Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Ronovské a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky R. K., zastoupené Mgr. Ladislavem Veselým, advokátem se sídlem Vídeňská 11/127, Brno, proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 30 T 63/2022 ze dne 29. 8. 2023, usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 8 To 315/2023 ze dne 21. 11. 2023 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 365/2024-495 ze dne 25. 4. 2024, za účasti Okresního soudu Brno-venkov, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a Okresního státního zastupitelství Brno-venkov, Krajského státního zastupitelství v Brně a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
1. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 30 T 63/2022 ze dne 29. 8. 2023, byla stěžovatelka uznána vinnou přečinem neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Prvního trestného činu se měla dopustit stručně řečeno tím, že ve svém rodinném domě provozovala za úplatu a bez registrace služby sociální péče odpovídající domovu se zvláštním režimem ve smyslu § 50 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů. Druhého trestného činu se měla dopustit tím, že provozovala výše popsanou činnost bez registrace poskytovatele sociálních služeb a bez oprávnění k poskytování zdravotní péče, ačkoli jí byl trestním příkazem vydaným okresním soudem sp. zn. 12 T 93/2021 ze dne 31. 8. 2021 uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti v oblasti poskytování sociálních a pobytových služeb spojených s ošetřovatelskou péčí na dobu 5 let. Za tyto trestné činy jí byl podle § 337 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 měsíců za současného uložení dohledu.
2. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, které zamítl Krajský soud v Brně napadeným usnesením podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.
3. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
4. Stěžovatelka podala ústavní stížnost nejprve bez zastoupení, následně dne 16. 10. 2024 doplnila, řádně zastoupena, kvalifikované podání, kterým se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že trestní soudy jimi porušily její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Zároveň v doplnění svého podání navrhla odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
5. Stěžovatelka namítá, že svým jednáním nikomu neublížila, a že sledovala cíl, který je obecně společensky žádoucí. Má za to, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily princip nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege, zakotvený v čl. 39 Listiny. Má za to, že nedošlo k naplnění znaků ani jednoho z trestných činů, ze kterých byla shledána vinnou. Soudy podle ní dospěly v její věci ke skutkovým závěrům, které z provedeného dokazování neplynou, resp. je zde tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a soudem uvedeným skutkovým stavem. Podle stěžovatelky z provedeného dokazování neplyne závěr, že by snad měla provozovat zařízení k ubytování a poskytování služeb tak, že ve skutečnosti poskytovala služby sociální péče odpovídající domovu se zvláštním režimem. Uvádí, že jediné, co poskytovala osobám bydlícím u ní na základě řádné podnájemní smlouvy, byla pomoc v oblastech jako stravování, oblékání, tělesná hygiena, výkon fyziologické potřeby, péče o zdraví, atd. Tyto služby měla poskytovat jako osobní asistent - terénní pracovník. Jediná úplata, kterou od klientů obdržela, byla částka za výkon činnosti osobního asistenta a sjednané nájemné. Ze shora uvedeného je podle stěžovatelky zcela zřejmé, že nenaplnila a ani nemohla naplnit skutkovou podstatu přečinu neoprávněného podnikání, neboť řádnou nájemní smlouvou pronajala jeden z bytů, nacházejících se v jejím domě, klientům, u nichž byla vedena Úřadem práce České republiky jako jejich osobní asistentka. Stejnou vadou, jako trpí napadený rozsudek okresního soudu, trpí podle stěžovatelky i vydaný trestní příkaz ze dne 31. 8. 2021. Je rozhodnuta tento napadnout mimořádným prostředkem, neboť trestní příkaz již nabyl právní moci. Má za to, že se nedopustila jednání tak, jak jí bylo v řízení kladeno za vinu prvním výrokem rozsudku okresního soudu, a proto se a ani nemohla dopustit přečinu maření výkonu rozhodnutí (druhý výrok rozsudku okresního soudu).
6. Dále stěžovatelka namítá, že neprovedením jí navrhovaných důkazů (výpovědi svědků H. D., H. F., Z. C. a S.) došlo k porušení jejího práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatelka již v řízení před obecnými soudy uplatňovala obsahově identické námitky jako nyní v ústavní stížnosti, přičemž tyto námitky již byly řádně a srozumitelně zodpovězeny.
