Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky L. V., zastoupené Mgr. Václavem Kotkem, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 1929/10, Brno - Černá Pole, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. června 2024 č. j. 30 Cdo 1266/2024-692, výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. srpna 2023 č. j. 18 Co 173/2023-665 v části, kterou byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a výroku II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15.
února 2023 č. j. 28 C 37/2020-591 v části, kterou byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 240 244 Kč s příslušenstvím, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že obecné soudy jednak porušily její právo na rovné zacházení podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na zachování lidské důstojnosti podle čl. 10 odst. 1 Listiny, na nezávislé a nestranné posouzení věci soudem podle čl. 36 odst. 1 Listiny a na přiznání přiměřeného (spravedlivého) zadostiučinění podle čl. 36 odst. 3 Listiny, jednak že nerespektovaly čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") v řízení o zaplacení částky 263 869 Kč s příslušenstvím uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelce 11 125 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do částky 262 744 Kč (pozn.: správně 252 744 Kč) s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a vedlejší účastnici uložil zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 128 417,29 Kč (výrok III). Uvedený soud dospěl k závěru, že stěžovatelce vznikl podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního řízení vedeného u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 2 T 77/2011, a to ve výši 133 500 Kč. Protože vedlejší účastnice mimosoudně uhradila 61 188 Kč, částka 16 687 Kč a 44 500 Kč pak byla stěžovatelce pravomocně přiznána v předchozím stadiu řízení (viz sub 5), uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit částku uvedenou ve výroku I a co do zbývající části neshledal uplatněný nárok po právu.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výroku II změnil (jen) tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce 22 250 Kč s příslušenstvím, jinak ho potvrdil (výrok I), a rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 165 342,88 Kč (výrok II). Celková výše přiznaného zadostiučinění za újmu způsobenou stěžovatelce nepřiměřenou délkou řízení tak činila 155 750 Kč.
4. Proti tomuto výroku I rozsudku městského soudu v části, kterou byl potvrzen "zamítavý" výrok II rozsudku obvodního soudu, brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč.
5. Na doplnění Ústavní soud uvádí, že v dané věci obvodní soud rozhodl rozsudkem ze dne 3. 5. 2021 č. j. 28 C 37/2020-471 a městský soud rozsudkem ze dne 13. 10. 2021 č. j. 18 Co 257/2021-536, avšak tato rozhodnutí byla co do částky 273 869 Kč s příslušenstvím zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022 č. j. 30 Cdo 992/2022-565. Uvedený rozsudek napadla stěžovatelka ústavní stížností, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 6. 4. 2023 sp. zn. IV. ÚS 604/23 odmítl. Po odstranění rozporu v žalobě podáním ze dne 19. 1. 2023 se předmětem řízení stala částka 263 869 Kč s příslušenstvím.
6. Stěžovatelka uvádí, že výše náhrady za duševní útrapy spojené s nepřiměřeně dlouhým trestním řízení by měla odrážet obecně sdílené představy o spravedlnosti a slušnosti, resp. že by měla být přiměřená, přičemž vyjadřuje nesouhlas s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, která podle ní uvedené principy popírá, zatímco u odškodňování téže újmy, která má původ v protiprávním jednání osob odlišných od státu, je dodržuje. Po dobu 13 let totiž stále považuje za přiměřené, aby se tzv. základní částka pohybovala v rozmezí 15 až 20 tisíc Kč, přestože se poměry v České republice změnily.
7. Pro takové rozdílné zacházení nevidí stěžovatelka racionální důvod, a dvojí judikaturu považuje za neakceptovatelnou. Má za to, že odškodnění, aby bylo přiměřené, musí odpovídat poměrům v době, kdy je o jeho výši rozhodováno, tedy s ohledem na ekonomický vývoj společnosti, společenské poměry, životní úroveň, výši platů a mezd a cenovou úroveň. Jinak odškodnění neplní svou základní satisfakční funkci a neguje kompenzační princip, na němž je založeno. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na růst průměrného platu a mzdy, minimální mzdy, jakož i na index cen v roce 2010 a 2023 či na počet obyvatel žijících pod hranicí chudoby. Současně se dovolává rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2006 ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01.
8. Dále stěžovatelka prezentuje otázky, které v odvolání předložila městskému soudu, přičemž mu vytýká, že na ně jednoznačně neodpověděl, resp. že se jimi zabýval nedostatečně, a že jsou jeho závěry neúplné, a tudíž nesprávné. Následně stěžovatelka cituje otázky, které předestřela v dovolání a které se týkají dané problematiky, včetně vlastních odpovědí na ně. U každé z nich pak prezentuje, jaké stanovisko k nim Nejvyšší soud zaujal, a připojuje svůj kritický komentář. Dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu, podle které lze výši zadostiučinění stanovenou v roce 2011 považovat za přiměřenou, spravedlivou a slušnou i v roce 2023, a proto jí není třeba navyšovat, označuje za "neudržitelnou".
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána napadená soudní rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Stěžovatelka (ve stručnosti řečeno) namítá, že obecné soudy pochybily, když při rozhodování o výši odškodnění za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení vyšly z tzv. základní částky, jak ji před 13 lety stanovil Nejvyšší soud, přičemž tvrdí, že aby mohlo odškodnění plnit svou funkci, musí výše této částky odpovídat aktuální ekonomické a společenské situaci. Ústavní soud předně odkazuje na nález ze dne 17. 8. 2021 sp. zn. III. ÚS 1303/21
(N 141/107 SbNU 164), podle kterého obecné soudy mají možnost individuálně posoudit výši spravedlivého odškodnění v jednotlivých případech, přičemž není vyloučeno, aby přihlédly i k celkovým okolnostem případu (případně i k rostoucí životní úrovni v České republice). Ačkoliv tedy Nejvyšší soud určil tzv. základní částku, resp. základní rozpětí odškodnění, tato skutečnost obecné soudy nižších stupňů nezbavuje povinnosti individuálního posouzení každého případu a v závislosti na něm stanovení adekvátního zadostiučinění, a to (eventuálně) i mimo stanovené rozpětí (bod 45 nálezu).
12. Ústavní soud v souvislosti s touto námitkou také opakovaně konstatoval, že skutečnost, že základní částka odškodnění nereflektuje konkrétní změny některých ekonomických faktorů určujících životní úroveň obyvatel, nezakládá sama o sobě porušení základních práv (např. usnesení ze dne 17. 10. 2023 sp. zn. III. ÚS 1541/23 , bod 6; ze dne 15. 11. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2459/23 , body 8-9; ze dne 28. 2. 2024 sp. zn. III. ÚS 149/24 , bod 14; ze dne 13. 3. 2024 sp. zn. III. ÚS 1/24 , bod 16, či ze dne 17. 4. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2762/23 , bod 9). Přestože Ústavní soud není právními názory vyjádřenými ve svých usneseních formálně vázán (srov. čl. 89 odst. 2 Ústavy a § 23 zákona o Ústavním soudu a contrario), neshledal žádný důvod se od nich odchylovat ani v nyní posuzované věci.
13. Protože Ústavní soud nezjistil takové pochybení, které by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení stěžovatelčiných základních práv či svobod, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 24. října 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu