Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele A. J., t. č. Vazební věznice Ostrava, zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem, sídlem Ostravská 2966, Rožnov pod Radhoštěm, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 To 78/2025-1378 ze dne 21. srpna 2025 a usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 37 T 6/2025-1340 4 ze dne 26. června 2025, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že proti stěžovateli je vedeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, resp. že na něj pro tyto trestné činy byla podána obžaloba. Usnesením soudce Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 0 Nt 16029/2025 ze dne 25. února 2025 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b) a c) trestního řádu.
3. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě bylo podle § 72 odst. 3 trestního řádu rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) trestního řádu, o nepřijetí jeho písemného slibu a o tom, že účelu vazby nelze dosáhnout dohledem probačního úředníka.
4. Stěžovatel proti napadenému usnesení krajského soudu podal stížnost, kterou Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.
5. Stěžovatel namítá, že se krajský soud nezabýval novými poznatky či zesílenými důvody pro útěkovou vazbu a obavu ze stěžovatelova útěku či skrývání odůvodnil pouze tím, že je trestní stíhání vedeno pro čin se sazbou pět až dvanáct let odnětí svobody. Soud podle něj zcela pominul, že žije a žil řádným způsobem života, má družku a je zaměstnán jako řidič autobusu. Připomíná, že obžaloba navrhla uložení trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, která vymezuje tzv. doktrínu zesílených důvodů vazby. Má za to, že vazební důvod podle § 67 písm. a) trestního řádu nebyl v napadených usneseních nijak odůvodněn. Uvádí, že existenci důvodu předstižné vazby ve smyslu § 67 písm. c) trestního řádu obecné soudy odůvodnily pouze jeho předchozími odsouzeními, avšak opomněly, že tato odsouzení již byla zahlazena a že k poslednímu z nich došlo před deseti lety. Z uvedeného dovozuje, že v jeho věci nebyly splněny podmínky pro ponechání ve vazbě.
6. Ústavní stížnost je přípustná a splněny jsou i ostatní procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem.
7. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti nepředstavuje další instanci v systému trestního soudnictví. Ústavní soud zasahuje zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s principy vyplývajícími z ústavního pořádku. O takovou situaci se zde ale nejedná.
8. Ústavní soud nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že krajský soud odůvodnil závěr o přetrvávající existenci důvodu útěkové vazby pouze odkazem na trestní sazbu činu, pro nějž je stěžovatel stíhán. Krajský soud v bodě 4 napadeného usnesení zaznamenal, že státní zástupce v obžalobě ve vztahu ke stěžovateli navrhuje uložení šestiletého trestu odnětí svobody. Odkázal na nález sp. zn. III. ÚS 566/03 ze dne 1. dubna 2004, z nějž mj. vyplývá, že se vysokým trestem ve smyslu § 67 písm. a) trestního řádu rozumí trest odnětí svobody v trvání nejméně osmi let, a výslovně uvedl, že takový trest stěžovateli nehrozí. Krajský soud však zároveň poukázal na stěžovatelovu trestní minulost, zejména pak na případ, kdy byl stěžovatel zadržen příslušníky Policie České republiky, s pouty na rukou vyskočil z policejního vozidla a utekl.
9. Z uvedeného je zřejmé, že krajský soud nedovodil existenci důvodu útěkové vazby jen na základě hrozícího vysokého trestu, ale zohlednil i další konkrétní okolnosti, které posilovaly obavy ze stěžovatelova útěku, přičemž nepřehlédl ani skutečnost, na níž stěžovatel poukazuje, totiž že před vzetím do vazby žil se svou partnerkou a dcerou a je zaměstnán jako řidič autobusu. Jestliže za této situace, kdy stěžovateli hrozí citelný (šestiletý) trest odnětí svobody a kdy navíc stěžovatel v minulosti projevil zjevnou tendenci vyhýbat se trestnímu stíhání útěkem, obecné soudy dospěly k závěru, že přetrvává důvodná obava ze stěžovatelova útěku před trestním stíháním, učinily tak ústavněprávně souladným způsobem s respektem k principům vyplývajícím z judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 170/25 ze dne 26. února 2025), a Ústavní soud tak nenachází důvod uvedený závěr zpochybnit.
10. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani stěžovatelovu tvrzení, že obecné soudy v souvislosti s posuzováním důvodu předstižné vazby přehlédly, že jeho předchozí odsouzení již byla zahlazena. Krajský soud totiž tuto skutečnost hned dvakrát výslovně zmínil v bodech 4 a 5 napadeného usnesení. Zároveň v bodě 5 usnesení připomněl, že část stěžovatelovy předchozí trestné činnosti měla násilný charakter (stejně jako trestná činnost aktuálně stíhaná), z čehož dovodil stěžovatelovy sklony k páchání trestné činnosti směřující k získání cizích věcí za použití násilí, a tedy i důvodné obavy z pokračování, resp. opakování trestné činnosti, pro niž je stíhán.
11. Také tuto argumentaci považuje Ústavní soud za ústavněprávně souladnou, neboť dlouhodobá tendence obviněného k páchání trestné činnosti toho druhu, pro kterou je stíhán, představuje okolnost, o kterou se předstižný vazební důvod může typicky opírat (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 441/25 ze dne 21. března 2025). Jak již bylo uvedeno, krajský soud nepřehlédl ani aktuální rodinnou a pracovní situaci stěžovatele.
12. Ústavní soud dodává, že napadená rozhodnutí nekolidují ani s principy vyplývajícími z doktríny zesílených důvodů, jíž se stěžovatel dovolává. Význam této doktríny Ústavní soud objasnil již mnohokrát. Vazební soudy musí pečlivě vážit, zda dosavadní argumenty pro omezení osobní svobody obstojí v čase, či nikoli. Argumenty, které stály na počátku vazebního rozhodnutí a které zpočátku odůvodňovaly ten či onen vazební důvod, již později dle okolností věci mohou, ale nemusí stačit. Pokud nestačí, vazební soudy musí předložit další přesvědčivé argumenty (srov. např. nálezy sp. zn. IV.
ÚS 170/25 ze dne 26. února 2025 nebo sp. zn. IV. ÚS 1563/25 ze dne 6. srpna 2025 a judikaturu v nich citovanou). Jinak řečeno, jestliže již skutečnosti, o které bylo opřeno původní rozhodnutí o vzetí do vazby, prokazovaly existenci vazebních důvodů ve vyšší intenzitě, mohou tytéž skutečnosti legitimně odůvodňovat i potřebu dalšího trvání vazby, tj. při rozhodování o jejím prodloužení, resp. při rozhodování o žádosti obviněného o propuštění z vazby (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2149/23 ze dne 29.
srpna 2023 či sp. zn. I. ÚS 3512/24 ze dne 8. ledna 2025).
13. V posuzované věci výše popsané důvody, pro které byl stěžovatel v únoru 2025 vzat do vazby, byly dostatečně silné, aby odůvodňovaly omezení osobní svobody stěžovatele i přibližně půl roku poté, tedy v době, kdy vrchní soud rozhodoval o stěžovatelově stížnosti proti usnesení krajského soudu. Nebylo tedy povinností obecných soudů dokládat další skutečnosti, které by existenci toho kterého vazebního důvodu dále posilovaly.
14. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 24. září 2025
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu