Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavních stížnostech stěžovatelů 1/ V. U., právně zastoupeného Mgr. Michalem Sýkorou, Ph.D., advokátem, sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1 - Staré Město ( sp. zn. II. ÚS 2412/24 ) a 2/ P. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Praha - Ruzyně, právně zastoupeného JUDr. Michalem Říhou, advokátem, sídlem Londýnská 608/52, Praha 2 ( sp. zn. II. ÚS 2441/24 ), proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.
května 2024 č. j. 6 Tdo 1163/2023-9940, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. května 2023 č. j. 9 To 12/2023-9509 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2022 č. j. 63 T 3/2021-8960, spojené s návrhem stěžovatele 1) na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
sp. zn. II. ÚS 2412/24 a
se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod sp. zn. II. ÚS 2412/24
.
II. Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení jejich ústavně zaručených práv, zejména čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve spojení s § 112 odst. 1 o. s. ř., může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisí, nebo se týkají týchž účastníků. V záhlaví uvedené ústavní stížnosti uvedené požadavky splňují; stěžovatelé napadají shodná rozhodnutí obecných soudů a jejich námitky proti těmto rozhodnutím jsou obdobné.
3. Řízení o obou ústavních stížnostech se proto v zájmu procesní ekonomie a v souladu s ustálenou praxí Ústavního soudu spojuje k řízení vedenému pod v pořadí první spisovou značkou, což je v tomto případě řízení vedené pod sp. zn. II. ÚS 2412/24
. Pro spojené řízení nadále zůstává soudcem zpravodajem soudce určený v souladu s rozvrhem práce Ústavního soudu, tedy David Uhlíř.
4. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "soud prvního stupně") byli stěžovatelé uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za tento trestný čin byli odsouzeni podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byli podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou. Dále jim byl podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest, a to stěžovateli 2) ve výměře 625 denních sazeb, se stanovenou denní sazbou 40 000 Kč, tedy celkem 25 000 000 Kč a stěžovateli 1) ve výměře 625 denních sazeb, se stanovenou denní sazbou 16 000 Kč, tedy celkem 10 000 000 Kč. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku jim byl uložen trest zákazu činnosti, a to stěžovateli 2) spočívající ve výkonu povolání v bankovnictví na dobu deseti let a stěžovateli 1) spočívající ve výkonu advokacie na dobu deseti let.
5. Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozhodl tak, že z podnětu odvolání obou stěžovatelů podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu rozsudek soudu prvního stupně zrušil pouze ve výrocích o uložených trestech. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že při nezměněných výrocích o vině oba stěžovatele odsoudil podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon je podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále jim podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil peněžitý trest, a to stěžovateli 2) ve výměře 500 denních sazeb, se stanovenou denní sazbou 40 000 Kč, tedy celkem 20 000 000 Kč a stěžovateli 1) ve výměře 500 denních sazeb, se stanovenou denní sazbou 10 000 Kč, tedy celkem 5 000 000 Kč. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku jim uložil trest zákazu činnosti stejně jako soud prvního stupně.
6. Proti usnesení odvolacího soudu podali oba stěžovatelé dovolání, a to z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), i) tr. řádu. Nejvyšší soud obě dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
7. Skutek, pro který bylo předmětné trestní řízení vedeno, spočíval zkráceně řečeno v tom, že stěžovatelé v úmyslu obohatit se, po předchozí vzájemné dohodě, měli vylákat od poškozené M. P., občanky Italské republiky, částku ve výši 3 178 303,16 €, a to způsobem velmi podrobně rozvedeným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně.
8. Obsah napadených rozhodnutí není třeba blíže rozvádět, neboť všem účastníkům je jejich obsah znám, stejně jako průběh řízení, které jejich vydání předcházelo. II.
Námitky stěžovatelů
9. Co se týká námitek proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím, oba stěžovatelé své ústavní stížnosti formulují velmi podrobně a uvádějí v nich řadu výhrad jak ke zjištěnému skutkovému stavu věci, tak k podle jejich mínění procesním pochybením obecných soudů. Stěžovatel 1) namítá, že byl odsouzen za jednání, které nevykazuje znaky žádného trestného činu, čímž bylo porušeno zejména jeho právo na zákonnost trestního stíhání podle čl. 8 odst. 2 Listiny. Dále podle něj došlo k významným změnám v popisu skutku, které se přizpůsobovaly potřebě odsoudit stěžovatele. Nebylo ani prokázáno jeho zavinění ve vztahu k trestnému činu, nebo ke spolupachatelství, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a na zachování presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny. Obecné soudy podle jeho přesvědčení postupovaly opakovaně tendenčně, čímž bylo porušeno stěžovatelovo právo na rovnost stran podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
10. Stěžovatel 2) v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy porušily jeho ústavní práva při dovození trestní odpovědnosti za zjištěný (ve skutečnosti spíše jen tvrzený) skutkový děj, ale také při samotném procesu hodnocení důkazů včetně opomenutí velkého množství těch důkazů, které svědčí ve prospěch stěžovatele, a to způsobem rozporným se zákonem a vzbuzujícím pochybnosti o dodržení pravidel trestního procesu, když důsledně ignorovaly obhajobní verzi stěžovatele. Výrokem o náhradě škody pak bylo porušeno i ústavní právo stěžovatele vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny. Tuto újmu neodstranil ani soud odvolací, ani soud dovolací. V ústavní stížnosti stěžovatel podrobně formuluje skutkový děj tak, jak jej vidí jeho obhajoba a jež je odlišný od závěrů obecných soudů.
11. Ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelé jsou řádně zastoupeni (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu) a ústavní stížnosti jsou přípustné (§ 75 odst. 1 téhož zákona).
12. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
13. Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší přehodnocovat důkazy provedené trestními soudy. To vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti v trestním řízení (§ 2 odst. 11 a 12 zákona tr. řádu). Přezkum Ústavním soudem se vztahuje toliko k možnému vybočení rozhodnutí trestních soudů z ústavních mezí. Takové vybočení může být dáno za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu [např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257)]. Ústavní soud může rozhodnutí zrušit také tehdy, pokud v nich nebyl důkazní postup pečlivě popsán a logicky odůvodněn [např. nález ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000
(N 181/20 SbNU 267)]. K ničemu takovému však v posuzované věci nedošlo.
14. Posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatelů byla jejich dovolání, která Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněná. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že stěžovatelé v dovolání uplatnili své námitky k důvodům dle § 265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. řádu. Dovolací námitky obou stěžovatelů byly velmi podrobně zpracovány, přičemž i vypořádání se s nimi ze strany Nejvyššího soudu lze hodnotit jako vyčerpávající. Z obsahu obou ústavních stížností je zjevné, že obsahově stejné námitky předkládají nyní stěžovatelé v ústavních stížnostech k posouzení též Ústavnímu soudu.
15. Po přezkoumání usnesení dovolacího soudu je třeba poukázat na to, že Nejvyšší soud v posuzované věci žádný, natož pak zjevný, rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, jež jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, neshledal. Rovněž tak nezjistil, že by správně zjištěné jednání bylo vadným způsobem právně kvalifikováno, resp. že by rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud se v podaných dovoláních všemi relevantními námitkami stěžovatelů zabýval, přičemž nelze očekávat, že ve svém rozhodnutí bude opětovně do všech podrobností vypořádávat všechny jednotlivosti a namítané rozpory, které již vypořádal soud odvolací a které zejména byly velmi podrobným způsobem vyloženy již v rozsudku soudu prvního stupně.
16. Totéž platí i v případě nyní projednávaných ústavních stížností, kdy Ústavní soud po přezkumu nejen usnesení Nejvyššího soudu, ale rovněž obou rozsudků soudů nižších stupňů musí konstatovat, že z nich nelze dovodit namítaná porušení základních práv stěžovatelů. Především je třeba poukázat na skutečnost, že dokazování v dané trestní věci bylo, zejména v hlavním líčení, velmi rozsáhlé a dle rozsudku soudu prvního stupně podstatně překročilo rozsah dokazování v přípravném řízení. Mezi zásadní důkazy patřily výpovědi řady svědků, listinné důkazy nebo např. šetření FAÚ a vnitřní šetření Reiffeisenbank, a. s. V případě obou stěžovatelů se jednalo o velmi sofistikovanou a složitou trestnou činnost, na níž se podílela řada dalších spoluobviněných, kteří byli rozsudkem soudu prvního stupně rovněž odsouzeni. O rozsahu dokazování a složitosti věci svědčí to, že rozsudek soudu prvního stupně je zpracován na celkem 203 stranách.
17. S ohledem na kompetence Ústavního soudu lze odkázat na závěry Nejvyššího soudu, neboť jednotlivé námitky stěžovatelů uplatněné v ústavních stížnostech již byly tímto soudem posouzeny a Ústavní soud není další instancí, která se má znovu všemi již vypořádanými námitkami znovu zabývat. Ústavní soud posoudil trestní řízení jako celek a neshledal, že by obecné soudy vybočily z kautel spravedlivého procesu, jež stěžovatelům zaručuje čl. 36 odst. 1 Listiny.
18. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků obě ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné odmítl. Stejně Ústavní soud postupoval i ohledně návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť jde o institut výjimečný, pro jehož aplikaci nebyly v dané věci shledány důvody.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. listopadu 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu