Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Z. M., zastoupeného JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem, sídlem Na Rybníčku 1364/12, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 752/2024-274 ze dne 30. října 2024, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 9 To 72/2024-229 ze dne 10. dubna 2024 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ č. j. 38 T 97/2023-210 ze dne 25. ledna 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství Praha-východ, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu Praha-východ byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Skutek, za nějž byl stěžovatel odsouzen, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že i když si byl vědom, že mu bylo v důsledku zákonného inhibitoria uloženého v rámci exekutorského řízení zakázáno nakládat s majetkem ve smyslu ustanovení § 44a odst. 1 exekučního řádu, neoprávněně s využitím vystaveného duplikátu velkého technického průkazu převedl na třetí osobu automobil Land Rover Discovery. Byl si přitom vědom i toho, že na tento automobil byl vystaven exekuční příkaz prodejem movitých věcí, přičemž svým jednáním toto rozhodnutí zmařil.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Praze napadeným usnesením zamítl jako nedůvodné.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatel tvrdí, že si obecné soudy neujasnily, co je obsahem generálního inhibitoria a co je obsahem inhibitoria speciálního. Namítá, že výše uvedené vozidlo nikdy nevlastnil, takže žádné inhibitorium nemohl porušit. Soudní exekutor podle něj neprokázal, že by stěžovatel byl vlastníkem vozidla. Uvádí, že ani žádný z obecných soudů neoznačil nabývací titul, z něhož by vyplývalo, že je vlastníkem vozidla. Rozporuje argumentaci obsaženou v napadeném usnesení krajského soudu s tím, že vlastníkem vozidla byl jeho otec, který je poskytl na zajištění věřitelovy pohledávky.
Soudnímu exekutorovi vytýká, že neoprávněně zahrnul do seznamu majetku podléhajícího exekuci i automobil jeho otce s tím, že takové jednání exekutora nemůže být chráněno. Má za to, že Nejvyšší soud dal za pravdu nezákonnému rozhodnutí soudního exekutora, když nezohlednil, že do protokolu o soupisu movitých věcí bylo zahrnuto vozidlo stěžovatelova otce. Je přesvědčen, že soudní exekutor měl problém vyřešit občanskoprávními prostředky, ale jelikož věděl, že by touto cestou neuspěl, zneužil trestní řízení.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. července 1999 (N 98/15 SbNU 17)]. O takovou situaci však zde nejde.
8. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatel uplatňoval shodné námitky již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými a právními závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci obhajoby. Staví tak Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však Ústavnímu soudu nepřísluší. Jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy [viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. června 1995 (N 34/3 SbNU 257), sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. listopadu 1995 (N 79/4 SbNU 255) či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. listopadu 2004 (U 1/32 SbNU 451].
9. Obecné soudy v napadených rozhodnutích vysvětlily, že z hlediska naplnění znaků trestní odpovědnosti stěžovatele za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. a) trestního zákoníku není podstatná otázka vlastnictví automobilu, který stěžovatel převedl na třetí osobu. Ústavní soud odkazuje zejména na bod 24 napadeného usnesení Nejvyššího soudu, kde bylo vysvětleno, že vlastnické právo pachatele nepředstavuje znak skutkové podstaty uvedeného trestného činu. V bodě 26 napadeného usnesení pak Nejvyšší soud s odkazem na komentářovou literaturu připomíná, že podmínkou trestnosti za tento delikt není ani zákonnost či věcná správnost rozhodnutí, jež je jednáním pachatele mařeno.
10. I přesto obecné soudy otázku vlastnictví předmětného automobilu spolehlivě vysvětlily. Poukázaly na úvěrovou smlouvu, kterou stěžovatel uzavřel s úvěrovou společností MONETA Auto, s. r. o., v níž byl sjednán zajišťovací převod vlastnického práva kupujícího (stěžovatele) na úvěrující společnost. Ze smlouvy dále vyplývalo, že po splacení úvěru přejde vlastnické právo zpět na stěžovatele. Jelikož ke splacení úvěru došlo (vzhledem k finančním obtížím stěžovatele úvěr splatil svědek R. P.), nabyl stěžovatel vlastnické právo k automobilu zpět (srov. bod 20 napadeného usnesení Nejvyššího soudu a bod 14 napadeného usnesení krajského soudu).
11. Stěžovatel se tedy mýlí, když tvrdí, že nikdy nebyl vlastníkem daného vozidla a že obecné soudy neoznačily nabývací titul. Dlužno dodat, že stěžovatel v ústavní stížnosti na popsanou argumentaci obecných soudů nijak nereaguje, a své tvrzení, že vlastníkem automobilu byl jeho otec, nijak nevysvětluje. Ústavní soud tak nemá žádný důvod zpochybňovat úvahy a skutkové a právní závěry obecných soudů.
12. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 5. února 2025
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu