USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 4. 6. 2025 v neveřejném zasedání o dovolání obviněných E. H. a I. K. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 9. 2024, sp. zn. 4 To 209/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 3 T 24/2019, takto:
I.
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného E. H. odmítá.
II.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné I. K. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 22. 2. 2024, č. j. 3 T 24/2019-530, byli obvinění uznáni vinnými přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Za tento přečin byli obviněný E. H. odsouzen podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na osm měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku a obviněná I. K. podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na šest měsíců, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obvinění dopustili uvedeného přečinu ve stručnosti tím, že dne 14. 11. 2018 kolem 12.00 hod. v XY, ul. XY, za zadním traktem prodejny Penny Market v blízkosti cyklostezky č. XY porušili nejméně ustanovení § 60 odst. 11 zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích a ustanovení článku 3 odst. 1 písm. b) vyhlášky města XY č. 6/2005, tím, že obviněný E. H. jako majitel fenky plemene Jack Russel teriér jménem N., stáří 2 roky, a obviněná I. K. jako držitelka psa plemene Čivava jménem M., stáří 20 měsíců, nezabránili volnému pobíhání těchto psů na veřejném prostranství v zastavěném území města XY, kdy tyto psy neměli na vodítku ani je neopatřili náhubkem, a obviněný navíc házel svému psovi aportovací míček přes dlážděnou účelovou komunikaci vedoucí napříč travnatou plochou, v důsledku čehož oba psi za míčkem vyběhli z trávy na dlážděnou účelovou komunikaci bezprostředně před přední kola bicyklu projíždějícího cyklisty poškozeného P. N., který zareagoval prudkým přibrzděním, po němž přepadl přes řídítka bicyklu, udeřil se hlavou o povrch betonové zámkové dlažby a utrpěl zranění, která si vyžádala operační řešení s nutnou hospitalizací do 28. 11. 2018, dále jej podstatně omezovala v obvyklém způsobu života nutností péče druhé osoby v základních životních potřebách nejméně do konce ledna 2019, a poté si vyžádala další léčení nejméně do února 2019, kdy následkem tohoto zranění poškozený trpí poruchou řeči a paměti.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadli oba obvinění odvoláními, která Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 2. 9. 2024, č. j. 4 To 209/2024-564, podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný E. H. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K uvedenému dovolacímu důvodu je nejprve namístě připomenout, že s účinností od 1. 1. 2022 došlo k novelizaci trestního řádu spočívající mimo jiné v přidání nového dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný ale ve svém dovolání nesprávně uplatnil dovolací důvod uvedený pod písmenem g) podle starého znění trestního řádu, který je v aktuálně účinném trestním řádu uveden pod písmenem h). Protože by však jeho dovolací námitky svým zaměřením výhradně na skutkové otázky mohly obecně odpovídat toliko novému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud je podle tohoto dovolacího důvodu i posuzoval.
5. Úvodem obviněný nejprve stručně zrekapituloval, že soud vycházel především z výpovědí svědků J. H., R. H. a Z. C. V těchto výpovědích však obviněný shledává rozpory týkající se popisu nehodového děje. Svědci se rozcházejí v tom, zda poškozený narazil do obou psů nebo pouze do jednoho, či zda ke střetu vůbec došlo, resp. zda poškozený upadl toliko následkem prudkého zabrzdění. Dále konstatoval, že uvedený prostor pokládal za výběh pro psy, přičemž se na místě v době činu pohybovali i další psi bez vodítek, kteří mohli nehodu zapříčinit. Je přesvědčen, že jeho pes pád poškozeného nezpůsobil. Soudům rovněž vytkl, že přecenily výpovědi uvedených svědků a nevěnovaly dostatečnou pozornost důkazům, které jeho vinu vyvrací. Nebylo prokázáno, kde se psi obviněných v době pádu poškozeného nacházeli a soudy nebraly v potaz, že žádný ze psů nebyl zraněn. Taktéž poukázal na to, že se poškozený svým jednáním dopustit přestupku a na místě nehody ani nebyla žádná brzdná dráha. Provedené dokazování tak považuje za vnitřně nekonzistentní a soudy podle jeho názoru pochybily, pokud neaplikovaly princip presumpce neviny a tvrzené pochybnosti nevyložily v jeho prospěch.
6. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a sám jej zprostil obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř.
