Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele A. H., t. č. ve Věznici Plzeň, zastoupeného JUDr. Ivem Žižkovským, advokátem, sídlem Americká 60, Staňkov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. července 2024 č. j. 14 To 89/2024-99 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. července 2024 č. j. 1 T 1/2024-87, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 2 odst. 2, čl. 8, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným usnesením Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozhodl, že do stěžovateli uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců, který byl stěžovateli uložen soudy Maďarské republiky a uznán rozsudkem krajského soudu ze dne 20. 3. 2024 č. j. 1 T 1/2024-24, se započítává 628 dní jako doba zbavení osobní svobody na území Maďarské republiky. V dané věci šlo již o druhé usnesení krajského soudu, neboť první z podnětu stížnosti stěžovatele zrušil Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 9. 5. 2024 č. j. 14 To 57/2024-47. Krajský soud doplnil dokazování sdělením ministerstva spravedlnosti Maďarské republiky, z něhož vyplynulo, že délka stěžovatelova omezení svobody na území tohoto státu činila 628 dní. Tuto informaci tedy krajský soud považoval za rozhodující. Doba 628 dní byla maďarskými orgány uvedena jako relevantní započitatelná doba do uloženého trestu, přičemž cizozemské orgány uvedly i přesný mechanismus výpočtu této doby. Krajský soud se přitom necítí oprávněn jakkoliv takový výpočet přezkoumávat a zpochybňovat, neboť byl proveden podle maďarských právních předpisů.
3. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel stížnost, kterou vrchní soud zamítl napadeným usnesením. Z informací maďarských orgánů vyplynulo, že k výpočtu celkového započitatelného omezení osobní svobody dospěly tak, že pět dní strávených pod trestním dohledem (obdoba povinnosti zdržovat se na určitém místě) se rovná jednomu dni trestu odnětí svobody (výkon vazby se započítá způsobem jedna ku jedné). Tento způsob výpočtu nepřísluší českým soudům přezkoumávat, neboť určení započitatelné doby určuje maďarský soud samostatným výrokem odsuzujícího rozsudku. Proto nemůže být pro stěžovatele nijak překvapivý. Institut trestního dohledu podle maďarské legislativy je navíc výrazně mírnější, než by bylo vyslovení povinnosti zdržovat se pod dohledem probačního úředníka v určeném obydlí podle trestního řádu.
4. Stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími je nucen vykonat trest ve větším rozsahu, než vyplývá ze zákona. Podle jeho názoru nemůže být trest prodloužen tak, že pětidenní omezení osobní svobody bude započítáno jen jako jeden den. Stěžovatelova věc měla být řešena stejně jako věc, v níž Ústavní soud vydal nález sp. zn. II. ÚS 2879/22 . Podle stěžovatele není jasné, zda se v dané věci má vycházet z českého nebo maďarského rozsudku. Soudy se rovněž nezabývaly závaznosti sdělení maďarského ministerstva spravedlnosti, proti kterému se nelze odvolat.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. V dané věci byla klíčová aplikace § 130 odst. 2 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mezinárodní justiční spolupráci"), ve spojení s § 92 odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník").
8. Podle § 130 odst. 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci "soud rozhodne o započítání části trestu uloženého uznaným cizozemským rozhodnutím, která byla vykonána v cizím státu, do trestu, který má být vykonán na území České republiky. Do nepodmíněného trestu odnětí svobody se započte též doba strávená v uznávací vazbě, ve vazbě pro týž skutek v cizím státu a doba převozu k výkonu trestu do České republiky".
9. Podle § 92 odst. 4 trestního zákoníku platí, že "ustanovení odstavců 1 až 3 (o započítání vazby a již vykonaného trestu) se obdobně užijí na započítání předběžné, vydávací a předávací vazby vykonané podle zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních a na započítání povinnosti zdržovat se ve stanoveném časovém období v určeném obydlí nebo jeho části uložené obviněnému podle § 73 odst. 3 trestního řádu do trestu uloženého pro týž skutek".
10. K aplikaci posledně uvedeného ustanovení již existuje bohatá rozhodovací činnost Ústavního soudu, počínaje stěžovatelem zmíněným nálezem ze dne 26. 6. 2023 sp. zn. II. ÚS 2879/22 , jehož obecné závěry byly následně konkretizovány v řadě dalších rozhodnutí (viz např. usnesení ze dne 28. 11. 2023 sp. zn. III. ÚS 2836/23 nebo usnesení ze dne 30. 7. 2024 sp. zn. II. ÚS 1373/24 ). Klíčový závěr této rozhodovací činnosti spočívá v tom, že nestanoví-li zákon přepočet jiných omezení osobní svobody (např. povinnosti zdržovat se po určitou dobu v obydlí) na výkon trestu odnětí svobody, nemohou ho soudy stanovovat svévolně (viz např. body 22 a násl. nálezu ze dne 27. 3. 2024 sp. zn. I. ÚS 2831/23 ). K tomu však ve věci stěžovatele nedošlo.
11. České soudy zohlednily skutečnost, že odsuzující cizozemský rozsudek (a tedy nikoliv přípis maďarského ministerstva spravedlnosti) určil dobu, která se má stěžovateli do výkonu trestu odnětí svobody započíst. Respekt k takovému soudnímu výroku je podle Ústavního soudu nejen řádným naplněním zásady mezinárodní justiční spolupráce, nýbrž i naplněním zásady rovnosti před zákonem. V důsledku takového postupu bude stěžovatel nucen strpět zásadně totožný trest jako ostatní pachatelé, kteří spáchali totožnou trestnou činnost v totožném geografickém a kulturním prostředí.
Dále tento postup lépe reflektuje specifika těch institutů omezujících osobní svobodu, která nemusí být totožná s jejich českými "protějšky". Vzhledem k tomu, že v § 92 odst. 4 trestního zákoníku je klíčovým neurčitý právní pojem "obdobně", lze výše popsaný postup považovat za jeho ústavně konformní aplikaci. Požadovat od soudů postup odlišný by bylo možné jen tehdy, odporoval-li by výrok cizozemského soudu základním zásadám českého trestního práva anebo ústavním principům. Tak tomu však v dané věci není.
12. Z toho důvodu lze uzavřít, že postup obecných soudů byl ústavně konformní.
13. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. září 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu