Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Milana Macháčka, zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem se sídlem Bolzanova 461/5, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. KSPH 72 INS 21612/2014-B-105 ze dne 14. 9. 2024, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Se stěžovatelem je u Krajského soudu v Praze vedeno insolvenční řízení pod sp. zn. KSPH 72 INS 21612/2014. V tomto řízení uplatnil mimo jiné svou pohledávku jako pohledávku P2 i věřitel č. 2 Tomáš Čejka. O této pohledávce se vedl incidenční spor, a to o pořadí této pohledávky. Jelikož insolvenční správce v dané věci nakonec uznal pořadí pohledávky a přezkoumal ji jako zajištěnou majetkem dlužníka, vzal věřitel svou žalobu zpět.
2. Návrhem ze dne 10. 5. 2024 se dlužník opakovaně domáhal, aby byla pohledávka P2 znovu přezkoumána a do doby, než se tak stane, aby insolvenční správce nepokračoval ve zpeněžování majetkové podstaty. Napadeným usnesením krajský soud rozhodl, že tento návrh se zamítá. S odkazem na rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 101 VSPH 384/2017-126 ze dne 15. 2. 2018 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 228/21
ze dne 16. 2. 2021 odůvodnil, že zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) zásadně zapovídá nové přezkoumání a dodatečné popření již zjištěné pohledávky z důvodů přednesených stěžovatelem.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadeným usnesením bylo porušeno jeho právo na ochranu majetku (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Tvrdí, že postup krajského soudu byl formalistický. Návrhu mělo být podle jeho názoru vyhověno, neboť výsledek přezkumného jednání o pohledávce P2 je evidentně nespravedlivý a ústavně nekonformní. Pohledávka P2 je totiž podle něj výsledkem lichevní smlouvy. Je také namístě, aby sporná pohledávka byla podrobena novému přezkumu. Opačný postup je formalistický. Zájem na stabilitě soudních rozhodnutí, která lze zásadně přezkoumávat jen na základě zákonem připuštěných řádných a mimořádných opravných prostředků, podle něj nemůže převážit právě nad zájmem odklidit rozhodnutí, která nejsou ústavně konformní.
4. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl ale k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Stěžovatel rozporuje postup krajského soudu, který zamítl jeho již opětovný návrh na opakování přezkumu pohledávky P2. Ústavní soud v tomto směru poukazuje na to, že již v usnesení sp. zn. II. ÚS 228/21
- na které odkazuje v napadeném rozhodnutí i krajský soud - konstatoval, že pokud jde o pravost, výši a pořadí pohledávek, které mají být v insolvenčním řízení uspokojovány, je rozhodující jejich tzv. zjištění některým ze způsobů uvedených v § 201 insolvenčního zákona. Zákon zná jen jediný způsob změny výsledku přezkumného jednání, jímž je dle § 186 odst. 1 uspokojení nebo zánik pohledávky v průběhu insolvenčního řízení - nevezme-li věřitel sám přihlášku bez zbytečného odkladu zpět, ukončí jeho účast v řízení insolvenční soud svým rozhodnutím. Jestliže ale nebyla zjištěná pohledávka uspokojena nebo jestliže jinak nezanikla, neumožňuje insolvenční zákon žádnému z účastníků insolvenčního řízení domáhat se toho, aby pro potřeby insolvenčního řízení byly výsledky přezkumného jednání zvráceny, tedy zásadně zapovídá nové přezkoumání a dodatečné popření již zjištěné pohledávky.
6. Obdobný názor přitom zastává i rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Jak vyplývá z rozsudku tohoto soudu sp. zn. 29 Cdo 3146/2011 ze dne 31. 3. 2014 či z jeho rozsudku sp. zn. 29 ICdo 76/2019 ze dne 29. 7. 2021 jako důvody pro opětovný přezkum již jednou přezkoumané pohledávky lze chápat vadu přihlášky, která brání přezkumu, absenci stanoviska správce konkursní podstaty k přihlášené pohledávce a neurčitost popěrného úkonu. Žádné takové okolnosti přitom stěžovatel netvrdí. Jeho argumentace se omezuje na důvody, proč by bylo vhodné opakovat přezkum sporné pohledávky toliko z meritorního (hmotněprávního) pohledu.
7. Stěžovatel dále odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, která umožňuje za určitých podmínek přezkum exekučních titulů i v exekučním řízení. Ani této argumentace ovšem krajský soud nepřisvědčil a Ústavní soud sdílí jeho závěr, že tato judikatura vznikla z větší části až po přezkoumání sporné pohledávky a v době přezkumu byly tyto nálezy Ústavního soudu již známy a při přezkumu zohledněny.
8. Stěžovatel v zásadě požaduje, aby Ústavní soud revidoval ustálenou rozhodovací praxi insolvenčních soudů, avšak tato role Ústavnímu soudu nepřísluší; je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva provedené obecnými soudy Ústavní soud hodnotí jako neústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjejí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představují tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu tedy nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva.
9. Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatele odmítnuta jako zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2024
Kateřina Ronovská v. r.
předsedkyně senátu