8. Obecné soudy v napadených rozhodnutích zevrubně popsaly, proč činnost stěžovatelky odpovídala skutkové podstatě přečinu neoprávněného podnikání. Obecné soudy zdůvodnily, proč činnost stěžovatelky korespondovala svým charakterem provozování sociálních služeb (srov. odst. 25 rozsudku okresního soudu). Nejvyšší soud objasnil, proč nemůže obstát tvrzení stěžovatelky, že neposkytovala sociální služby, ale pouze služby spojené s nájmem (srov. odst. 41 usnesení Nejvyššího soudu). Obecné soudy se řádně věnovaly i otázce naplnění všech znaků přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 trestního zákoníku (srov. např. odst. 11 usnesení krajského soudu). Také k námitce subsidiarity trestní represe se dostatečně vyjádřil již Nejvyšší soud (v odst. 42 napadeného usnesení Nejvyššího soudu) i krajský soud (blíže odst. 13 usnesení krajského soudu).
9. Stěžovatelčina argumentace je postavena na polemice se závěry obecných soudů. V projednávané věci Ústavní soud nemá proti skutkovým a právním závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem není přehodnocovat důkazy provedené trestními soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995). Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy. Ústavní soud ostatně již mnohokrát zdůraznil, že není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dohledu nad jejich rozhodovací činností, do které je povinen zasáhnout pouze tehdy, pokud zásahem orgánu veřejné moci dojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. K takovému závěru však v projednávané věci Ústavní soud nedospěl.
10. Okresní soud dostatečně popsal, na základě kterých důkazů dospěl k závěru o vině stěžovatelky, i proč zamítl výslech svědků (H. D., L. M., H. F., Z. C.). Uvedl, že tyto osoby měly vypovídat o platbách a chování stěžovatelky ke klientům, k čemuž v řízení nebyly spory. Uvedl také, proč bylo nadbytečné i vyjádření S., když skutkový stav byl na základě provedeného dokazování podle okresního soudu dostatečně zjištěn (srov. odst. 20 rozsudku okresního soudu). Nenastala tudíž situace, kdy provedení navrženého důkazu bylo odmítnuto bez věcně odpovídajícího odůvodnění, a z pohledu judikatury Ústavního soudu se proto o tzv. opomenutý důkaz nejedná (blíže např. usnesení sp. zn. I. ÚS 972/09 ze dne 2. 7. 2009).
11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti fakticky bagatelizuje význam registrace k poskytování sociálních služeb (viz § 78 a násl. zákona o sociálních službách). Registrace však představuje důležitý prostředek k ochraně základních práv klientů zařízení sociálních služeb, kteří často s ohledem na svůj zdravotní stav patří do skupiny nejzranitelnějších osob. Jde o garanci toho, že zařízení disponuje kvalifikovaným personálem a má odpovídající zázemí.
12. Šetření veřejného ochránce práv potvrzují, že obavy z ohrožení klientů neregistrovaných zařízení sociálních služeb nejsou liché. V souhrnné zprávě z roku 2015 veřejná ochránkyně práv konstatovala ve všech dvanácti navštívených zařízeních špatné zacházení, které dle okolností spočívalo v nedostatečné a nevyhovující stravě a absenci prevence malnutrice, v laickém poskytování ošetřovatelské péče, omezování volného pohybu klientů, v ledabylém nakládání s léky, prohlubování inkontinence, nedůstojných hygienických podmínkách a nerespektování soukromí (zpráva dostupná na https://www.ochrance.cz/uploads-import/ESO/28-2014-NZ_Souhrnna_zprava_-_neregistrovana_zarizeni__CJ_.pdf ; podobně tisková zpráva veřejného ochránce práv ze dne 14. 12. 2022 dostupná na https://www.ochrance.cz/aktualne/ombudsman_informoval_vladu_o_dalsim_neregistrovanem_domove_pro_seniory/). Neregistrovaná zařízení nesou rizika neodborné péče, která může mít za následek například předčasnou ztrátu samostatnosti klientů, i ohrožení jejich majetkové situace.
13. Ústavní soud si je vědom toho, že situace v oblasti péče o seniory, zejména jde-li o její dostupnost, není snadná a tato problematika musí být předmětem celospolečenských debat. Řešením však nemůže být zakládání nelegálních domovů pro seniory stojících mimo jakýkoli veřejnoprávní dohled a monitoring zacházení s osobami, které péči potřebují.
14. Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu na odklad vykonatelnosti samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bezodkladně poté, co byly naplněny předpoklady k posouzení návrhu (stěžovatelka po výzvě k odstranění vad doplnila po 30 dnech kvalifikované podání v zastoupení advokátem, napadená rozhodnutí okresního a krajského soudu si musel Ústavní soud sám vyžádat).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. listopadu 2024
Kateřina Ronovská v. r. předsedkyně senátu