USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: M. K., zastoupená Mgr. Daliborem Šamanem, advokátem se sídlem Fibichova 218, Mělník, proti žalovaným: 1. L. B., zastoupený JUDr. Vladimírem Kyselákem, advokátem se sídlem Pražská 140, Příbram, 2. J. M., zastoupená JUDr. Denisem Kašicynem, advokátem se sídlem Kolínská 1722/16, Praha 3, 3. Raiffeisenbank a. s., IČO 49240901, se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, o zaplacení 141 984,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 4 C 92/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2023, č. j. 25 Co 13/2021-619, takto:
I. Řízení o dovolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 25. 6. 2020, č. j. 4 C 92/2019-317, se zastavuje. II. Dovolání se odmítá. III. Žalobkyně je povinna zaplatit 1. žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení 7 357 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Vladimíra Kyseláka. IV. Žalobkyně je povinna zaplatit 2. žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 7 357 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Denise Kašicyna. V. Žalobkyně a 3. žalovaná nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 25. 6. 2020, č. j. 4 C 92/2019-317, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalovaným bylo uloženo zaplatit jí společně a nerozdílně 141 984,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 1. 2. 2019 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Rozhodl tak v řízení o náhradu škody, kterou měli žalovaní způsobit žalobkyni tím, že 3. žalovaná žalobkyni poskytla hypoteční úvěr bez určení účelu na základě zprostředkovatelské činnosti 2. žalované, aniž by ji informovaly o tom, že 1.
žalovaný, jemuž žalobkyně následně peníze z hypotečního úvěru půjčila, je nesolidní dlužník, jemuž banka odmítla poskytnout úvěr. První žalovaný měl žalobkyni způsobit škodu tím, že jí přestal splácet dluh z půjčky, čímž ji uvrhl do druhotné platební neschopnosti a insolvence, v níž byly zpeněženy její nemovitosti. Okresní soud vyšel ze zjištění, že 3. žalovaná uzavřela 12. 9. 2007 s žalobkyní smlouvu o úvěru, podle níž jí vyplatila 1 400 000 Kč. Úvěr byl zajištěn zástavním právem k nemovitostem žalobkyně.
Dne 18. 9. 2007 uzavřela žalobkyně s 1. žalovaným smlouvu o půjčce, na základě které mu půjčila 1 260 000 Kč, které se 1. žalovaný zavázal vrátit v měsíčních splátkách po 12 378 Kč. Zaplatil však jen několik prvních splátek a poté splácet přestal. Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 25. 3. 2014, č. j. 16 C 75/2013-110, uložil 1. žalovanému, aby žalobkyni dluh z půjčky zaplatil, což se však nestalo, a to ani cestou exekuce proti němu vedené. Žalobkyně hypoteční úvěr nesplácela řádně podle splátkového kalendáře, proto 3.
žalovaná prohlásila zůstatek dluhu v částce 1 400 510,16 Kč za splatný počínaje dnem 16. 2. 2011 a vyzvala žalobkyni k jeho úhradě do 27. 2. 2011, žalobkyně celý dluh nezaplatila. Dne 14. 2. 2014 soud schválil oddlužení žalobkyně plněním splátkového kalendáře a nemovitosti žalobkyně zajišťující úvěr byly v insolvenci zpeněženy k úhradě dluhu. Soud prvního stupně žalobu proti všem žalovaným zamítl podle § 106 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“) na základě závěru, že uplatněný nárok je promlčen (žalovaní vznesli námitku promlčení), a to aniž by učinil jakékoli další skutkové závěry ohledně existence škody, protiprávního jednání žalovaných a případné příčinné souvislosti mezi nimi.
Dále uzavřel, že 2. žalovaná není ve sporu pasivně legitimována, protože veškerá jednání s žalobkyní a dalšími žalovanými vedla jako zaměstnankyně společnosti S. s. r. o., zprostředkovatele úvěru.
2. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 4. 2021, č. j. 25 Co
13/2021-390, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel z jeho skutkových závěrů, která pokládal za dostačující pro rozhodnutí. Škoda, jíž se žalobkyně domáhala, měla podle odvolacího soudu spočívat v částce 116 167,08 Kč, kterou žalobkyně věřiteli zaplatila na smluvní pokuty z úvěrové a zástavní smlouvy v insolvenčním řízení, v nákladech právního zastoupení v insolvenčním řízení 13 874,72 Kč a v dlužných platbách na sociální a zdravotní pojištění 11 943 Kč. Po právní stránce odvolací soud věc posoudil podle § 49a, § 106, § 415 a § 420 obč. zák. Neztotožnil se se závěrem okresního soudu o promlčení uplatněného nároku, respektive takový závěr pokládal „přinejmenším za předčasný“, vzhledem k tomu, že smlouva o hypotečním úvěru a smlouva o půjčce sice byly uzavřeny v roce 2007 a žaloba byla podána k soudu v roce 2019, soud prvního stupně se však nezabýval otázkou, kdy mělo dojít ke vzniku škody.
Přesto odvolací soud uzavřel, že proti 1. žalovanému žaloba nemůže být úspěšná pro absenci vztahu příčinné souvislosti mezi nesplacením půjčky 1. žalovaným a platbami žalobkyně v insolvenci (1. žalovaný nemohl předpokládat úpadek žalobkyně a vznik nákladů), druhou žalovanou neshledal ve věci pasivně legitimovanou (vystupovala jako zaměstnankyně zprostředkovatelské společnosti při výkonu pracovní činnosti) a třetí žalovaná se nedopustila žádného protiprávního jednání, ani porušení prevenční povinnosti.
U žádného z žalovaných tak odvolací soud neshledal předpoklady odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák.
3. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 5. 1. 2023, č. j. 25 Cdo 3303/2021-505, zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze v části, kterou potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do 116 167,08 Kč, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení, ve zbylém rozsahu dovolání odmítl. Odvolacímu soudu vytkl, že jeho právní závěry jsou předčasné, v části prozatím neodůvodněné a v části nepřezkoumatelné, neboť nemají oporu ve skutkových zjištěních.
4. Krajský soud v Praze ve věci rozhodl znovu rozsudkem ze dne 7. 6. 2023, č. j. 25 Co 13/2021-619, kterým rozsudek soudu prvního stupně v části, kterou zamítl žalobu na zaplacení 116 167,08 Kč, a v nákladových výrocích potvrdil a sám rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Po doplnění dokazování zjistil, že žalobkyně se s 1. žalovaným znala od roku 2006, od dubna 2007 s ním začala spolupracovat na živnostenský list. Druhá žalovaná byla zaměstnankyní společnosti S. s.r.o., která zprostředkovávala pro 3.
žalovanou úvěry. V období zprostředkování úvěrové smlouvy mezi žalobkyní a 3. žalovanou měla čistý příjem 22 353 Kč a sjednáním úvěru získala provizi 4 200 Kč. O úvěr určený k refinancování stávajících závazků nejprve žádal výlučně 1. žalovaný, jeho žádosti však nebylo možné vyhovět, neboť nebyl vlastníkem nemovitosti, kterou chtěl nabídnout jako záruku. Tím byla žalobkyně, proto 2. žalovaná navrhla 1. žalovanému, aby si o úvěr zažádala žalobkyně, což učinila. Jednalo se o úvěr ve variantě bez nutnosti prokazování příjmů, jehož smluvní stranou jako spoludlužník nemohl být 1.
žalovaný, neboť tento typ úvěru byl určen pouze pro zájemce bez negativních zápisů ve výpisu z bankovního registru. Aby mohl být 1. žalovaný spoludlužníkem žalobkyně, museli by žalobkyně a 1. žalovaný zvolit variantu, o kterou původně 1. žalovaný sám žádal, a která byla méně výhodná z hlediska úrokových sazeb. O tom, že 1. žalovaný na úvěr nedosáhl, neboť nevlastnil nemovitost a měl dřívější závazky, které hodlal refinancovat, věděla nejen žalovaná, ale i žalobkyně a bankéřka 3. žalované, která za ni podepisovala smlouvu o úvěru a žalobkyni poskytla vzor notářského zápisu.
Stejně tak všichni věděli o tom, že si žalobkyně sjednává úvěr proto, aby z něj získané finanční prostředky půjčila 1. žalovanému. Odvolací soud však nezjistil, že by 2. žalovaná či bankéřka 3. žalované věděli o trestné činnosti 1. žalovaného ve věci úvěrových podvodů nebo o jeho úmyslu půjčku od žalobkyně nesplácet. Po právní stránce odvolací soud věc posoudil především podle § 415 a § 420 obč. zák. Uzavřel, že proti 1. žalovanému žaloba nemůže být úspěšná, neboť žalobkyně dovozuje vznik škody z porušení smluvní povinnosti, pro kterou však měla ve smlouvě o půjčce sjednanou smluvní pokutu, a takové ujednání podle § 545 odst. 2 obč. zák. vylučuje právo na náhradu škody.
Druhá žalovaná není ve věci pasivně legitimována, jak správně dovodil soud prvního stupně, neboť vůči žalobkyni, 1. žalovanému i 3. žalované vystupovala jako zaměstnankyně zprostředkovatelské společnosti při výkonu pracovní činnosti. Ani na základě doplněného dokazování odvolací soud nezjistil, že by zmíněným jednáním sledovala uspokojení svých zájmů (za sjednání úvěru měla provizi 4 200 Kč) nebo zájmů třetí osoby, či že by jednala s cílem poškodit žalobkyni. Na tom nic nemění ani to, že věděla, že 1.
žalovanému nebyl schválen úvěr na refinancování jeho závazků, protože nebyl (ani se neměl stát) vlastníkem zastavované nemovitosti. Naopak je zřejmé, že 2. žalovaná jednala i v zájmu žalobkyně, když jí navrhla, aby s 1.
žalovaným uzavřela notářský zápis o uznání dluhu se svolením k přímé vykonatelnosti. Třetí žalovaná se podle odvolacího soudu nedopustila žádného protiprávního jednání. Smlouvu o úvěru sjednávala s žalobkyní a bylo jen na vůli žalobkyně, jak s finančními prostředky naloží. Musela si být vědoma rizika, které na sebe převzala uzavřením smlouvy o úvěru a následně smlouvy o půjčce. Případná vědomost bankéřky o úmyslu žalobkyně půjčit získané peníze 1. žalovanému je bezvýznamná, neboť pohnutka nemá zásadně právní relevanci. V jednání 3. žalované neshledal odvolací soud ani porušení obecné prevenční povinnosti.
5. Rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a rozsudek odvolacího soudu ve výroku I, kterým odvolací soud potvrdil zamítnutí žaloby ve vztahu k 2. a 3. žalované, a ve výrocích III a IV, kterými rozhodl o nákladech řízení 2. a 3. žalované, napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř. z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud pochybil při posouzení pasivní legitimace 2.
žalované, která sice byla zaměstnancem, avšak za škodu odpovídá sama v důsledku zjevného excesu. Druhá žalovaná sledovala uspokojování svých zájmů, když za sjednání úvěru získala provizi, a současně i zájmů třetí osoby – 1. žalovaného, o kterém věděla, že by sám úvěr nezískal. To, že žalobkyni navrhla, ať s 1. žalovaným uzavře notářský zápis o uznání dluhu se svolením k přímé vykonatelnosti, nebylo možné považovat za jednání ve prospěch žalobkyně, když si 2. žalovaná musela být vědoma, že nebude vymahatelný.
Její exces vyplývá rovněž z nestandardního postupu při sjednávání úvěru, když příjemce hotovosti z něj byl 1. žalovaný, aniž by však byl stranou úvěrového vztahu. Podle dovolatelky uzavřela smlouvu o úvěru v důsledku intrik 2. žalované. Odvolací soud nesprávně posoudil rovněž odpovědnost 3. žalované, která porušila své povinnosti, když jednala v rozporu s dobrými mravy a povinností jednat v právních vztazích poctivě, jak jí ukládal § 265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného do 31.
12. 2013, (dále jen „obchodní zákoník“). Třetí žalovaná porušila prevenční povinnost počínat si tak, aby svým jednáním nezpůsobila škodu, když s žalobkyní uzavřela smlouvu o úvěru, ačkoli věděla, že příjemce hotovosti bude 1. žalovaný. Odvolací soud některé žalobkyní navrhované důkazy neprovedl, jiné sice provedl, ale nepřihlédl k nim, resp. je vůbec nehodnotil, přestože měly zásadní význam na zjištění skutkového stavu. Jeho hodnocení důkazů bylo překvapivé, závěry jsou nepřezkoumatelné, neúplné a založené na domněnkách.
Některé skutkové závěry (například znalost žalobkyně o sankčních úrokových sazbách podle smlouvy o úvěru či zástavní smlouvy nebo o závazcích 1. žalovaného, které hodlal na základě úvěru refinancovat) odvolacího soudu nemají oporu v dokazování. Rozhodnutí odvolacího soudu je pro vady dokazování nepřezkoumatelné, navíc odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, který dokazování vůbec neprováděl. Žalobkyně navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu, jakož i rozsudku soudu prvního stupně, a vrácení věci Okresnímu soudu v Mělníku k dalšímu řízení.
Současně navrhla odložení vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu, neboť by v opačném případě byla nucena hradit náklady řízení osobám, které ji poškodily.
6. První žalovaný, který se k dovolání vyjádřil na výzvu soudu prvního stupně, navrhl odmítnutí dovolání, neboť podle jeho názoru žalobkyně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Druhá žalovaná se ztotožnila s posouzením odvolacího soudu, že se nedopustila excesu a není proto pasivně legitimována, a navrhla dovolání zamítnout.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), avšak není přípustné (§ 237 o. s. ř.).
8. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání, pokud to zákon nevylučuje (§ 201 o. s. ř.). Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Tím, že žalobkyně směřovala dovolání výslovně též proti rozsudku soudu prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomenula. Protože je nedostatek funkční příslušnosti neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 25. 6. 2020, č. j. 4 C 92/2019-317, podle § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. ve spojení s § 243b o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“).
9. Vzhledem k § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť k porušení právní povinnosti stanovené právními předpisy mělo dojít před 1. 1. 2014.
10. Podle § 420 odst. 2 obč. zák. škoda je způsobena právnickou osobou, anebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím dotčena.
11. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu k § 420 odst. 2 obč. zák. platí, že do rámce činnosti právnické (fyzické) osoby obecně spadá výkon zaměstnání, plnění úkolů vyplývajících z pracovního poměru či z jiných obdobných právních vztahů, úkony s tím přímo související, ale i další činnost, která nepostrádá místní (prostorový), časový a věcný (vnitřní, účelový) vztah k činnosti právnické (fyzické) osoby, a to i v případě, že použitá osoba naplnila svým jednáním skutkovou podstatu trestného činu.
Za činnost v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů je třeba považovat vedle činnosti konané přímo na příkaz zaměstnavatele též činnost vykonávanou bez vnějšího podnětu jiných osob, pouze na základě vlastního rozhodnutí zaměstnance; rozhodující je, zda z hlediska věcného, místního i časového jde objektivně o činnost konanou pro zaměstnavatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1148/2002, uveřejněný pod C 1724 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C.
H. Beck, dále jen „Soubor“, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1120/2012, Soubor C 12271, ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4330/2014, Soubor C 15818, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 482/2005, Soubor C 3728, nebo usnesení ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. 25 Cdo 1768/2023). Byla-li ovšem škoda způsobena při činnosti, kterou použitá osoba sledovala výlučně uspokojování svých zájmů či potřeb, jedná se o tzv. exces a v takovém případě odpovídá za škodu sama (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.
12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2777/2004, Soubor C 4022, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 25 Cdo 635/2014, Soubor C 14531).
12. Odvolací soud se od těchto závěrů neodchýlil. Činnost 2. žalované měla jednoznačný věcný vztah k plnění jejích pracovních úkolů a předmětu činnosti jejího zaměstnavatele. Druhá žalovaná na základě pracovní smlouvy zprostředkovávala uzavírání smluv o úvěru, což činila i ve vztahu k žalobkyni. Jiný účel jejího jednání soudy nezjistily. To, že z každé smlouvy měla provizi, nelze v projednávané věci vnímat jako vybočení z věcného vztahu k plnění pracovních úkolů, neboť provizi v přiměřené a obvyklé výši lze považovat za součást odměňování za pracovní úkoly. Současně 2. žalovaná nesledovala ani zájmy 1. žalovaného, jak tvrdí žalobkyně. Podle skutkových závěrů nalézacích soudů 2. žalovaná 1. žalovaného neznala, naopak byl známým žalobkyně. Z její snahy nalézt řešení, aby žalovaný získal úvěr, což nakonec vyústilo v uzavření smlouvy o úvěru pouze s žalobkyní, kterou jako smluvní stranu navrhl 1. žalovaný a která s tím souhlasila, a v doporučení, aby žalobkyně při půjčení peněžních prostředků čerpaných z úvěru 1. žalovanému uzavřela notářský zápis o uznání dluhu se svolením k přímé vykonatelnosti, nelze usuzovat na vybočení z věcného vztahu k plnění pracovních povinností. Jestliže by postup 2. žalované bylo možné považovat za nestandardní, a dokonce za porušení prevenční povinnosti, byl by přičitatelný výlučně jejímu zaměstnavateli, který však není účastníkem tohoto řízení.
13. Podle § 415 obč. zák. každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.
14. Zákonný požadavek tzv. generální prevence, jehož nedodržení představuje porušení právní povinnosti ve smyslu § 420 odst. 1 obč. zák., stanoví každému povinnost zachovávat takový stupeň bedlivosti, který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který – objektivně posuzováno – je způsobilý zabránit či alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod na životě, zdraví či majetku. Je totiž povinností každého chovat se tak, aby nezpůsobil škodu. Toto ustanovení předpokládá běžnou míru opatrnosti odpovídající obvyklým poměrům v dané konkrétní situaci, nikoliv však již bezbřehou povinnost předvídat a předcházet veškerým v budoucnu možným škodám. Nepočíná-li si někdo v souladu s takto obecně stanovenou právní povinností, chová se protiprávně a postihuje ho za to – za splnění dalších předpokladů – občanskoprávní odpovědnost za škodu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 618/2001, Soubor C 1725, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3154/2011).
15. Odvolací soud uzavřel, že není porušením běžné míry opatrnosti, jestliže 3. žalovaná uzavřela s žalobkyní smlouvu o úvěru, ačkoli věděla, že žalobkyně hodlá finanční prostředky získané ze smlouvy půjčit třetí osobě. S tímto posouzením se dovolací soud ztotožňuje a neshledává v jednání 3. žalované žádnou nepoctivost, jak se žalobkyně s odkazem (byť nepřiléhavým) na § 265 obchodního zákoníku (a související judikaturu dovolacího soudu vztahující se k citovanému ustanovení) snaží dovodit. Prevenční povinnost není bezbřehá, bylo na žalobkyni, aby zvážila, zda je její známý důvěryhodnou osobou, zda mu je skutečně ochotna půjčit peníze a zda v případě, že on nebude splácet řádně a včas, bude ona schopna plnit svůj dluh vůči 3. žalované.
16. Je nutné uvést, že dovolatelka zpochybňuje posouzení pasivní legitimace 2. žalované a porušení prevenční povinnosti 3. žalované i na základě další argumentace. Tu však staví na zpochybňování skutkových závěrů soudů (například, že o dluzích 1. žalovaného nevěděla), a na zpochybňování procesu dokazování, čímž neuplatňuje (jediný možný) dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014). Při námitce opomenutých a odmítnutých důkazů dovolatelka navíc přehlíží, že soud není povinen provádět všechny důkazy navrhované účastníkem řízení, neboť záleží vždy na jeho uvážení (§ 120 odst. 1 o. s. ř.), které důkazy je nezbytné provést, resp. zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, uveřejněný v Souboru pod C 5978, a ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3116/2011, či usnesení téhož soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3983/2008); vždy se pouze musí vypořádat s tím, proč některé navržené důkazy neprovedl (k tomu srov. též rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 68/99, IV. ÚS 582/01, III. ÚS 52/2000, II. ÚS 127/96, II. ÚS 56/95), což učinil. Stejně tak odvolací soud řádně vyložil důvody, pro které se k některým důkazům přiklonil a k některým (zejména vyjádřením ombudsmanky banky) nikoliv.
17. V rozsahu, ve kterém odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
18. Z uvedených důvodů dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalobkyně odmítl.
19. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti, neboť rozhodl o samotném dovolání ve lhůtě přiměřené pro rozhodnutí o návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 25 Cdo 245/2020).
20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho výkon (exekuci).
V Brně dne 22. 5. 2024
JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu