení provedených důkazů. K tomu Ústavní soud uvádí, že podle čl. 90 Ústavy rozhoduje o otázce viny a trestu pouze soud, kterým není Ústavní soud, stojící mimo soustavu obecných soudů a jehož úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí optikou porušení ústavně zaručených práv. Pokud stěžovatelka odlišně hodnotí provedené důkazy, je namístě uvést, že takového přezkumu se nelze v řízení o ústavní stížnosti úspěšně domáhat (s výjimkou extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými závěry a z nich vyvozenými právními závěry). Je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci pravidel stanovených trestním řádem (§ 2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, resp. přehodnocovat. Porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, je tak možno namítat pouze v případě zmíněných excesů při hodnocení důkazů. To ovšem není případ nyní posuzované věci, ačkoliv je stěžovatelka jiného názoru. Ústavní soud zdůrazňuje, že není jeho úkolem rekapitulovat závěry obecných soudů, a proto pro stručnost odkazuje na napadená rozhodnutí, zejména na usnesení Nejvyššího soudu, které opětovně shrnuje a vypořádává skutkové i právní námitky stěžovatelky.
11. Jde-li o skutkové námitky stěžovatelky stran údajně nedostatečně zjištěného skutkového stavu, resp. nesprávného hodnocení důkazů, Ústavní soud uvádí, že ve věci není dán tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich vyvozenými, byť stěžovatelka je jiného názoru. Okresní soud na základě provedeného dokazování uzavřel, že oba psi vběhli bezprostředně před přední kola bicyklu poškozeného, který zareagoval prudkým přibrzděním, po němž přepadl přes řídítka. Tento průběh skutkového děje z provedeného dokazování dostatečně vyplývá a soud se s touto otázkou v odůvodnění svého rozsudku vypořádal (viz str.
9 rozsudku okresního soudu) a řádně popsal, jak dané výpovědi hodnotil a jak k závěru o průběhu skutku dospěl. Uvedené skutkové zjištění vyplývá z výpovědí nestranných svědků, kteří incident viděli ve své pracovní pauze. Okresní soud uvěřil těmto svědkům. Svědkyně I. K., matka stěžovatelky, a svědkyně B. H., matka E. H., incident neviděly, jelikož se k místu nehody otočily teprve tehdy, když uslyšely ránu způsobenou pádem poškozeného z kola. Tento stěžejní skutkový závěr, který je hlavním předmětem námitek stěžovatelky, tedy nelze považovat za absurdní, nýbrž za vyplývající z provedeného dokazování výslechem očitých náhodných svědků.
Ústavní soud proto neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich vyvozenými, jež by mohl zakládat porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
12. Stěžovatelka dále sporuje právní kvalifikaci skutku. Zejména rozporuje porušení důležité povinnosti jí vyplývající ze zákona o provozu na pozemních komunikacích. Podle jejího náhledu volné pobíhání psa rasy čivava nelze považovat za nebezpečný jev. K této námitce se soudy obšírně vyjádřily a lze pouze konstatovat, že podle ustálené rozhodovací soudní praxe je za porušení důležité povinnosti uložené podle zákona nebo vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení či funkce třeba považovat porušení některé z mnoha možných důležitých povinností, které mají vztah k ochraně zdraví lidí.
