Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. T., zastoupeného Mgr. Ladislavem Malečkem ml., advokátem, sídlem Píšťany 99, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2023 č. j. 3 Tdo 564/2023-440, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. února 2023 č. j. 5 To 405/2022-414, a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 4. srpna 2022 č. j. 4 T 34/2022-377, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 2 odst. 2, 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 4. 8. 2022, sp. zn. 4 T 34/2022, uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Trestného činu se podle skutkové věty rozsudku dopustil tím, že nejméně od května 2011 do 8. dubna 2021 ve společném bydlišti soustavně slovně napadal svou družku. Kvůli drobnostem na ni křičel, vulgárně jí nadával, fackoval ji a strkal do ní. Dne 1. 3. 2021 jí bitím do rukou a nohou způsobil hematomy nad lokty, pravém stehně a zhmoždění hrudníku, dne 8. 4. 2021 jí údery rukou do horní poloviny těla způsobil mnohočetná poranění v oblasti obličeje a hlavy, poškození předních zubů, hematomy obou paží a zhmožděniny pravého stehna a přední strany hrudníku, což si vyžádalo pracovní neschopnost do 25. 4. 2021. U poškozené byl shledán syndrom týrané osoby projevující se závislostí na stěžovateli, opakovaným odpouštěním násilí, sebeobviňováním, neschopností situaci řešit, doufáním ve změnu jeho chování, pokřiveným vnímáním reality a naučenou bezmocí. Za shora uvedený zločin soud prvního stupně stěžovatele odsoudil podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků za současného stanovení dohledu. Stěžovateli byla dále uložena povinnost podrobit se vhodnému programu a výcviku převýchovy a to programu "Vnímám i tebe" a povinnost zdržet se požívání alkoholu a návykových látek a strpět kontrolu jejich přítomnosti v těle ze strany probačního úředníka.
3. Proti rozsudku nalézacího soudu podali odvolání stěžovatel a v jeho neprospěch Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. 5 To 405/2022, tak, že podle § 259 odst. 2, odst. 3 tr. ř., napadený rozsudek k odvolání poškozené pojišťovny doplnil tak, že stěžovateli podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit jí na náhradě škody částku 5 315 Kč včetně úroku z prodlení. Odvolání stěžovatele soud podle § 256 tr. ř. zamítl.
4. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. Nejvyšší soud jej odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozebírá svou výpověď, výpověď družky a výpovědi dalších svědků a uvádí, jaké skutkové závěry z těchto výpovědí podle jeho názoru vyplývají. Zjištění, která učinily nižší soudy, jsou podle něj ve zjevném rozporu s provedenými důkazy.
6. Stěžovatel nesouhlasí ani s právním posouzením projednávaného skutku. Rozporuje naplnění objektivní a subjektivní stránky zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Poukazuje přitom na to, že měli s poškozenou "italské soužití", konflikty byly oboustranné a často je vyvolávala poškozená, což tato připustila i ve své výpovědi. Objektivní stránka přisouzeného zločinu nebyla podle stěžovatele naplněna zejména proto, že poškozená se necítila být týrána, nepociťovala psychické útrapy a jednání stěžovatele nevnímala jako těžké příkoří. Na těchto závěrech podle stěžovatele nemohou ničeho změnit ani znalecká zjištění. Závěry soudů o týrání tak podle stěžovatele představují nesprávné právní posouzení skutku. K této otázce stěžovatel poukazuje na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 5 As 84/2008, ve kterém je popsán rozdíl mezi "italskou domácností" a domácím násilím. V této souvislosti stěžovatel dále upozornil na rozpory ve výpovědích svědků týkající se psychického stavu poškozené a podílu poškozené na hádkách se stěžovatelem. Domnívá se, že tím byla věrohodnost poškozené zpochybněna. Soudy proto měly aplikovat zásadu in dubio pro reo, neboli v pochybnostech ve prospěch obviněného.
7. Stěžovatel namítá, že soudy nevyhodnotily obsah jím předloženého videozáznamu ze dne 28. 3. 2022 zachycujícího chování poškozené k němu. Stěžovatel naznačuje, že trestní oznámení mohlo být ze strany poškozené podáno účelově.
8. Stěžovatel je přesvědčen, že mezi zjištěným syndromem týrané osoby u poškozené a jeho jednáním nebyla zjištěna příčinná souvislost. Takový závěr podle něj nelze dovodit ani ze zpracovaných znaleckých posudků. Znalkyně vycházely z vyšetření poškozené a z úředních záznamů o podaných vysvětleních. Ve věci však bylo následně provedeno rozsáhlé dokazování, s nímž znalkyně nebyly seznámeny a jež nevzaly v potaz, a proto mohly dojít k nesprávným závěrům.
9. Stěžovatel odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 850/2022, které se věnuje okolnostem, které naplňují zákonné znaky trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí. Podle názoru stěžovatele jeho jednání svou intenzitou nijak nenasvědčuje jejich naplnění v posuzované věci. Domnívá se, že v jeho případě je namístě aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257)], resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
11. Stěžovatel ústavní stížností brojí zejména proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů. K tomu Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
Zásadně jsou to příslušné obecné soudy, které hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
Žádné takové pochybení však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
12. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na přesvědčivá odůvodnění rozsudku okresního soudu a usnesení krajského soudu, ze kterých nelze dovodit, že by soudy rekonstruovaly ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Obecné soudy logicky a přesvědčivě zdůvodnily, proč neuvěřily obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů tvořících ucelený řetězec dospěly k závěru o jeho vině. Krajský soud rovněž řádně vyhodnotil stěžovatelem předložený videozáznam, který okresní soud provedl jako důkaz, nejedná se tedy tzv. důkaz opomenutý. Krajský soud vysvětlil, že takový důkaz není způsobilý vyvrátit řetězec důkazů, který potvrzuje vinu stěžovatele. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
13. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, tak ani v tomto ohledu nebylo shledáno porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Nejvyšší soud se podrobně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele, přičemž po přezkoumání věci neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly stěžovatelem uplatněným dovolacím důvodům. Zabýval se i otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, ale ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení.
Vypořádal se i se závěry odkazovaného rozsudku Nejvyššího správního soud ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 5 As 84/2008. Hlouběji se pak věnoval znakům, kdy rovnocenné postavení partnerů v tzv. italské domácnosti vybočí z rámce běžných hádek a je již možné hovořit o mocenské asymetrii vztahu pachatel - oběť a je namístě trestněprávní postih. Intenzitu a délku zlého nakládání stěžovatele s poškozenou dovolací soud jednoznačně vyhodnotil jako naplňující znaky stíhaného zločinu i s odkazy na svou judikaturu.
V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.
14. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele. Jeho ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. dubna 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu