Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Marcely Kettnerové, zastoupené JUDr. Bc. Norbertem Naxerou, advokátem, sídlem Politických vězňů 1531/9, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2024 č. j. 25 Cdo 755/2024-727 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. června 2023 č. j. 25 Co 13/2021-619, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. Lukáše Burého, Jany Matyskové a obchodní společnosti Raiffeisenbank a. s., sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4 - Nusle, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 a 2, čl. 4 Ústavy, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Mělníku (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 25. 6. 2020 č. j. 4 C 92/2019-317 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala, aby vedlejším účastníkům jako žalovaným byla uložena povinnost zaplatit jí společně a nerozdílně 141 984,80 Kč s příslušenstvím. Rozhodl tak v řízení o náhradu škody, kterou měli vedlejší účastníci způsobit stěžovatelce tím, že třetí vedlejší účastnice jako třetí žalovaná stěžovatelce poskytla hypoteční úvěr bez určení účelu na základě zprostředkovatelské činnosti druhé vedlejší účastnice, aniž by ji informovaly o tom, že první vedlejší účastník jako první žalovaný, jemuž stěžovatelka následně peníze z hypotečního úvěru půjčila, je nesolidní dlužník, jemuž banka odmítla poskytnout úvěr. První vedlejší účastník měl stěžovatelce způsobit škodu tím, že jí přestal splácet dluh z půjčky, čímž ji uvrhl do druhotné platební neschopnosti a insolvence, v níž byly zpeněženy její nemovitosti. Okresní soud vyšel ze zjištění, že třetí vedlejší účastnice uzavřela dne 12. 9. 2007 se stěžovatelkou smlouvu o úvěru, podle níž jí vyplatila 1 400 000 Kč. Úvěr byl zajištěn zástavním právem k nemovitostem stěžovatelky. Dne 18. 9. 2007 uzavřela stěžovatelka s prvním vedlejším účastníkem smlouvu o půjčce, na základě které mu půjčila částku ve výši 1 260 000 Kč, kterou se první vedlejší účastník zavázal vrátit v měsíčních splátkách po 12 378 Kč. Zaplatil však jen několik prvních splátek a poté splácet přestal.
3. Okresní soud rozsudkem ze dne 25. 3. 2014 č. j. 16 C 75/2013-110 uložil prvnímu vedlejšímu účastníkovi, aby stěžovatelce dluh z půjčky zaplatil, což se však nestalo, a to ani cestou proti němu vedené exekuce. Stěžovatelka hypoteční úvěr nesplácela řádně podle splátkového kalendáře, proto třetí vedlejší účastnice prohlásila zůstatek dluhu v částce 1 400 510,16 Kč za splatný počínaje dnem 16. 2. 2011 a vyzvala stěžovatelku k jeho úhradě do 27. 2. 2011, stěžovatelka celý dluh nezaplatila. Dne 14. 2. 2014 soud schválil oddlužení stěžovatelky plněním splátkového kalendáře a nemovitosti stěžovatelky zajišťující úvěr byly v insolvenci zpeněženy k úhradě dluhu. Okresní soud žalobu proti všem vedlejším účastníkům podle § 106 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník") zamítl s odůvodněním, že uplatněný nárok je promlčen (vedlejší účastníci vznesli námitku promlčení), a to aniž by učinil jakékoli další skutkové závěry ohledně existence škody, protiprávního jednání vedlejších účastníků a případné příčinné souvislosti mezi nimi. Dále uzavřel, že druhá vedlejší účastnice není ve sporu pasivně legitimována, protože veškerá jednání se stěžovatelkou a dalšími vedlejšími účastníky vedla jako zaměstnankyně obchodní společnosti Simply s. r. o., zprostředkovatelky úvěru.
4. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 21. 4. 2021 č. j. 25 Co 13/2021-390 rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Krajský soud vyšel ze skutkových zjištění okresního soudu a dovodil, že škoda, jíž se stěžovatelka domáhala, měla spočívat v částce 116 167,08 Kč, kterou stěžovatelka věřiteli zaplatila na smluvní pokuty z úvěrové a zástavní smlouvy v insolvenčním řízení, v nákladech právního zastoupení v insolvenčním řízení 13 874,72 Kč a v dlužných platbách na sociální a zdravotní pojištění 11 943 Kč. Krajský soud se neztotožnil se závěrem okresního soudu o promlčení uplatněného nároku, respektive takový závěr pokládal za předčasný, vzhledem k tomu, že smlouva o hypotečním úvěru a smlouva o půjčce sice byly uzavřeny v roce 2007 a žaloba byla podána u soudu v roce 2019, okresní soud se však nezabýval otázkou, kdy mělo dojít ke vzniku škody. Přesto krajský soud uzavřel, že proti prvnímu vedlejšímu účastníkovi žaloba nemůže být úspěšná pro absenci vztahu příčinné souvislosti mezi nesplacením půjčky prvním vedlejším účastníkem a platbami stěžovatelky v insolvenci (první vedlejší účastník nemohl předpokládat úpadek stěžovatelky a vznik nákladů), druhou vedlejší účastnici neshledal ve věci pasivně legitimovanou (vystupovala jako zaměstnankyně zprostředkovatelské společnosti při výkonu pracovní činnosti) a třetí vedlejší účastnice se nedopustila žádného protiprávního jednání, ani porušení prevenční povinnosti. U žádného z vedlejších účastníků tak krajský soud neshledal předpoklady pro vznik odpovědnosti za škodu podle § 420 občanského zákoníku.
5. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 5. 1. 2023 č. j. 25 Cdo 3303/2021-505 rozsudek krajského soudu zrušil v části, kterou potvrdil rozsudek okresního soudu o zamítnutí žaloby co do 116 167,08 Kč a ve výrocích o náhradě nákladů řízení a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení, ve zbývajícím rozsahu dovolání odmítl. Krajskému soudu vytkl, že jeho právní závěry jsou předčasné, v části neodůvodněné či nepřezkoumatelné, neboť nemají oporu ve skutkových zjištěních.
6. Krajský soud následně ve věci rozhodl znovu ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek okresního soudu v části, kterou zamítl žalobu na zaplacení 116 167,08 Kč, v nákladových výrocích potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Po doplnění dokazování zjistil, že o úvěr určený k refinancování stávajících závazků nejprve žádal výlučně první vedlejší účastník, jeho žádosti však nebylo možné vyhovět, neboť nebyl vlastníkem nemovitosti, kterou chtěl nabídnout jako záruku.
Tím byla stěžovatelka, proto druhá vedlejší účastnice prvnímu vedlejšímu účastníkovi navrhla, aby o úvěr zažádala stěžovatelka, což učinila. O tom, že první vedlejší účastník na úvěr nedosáhl, neboť nevlastnil nemovitost a měl dřívější závazky, které plánoval refinancovat, věděla nejen druhá vedlejší účastnice, ale i stěžovatelka a bankéřka třetí vedlejší účastnice, která za ni podepisovala smlouvu o úvěru, a poskytla stěžovatelce vzor notářského zápisu. Stejně tak všichni věděli o tom, že si stěžovatelka sjednává úvěr proto, aby z něj získané finanční prostředky půjčila prvnímu vedlejšímu účastníkovi.
Krajský soud však nezjistil, že by druhá vedlejší účastnice či bankéřka třetí vedlejší účastnice věděli o trestné činnosti prvního vedlejšího účastníka ve věci úvěrových podvodů nebo o jeho úmyslu půjčku od stěžovatelky nesplácet. Krajský soud uzavřel, že proti prvnímu vedlejšímu účastníkovi žaloba nemůže být úspěšná, neboť stěžovatelka dovozuje vznik škody z porušení smluvní povinnosti, pro kterou však měla ve smlouvě o půjčce sjednanou smluvní pokutu, a takové ujednání podle § 545 odst. 2 občanského zákoníku vylučuje právo na náhradu škody.