Podle § 60 odst. 11 zákona o provozu na pozemních komunikacích je vlastník nebo držitel domácích zvířat povinen zabránit pobíhání těchto zvířat po pozemní komunikaci. Účelem tohoto ustanovení je snížení nebezpečí hrozícího fyzickým osobám pohybem nezajištěných psů v oblastech, kde by psi mohli způsobit zranění osob nebo poškození majetku. K tomu Nejvyšší soud v napadeném usnesení odkázal na svoji dlouhodobou rozhodovací praxi v obdobných případech, když porušení důležité povinnosti dovodil právě z jednání pachatele spočívajícího v nezajištění psa v rozporu se zákonnou povinností, která vyplývá jak z ustanovení § 60 odst. 11 zákona o provozu na pozemních komunikacích, tak i z obecné prevenční povinnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
2. 2016, sp. zn. 8 Tdo 90/2016; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 8 Tdo 586/2020; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2024, sp. zn. 4 Tdo 501/2024). Pokud jde o nepoužití ochranné přilby poškozeným, soudy zdůraznily, že její použití není od osmnácti let věku povinné a stěžovatelka bezesporu mohla předpokládat výskyt cyklisty (i bez ochranné přilby) na účelové komunikaci vedle cyklostezky. Ústavní soud, jehož úkolem není posouzení, zda konkrétní jednání naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, v případě této námitky uzavírá, že soudy se dostatečně vypořádaly s argumentací stěžovatelky stran porušení důležité povinnosti jí uložené zákonem, a napadená rozhodnutí v tomto ohledu považuje za logicky odůvodněná, prostá svévole a plně přezkoumatelná.
13. Konečně svou poslední námitkou se stěžovatelka domáhá aplikace zásady subsidiarity trestní represe, neboť její jednání údajně nelze považovat za společensky škodlivé. Ústavní soud v minulosti již opakovaně zdůraznil, že respektuje pravomoc zákonodárce, kterému přísluší určovat trestněprávní politiku a kvalifikovat určitý druh jednání co do formální podoby jako trestný čin [viz usnesení sp. zn. Pl. ÚS 4/03 ze dne 18. 3. 2003 (U 5/29 SbNU 449)]. Podmínky trestnosti činu je třeba interpretovat ve světle principů a zásad trestního práva, mezi které patří i zásada subsidiarity trestní represe, respektive princip ultima ratio. Dle tohoto principu se prostředky trestního práva mají a musí užívat tehdy a jen tehdy, pokud užití jiných prostředků právního řádu nepřichází v úvahu, neboť již byly vyčerpány nebo jsou zjevně neúčinné či nevhodné. Užití trestněprávního postupu, aniž by byly použity dostupné a účinné prostředky jiných právních odvětví (zejména soukromoprávní prostředky, případně sankce správní), by odporovalo zásadě subsidiarity trestní represe. Ta vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, tedy jen v případech, ve kterých jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tato povaha trestního práva je i reflexí principu proporcionality, který ustálená judikatura Ústavního soudu považuje za výraz demokratického právního státu ve smyslu článku 1 odst. 1 Ústavy, z jehož podstaty plyne, že stát může omezovat základní práva osob jen v míře nezbytné pro dosažení účelu aplikované zákonné normy [shodně nález sp. zn. IV. ÚS 227/05 ze dne 31. 7. 2006 (N 144/42 SbNU 161)]. Ústavněprávní základ zásady subsidiarity trestní represe vyplývá ze spojení článku 1 odst. 1, článku 4 odst. 4 a článku 39 Listiny.
14. Na zákonné úrovni je princip subsidiarity trestní represe vyjádřen v § 12 odst. 2 trestního zákoníku, podle kterého trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Jak Ústavní soud v minulosti vyložil, současný trestní zákoník ve své podstatě zachoval formálně materiální pojetí trestného činu. Řešení obsažené v trestním zákoníku totiž staví na kombinaci formálního pojmu trestného činu (§ 13 odst. 1) a materiálního korektivu rozsahu trestního bezpráví prostřednictvím subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 a § 39 odst. 2). Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska dolní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý.
15. V případě stěžovatelky nelze uvažovat o tom, že by její případ byl hraniční, resp. že by neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty ve spojitosti s volným pobíháním psů na veřejném prostranství, kde hrozí újma na zdraví, životě či majetku lidí. K této otázce se ostatně již podrobně vyjádřil Nejvyšší soud, který předložil i judikaturu vážící se k nezajištění psa v rozporu se zákonnou povinností, čímž došlo k újmě na životě či zdraví poškozených. Ústavní soud tedy uzavírá, že i tato námitka je zjevně neopodstatněná a nezakládá porušení čl. 39 Listiny.
16. Ústavní soud tudíž na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. listopadu 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu