Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně L. V., zastoupené Mgr. Václavem Kotkem, advokátem se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1929/10, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 37/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2023, č. j. 18 Co 173/2023-665, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou původně domáhala po žalované zaplacení částky 335 056 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 28. 2. 2020 do zaplacení jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou jí v důsledku nepřiměřené délky trestního řízení vedeného u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 2 T 77/2011 (dále jen „posuzované trestní stíhání“) a dále částky 1 450 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 28. 2. 2020 do zaplacení jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která měla žalobkyni vzniknout v souvislosti s tímto nezákonným trestním stíháním, jenž skončilo zastavením.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) v pořadí prvním rozsudkem ze dne 3. 5. 2021, č. j. 28 C 37/2020-471, žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 86 687 Kč (tj. částku 16 687 Kč jako zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení a částku 70 000 Kč jako zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání) s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 6. 3. 2020 do zaplacení (výrok I prvního rozsudku soudu prvního stupně), žalobu co do částky 1 698 369 Kč s příslušenstvím a příslušenství z částky 86 687 Kč za dobu od 28. 2. 2020 do 5. 3. 2020 zamítl (výrok II prvního rozsudku soudu prvního stupně) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 82 665,68 Kč (výrok III prvního rozsudku soudu prvního stupně).
3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně i žalované v pořadí prvním rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I o věci samé potvrdil, v zamítavém výroku II o věci samé jej změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni další částku 44 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 6. 3. 2020 do zaplacení z titulu zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, jinak jej v tomto výroku rovněž potvrdil (výrok I prvního rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 120 655 Kč (výrok II prvního rozsudku odvolacího soudu).
4. K dovolání žalobkyně však Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. 11. 2022, č. j. 30 Cdo 992/2022-565, první rozsudky soudů obou stupňů v rozsahu zamítnutí žaloby co do částky 273 869 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení a v navazujících nákladových výrocích zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a to z důvodu nesprávného posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci. Ve zbylém rozsahu pak Nejvyšší soud toto dovolání odmítl. Předmětem řízení tudíž zůstal pouze nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení s tím, že podáním ze dne 19. 1. 2023 žalobkyně odstranila logický rozpor v žalobě ve výši částky, jíž z titulu tohoto nároku požadovala tak, že tato správně činila částku 325 056 Kč s příslušenstvím. Předmětem řízení tudíž zůstala jen částka 263 869 Kč s příslušenstvím.
5. Poté soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 15. 2. 2023, č. j. 28 C 37/2020-591, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 11 125 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 6. 3. 2020 do zaplacení (výrok I druhého rozsudku soudu prvního stupně), co do zaplacení částky 262 744 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II druhého rozsudku soudu prvního stupně) a uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 128 417,29 Kč (výrok III druhého rozsudku soudu prvního stupně).
6. K odvolání žalobkyně odvolací soud v pořadí druhým rozsudkem ze dne 23. 8. 2023, č. j. 18 Co 173/2023-665, druhý rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni další částku 22 250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 6. 3. 2020 do zaplacení, jinak uvedený rozsudek v tomto výroku potvrdil (výrok I druhého rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 165 342,88 Kč (výrok II druhého rozsudku odvolacího soudu).
7. Druhý rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním v části výroku I, kterou byl potvrzen zamítavý výrok II druhého rozsudku soudu prvního stupně. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro nepřípustnost.
8. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá námitka žalobkyně, že základní výše v současné době přiznávaného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení již není přiměřená a spravedlivá a že rozmezí základní částky za rok trvání řízení ve výši 15 000 Kč až 20 000 Kč dovozené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1151/2009 [toto rozmezí dovodil Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, a dále v části VI stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“); poznámka Nejvyššího soudu], by mělo být s ohledem na dobu, která od jeho stanovení uplynula, a změny společenských a ekonomických poměrů v České republice (inflace, změna životní úrovně, zvyšování cen a i průměrného platu ve státní správě) zvýšeno. Dovoláním se tudíž žalobkyně domáhá, aby tato otázka byla rozhodována jinak, než jak to činí dosavadní judikatura Nejvyššího soudu (otázky 1, 3 a 4). Tato otázka však přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se při jejím řešení od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud z rozmezí základních částek uvedeného ve Stanovisku a dalších výše uvedených rozhodnutích Nejvyššího soudu vyšel a při stanovení základní částky přihlédl k individuálním okolnostem daného případu (srov. též např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, a ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1362/2020, ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2599/2021, ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2481/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. III. ÚS 3385/20, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 622/2021, a ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 901/2021). V této souvislosti Nejvyšší soud rovněž poukazuje na to, že dle části VI Stanoviska je základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012).
9. Poukazovala-li žalobkyně v tomto směru na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, publikovaného pod č. 85/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3111/2018, tak tato rozhodnutí na danou věc nedopadají, neboť se týkají zcela odlišného typu nároku, a to náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké.
10. Přirovnávala-li žalobkyně v rámci domáhání se valorizace základních částek za rok trvání řízení újmu v důsledku nepřiměřené délky řízení k duševním útrapám spojeným s usmrcením blízké osoby a namítala-li, že se jedná o stejnou právní kategorii, ale přístup k valorizace je u těchto nároků odlišný (otázky 6 a 7), tak ani tyto otázky přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládají, neboť při jejich řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud uzavřel, že se jedná o zcela jiné typy újem, a judikaturu k odškodňování duševních útrap spojených s usmrcením blízké osoby tudíž nelze na odškodnění nepřiměřené délky řízení aplikovat. Nejvyšší soud totiž ve své rozhodovací praxi dospěl k závěru, že každý z výše uvedených institutů směřuje k odškodnění jiných dopadů do sféry poškozeného a společné jim je pouze to, že se jedná o újmy nemajetkové. Nelze tedy porovnávat, která z výše uvedených újem je závažnější, a za kterou by čistě teoreticky přináleženo vyšší zadostiučinění (srov. například část V Stanoviska nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009). Ve vztahu k rozsudku velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2006, věc Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 78 (dále jen „Apicella proti Itálii“), je pak ve výše citované rozhodovací praxi dovolacího soudu uvedeno, že úvahu Evropského soudu pro lidská práva je třeba interpretovat tak, že ve vnitrostátním prostředí může být vytvořen a aplikován vlastní model, podle něhož se dospěje k vyjádření celkové částky přiměřeného zadostiučinění, a to například na základě zkušeností z řízení o náhradě jiných typů škod, zásadně ale nelze vycházet z nějaké absolutní částky či absolutně daného limitu a je nutno přihlédnout k okolnostem konkrétního, individuálního případu, jakož i k judikatuře Evropského soudu. Nevyplývá z něj tudíž závěr, že by se jednalo o stejné újmy, jež by měly být odškodňovány stejným způsobem, jak namítá žalobkyně.
11. Nejvyšší soud tedy nevyhověl požadavku žalobkyně, aby otázku stanovení základní částky za rok trvání řízení vyřešil jinak, neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit, a to ani s ohledem na žalobkyní předestřenou argumentaci. Tento závěr Nejvyššího soudu pak akceptoval ve své nejnovější judikatuře i Ústavní soud (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2459/23, nebo ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. II. ÚS 252/24).
12. Ani další dle žalobkyně neřešená otázka, k čemu má být výše zadostiučinění přiměřená, pokud nemá být přiměřená poměrům České republiky (otázka 2), přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť se míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, jenž zadostiučinění vypočtené ze základní částky 15 000 Kč za rok řízení (krácené za první dva roky na polovinu), tedy i judikaturou dovozené rozmezí základních částek, za přiměřené současným poměrům České republiky považoval (viz odstavce 22 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Tato námitka žalobkyně tudíž nemůže přípustnost dovolání založit, neboť její řešení se nemůže v poměrech dovolatele projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Při formulaci této otázky totiž žalobkyně, která se dovoláním rovněž domáhá zvýšení základních částek, přehlíží, že způsob určení výše zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vymezený ve Stanovisku byl stanoven tak, aby tradicím, životní úrovni a právnímu systému České republiky odpovídal (srov. část V Stanoviska, jenž ze žalobkyní odkazovaného rozsudku Evropského soudu pro lidská práva „Apicella proti Itálii“, odst. 78, vychází, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 192/11, bod 22, a ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11, bod 57).
13. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka, zda má zůstat základní částka zadostiučinění dle Stanoviska navždy neměnná, respektive kdy má dojít k jejímu navýšení (otázka 5), neboť i v tomto případě nejde o otázku, na jejímž řešení by rozhodnutí odvolacího soudu bylo přímo založeno a jejíž odlišné hodnocení dovolacím soudem by mohlo přinést žalobkyni jiné, příznivější rozhodnutí ve věci. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu totiž nemohou přípustnost dovolání založit otázky akademické či spekulativní (byť Nejvyšším soudem dosud neřešené), ale pouze takové, jejichž zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatele) je způsobilé přinést pro něj příznivější rozhodnutí ve věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, či ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017).
14. Pokud žalobkyně v závěru dovolání polemizuje s obsahem odstavce 19 rozsudku Nejvyššího soudu v této věci ze dne 22. 11. 2022, č. j. 30 Cdo 992/2022-565, tak Nejvyšší soud zdůrazňuje, že závěry tam uvedené se týkají zcela jiného typu nároku než toho, jenž zůstal předmětem řízení po zrušení prvních rozsudků soudů v této věci (tj. zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení), a s odůvodněním druhého rozsudku odvolacího soudu se tak tato polemika zcela míjí. Zmiňovaný odstavec se totiž věnuje nepřípustnosti prvního dovolání žalobkyně ve vztahu k nároku na zadostiučinění za újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním, což je nárok, ohledně něhož bylo první dovolání žalobkyně zcela odmítnuto a předmětem řízení tak již není.
15. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.]. Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 12. 6. 2024
JUDr. Pavel Simon předseda senátu