Krajský soud se ztotožnil s okresním soudem, že druhá vedlejší účastnice není ve věci pasivně legitimována, neboť vůči stěžovatelce, prvnímu vedlejšímu účastníkovi i třetí vedlejší účastnici vystupovala jako zaměstnankyně zprostředkovatelské společnosti při výkonu pracovní činnosti. Ani na základě doplněného dokazování krajský soud nezjistil, že by zmíněným jednáním třetí vedlejší účastnice sledovala uspokojení svých zájmů nebo zájmů třetí osoby, či že by jednala s cílem poškodit stěžovatelku. Podle krajského soudu na tom nemění nic ani to, že stěžovatelka věděla, že prvnímu vedlejšímu účastníkovi nebyl schválen úvěr na refinancování jeho závazků, protože nebyl (ani se neměl stát) vlastníkem zastavované nemovitosti.
Naopak je zřejmé, že druhá vedlejší účastnice jednala i v zájmu stěžovatelky, když jí navrhla, aby s prvním vedlejším účastníkem uzavřela notářský zápis o uznání dluhu se svolením k přímé vykonatelnosti. Třetí vedlejší účastnice se podle krajského soudu nedopustila žádného protiprávního jednání. Smlouvu o úvěru sjednávala se stěžovatelkou a bylo jen na vůli stěžovatelky, jak s finančními prostředky naloží. Musela si být vědoma rizika, které na sebe převzala uzavřením smlouvy o úvěru a následně smlouvy o půjčce.
Případná vědomost bankéřky o úmyslu stěžovatelky půjčit získané peníze prvnímu vedlejšímu účastníkovi je podle soudu bezvýznamná, neboť pohnutka nemá zásadně právní relevanci. V jednání třetí vedlejší účastnice krajský soud neshledal ani porušení obecné prevenční povinnosti.
7. Rozsudek okresního soudu v celém rozsahu a rozsudek krajského soudu ve výroku I., kterým krajský soud potvrdil zamítnutí žaloby ve vztahu ke druhé vedlejší účastnici a třetí vedlejší účastnici, a ve výrocích III. a IV., kterými rozhodl o nákladech řízení, napadla stěžovatelka dovoláním. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo řízení o dovolání stěžovatelky proti rozsudku okresního soudu zastaveno (výrok I.). Dovolání stěžovatelky podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.
s. ř.") jako nepřípustné odmítnuto (výrok II.). Výroky III. až V. bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Nejvyšší soud se ztotožnil s právním posouzením věci krajským soudem a v jednání třetí vedlejší účastnice neshledal žádnou nepoctivost. Nejvyšší soud dále uvedl, že stěžovatelka zpochybňuje posouzení pasivní legitimace druhé vedlejší účastnice a porušení prevenční povinnosti třetí vedlejší účastnice i na základě argumentace, kterou staví na zpochybňování skutkových závěrů soudů (například, že o dluzích prvního vedlejšího účastníka nevěděla), a na zpochybňování procesu dokazování, čímž neuplatňuje (jediný možný) dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení podle § 241a odst. 1 o.
s. ř. Při námitce opomenutých a odmítnutých důkazů stěžovatelka navíc přehlíží, že soud není povinen provádět všechny důkazy navrhované účastníkem řízení, neboť záleží vždy na jeho uvážení (§ 120 odst. 1 o. s. ř.), které důkazy je nezbytné provést, resp. zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Vždy se však musí vypořádat s tím, proč některé navržené důkazy neprovedl, což učinil. Stejně tak krajský soud řádně vyložil důvody, pro které se k některým důkazům přiklonil a k některým (zejména vyjádřením ombudsmanky banky) nikoliv.
Proti výroku, kterým krajský soud rozhodl o nákladech řízení, není dovolání ze zákona přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
8. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že krajský soud v napadeném rozhodnutí nedostatečně odůvodnil neprovedení zásadních důkazů zjištěním stanoviska banky nebo jejího zástupce, či podáním vysvětlení ombudsmanky. Obecné soudy tak v důsledku procesních pochybení při zjišťování skutkového stavu nesprávně posoudily odpovědnost za škodu způsobenou jí druhou vedlejší účastnicí a třetí vedlejší účastnicí. Stěžovatelka je přesvědčena, že úvěr splácet neměla, ale měl ho splácet první vedlejší účastník.