7. Usnesení soudu druhého stupně napadla dovoláním prostřednictvím obhájce rovněž obviněná I. K. a opřela jej o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Odvolacímu soudu vytkla, že se v něm náležitě nevypořádal s odvolacími námitkami a rozpory ve výpovědích svědků. Tyto rozpory podle jejího názoru soudy překlenuly absurdními závěry a bez opory v provedeném dokazování uzavřely skutek takový, aby za něj bylo možné obviněné odsoudit. V řízení shledává rozpor mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými závěry a své jednání pokládá za nesprávně právně posouzené. Poukázala na judikaturu týkající se zásady presumpce neviny a zdůraznila, že není možné měnit skutkovou větu stran důvodu pádu poškozeného tak, že se dostane do rozporu se svědeckými výpověďmi. Má za to, že ani po doplnění dokazování nebyl dostatečně prokázán průběh skutkového děje a ve věci tak zůstaly pochybnosti. Soudu prvního stupně vytkla, že se v odůvodnění rozsudku nezaobíral užitou právní kvalifikací. Nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že by k pádu z kola došlo v důsledku toho, že by se poškozený lekl jejího psa. Je přesvědčena, že se žádného trestného jednání nedopustila a měla být zproštěna. Připomněla teoretická východiska i rozhodovací praxi stran otázky porušení důležité povinnosti a konstatovala, že žádnou důležitou povinnost neporušila, když samotné pobíhání psa velikosti čivavy nelze považovat za obecně nebezpečný jev. Je přesvědčena, že žádným svým konáním či opomenutím jednání nezapříčinila poranění poškozeného. Nad rámec toho pak konstatovala, že nebyla naplněna ani základní skutková podstata přečinu, neboť nemohla předpokládat, že se po uvedené cestě pohybuje cyklista bez ochranné přilby. Psa přitom měla vždy na dohled a nemohl tak být příčinou pádu poškozeného. S poukazem na odbornou literaturu i rozhodovací praxi pak zdůraznila, že se soud prvního stupně nevypořádal ani s otázkou společenské škodlivosti jejího jednání, přestože mu to uložil ve svém původním rozhodnutí odvolací soud. S ohledem na uvedené neproběhlo soudní řízení v intencích zásad spravedlivého procesu, čímž došlo k porušení jejích práv, zásady in dubio pro reo a subsidiarity trestní represe.
8. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovoláním obviněných vyjádřil a uvedl, že tyto nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obvinění totiž toliko vyslovují pochybnosti o skutkových zjištěních, kritizují skutkové závěry soudů a nesouhlasí s tím, jak byly hodnoceny důkazy. K tomu zdůraznil, že soudy správně konstatovaly, že k trestnému činu došlo, přičemž s praktickou jistotou jej spáchali právě obvinění. Dále poukázal na výpovědi nezaujatých svědků, které v podstatných rysech navzájem korespondují a vyplývá z nich, že kolizi způsobili psi obviněných. Tyto výpovědi pak odpovídají i dalším důkazům a lze z nich dovodit vinu obviněných. Ztotožnil se i s rozsahem a způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů a na jejich rozhodnutí proto odkázal. K námitkám obviněných stran průběhu nehody dále zdůraznil, že soudy postupovaly podle zásady in dubio pro reo a vzaly za prokázané prudké brzdění poškozeného, nikoliv přímou kolizi. To však z hlediska viny nemá vliv na právní kvalifikaci, protože klíčoví svědci se shodli na tom, že nebezpečnou situaci, v důsledku které došlo k pádu poškozeného, vyvolali oba psi obviněných, kteří je venčili ledabyle a v rozporu se soudy zmíněnými právními normami.
10. Co se týče dovolacího důvodu podle písmene h), má státní zástupce za to, že argumentaci obviněného E. H. pod tento podřadit nelze vůbec, neboť svými námitkami míří primárně do oblasti dokazování a skutkových zjištění, nikoli hmotněprávního posouzení věci. Námitky obviněné I. K. pak shledává podřaditelnými pod tento dovolací důvod pouze s výhradou, neboť je obviněná rovněž v podstatné míře uplatnila na podkladě své vlastní představy o průběhu skutkového děje, nikoli na základě skutkových zjištění soudů, která naopak obsahují veškeré znaky předmětného přečinu. Dále odkázal i na odůvodnění usnesení odvolacího soudu a zdůraznil, že příčinný vztah mezi jednáním obviněných a následkem je zjevný, neboť pokud by se obvinění nechovali ledabyle a nenechali své psy v rozporu se svými povinnostmi a v rozporu s obecně uznávanými zásadami rozumné opatrnosti volně pobíhat, k pádu poškozeného by nedošlo. Stran námitky obviněné, že nemohla předpokládat výskyt poškozeného v místě nehody bez ochranné přilby, pak uvedl, že na účelové komunikaci v blízkosti cyklostezky může každý člověk cyklistu předpokládat velice snadno, a to i bez přilby, neboť její užití není obecně povinné. Taktéž doplnil, že judikatura standardně dovozuje porušení důležité povinnosti z důvodu nedostatečné kontroly psů, přičemž i pes malého vzrůstu může při nedostatku kontroly způsobit nehodu. K otázce subsidiarity trestní represe pak konstatoval, že zjištěné jednání nevykazuje žádné výjimečné rysy, díky nimž by nedosáhlo ani dolní hranice trestnosti běžné u typově shodné trestné činnosti. Uplatnění trestní odpovědnosti je proto důvodné.
11. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného E. H. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Dovolání obviněné I. K. pak navrhl odmítnout jako zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného E. H. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. a dovolání obviněné I. K. je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
13. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již v dostatečné míře zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového děje, aniž by označily evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.
14. Oba obvinění v rámci svých dovolání namítli, že jsou rozpory ve výpovědích svědků J. H., R. H. a Z. C. Tyto rozpory mají spočívat především v tom, že z výpovědí není jisté, zda došlo ke střetu psů s poškozeným jedoucím na bicyklu, či zda k pádu poškozeného došlo v důsledku brzdění po přeběhnutí psů před jeho bicyklem. Tyto námitky však nelze považovat za námitky týkající se rozhodných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků skutkové podstaty předmětného přečinu. Je namístě zdůraznit, že podstatnou skutečností v obou potenciálních verzích projednávaného incidentu zůstává, že byl pád poškozeného způsoben přeběhnutím nezajištěných psů obviněných před jeho bicyklem. K posouzení naplnění znaků tohoto přečinu tak není rozhodné, zda došlo k přímému kontaktu psů s bicyklem poškozeného, či nikoliv. Soud prvního stupně přitom v rámci svého rozsudku uzavřel, že oba psi vběhli bezprostředně před přední kola bicyklu poškozeného, který zareagoval prudkým přibrzděním, po němž přepadl přes řídítka. Tento průběh skutkového děje z provedeného dokazování dostatečně vyplývá a soud se s touto otázkou v odůvodnění svého rozsudku vypořádal (viz str. 9 rozsudku soudu prvního stupně) a řádně popsal, jak dané výpovědi hodnotil a jak k závěru o průběhu skutku dospěl. Uvedené námitky se tak zcela míjí s věcným naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. i dalších důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř.
15. Ani další námitky, kterými obvinění polemizují s rozsahem dokazování, s hodnocením důkazů soudem prvního stupně, zpochybňují skutková zjištění a nastiňují svoji vlastní verzi skutkového děje odlišnou od skutkových zjištění soudu prvního stupně, nelze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod jiný dovolací důvod podřadit. Nejvyšší soud akcentuje, že dovolání je ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli ke generální revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. V řízení o dovolání není Nejvyšší soud jakousi třetí instancí detailně přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem. Nejvyšší soud pak může v rámci dovolacího přezkumu zasáhnout pouze v případech flagrantního porušení pravidel dokazování, což se, i pokud jde o hodnocení důkazů, týká toliko závažných rozporů mezi konkrétními provedenými podstatnými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními, která z nich soudy učinily. V nyní projednávaném případě však obvinění žádnou výše naznačenou vadu konkrétně nenamítli a Nejvyšší soud ani takovou vadu neshledal.
16. K poukazu obviněných na procesní zásady in dubio pro reo a presumpce neviny pak lze toliko konstatovat, že ani tato argumentace není s to naplnit žádný z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. Námitky založené na porušení těchto zásad by mohly odůvodnit zásah Nejvyššího soudu pouze v případě, že by došlo k jejich flagrantnímu porušení v rámci řízení před soudy nižších stupňů, které by dosáhlo intenzity porušení ústavního práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud však žádné porušení uvedených procesních zásad v nyní projednávané věci neshledal. Soudem prvního stupně byly v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. provedeny důkazy potřebné pro meritorní rozhodnutí a následně je podle § 2 odst. 6 tr. ř. soud hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěl ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům provedeného dokazování. Lze si sice představit důkladnější odůvodnění jednotlivých skutkových závěrů soudu prvního stupně, avšak rozsudek výrazněji nevybočuje z mezí požadavků stanovených zákonem v ustanovení § 125 tr. ř., resp. požadavků, které na rozhodnutí soudu klade judikatura. Nalézací soud sice stručným, avšak dostatečným způsobem zdůvodnil, na základě jakých důkazů dospěl k závěru o vině obviněných (srov. str. 9 a násl. rozsudku soudu prvního stupně) a proč o zjištěném skutkovém stavu neměl pochybnosti. Jeho závěry následně přezkoumal a potvrdil soud odvolací, který ve svém usnesení napravil i případná menší argumentační pochybení nalézacího soudu. S ohledem na uvedené je tak namístě uzavřít, že žádnou námitku obviněných nelze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit.
17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
18. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné v rámci tohoto dovolacího důvodu vytýkat výlučně vady hmotněprávní. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají
právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
19. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Dovolání založené na tomto dovolacím důvodu tak lze opírat jen o námitky hmotněprávní povahy, nikoli o námitky skutkové.
20. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v rámci svého dovolání uplatnila pouze obviněná I. K. Namítla, že jejím jednáním nemohlo dojít k porušení důležité povinnosti ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty předmětného přečinu, dále že nebyla dána příčinná souvislost mezi jejím jednáním a následkem spočívajícím ve zranění poškozeného, a taktéž mělo v jejím případě dojít k porušení zásady subsidiarity trestní represe. Tyto námitky lze s určitou mírou tolerance pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit.
22. Pokud jde o otázku porušení důležité povinnosti ve smyslu § 147 odst. 2 tr. zákoníku, obviněná především namítla, že žádnou důležitou povinnost neporušila, když ani samotné pobíhání psa velikosti čivavy nelze považovat za obecně nebezpečný jev. Tuto argumentaci však nelze shledat důvodnou. Podle rozhodovací praxe je za porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložené podle zákona třeba považovat porušení některé z mnoha možných důležitých povinností, které mají vztah k ochraně zdraví lidí. Za porušení důležité povinnosti ve smyslu § 147 odst. 2 však není možno mechanicky považovat porušení jakéhokoli předpisu, ale jen takové povinnosti, jejíž porušení má zpravidla za následek nebezpečí pro lidské zdraví, jestliže tedy jejím porušením může snadno dojít k těžké újmě na zdraví. Aby bylo možné uznat, že jde o porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložené podle zákona, musí soud zjistit, že mezi porušením této povinnosti a následkem trestného činu je příčinná souvislost (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1995).
23. Soud prvního stupně v nyní projednávané věci uzavřel, že obvinění svým jednáním porušili ustanovení § 60 odst. 11 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „zákon o silničním provozu“) a ustanovení článku 3 odst. 1 písm. b) obecně závazné vyhlášky města XY č. 6/2005 (dále jen „vyhláška města XY“). Podle § 60 odst. 11 zákona o silničním provozu je vlastník nebo držitel domácích zvířat povinen zabránit pobíhání těchto zvířat po pozemní komunikaci. Podle uvedeného ustanovení vyhlášky města XY je pak odpovědná osoba povinna zajistit v zastavěném území města mimo střed města, aby byl pes veden na vodítku nebo opatřen náhubkem. Účelem obou těchto ustanovení je přitom snížit nebezpečí hrozící fyzickým osobám pohybem nezajištěných psů v oblastech, kde by psi mohli způsobit zranění osob nebo poškození majetku.
24. Je namístě konstatovat, že jednání obviněných, kteří neměli své psy jakkoli zajištěné a nijak nezabránili jejich volnému pobíhání na veřejném prostranství v zastavěném území města XY a přes dlážděnou účelovou komunikaci, čímž způsobili nehodu poškozeného, uvedená ustanovení porušuje. K tomu Nejvyšší soud poukazuje na svoji dlouhodobou rozhodovací praxi v obdobných případech, kdy porušení důležité povinnosti dovodil právě z jednání pachatele spočívajícím v nezajištění psa v rozporu se zákonnou povinností vyplývající jak z ustanovení § 60 odst. 11 zákona o silničním provozu, tak i z obecné prevenční povinnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 8 Tdo 90/2016; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 8 Tdo 586/2020; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2024, sp. zn. 4 Tdo 501/2024). Je proto namístě uzavřít, že v jednání obviněných lze podle skutkových zjištění soudu prvního stupně shledat porušení důležité povinnosti nejen ve smyslu zákona o provozu na pozemních komunikacích, ale i vyhlášky města XY a fakticky i obecné prevenční povinnosti vyplývající z ustanovení § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Pouze na okraj lze pak k poznámce obviněné stran velikosti jejího psa doplnit, že tato nemá relevanci k posouzení porušení důležité povinnosti ve smyslu výše uvedených předpisů, neboť i pes malého vzrůstu, pokud není plně pod kontrolou majitele, může zapříčinit závažné následky, jak se ostatně stalo i v nyní projednávané věci. Tyto námitky tak Nejvyšší soud posoudil jako zjevně neopodstatněné.
25. Co se týče otázky příčinné souvislosti, obviněná především namítla, že žádným svým konáním či opomenutím neovlivnila jednání poškozeného a žádným způsobem tak nezapříčinila jeho poranění. Dále zdůraznila, že měla psa vždy na dohled a tento tak nemohl být příčinnou pádu poškozeného. Taktéž uvedla, že poškozený neměl při jízdě ochrannou přilbu. K těmto námitkám je nejprve nutné připomenout, že při hodnocení správnosti právního posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vychází Nejvyšší soud z uzavřených skutkových zjištění soudů nižších stupňů. K částem dovolací argumentace, ve kterých obviněná toliko nastiňuje vlastní verzi skutkového děje, proto nelze při přezkumu právního posouzení věci vůbec přihlížet.
26. K otázce příčinné souvislosti je přitom namístě poukázat na již výše uvedené skutkové závěry soudu prvního stupně, ze kterých zcela jasně vyplývá, že příčinou pádu poškozeného bylo vběhnutí psů obviněných před přední kola jeho bicyklu, což zapříčinilo, že poškozený musel prudce přibrzdit a v důsledku toho spadl. Je zcela zjevné, že bez jednání obviněných, kteří porušili výše rozvedenou důležitou povinnost tím, že nezajistili své psy před volným pohybem, by k pádu poškozeného z jeho bicyklu nedošlo. Pokud pak obviněná poukázala na to, že poškozený neměl při jízdě na bicyklu přilbu a ona tuto okolnost nemohla ani předpokládat, je namístě akcentovat, že tato skutečnost nemá přímý vliv na samotné trestněprávní posouzení jednání obviněných. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se totiž nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí ještě další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1147/2012). Používání ochranné přilby navíc není od osmnácti let věku povinné a obvinění bezesporu mohli předpokládat výskyt cyklisty (i bez ochranné přilby) na předmětné účelové komunikaci vedle cyklostezky. Lze přitom ve stručnosti odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který se s touto otázkou řádně vypořádal (srov. především str. 9-10 rozsudku soudu prvního stupně) a Nejvyšší soud se s jeho argumentací ztotožnil. I tuto námitku proto Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou.
27. Stran námitky týkající se zásady subsidiarity trestní represe je pak namístě připustit, že se soud prvního stupně s touto otázkou nevypořádal zcela dostatečně, avšak naplnění podmínky společenské škodlivosti jednání obviněných z jeho rozsudku dostatečně vyplývá. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska dolní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1634/2014). Rovněž je potřeba uvést, že princip ultima ratio nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky. Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 3 Tdo 883/2015).
28. S ohledem na výše rozvedená východiska Nejvyšší soud konstatuje, že jednání obviněných nelze posoudit jako méně společensky škodlivé ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe. Jejich jednání nijak nevybočuje z běžného rámce trestné činnosti tohoto charakteru a jeho společenská škodlivost není pod tuto úroveň ničím snižována. K tomu je namístě především poukázat jak na závažný následek na zdraví poškozeného, tak i na skutečnost, že obvinění svým jednáním naplnili znaky kvalifikované skutkové podstaty tím, že porušili důležitou povinnost vyplývající ze zákona i uvedené vyhlášky města XY. Nejvyšší soud proto shledal i tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
29. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Rovněž tento dovolací důvod v rámci svého mimořádného opravného prostředku uplatnila pouze obviněná I. K. Jelikož však Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a je zjevně neopodstatněné z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pak je zjevně neopodstatněné i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
V. Závěrečné zhodnocení
30. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného E. H. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Dovolání obviněné I. K. pak Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 4. 6. 2025
JUDr. Petr Angyalossy, Ph.D. předseda senátu