USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 10. 2024 o dovolání obviněného Z. M., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. 9 To 72/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 38 T 97/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. M. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 25. 1. 2024, sp. zn. 38 T 97/2023, byl obviněný Z. M. shledán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
2. Tohoto trestného činu se obviněný dopustil v podstatě tím, že dne 2. 12. 2021 na základě dohody s R. P., kterou ústně uzavřeli v obci XY, neoprávněně, za pomoci vystaveného duplikátu velkého technického průkazu, převedl blíže specifikovaný osobní automobil Land Rover na obchodní společnost a1b, s. r. o., ačkoli věděl, že mu bylo od 30. 5. 2019 v rámci exekučního řízení vedeného u Exekutorského úřadu Plzeň-město pod sp. zn. 134 EX 3680/19, resp. v rámci zákonného inhibitoria zakázáno nakládat s majetkem ve smyslu ustanovení § 44a odst. 1 exekučního řádu. Tento zákaz se týkal i nakládání se zmíněným automobilem, ve vztahu k němuž byl vydán exekuční příkaz prodejem movitých věcí a který byl uveden v protokolu o soupisu movitých věcí. Se zařazením zmíněného automobilu do soupisu movitých věcí byl přitom obviněný seznámen nejpozději při provádění mobiliární exekuce dne 15. 10. 2020, při níž dobrovolně odevzdal osvědčení o registraci vozidla část II. a jeden klíč k vozidlu. Tímto jednáním obviněný zmařil exekuční rozhodnutí soudního exekutora Mgr. Ing. Jiřího Proška.
3. Za tento trestný čin soud prvního stupně uložil obviněnému podmíněný trest odnětí svobody ve výměře 6 měsíců se stanovením zkušební doby v trvání 24 měsíců.
4. Obviněný se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolal. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. 9 To 72/2024, bylo odvolání obviněného zamítnuto.
II. Obsah dovolání a vyjádření k němu
5. Obviněný podal proti druhostupňovému rozhodnutí dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Podstata dovolací argumentace spočívala v tom, že vozidlo uvedené ve skutkové větě nebylo nikdy v jeho vlastnictví, a tedy jednak bylo jeho zařazení do inhibitoria nezákonné, jednak to vylučovalo, že by vozidlo na někoho převedl, a proto nemohl mařit rozhodnutí exekutora.
6. V rovině důkazního řízení obviněný především namítl, že skutkové zjištění, podle něhož byl vlastníkem vozidla uvedeného ve skutkové větě, je v rozporu s provedeným dokazováním; odkázal na obsah registru silničních vozidel a na skutečnost, že soudy neměly k dispozici žádný důkaz o tom, že by obviněný kdy vlastnictví k vozidlu, které ve skutečnosti patřilo jeho otci, skutečně nabyl.
7. K tomu poukázal na chybný postup soudního exekutora, jenž měl kontaktovat jeho otce, totiž skutečného majitele vozidla. Protože tak ale neučinil, otec obviněného se nemohl (soudní exekutor to svým postupem neumožnil) domáhat tzv. excindační žalobou vyřazení vozidla ze soupisu majetku; toho se nemohl domáhat ani samotný obviněný, právě protože nebyl vlastníkem. Z těchto důvodů bylo rozhodnutí soudního exekutora ve vztahu k vozidlu nezákonné. Připojil, že i kdyby se snad soudní exekutor skutečně domníval, že je obviněný skutečným vlastníkem vozidla, měl podat vlastnickou nebo odpůrčí žalobu. To však rovněž neučinil, což podporuje názor, že soudní exekutor si byl vědom, že vozidlo nepatřilo obviněnému; o tom má svědčit rovněž skutečnost, že soudní exekutor nikdy neuplatnil námitky vůči platnosti jednání, kterým měl obviněný porušit svou povinnost nakládat s vozidlem. Navíc jelikož soudní exekutor uvedené námitky neuplatnil, pak je jednání platné, a tedy nemůže naplnit skutkovou podstatu trestného činu, neboť nejde o protiprávní jednání. Současně je v rozporu se zásadou ultima ratio, pokud trestní řízení kompenzuje závadnost činnosti soudního exekutora, jak tomu bylo a je v této věci.
8. V kontrastu s obsahem skutkové věty pak obviněný namítl, že vozidlo na nikoho nepřevedl, a vzhledem k tomu, že nebyl jeho vlastníkem, ani převést nemohl; zdůraznil, že vlastnictví vozidla má význam pro právní kvalifikaci trestného činu. Je tak vyloučeno, aby rozhodnutí soudního exekutora, navíc nezákonné, mařil. Obviněný také sporoval poznatky plynoucí ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, podle kterých měl po splacení úvěru nabýt vlastnické právo k vozidlu. Důvod, proč byl stranou této smlouvy on (obviněný) namísto jeho otce, bylo, že jeho otec bydlí v Chorvatsku; z dokumentů, které předložil úvěrové společnosti, však bylo zřetelné, že vozidlo nepatřilo jemu (obviněnému). Po splacení úvěru nenabyl vlastnické právo k vozidlu, a pokud toto vlastnické právo nabyla společnost a1b, s. r. o., pak je to záležitostí této společnosti a společnosti MONETA Auto, s. r. o., která poskytla úvěr pro účely financování koupě auta a která byla vzhledem k zajišťovacímu převodu vlastnického práva vlastníkem vozidla (dále jako „úvěrující společnost“). Obviněný popřel, že by kdy se svědkem R. P. podal žádost o zápis změny vlastníka vozidla, naopak upozornil na to, že tento svědek ve své výpovědi uvedl, že o koupi vozidla jednal s úvěrující společností.
9. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud odvolací rozhodnutí zrušil a aby věc vrátil zpět soudu druhého stupně k dalšímu projednání a rozhodnutí ve věci.
10. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání nejdříve zdůraznil, že otázka vlastnictví vozidla není okolností, která by byla rozhodující z hlediska naplnění zákonných znaků shora uvedeného trestného činu. Poukázal však, že o vlastnictví obviněného byl podán důkaz úvěrovou smlouvou mezi obviněným a úvěrující společností, na jejímž podkladě obviněný nabyl vlastnické právo splněním závazku ke dni 18. 11. 2021. O společném jednání s R. P. pak svědčí jejich žádost o zápis změny vlastníka motorového vozidla, kterou společně podali dne 2. 12. 2021.
11. V další části se pak státní zástupce věnoval právní kvalifikaci jednání obviněného. Zdůraznil, že obviněný nakládal s věcí postiženou inhibitoriem způsobem popsaným v § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Státní zástupce se neztotožnil ani s namítaným porušením zásady ultima ratio.
12. V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné.
13. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož využil a sdělil, že nebylo pochopeno, že nikdy nebyl vlastníkem vozidla, které chtěl exekutor zabavit. Vlastníkem byl jeho otec, kterému však nebyl doručen žádný exekuční příkaz a který byl ve vztahu ke smlouvě o spotřebitelskému úvěru poskytovatelem zajištění. Bylo pak věcí exekutora, aby, pokud došlo k převodu vlastnictví k vozidlu, ho napadl námitkou neplatnosti, což ovšem neučinil a snažil se přenést pochybení na obviněného, což se mu podařilo. Obviněný nakonec trval na tom, aby bylo jeho dovolání projednáno.
III. Důvodnost dovolání
14. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
15. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
III. a) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
16. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů v důkazním řízení a s odkazem na něj lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Pokud jde o první (obviněným tvrzenou) alternativu, je naplněna případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna. Jde o svévolné hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, zejména případy tzv. deformace důkazu. Tento stav nicméně může být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily. Druhou alternativu zmíněného dovolacího důvodu pak tvoří případy, v nichž důkaz, respektive jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí alternativu nakonec tvoří takzvané opomenuté důkazy, tedy případy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily.
17. Pod uplatněný dovolací důvod byla podřaditelná pouze námitka do zjevného rozporu mezi skutkovým zjištěním o tom, že obviněný společně se svědkem R. P. převedli vozidlo na třetí osobu, a obsahem provedených důkazů. Tato námitka je však zjevně neopodstatněná.
18. K uvedené námitce Nejvyšší soud uvádí, že jak vyplývá z rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně (viz bod 19 prvostupňového rozhodnutí, resp. bod 14 odvolacího rozhodnutí), soudy v předchozím řízení učinily obviněným sporovaná skutková zjištění především na základě důkazu plynoucího ze společné žádosti o zápis změny vlastníka vozidla ze dne 2. 12. 2021 na č. l. 62 a plné moci na č. l. 67, kterou úvěrující společnost zmocnila obviněného k podání této žádosti. Už proto se nelze ztotožnit s tvrzením, že by tato skutková zjištění byla v jakémkoli, natož extrémním, nesouladu s obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud neshledal ani žádný rozpor s obsahem výpovědi svědka R. P., neboť jak vyplývá z obsahu této výpovědi, zaznamenané v protokolu z hlavního líčení ze dne 4. 1. 2024 na č. l. 178 a násl., svědek nijak nepopřel, že by v součinnosti s obviněným převedl auto do vlastnictví společnosti a1b, s. r. o.; pokud obviněný poukazoval na to, že svědek jednal s úvěrující společností, pak nelze než uvést, že je samozřejmé, že s ní svědek musel jednat, aby si mezi sebou dohodli podmínky splacení úvěru obviněného (resp. za obviněného), což ovšem nemá žádný vliv na relevantní skutková zjištění.
19. Pod uplatněný dovolací důvod naopak nebyla podřaditelná námitka týkající se zjištění vlastnictví k předmětnému vozidlu, neboť tato okolnost – jak správně připomněl státní zástupce – není významná z hlediska právní kvalifikace trestného činu, jak přitom požaduje zákon pro založení přezkumné pravomoci Nejvyššího soudu [srov. § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Stejné platí i pro námitky do procesního postupu soudního exekutora a do zákonnosti jeho rozhodnutí, neboť ani tyto okolnosti nejsou pro právní kvalifikace trestného činu významné, jak Nejvyšší soud popisuje níže v následující části tohoto rozhodnutí věnované dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
20. Nad rámec přezkumu však Nejvyšší soud zjednodušeně popíše děj, který doprovázel problematiku vlastnictví vozidla. Prvně, jak vyplývá z úvěrové smlouvy na č. l. 110 a násl., obviněný uzavřel úvěrovou smlouvu se společností MONETA Auto, s. r. o., za pomocí které financoval koupi shora uvedeného vozidla od společnosti Auto Grabl, s.r.o. Ujednán byl i zajišťovací převod vlastnického práva z kupujícího (obviněného) na úvěrující společnost, přičemž podle ujednání vlastnické právo přejde zpět na obviněného splacením všech závazků, které následně – vzhledem k finančním obtížím obviněného – splatil svědek R. P. Ujednání mezi obviněným a úvěrující společností tak mělo obsahově povahu tzv. leasingové smlouvy, jak toto ujednání také označovaly soudy prvního a druhého stupně ve svých rozhodnutích. Následně bylo vozidlo v rámci exekučního řízení vedeného proti obviněnému zahrnuto do protokolu o soupisu movitých věcí podle § 327a o. s. ř., přičemž již v tomto protokolu byl obviněný poučen, že s vozidlem nesmí nijak nakládat, a to mj. výslovně zcizit (ačkoli v té době byla vzhledem k zajišťovacímu převodu vlastnického práva vlastníkem úvěrující společnost, to nevylučuje zahrnutí tohoto vozidla do soupisu movitého majetku obviněného, srov. § 326 odst. 3 o. s. ř.) a současně obviněný odevzdal vykonavateli osvědčení o registraci vozidla část II. (tzv. velký technický průkaz, o jehož nové vydání, údajně z důvodu ztráty, vzápětí obviněný požádal příslušný orgán) a jedny klíče od vozidla. Podle shora zmíněné úvěrové smlouvy nabyl obviněný po splacení závazku vlastnické právo zpět, přičemž mu byla úvěrující společností udělena plná moc, aby se zapsal do registru silničních vozidel jako vlastník, nebo aby v případě dalšího prodeje zapsal jako vlastníka třetí osobu, což obviněný učinil (a tedy evidentně došlo k dalšímu prodeji, resp. zcizení). K tomu vyplnil potřebný formulář (žádost o zápis změny). Pokud se obviněný v rámci své obhajoby dovolával, že nikdy nebyl vzhledem k obsahu registru silničních vozidel vlastníkem vozidla, a tedy nemohl vozidlo zcizit, pak lze jen připomenout, že zápis v tomto registru nemá konstitutivní účinky (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. 4 As 26/2003, uveřejněný pod č. 543/2005 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu).
21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn.
III. b) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
22. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předmětem právního posouzení je nicméně skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněný v dovolacím řízení. Proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování.
23. Pod tento uplatněný dovolací důvod lze podřadit námitku do významu vlastnictví vozidla pro naplnění znaků skutkové podstaty podle § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, námitku do nezákonnosti rozhodnutí soudního exekutora, námitku do chybějící protiprávnosti jednání obviněného z důvodu civilněprávní platnosti tohoto jednání, a námitku do porušení principu ultima ratio. Tyto námitky jsou zjevně neopodstatněné.
24. K první námitce Nejvyšší soud nejdříve vysvětluje, že trestného činu se podle § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku pachatel dopustí tím, že „maří nebo podstatně ztíží výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnou, zatají, zcizí nebo odstraní věc, které se takové rozhodnutí týká“. Z této zákonné formulace skutkové podstaty plyne, že vlastnické právo pachatele k věci není znakem této skutkové podstaty, a to bez ohledu na to, zda mimotrestní zákon, podle kterého bylo rozhodnutí přijato, obecně požaduje, aby se rozhodnutí týkalo právě věcí, které jsou ve vlastnictví určitého povinného nebo ve společném jmění povinného a jeho manžela (srov. § 67 odst. 1 exekučního řádu), neboť tyto podmínky rozhodnutí nejsou z hlediska trestní odpovědnosti pachatele významné, jak doplní Nejvyšší soud níže. Významné je, že obviněný zatížené vozidlo zcizil.
25. Tato námitka je zjevně neopodstatněná.
26. K druhé námitce Nejvyšší soud připomíná a navazuje na shora zmíněné, že otázka zákonnosti nebo věcné správnosti rozhodnutí (nebo mu předcházejícího řízení), které pachatel zmaří nebo podstatně ztíží, není z hlediska právní kvalifikace znaků skutkové podstaty podle § 337 odst. 3 tr. zákoníku relevantní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1530/2014, nebo ŠÁMAL, P., RIZMAN, S., TEJNSKÁ, K. In: ŠÁMAL, P. a?kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4217). Nejvyšší soud vysvětluje, že individuálním objektem tohoto trestného činu je v širším pojetí zájem společnosti na řádném výkonu důležitých úředních rozhodnutí. Jakmile se tak rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci stane vykonatelné (tj. vynutitelné státní mocí), je v tomto společenském zájmu, aby byl jeho výkon respektován; jakékoli výhrady vůči věcné správnosti nebo zákonnosti takového rozhodnutí mohou být uplatněny pouze skrze zákonné prostředky, které pro tyto účely a vůbec pro účely ochrany subjektivních práv právní řád zavádí. Naopak realizace těchto výhrad, ať už oprávněných nebo neoprávněných, skrze svémocný odpor, zásadně narušuje individuální objekt tohoto trestného činu, a za splnění dalších podmínek zakládá trestní odpovědnost jednající osoby.
27. Tato námitka je zjevně neopodstatněná.
28. K třetí námitce Nejvyšší soud uvádí, že i kdyby bylo, jak namítl obviněný, jeho právní jednání v civilněprávní rovině platné (což není předmětem dovolacího přezkumu, neboť jak bude vysvětleno dále, nejde o relevantní otázku), neznamenalo by to bez dalšího, že by nemohlo být toto jednání trestné. Jak Nejvyšší soud již dříve vysvětlil ve svém usnesení ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 226/2023, z dualismu soukromého a veřejného práva vyplývá, že sledují různé cíle a mají různou funkci, a skutečnost vyplývající z jednoho práva se nutně nemusí bez dalšího projevit v právu druhém. To také znamená, že soukromé a veřejné právo mohou spojovat se stejným jednáním různé právní následky, a to z různých důvodů. Platnost právního jednání proto nejenže bez dalšího nevylučuje jeho trestnost (a naopak), ale dokonce ani nevylučuje nesoulad takového jednání s normami soukromého práva (tedy práva, kterým se platnost právního jednání řídí), což lze nejlépe ukázat právě na příkladu tzv. relativní neplatnosti (právě ta je navíc spojena s právním jednáním, kterým povinný porušuje tzv. generální inhibitorium, viz TRNĚNÁ, K. In: SVOBODA, K. a kol. Exekuční řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 297), neboť při ní nemusí být neplatnost právně závadného jednání oprávněnou osobou namítnuta, a tedy přes svou právní závadnost může být konkrétní právní jednání nadále platné (srov. 586 o. z.).
29. Tato námitka je zjevně neopodstatněná.
30. Ke čtvrté námitce Nejvyšší soud nejdříve vysvětluje, že ta je neopodstatněná už proto, že ji obviněný v podstatě neodůvodnil, když pouze uvedl: „Smutné je, že orgány činné v trestním řízení nepostupovaly dle zásady ‚ultima ratio‘ a pokusily se neprávním způsobem činnost soudního exekutora nahradit. Jeho činnost je ovšem nezastupitelná a teprve její výsledek může být podkladem pro trestní řízení. Soudní exekutor však vlastní řízení výsledku nedovedl“. Zde Nejvyšší soud postupně uvádí, že orgány činné v trestním řízení nenahradily činnost soudního exekutora, neboť výstupem trestního stíhání bylo toliko konstatování viny obviněného a jeho potrestání, naopak výstupem nebyl výkon rozhodnutí civilního soudu, což nadále náleží soudnímu exekutorovi, jehož činnost je v tomto směru – jak sám obviněný uvedl – nezastupitelná. Tato část námitky tak postrádala jakýkoli smysl, když obviněný ani neuvedl, jak přesně měla činnost orgánů činných v trestním řízení nahradit činnost soudního exekutora. Pokud pak obviněný v další části námitky tvrdil, že soudní exekutor nedošel k výsledku v rámci vlastní činnosti, pak nelze než uvést, že soudní exekutor vydal v rámci vedeného exekučního řízení rozhodnutí, jehož výkon obviněný podle skutkové věty zmařil, a tím naplnil znaky skutkové podstaty shora uvedeného trestného činu; trestní řízení tak mělo podklad v činnosti soudního exekutora.
31. Tato námitka je zjevně neopodstatněná.
32. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nebyl naplněn. IV. Závěr
33. Ze shora uvedených závěrů vyplývá, že dovolací argumentaci – alespoň v míře, ve které ji bylo možné podřadit pod uplatněné dovolací důvody – nešlo přiznat opodstatnění. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
34. Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 10. 2024
JUDr. Radek Doležel předseda senátu