9. Stěžovatelka poukazuje na to, že jedním ze zásadních sporných bodů je notářský zápis. Policie ani banka nezpochybnily závěr soudní praxe, že notářský zápis s přímou vykonatelností je nevymahatelný, zvláště, pokud ten, kdo se má zavázat, nemá majetek ani spolehlivý zdroj příjmů, jako první vedlejší účastník. Přesto soudy včetně Nejvyššího soudu trvají na tom, že notářský zápis je správným prostředkem ručení, a proto vedlejší účastnice jednaly ve prospěch stěžovatelky, doporučily-li jej uzavřít. Soudy dospěly k závěru, že notářsky zápis (podepsaný neplatičem bez majetku a stálého zdroje příjmů, případně smlouva o půjčce s notářským zápisem) je vymahatelný. Stěžovatelka jako laik těmto ujišťováním vedlejších účastníků uvěřila. Obecné soudy, přestože měly k dispozici vyjádření stěžovatelky i ombudsmanky o nevymahatelnosti a nepřijatelnosti takového ručení u úvěrových smluv, uvěřily tvrzením vedlejších účastníků a dospěly k závěru, že tento postup je v zájmu stěžovatelky.
10. Stěžovatelka dále namítá, že závěr Nejvyššího soudu, že druhá vedlejší účastnice nesledovala zájmy prvního vedlejšího účastníka, je nedostatečně odůvodněn a je nevěrohodný. Závěry soudů o nedostatku pasivní legitimace druhé vedlejší účastnice jsou proto nesprávné. Druhá vedlejší účastnice porušila povinnost poctivosti v obchodním styku. Vedlejší účastnice zneužily toho, že stěžovatelka neměla přístup k informacím o postupu při sjednávání úvěrů, že stěžovatelka jako laik nezná složitou problematiku bankovních úvěrů a že bance jako důvěryhodné instituci věří.
11. Stěžovatelka poukazuje na to, že soudy vyšly z odůvodnění žalobního návrhu, které však pozměnily, neboť je pochopily jen, co se týče důsledků jednání vedlejších účastníků, ale neřešily příčiny, které byly v odůvodnění žaloby důkladně rozebrány. Rovněž soudy přehlížely veškerá upozornění stěžovatelky na nekalé obchodní praktiky obou vedlejších účastnic. Soudy se při zjišťování skutkového stavu více přikláněly k tvrzením vedlejších účastníků, než aby řádně prověřily argumentaci a důkazy stěžovatelky.
12. Stěžovatelka dále namítá nepředvídatelnost rozhodnutí krajského soudu i Nejvyššího soudu, která spočívala v tom, že stěžovatelka se nemohla vyjádřit k jejich názorům, protože jí nebyly známy až do vynesení rozhodnutí. Měla za to, že pokud nebyly v řízení u okresního soudu provedeny důkazy jí navržené a nebyl řádně zjištěn skutkový stav, krajský soud věc vrátí k provedení důkazů okresnímu soudu. Namísto toho krajský soud sám nesprávně vyhodnotil skutkový stav, aniž by věnoval pozornost důkazům navrženým stěžovatelkou. Stěžovatelka namítá, že ani jeden ze soudů nevyhodnotil důkazy a skutková tvrzení stěžovatelky, dokonce oba soudy odmítly zásadní důkaz, a to vysvětlení ombudsmanky a nenahradily je výpovědí ombudsmanů u soudu. Nepředvídavé rozhodnutí se týkalo mimo závěru, že notářský zápis je ve prospěch stěžovatelky, ačkoli je nesmyslným a neúčinným zajištěním dluhu prvního vedlejšího účastníka vůči ní, dále závěru, že druhá vedlejší účastnice nesledovala zájmy prvního vedlejšího účastníka a závěru, že nepřípustné postupy navržené zprostředkovatelkou a schválené bankou byly standardními postupy banky. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy se odchýlily i od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, která klade důraz na kvalitu odůvodnění rozhodnutí a spojenou s povinností vypořádat se se všemi odvolacími důvody. Krajský soud se nevypořádal s námitkami stěžovatelky obsaženými v jejím odvolání a jeho rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné a v konečném důsledku porušuje právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny).
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
15. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
16. Namítá-li tedy stěžovatelka v ústavní stížnosti nedostatečné zjištění skutkového stavu soudy, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako (ne)správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v posuzované věci nejde.
17. Vytýká-li stěžovatelka soudu, že nevyhověl jejím návrhům na provedení dalších důkazů, je nutné připomenout, jak ostatně uvedl již Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí, že právo na soudní ochranu nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen. Obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou účastníky navrženy, jestliže rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů je dostatečný. Pokud však obecné soudy těmto návrhům nevyhoví, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly [k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51)]. Této své povinnosti obecné soudy, resp. krajský soud v posuzované věci dostál.
18. V předmětné věci krajský soud poté, co byl jeho předchozí rozsudek zčásti zrušen Nejvyšším soudem, opětovně přezkoumal rozsudek okresního soudu v rozsahu aktuálního předmětu řízení (ohledně částky 116 167,08 Kč). Provedl poměrně rozsáhlé doplnění dokazování a současně zopakoval již provedené dokazování. Na základě učiněných skutkových zjištění dospěl krajský soud k závěru, že i po doplnění dokazování navrženého stěžovatelkou po jejím poučení podle § 118a o. s. ř. není její žaloba důvodná. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud své rozhodnutí pečlivě a podrobně odůvodnil, důkazními návrhy stěžovatelky se řádně zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně a přesvědčivě vysvětlil, proč další stěžovatelkou navržené důkazy neprovedl. Při svém rozhodování se přitom řídil závazným právním názorem Nejvyššího soudu, obsaženém v jeho kasačním rozhodnutí.
19. Krajský soud v napadeném rozhodnutí předně poukázal na to, že jde-li o námitku promlčení uplatněnou vedlejšími účastníky, již ve svém prvním rozsudku ve věci dospěl (na rozdíl od okresního soudu) k závěru, že žalobní nárok promlčen není, neboť nemá za prokázané, že by promlčecí doba (§ 106 a § 107 občanského zákoníku) v dané věci marně uplynula. Nejvyšší soud tento právní názor krajského soudu svým právním názorem, kterým zavázal krajský soud, nezpochybnil.
20. Krajský soud dále vysvětlil, že jednání druhé vedlejší účastnice se uskutečnilo ve zjevné věcné, místní i časové souvislosti s výkonem jejího zaměstnání, a druhá vedlejší účastnice tak nemůže být ve věci pasivně legitimována. Dále přiléhavě poukázal na svůj závěr v prvním rozhodnutí ve věci, že bylo zcela na vůli stěžovatelky, zda se třetí vedlejší účastnicí smlouvu a navíc na takto vysokou částku, uzavře. Stěžovatelka si musela být vědoma (jako osoba s vysokoškolským vzděláním, pracující v té době v oboru realit) možného rizika, kterému se vystavuje. Toto riziko na sebe vzala, aniž se dostatečně zajímala o smluvní podmínky uzavírané smlouvy. Krajský soud dále vysvětlil, že námitka porušení obecné prevenční povinnosti nezakládá samostatnou skutkovou podstatu odpovědnosti za škodu, ale představuje protiprávní jednání, které znamená vznik odpovědnosti za škodu podle § 420 občanského zákoníku. Domáhala-li se stěžovatelka náhrady vzniklé škody s tvrzením, že třetí vedlejší účastnice porušila obecnou prevenční povinnost, neinformovala-li ji o majetkové situaci třetí osoby, krajský soud vnik odpovědnosti třetí vedlejší účastnice za porušení obecné prevenční povinnosti nedovodil a ve vztahu ke třetí vedlejší účastnici proto uzavřel, že se nedopustila žádného protiprávního jednání, které by mohlo zakládat její odpovědnost za vzniklou škodu. Ve vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejšími účastníky není splněn jeden ze základních předpokladů jejich odpovědnosti za vzniklou škodu, a proto považoval za nadbytečné zabývat se předpoklady ostatními, když žalobě by nebylo ani tak možné stejně vyhovět. Krajský soud uzavřel, že druhá vedlejší účastnice a třetí vedlejší účastnice za škodu vzniklou stěžovatelce neodpovídají a nárok stěžovatelky vůči prvnímu vedlejšímu účastníkovi není dán.
21. Se závěrem krajského soudu, že není porušením běžné míry opatrnosti, pokud třetí vedlejší účastnice uzavřela se stěžovatelkou smlouvu o úvěru, ačkoli věděla, že stěžovatelka hodlá finanční prostředky získané ze smlouvy půjčit třetí osobě, se ztotožnil i Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí. Přiléhavě poukázal na to, že prevenční povinnost není bezbřehá, přičemž bylo na stěžovatelce, aby zvážila, zda je její známý důvěryhodnou osobou, zda mu je skutečně ochotna půjčit peníze a zda v případě, že on nebude splácet řádně a včas, bude ona schopna plnit svůj dluh vůči třetí vedlejší účastnici. Uvedené závěry považuje Ústavní soud za ústavně konformní.
22. Namítá-li stěžovatelka v ústavní stížnosti, že rozhodnutí obecných soudů pro ni byla překvapivá, poukazuje Ústavní soud na to, že překvapivým, resp. nepředvídatelným je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu např. tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Za překvapivé (nepředvídatelné) lze považovat pouze takové rozhodnutí, které z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000 , či ze dne 11. 6. 2007 sp. zn. IV. ÚS 321/2007 ).
23. V usnesení ze dne 20. 5. 2010 sp. zn. III. ÚS 5/10 Ústavní soud uvedl, že ustálená judikatura Ústavního soudu obvykle hovoří o tzv. překvapivém rozhodnutí v situaci, kdy odvolací soud prvostupňové rozhodnutí potvrdí, vycházeje sice ze stejných skutkových zjištění, ale s argumentací opřenou o jiný právní názor, který v předchozím řízení nebyl vznesen a účastník řízení tak proti jinému (nově vyslovenému) právnímu názoru nemohl uplatnit názor svůj. V takovém případě soud poruší zásadu dvojinstančnosti a odejme účastníkům řízení možnost vyjádřit se k takto změněnému stavu a předložit další důkazy, které dosud nebyly relevantní. Porušení ústavně zaručených práv tedy nespočívá v určité nečekanosti rozhodnutí, nýbrž v tom, že účastníkovi nebylo umožněno vyjádřit se ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. V takových případech Ústavní soud rozhodnutí soudu druhého stupně zpravidla ruší, neboť účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost právně i skutkově argumentovat, srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 1. 1999 sp. zn. III. ÚS 257/98 (N 10/13 SbNU 65), ze dne 11. 12. 1997 sp. zn. IV. ÚS 218/95 (N 160/9 SbNU 381), ze dne 24. 9. 1998 sp. zn. III. ÚS 139/98 (N 106/12 SbNU 93) a další.
24. V předmětné věci však nejde o tento případ, neboť rozsudek krajského soudu nebyl pro stěžovatelku s ohledem na průběh soudního řízení, zjištěný skutkový stav a právní závěry krajského soudu v rozsudku uvedené nepředvídatelným (viz zejména původní rozsudek krajského soudu a další průběh řízení - bod 4 a násl. shora).
25. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Nejvyšší soud řádně posoudil dovolání stěžovatelky a ústavně konformním způsobem vysvětlil, proč její dovolání nebylo přípustné. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neměl žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
26. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. října 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu