KSUL 46 INS 2933/2010
46 ICm 1097/2011
29 ICdo 76/2019-495
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci
žalobce INSOLV, v. o. s., se sídlem v Praze 5, Plzeňská 3350/18, PSČ 150 00,
identifikační číslo osoby 28398483, jako insolvenčního správce dlužníka
Oleofin, a. s., identifikační číslo osoby 27167658, zastoupeného Mgr. Vojtěchem
Suchardou, advokátem, se sídlem v Praze, Plzeňská 3350/18, PSČ 150 00, proti
žalovanému Ing. Davidu Jánošíkovi, se sídlem v Hradci Králové, Gočárova
1105/36, PSČ 500 02, jako zástupci insolvenční správkyně dlužníka SETUZA a. s.,
zastoupenému Mgr. Miroslavem Švendou, advokátem, se sídlem v Praze, Jánský
vršek 323/13, PSČ 118 00, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze,
se sídlem v Praze 4, nám. Hrdinů 1300, PSČ 140 00, o určení pravosti
pohledávek, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 46 ICm
1097/2011, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka SETUZA a. s., se
sídlem v Ústí nad Labem, Žukovova 100/27, PSČ 400 03, identifikační číslo osoby
46708707, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 46 INS
2933/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1.
listopadu 2018, č. j. 46 ICm 1097/2011, 102 VSPH 348/2018-415 (KSUL 46 INS
2933/2010), takto:
I. Dovolání se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního
výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2018, č. j. 46 ICm
1097/2011, 102 VSPH 348/2018-415 (KSUL 46 INS 2933/2010), jíž odvolací soud
potvrdil část bodu I. výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
1. prosince 2017, č. j. 46 ICm 1097/2011-354, kterou soud prvního stupně zamítl
žalobu na určení pravosti dílčích pohledávek č. 2 v částce 32 876,71 Kč z
titulu směnečného úroku a č. 3 v částce 126 485,43 Kč z titulu zákonného úroku
z prodlení.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2018, č. j. 46
ICm 1097/2011, 102 VSPH 348/2018-415 (KSUL 46 INS 2933/2010), se v části
prvního výroku, jíž odvolací soud potvrdil tu část bodu I. výroku rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. prosince 2017, č. j. 46 ICm
1097/2011-354, kterou soud prvního stupně zamítl žalobu na určení pravosti
dílčích pohledávek č. 2 v částce 226 268 520,15 Kč z titulu neuhrazené směnečné
sumy a směnečného úroku a č. 3 v částce 666 666,70 Kč z titulu směnečné odměny,
v potvrzující části prvního výroku o nákladech řízení a ve druhém výroku o
nákladech odvolacího řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu
soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání zamítá.
1. Rozsudkem ze dne 1. prosince 2017, č. j. 46 ICm 1097/2011-354,
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, jíž
se žalobce [INSOLV, v. o. s., jako insolvenční správce dlužníka Oleofin, a. s.,
(dále jen „dlužník O“)] domáhal vůči insolvenční správkyni dlužníka SETUZA a.
s. (dále jen „dlužník S“) Ing. Vladimíře Jechové Vápeníkové (dále též jen „J.
V.“) určení pravosti dílčích pohledávek č. 2 v částce 226 301 396,86 Kč z
titulu neuhrazené směnečné sumy a směnečného úroku, č. 3 v částce 793 152,13 Kč
z titulu směnečné odměny a zákonného úroku z prodlení a č. 4 v částce 29 888
480,96 Kč z titulu nevrácené půjčky ze dne 18. prosince 2008, přihlášených
žalobcem do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka S (bod I. výroku)
2. Insolvenční soud vyšel z toho, že:
[1] Dne 1. září 2008 vystavil dlužník S směnku vlastní s doložkou bez
protestu se směnečnou sumou 200 mil. Kč na řad společnosti CAMPASPOL HOLDING a. s., splatnou 1. října 2008 v Ústí nad Labem (dále jen „zastavená směnka“). Směnka je opatřena indosamentem remitenta na EURO CAPITAL ALLIANCE LTD. (dále
jen „společnost E“) s doložkou sine obligo ze dne 3. září 2008, nedatovaným
blankoindosamentem společnosti E a nedatovaným zástavním indosamentem dlužníka
O na společnost PPF banka a. s. (dále jen „banka P“). [2] Dne 25. srpna 2009 uzavřel dlužník O s bankou P zástavní smlouvu k
zajištění pohledávky ze smlouvy o kontokorentním úvěru ze dne 29. srpna 2008,
č. 90002608 (dále jen „smlouva o úvěru“), a to do výše pohledávek, které
vznikly nebo vzniknou do 30. září 2019 do úhrnné výše 250 mil. Kč. Zástavou
byla zastavená směnka s tím, že zástavní právo vzniká předáním směnky bance P. Smluvní strany se dohodly, že je-li zástavní směnka opatřena zástavním
rubopisem, je banka P povinna vyznačit na směnce zánik zástavního práva. Banka
P směnku převzala, o čemž byl dne 25. srpna 2009 sepsán předávací protokol. [3] Smlouvou o půjčce ze dne 18. prosince 2008 (dále jen „smlouva o
půjčce“) poskytl dlužník O dlužníku S půjčku 80 mil. Kč do 28. února 2009 s
úrokem 7,41 % p. a. [4] Dohodami o vzájemném zápočtu mezi dlužníkem O a dlužníkem S ze dne
2. dubna 2009, 30. června 2009, 30. září 2009, 30. října 2009 a 31. prosince
2009 si strany těchto dohod započítaly pohledávky dlužníka S oproti pohledávce
dlužníka O plynoucí ze smlouvy o půjčce. Po započtení činila pohledávka
dlužníka O za dlužníkem S ze smlouvy o půjčce částku 10 829 478,04 Kč. [5] Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 6. ledna 2010 postoupil
dlužník O společnosti INFOLAND s. r. o. (dále jen „společnost I“) pohledávku za
dlužníkem S ze smlouvy o půjčce, která k 1. lednu 2010 činila 10 829 478,04 Kč. [6] Dne 29. ledna 2010 uzavřel dlužník O jako prodávající a společnost
OKTOPUS spol. s r. o. (nyní OKTOPUS spol. s r. o. v likvidaci) [dále jen
„společnost OK“] jako kupující smlouvu o převodu zastavené směnky. Ve smlouvě
bylo sjednáno, že vlastnické právo ke směnce přechází na kupujícího ke dni
podpisu smlouvy a předání cenného papíru se nevyžaduje. [7] Dne 8. února 2010 uzavřela společnost OK jako prodávající a
společnost STZ a. s. (dále jen „společnost STZ“) jako kupující smlouvu o
prodeji zastavené směnky. Ve smlouvě je sjednáno, že vlastnické právo ke směnce
přechází na kupujícího ke dni podpisu smlouvy a předání cenného papíru se
nevyžaduje. [8] Dne 8. února 2010 podepsala společnost OK jako předávající a
společnost STZ jako přebírající předávací protokol, jímž se potvrzuje předání
zastavené směnky v sídle banky P dne 8. února 2010. Popis směnky v protokolu
obsahuje i zástavní indosament na banku P. [9] Dlužník O předal zastavenou směnku společnosti OK a ta následně
společnosti STZ. [10] Usnesením ze dne 29. července 2010, č. j. MSPH 88 INS
3043/2010-A-29, Městský soud v Praze zjistil úpadek dlužníka O a jeho
insolvenčním správcem ustanovil žalobce. [11] Dne 22.
září 2010 sepsal žalobce do majetkové podstaty dlužníka O
zastavenou směnku. [12] Usnesením ze dne 10. prosince 2010, č. j. KSUL 46 INS
2933/2010-A-83, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka S, prohlásil konkurs
na jeho majetek a insolvenčním správcem ustanovil J. V., poté co „ukončil
činnost žalobce jako předběžného insolvenčního správce“. [13] Banka P přihlásila dne 7. ledna 2011 do insolvenčního řízení
vedeného na majetek dlužníka S pohledávku ze zastavené směnky ve výši 25 mil. Kč. Pohledávku přihlásila jako zajištěnou zástavním právem k nemovitostem
dlužníka S, a dále jako vázanou na rozvazovací podmínku spočívající v tom, že
pohledávka, kterou zajišťuje zastavená směnka, bude zaplacena jinak než z
uplatnění přihlášky. K okolnostem vzniku pohledávky uvedla, že postoupila na
základě smlouvy ze dne 29. srpna 2008 společnosti STZ pohledávku ze smlouvy o
úvěru, za sjednanou úplatu ve výši 189 870 577 Kč, kdy částka ve výši 24 870
577 Kč dosud nebyla uhrazena. [14] Společnost STZ přihlásila do insolvenčního řízení vedeného na
majetek dlužníka S směnečnou pohledávku, jejímž právním titulem je zastavená
směnka. [15] Žalobce uplatnil přihláškou pohledávky ze dne 10. ledna 2011 v
insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka S mimo jiné:
a/ pohledávku č. 2 ve výši 226 301 369,86 Kč jako pohledávku na zaplacení
směnečného peníze 200 mil. Kč ze zastavené směnky s příslušenstvím ve výši 26
301 369,86 Kč, což je úrok 6 % p. a. od 1. října 2008 do 10. prosince 2010
(dále jen „pohledávka 2“),
b/ pohledávku č. 3 ve výši 793 152,13 Kč jako pohledávku na zaplacení směnečné
odměny ze zastavené směnky ve výši 666 666,70 Kč s úrokem z prodlení v zákonné
výši od 1. října 2008 do 10. prosince 2010 ve výši 126 485,43 Kč (dále jen
„pohledávka 3“),
c/ pohledávku č. 4 ve výši 29 888 480,96 Kč jako pohledávku ze smlouvy o půjčce
(dále jen „pohledávka 4“). [16] V rámci insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka S popřel
při přezkumném jednání konaném dne 8. března 2011 dlužník S a J. V., zastoupená
na základě plné moci J. D. (dále jen „J. D.“), pohledávky 2, 3 a 4 co do
pravosti z důvodu sporu o vlastnictví zastavené směnky. [17] J. V. vyrozuměla žalobce dopisem ze dne 6. dubna 2011, doručeným
18. dubna 2011, o popření pohledávek 2, 3 a 4 co do pravosti. [18] Usnesením ze dne 30. ledna 2017, č. j. KSUL 46 INS 2933/2010-B-164,
insolvenční soud ustanovil zástupcem J. V. D. J. (žalovaného). [19] Směnku předložil žalobce, jemuž ji vydala banka P, která ji drží od
25. srpna 2009.
3. Na tomto skutkovém základě se insolvenční soud nejdříve zabýval
pasivní věcnou legitimací. Dovodil, že pasivně věcně legitimovanou je
insolvenční správkyně dlužníka S, neboť následné ustanovení zástupce
insolvenční správkyně dlužníka S nemá na tuto zákonem určenou pasivní věcnou
legitimaci dopad, pouze práva a povinnosti vyplývající z postavení insolvenční
správkyně za ni po přechodnou dobu vykonává určený zástupce.
4. Insolvenční soud se dále zabýval námitkou žalobce, že přezkumné
jednání bylo nezákonné, nemá právní účinky a nelze k němu přihlížet, neboť J.
V. se při něm nechala zastupovat J. D.
5. Cituje § 190 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenčního zákona), ve znění účinném do 31. prosince 2013 a ve znění
účinném od 1. ledna 2014, insolvenční soud uvedl, že přezkumné jednání se
konalo, insolvenční soud je nezrušil, přezkum proběhl a s ohledem na uvolnění
právní úpravy od 1. ledna 2014 (kdy je zastoupení jiným insolvenčním správcem
při přezkumném jednání přípustné) nelze dovozovat, že přezkumné jednání
neproběhlo, bylo nezákonné či neúčinné. Mohlo tak jít pouze o porušení
povinnosti insolvenční správkyně při výkonu funkce, kdy insolvenční soud, ač
mohl a měl, nezjednal nápravu (nepřesunul přezkumné jednání na jiný termín),
když to bylo ještě možné. Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, na které v této
souvislosti odkazoval žalobce [šlo u usnesení ze dne 30. srpna 2010, č. j. 1
VSPH 631/2010-B-27 (KSHK 45 INS 154/2010) a ze dne 6. ledna 2014, č. j. 2 VSPH
1536/2013-B-29 (KSPH 35 INS 11485/2012)], se vztahují k otázce důvodnosti
uložení pořádkové pokuty insolvenčnímu správci za neomluvenou neúčast u
přezkumného jednání, které se nekonalo, a neobsahují závěr, že přezkumné
jednání konané s insolvenčním správcem zastoupeným jiným insolvenčním správcem
je nezákonné a nemá právní účinky.
6. K námitce, že popření pohledávek je neúčinné pro neurčitost,
insolvenční soud uvedl, že rozhodnutí, na něž žalobce odkazuje (šlo o rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2001, sp. zn. 32 Cdo 1726/98, uveřejněný pod
číslem 76/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), sice konstatuje
nedostatečnost popření založeného na pouhém nesouhlasu s uplatněnou
pohledávkou, avšak pouze u popření výše či pořadí pohledávky. Při popření
pravosti pohledávky není nutné tvrdit jinou výši či pořadí.
7. Poté se insolvenční soud zabýval pravostí pohledávek 2, 3 a 4.
8. K pohledávkám 2 a 3 (pohledávky ze směnky).
Cituje čl. I § 13 odst. 2, § 14 odst. 1, odst. 2 písm. c/, § 16 odst. 1
větu první, § 19 odst. 1, § 28, § 48 odst. 1 a § 78 odst. 1 zákona č. 191/1950
Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“), a § 17 odst. 1
zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, považoval insolvenční soud za
zásadní, zda je dlužník O majitelem směnky.
9. Poslední rubopis na směnce je zástavní; legitimuje indosatáře k
uplatňování práv ze směnky, indosatář se jím však nestává vlastníkem směnky.
Vlastníkem směnky a věřitelem směnečné pohledávky zůstává indosant, zatímco
indosatář nabývá jen zástavní právo ke směnce. Indosatář směnku převést nemůže
a jím napsaný indosament má jen účinky zmocňovacího indosamentu.
10. Dlužník O zůstal majitelem směnky a mohl ji dále převést. Vzhledem k
blankoindosamentu tak mohl učinit i bez vyznačení dalšího indosamentu, mohl
tedy směnku odevzdat třetí osobě, aniž vyplnil blankoindosament či směnku dále
indosoval. Podmínkou převodu bylo odevzdání a předání směnky, k němuž došlo
předáním směnky dlužníkem O společnosti OK a následně předáním společností OK
společnosti STZ.
11. Odkazuje dále na § 196a odst. 3 a 6 a § 446 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), insolvenční soud nepovažoval
převody směnky za neplatné. Jestliže dlužník O směnku úplatně nabyl, úplatu
zaplatil a dále směnku převedl, byl při nabytí zjevně v dobré víře, že převodce
byl k převodu oprávněn a jeho vlastnictví zastavené směnky tak nelze
zpochybnit. Za převody následující po zastavení směnky bance P (převod
dlužníkem O společnosti OK a následně společností OK společnosti STZ) byla
sjednána a zaplacena cena cca 90 mil. Kč, což bylo odpovídající vzhledem k
tomu, že šlo o směnku po splatnosti a zastavenou bance P k zajištění pohledávky
do výše 250 mil. Kč.
12. Pohledávky 2 a 3 jsou pak bez dalšího v malé části rovněž zjevně
nedůvodné, a to v úroku ze směnečného peníze za den splatnosti, neboť za den
splatnosti směnečný úrok majiteli směnky nenáleží, a dále úroku z prodlení ze
směnečné odměny, když nároky majitele proti přímému dlužníkovi ze směnky jsou
upraveny speciálně v čl. I. § 48 směnečného zákona a úrokem je jen směnečný
úrok ze směnečného peníze, nikoliv ze směnečné odměny.
13. K pohledávce 4 (pohledávka ze smlouvy půjčce).
Ač ve vztahu k této pohledávce nebyl uveden důvod popření, bylo popření
namístě, když pohledávka částečně zanikla započtením (pěti dvoustrannými
dohodami o zápočtu) a v nezaniklé části (v částce 10 829 478,04 Kč) ji dlužník
O postoupil společnosti I (pro účely popření co do pravosti se na postoupení
přitom hledí jako na zánik).
14. Namítá-li žalobce, že dohody o zápočtu z 30. června 2009, 30. září
2009 a 30. října 2009 (šlo o druhou, třetí a čtvrtou dohodu) nebyly platné,
neboť je neuzavřely osoby oprávněné jednat za obě smluvní strany, pak uvedené
dohody skutečně nepodepsali za dlužníka S ani za dlužníka O členové jejich
představenstev. První a pátá dohoda o započtení však byly podepsány členy
představenstev a druhá až čtvrtá dohoda tak zapadají v časové posloupnosti a v
peněžitém vyjádření do „střední části započtecího řetězce“; proto byly tyto tři
dohody nepochybně uzavřeny osobou jednající za dlužníka O v rámci činnosti, ke
které byla pověřena, a v rámci tohoto pověření k určité činnosti zmocněna ze
zákona (§ 15 obch. zák.) i k právním úkonům, které se při této činnosti obvykle
činí. V opačném případě by nedávalo smysl, aby se dlužník O jednající předsedou
představenstva v poslední (páté) dohodě z 31. prosince 2009 nepřímo přihlašoval
(navázáním na zůstatek pohledávky ze smlouvy o půjčce po předchozím, čtvrtém,
započtení) k předchozím započtením. Otázka osoby jednající za dlužníka S pak
není významná, neboť důsledkem případného překročení zákonného zmocnění není
neplatnost úkonu, ale to, že jím právnická osoba při splnění podmínek
stanovených zákonem (§ 20 odst. 2 obč. zák.) není vázána, kdy tohoto překročení
se může dovolávat pouze ten, k jehož ochraně je možnost zprostit se povinností
vyplývajících ze smlouvy stanovena, tj. v tomto případě dlužník S, resp. jeho
insolvenční správkyně; ta tak ale neučinila.
15. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení (druhý výrok).
16. Odvolací soud se nejdříve zabýval zákonností přezkumného jednání a
ztotožnil se se závěry insolvenčního soudu. Za právně významné považoval i to,
že J. D. zastupující na přezkumném jednání J. V., nezměnila stanovisko, které
zaujala J. V. k pohledávkám 2 až 4 v seznamu přihlášených pohledávek. Za
neopodstatněnou měl námitku Vrchního státního zastupitelství v Praze, že k
účinnému popření pohledávky 2 a 3 nedošlo proto, že insolvenční soud
neustanovil k tomuto popěrnému úkonu odděleného insolvenčního správce, ač tak
učinit měl v situaci, kdy J. V. byla v okamžiku přezkumu zároveň insolvenční
správkyní společnosti STZ, za níž přihlásila do insolvenčního řízení vedeného
na majetek dlužníka S pohledávku ze zastavené směnky, tedy ve zjevném rozporu
zájmů, jenž lze spatřovat již v tom, že úspěšným popřením pohledávek žalobce by
se zvýšilo odpovídajícím způsobem uspokojení věřitelů společnosti STZ a tím i
odměna J. V. Odvolací soud uvedl, že o „konflikt zájmů“ nešlo, neboť k přezkumu
pohledávky společnosti STZ byl ustanoven oddělený správce, a dále proto, že
popření pohledávek J. V. žalobci nebrání, aby prokázal, že pohledávky 2 a 3
jsou po právu. Nadto nelze usuzovat, že důsledkem úspěšného popření pohledávek
žalobce se zvýší uspokojení pohledávek věřitelů společnosti STZ a tím i odměna
J. V.
17. K námitce, že popření pohledávek 2 až 4 je neurčité, odvolací soud
uvedl, že se potud ztotožňuje se závěry insolvenčního soudu.
18. Při posuzování důvodnosti žaloby na určení pohledávek 2 a 3
považoval odvolací soud (vyjma požadavku na úrok ze směnečného peníze za den
splatnosti u pohledávky 2 a na úrok z prodlení z odměny u pohledávky 3, jež
neobstojí z důvodů uvedených insolvenčním soudem) za rozhodující výklad čl. I §
19 směnečného zákona. Z uvedeného ustanovení plyne, že zástavní rubopis má
legitimační účinky, tj. legitimuje k výkonům práv ze směnky, staví zástavního
indosatáře do postavení majitele směnky a dává mu možnost vykonávat práva ze
směnky svým jménem, včetně uplatnění práv ze směnky v soudním řízení. Zároveň
nemá transportní efekt, neboť zástavní indosatář nemůže směnku převést, resp.
jeho indosamenty mají účinky toliko zmocňovacích indosamentů. Při vrácení
směnky zástavci si zástavce musí obnovit svou vlastní legitimaci, aby mohl
práva ze směnky sám vykonávat. Jinými slovy, po dobu trvání zástavního práva ke
směnce není vlastník směnky (jímž je dle tvrzení žalobce dlužník O) oprávněn
vymáhat a přijímat plnění ze směnky, nýbrž k tomu je oprávněn pouze zástavní
věřitel. Opačný výklad by byl v rozporu s účelem zástavního práva. Žalobce tak
nebyl legitimován uplatnit práva dlužníka O ze směnky v soudním řízení, a to
ani přihláškou pohledávek 2 a 3 v insolvenčním řízení vedeném na majetek
dlužníka S. Závěr insolvenčního soudu, že pohledávky 2 a 3 nejsou po právu, je
tak ve výsledku správný.
19. Při posuzování pohledávky 4 odvolací soud odkázal na závěry
insolvenčního soudu.
20. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce „v celém rozsahu“
dovolání, jež má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), pro řešení otázek hmotného nebo procesního
práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu a dále pro řešení otázek dovolacím soudem dosud
neřešených, uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení
věci, a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
21. Dovolatel zakládá přípustnost dovolání na těchto otázkách:
[1] Kdo je po zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka osobou
oprávněnou uplatňovat nároky ze směnky ve vlastnictví dlužníka, je-li ke směnce
uplatněno právo na uspokojení ze zajištění přihlášeným věřitelem?
[2] Mohl pohledávky v insolvenčním řízení podle právní úpravy účinné do
31. prosince 2013 přezkoumat namísto insolvenčního správce jeho zástupce?
[3] Jaký dopad má na platnost přezkumu pohledávek provedeného v
insolvenčním řízení podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013 to, že
insolvenční správce se nezúčastnil přezkumného jednání osobně?
Otázku [1] považuje dovolatel za řešenou v rozporu s rozhodovací praxí
dovolacího soudu, otázky [2] a [3] za dosud v rozhodovací praxi dovolacího
soudu neřešené.
22. K položeným otázkám argumentuje dovolatel následovně:
23. Ad [1] Uplatnění nároků ze směnky ve vlastnictví dlužníka, je-li
zastavena insolvenčnímu věřiteli.
Podle dovolatele ignoruje právní posouzení odvolacího soudu skutečnost, že na
majetek dlužníka O bylo zahájeno insolvenční řízení. Cituje judikaturu
Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudek ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo
3963/2011, uveřejněný pod číslem 70/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 70/2012“), rozsudek ze dne 7. června 2018, sp. zn. 29
Cdo 2772/2016, uveřejněný pod číslem 72/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 72/2019“), usnesení ze dne 29. srpna 2018, sen. zn. 29
NSČR 193/2016, uveřejněné pod číslem 80/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 80/2019“), rozsudek ze dne 31. července 2013, sp. zn.
29 Cdo 2690/2011, usnesení ze dne 29. května 2015, sen. zn. 29 NSČR 4/2013, jež
se týká uplatňování pohledávky zajištěné zástavním právem k pohledávce
insolvenčního dlužníka za jeho dlužníkem (poddlužníkem) v insolvenčním řízení a
uspokojení z takové zástavy, tvrdí, že tyto závěry je nutné aplikovat i v
poměrech projednávané věci, byť předmětem zástavního práva není pohledávka
dlužníka, nýbrž směnka.
V insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka O, do něhož banka P
přihlásila pohledávku za dlužníkem O jako zajištěnou zástavním právem k
zastavené směnce, není banka P jako zajištěný věřitel oprávněna sama vymáhat
nároky ze zastavené směnky. Dlužník O není třetí osobou ve smyslu § 183 odst. 1
insolvenčního zákona a zastavená směnka je majetkem dlužníka O; proto ji
žalobce sepsal do majetkové podstaty dlužníka O. Poté co nastaly účinky spojené
se zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka O, nebyla banka P
oprávněna domáhat se nároků ze směnky žalobou (či přihláškou pohledávky) vůči
dlužníku S, a to bez ohledu na to, že zajištěná pohledávka nebyla řádně a včas
uspokojena a zástavní právo ke směnce bylo účinné. Po prohlášení konkursu na
majetek dlužníka O pak byl jedinou osobou oprávněnou domáhat se vůči dlužníku S
zaplacení zastavené směnky žalobce jako insolvenční správce dlužníka O. Banka P
měla od zahájení insolvenčního řízení pouze právo na uspokojení „z výtěžku
zpeněžení“ zastavené směnky, kdy směnka tvoří do jisté míry oddělenou
majetkovou podstatu, z níž nemohou být uspokojeni jiní věřitelé dlužníka O.
Opačný závěr by, vzhledem k tomu, že banka P uplatnila jako věřitel v
insolvenčním řízení pohledávku toliko 25 mil. Kč, vedl k „propadnutí“ částky
175 mil. Kč, což by vedlo k hrubému poškozování věřitelů i dlužníků v rozporu
se základními zásadami insolvenčního řízení.
24. Ad [2] a [3] Neúčast insolvenčního správce u přezkumného jednání a
důsledky z toho plynoucí.
Podle dovolatele proběhlo přezkumné jednání v rozporu s tehdy účinnou kogentní
právní úpravou (konkrétně s § 190 odst. 2 insolvenčního zákona účinného do 31.
prosince 2013), když se jej neúčastnila J. V., nýbrž (jako její zástupkyně) J.
D. Účast insolvenční správkyně je podle dovolatele nenahraditelná, přezkum
nemohl s ohledem na jeho význam provést „zástupce insolvenčního správce“ a
pokud neprovedl přezkoumání přihlášených pohledávek insolvenční správce osobně,
k přezkoumání nedošlo. Přezkumné jednání je tudíž protizákonné a nicotné.
Na uvedeném ničeho nemění ani to, že novelizované ustanovení § 190 odst. 2
insolvenčního zákona s účinností od 1. ledna 2014 zastoupení jinou osobou
zapsanou do seznamu insolvenčních správců umožňuje. Novelizaci totiž nelze
retroaktivně aplikovat na přezkumné jednání a nelze jí ospravedlnit zřejmé vady
přezkumného jednání, jak činí odvolací soud.
Nedošlo-li k přezkoumání pohledávek, pak pohledávky 2, 3 a 4 nebyly ani popřeny
a přezkumné jednání by mělo proběhnout znovu. Odvolací soud nesouhlasným
názorem k neplatnosti přezkumu bagatelizuje význam přezkumného jednání.
Nejvyšší soud přitom v rozsudku ze dne 31. března 2014, sp. zn. 29 Cdo
3146/2011, uvedl, že v případech, kdy první přezkumné jednání trpělo vadami, je
opětovný přezkum již jednou přezkoumané pohledávky či opakované provedení
celého přezkumného jednání přípustné a dokonce i žádoucí. Nedošlo-li k řádnému
přezkumnému jednání, nemá proběhlý přezkum žádné účinky a řízení o určení
pohledávek přihlášených dlužníkem O do insolvenčního řízení vedeného na majetek
dlužníka S je tak vedeno předčasně.
Přezkum pohledávek je pak podle dovolatele v rozporu se zákonem i pro důvody
uváděné státním zastupitelstvím. J. V. je od 17. prosince 2010 insolvenčním
správcem společnosti STZ a tvrdí, že společnost STZ je vlastníkem zastavené
směnky; má tak osobní zájem na tom, aby zastavená směnka náležela do majetkové
podstaty společnosti STZ. Takový vztah pak ovlivňuje celkový způsob výkonu práv
a povinností J. V. ve vztahu k pohledávkám uplatněným žalobcem, což prokazuje
její celkový postup v insolvenčním řízení (vede sama se sebou incidenční spor o
určení pohledávky, ignoruje odporovatelné úkony dlužníka, vede spor o určení
pravosti pohledávky, v němž je podáno toto dovolání). Insolvenční soud měl pro
střet zájmů podle § 34 insolvenčního zákona ustanovit odděleného insolvenčního
správce, neboť jen ten mohl ve vztahu k dlužníku O vystupovat nestranně a
nezávisle. Přezkoumání pohledávek insolvenčním správcem ve střetu zájmů nemůže
mít žádné účinky a přezkum je tak nutné provést znovu řádným způsobem.
25. Dovolatel dále tvrdí, že odvolací soud postupoval nečekaným a
nepředvídatelným způsobem, čímž mu znemožnil uplatnění jeho práv, napadené
rozhodnutí je tzv. překvapivým rozhodnutím, a odvolací soud postupem v rozporu
s § 118a o. s. ř. ve spojení s § 213b o. s. ř. zatížil řízení vadou, jež měla
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
26. Právní názor o nedostatku legitimace žalobce k uplatnění práv ze
zastavené směnky, na kterém založil své právní posouzení věci, vyslovil
odvolací soud poprvé až v rámci vyhlášení napadeného rozhodnutí při sdělení
stručného odůvodnění. V předchozím řízení nemohl žalobce z ničeho dovodit, že
se odvolací soud při právním hodnocení bude ubírat zvoleným směrem. Změnil-li
odvolací soud právní kvalifikaci věci, měl žalobce po seznámení se svým
odlišným názorem vyzvat k doplnění rozhodných skutečností a označení důkazů, a
pokud tak neučinil, pak byl žalobce zbaven práva se k věci relevantně právně
vyjádřit a navrhnout odpovídající důkazy.
27. V podání ze dne 24. srpna 2020, označeném jako „Doplnění informací k
podanému dovolání“, dovolatel uvedl, že za účelem řádného rozhodnutí ve věci
podaného dovolání je nutné vyřešit předběžnou otázku spočívající v tom, zda
směnka náleží do majetkové podstaty dlužníka O. K tomu poukazuje na to, že
žaloba, jíž se žalobce - společnost STZ domáhala vyloučení zastavené směnky z
majetkové podstaty dlužníka O, byla pravomocně zamítnuta rozsudkem Městského
soudu v Praze ze dne 5. února 2020, č. j. 88 ICm 1885/2010-113, a dovolací soud
by tak měl z pravomocného řešení této otázky podle § 135 odst. 2 o. s. ř.
vycházet. Zároveň tvrdí, že neuplatňuje žádné nové skutečnosti nebo důkazy v
rozporu s § 241a odst. 6 o. s. ř., neboť jde o právní skutečnost (nikoliv
skutkovou otázku), která byla známa soudu již v průběhu „řízení o rozsudku“
napadeném dovoláním.
28. Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ze dne 27. února 2019 ztotožnil
s rozsudkem odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto,
případně zamítnuto.
29. Napadené rozhodnutí je podle žalovaného postaveno na dvou
samostatných důvodech (1/ nedostatek legitimace žalobce k uplatňování práv ze
zastavené směnky, 2/ skutečnost, že zastavenou směnku dlužník O převedl), jež
oba vedou k zamítnutí žaloby. Aby mohl žalobce s dovoláním uspět, musel by
dovoláním napadnout oba důvody, což neučinil.
30. Žalovaný dále tvrdí, že ohledně pohledávky ze směnky je nutné
aplikovat směnečný zákon (konkrétně čl. I § 19), který je komplexní zvláštní
právní úpravou, a není tak možné analogicky používat právní úpravu zástavního
práva k pohledávce. Postavení „zástavního věřitele pohledávky“ a zástavního
indosatáře je navíc výrazně odlišné. Vyznačením zástavního rubopisu nabývá
veškerá práva ke směnce zástavní indosatář (zejména právo směnku uplatnit) a
zástavnímu indosantovi zbývá pouze právo směnku převést, které však prakticky
nemůže uplatnit, neboť k převodu je nutné směnku předat (tu však drží zástavní
indosatář). Pouze zástavnímu indosatáři coby řádnému majiteli směnky svědčí
podle čl. I § 16 směnečného zákona nepřetržitá řada indosamentů. Zástavce by
svou legitimaci obnovil pouze přeškrtnutím zástavního indosamentu, k čemuž však
nedošlo. Práva ze směnky tak nadále přísluší zástavnímu indosatáři, bance P, a
zástavní indosant, dlužník O, práva ze zastavené směnky vykonávat nemůže,
zejména nemůže směnku uplatnit. Právní úprava insolvenčního zákona o převodu
dispozičních práv „úpadce“ na insolvenčního správce proto na daný případ vůbec
nedopadá.
31. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací
řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 30. září 2017 (srov.
bod 2., části první, článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony).
32. Dovolací soud jednal jako se žalovaným s Ing. Davidem Jánošíkem,
jako zástupcem J. V., jenž byl do funkce ustanoven usneseními insolvenčního
soudu ze dne 11. března 2016, č. j. KSUL 46 INS 2933/2010-B-152, a ze dne 30.
ledna 2017, č. j. KSUL 46 INS 2933/2010-B-164. Zástupce insolvenčního správce
je samostatným subjektem, jenž vykonává funkci insolvenčního správce vlastním
jménem, když jeho zastoupení spočívá v dočasném nahrazení funkce insolvenčního
správce. Zástupce insolvenčního správce tak nejedná „za“ insolvenčního správce.
33. Dovolání proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, kterou
odvolací soud potvrdil bod I. výroku v části, že se zamítá žaloba na určení
pravosti dílčích pohledávek č. 2 v částce 32 876,71 Kč z titulu směnečného
úroku a č. 3 v částce 126 485,43 Kč z titulu zákonného úroku z prodlení,
Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
34. Judikatura Nejvyššího soudu je (totiž) ustálena v závěru, že spočívá-
li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé
samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu,
není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení
některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže některá z
těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. Je
tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně
jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů
napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení § 242 odst. 3 věty
první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009,
sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek
nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné
jako celek. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp.
zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna
2013 např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29
NSČR 43/2018, uveřejněné pod číslem 101/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek.
35. Odvolací soud založil neoprávněnost uvedené části nároku na dvou
samostatných závěrech (1/ nemožnost vymáhat směnečnou pohledávku, 2/
neoprávněnost požadovat směnečný úrok za den splatnosti směnky a zákonný úrok z
prodlení ze směnečné odměny), z nichž každý sám o sobě vede k zamítnutí této
části žaloby. Dovolatel však právní závěr o neoprávněnosti směnečného úroku za
den splatnosti směnky (úrok 6 % p. a. z částky 200 mil. Kč za jeden den
prodlení činí 32 876,71 Kč) a z titulu zákonného úroku z prodlení ze směnečné
sumy (přihlášeného ve výši 126 485,43 Kč) nenapadl.
36. Oproti tomu není důvodná námitka žalovaného v jeho vyjádření, že
dovolání je nepřípustné jako celek, neboť napadené rozhodnutí je postaveno na
dvou samostatných důvodech, jež oba vedou k zamítnutí žaloby. Se závěrem
insolvenčního soudu, že žaloba není opodstatněná nejen z důvodu nedostatku
legitimace žalobce k uplatňování práv ze zastavené směnky, ale rovněž z důvodu,
že zastavenou směnku dlužník O převedl, se odvolací soud, jak plyne z jeho
rozhodnutí, neztotožnil.
37. Proti zbylé části napadeného rozhodnutí je dovolání přípustné podle
§ 237 o. s. ř. pro řešení otázek dovolacím soudem dosud neřešených, konkrétně
otázky, kdo je po zahájení insolvenčního řízení na majetek zástavního indosanta
oprávněn vymáhat směnečnou pohledávku, a dále otázky, zda neúčast insolvenčního
správce na přezkumném jednání v době před 1. lednem 2014 způsobuje tak zásadní
vady, že je nutné opakovat přezkum pohledávek.
38. V mezích přípustného dovolání se Nejvyšší soud (v intencích § 242
odst. 3 o. s. ř.) nejprve zabýval tím, zda řízení je postiženo vadami tvrzenými
dovolatelem (existence jiných vad neplyne ani ze spisu), tedy namítanou
nepředvídatelností napadeného rozhodnutí ve spojení s porušením povinnosti
podle § 118a o. s. ř.
39. Již v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněném pod číslem
115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 115/2012“),
Nejvyšší soud vysvětlil, že rozsah důkazní povinnosti je ve sporném řízení
zásadně určen rozsahem povinnosti tvrdit skutečnosti, neboť aby mohl účastník
nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit. V tomto smyslu právní
teorie hovoří o břemenu tvrzení, jímž rozumí procesní odpovědnost účastníka
řízení za to, že za řízení netvrdil všechny rozhodné skutečnosti významné pro
rozhodnutí a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho
neprospěch. Smyslem břemene tvrzení je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v
takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro
rozhodnutí věci, pro nečinnost účastníků (v důsledku nesplnění povinnosti
uložené účastníkům § 101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) nemohla být prokázána,
neboť vůbec nebyla účastníky tvrzena. K tomu, aby účastník v řízení dostál své
povinnosti tvrzení, slouží poučení podle § 118a odst. 1 o. s. ř.
40. Poučovací povinnost ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. se pak
uplatňuje tam, kde je namístě učinit závěr, že účastník, jemuž je ku prospěchu
prokázání určité (pro věc rozhodné) skutečnosti, nesplnil svou důkazní
povinnost, respektive dosud provedenými důkazy neunesl důkazní břemeno o takové
skutečnosti, takže nenabídne-li (po poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř.) důkazy
způsobilé takovou skutečnost prokázat, budou jej stíhat procesní následky
spočívající v neunesení důkazního břemene o takové skutečnosti (srov. rozsudek
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4.
září 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod číslem 98/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo opět R 115/2012).
41. Rozhodnutí založené na neunesení důkazního břemene o určité
skutečnosti nelze zaměňovat s rozhodnutím založeným na tom, že na základě
jiných důkazů byl skutkový stav o této skutečnosti zjištěn (pozitivně) jinak,
než tvrdil některý z účastníků. V takovém případě nejde o to, že se určitá
skutečnost neprokázala, nýbrž o to, že se prokázala jinak, než účastník tvrdil.
Má-li soud určitou skutečnost za prokázanou jinak, než tvrdil některý z
účastníků řízení, pak nemá důvod přistoupit k poučení dle § 118a odst. 3 o. s.
ř., jelikož jeho rozhodnutí není v takovém případě rozhodnutím založeným na
neunesení důkazního břemene o oné skutečnosti (srov. shodně např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2019, sp. zn. 29 Cdo 3071/2018, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura, číslo 9, ročníku 2020, pod číslem 89). O takový
případ jde i v této věci (kdy napadené rozhodnutí nespočívá na závěru o
neunesení důkazního břemene nebo břemene tvrzení).
42. K samotné (dovolatelem tvrzené) „překvapivosti“ napadeného
rozhodnutí (bez vazby na poučovací povinnost dle § 118a o. s. ř.) Nejvyšší soud
uvádí, že potud ustáleně judikuje, že byla-li právní otázka, kterou odvolací
soud zkoumal s jiným výsledkem, zkoumána již soudem prvního stupně, mohl být
rozhodnutím odvolacího soudu v dotčeném aspektu „překvapen“ jen účastník svých
práv nedbalý a na jednání odvolacího soudu nepřipravený (srov. shodně např.
důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo
914/2014, uveřejněného pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Otázku, zda insolvenční správce dlužníka O je ve sporu aktivně
věcně legitimován, řešil (v mezích téhož skutkového základu zahrnujícího i
zkoumání zástavního indosamentu) již insolvenční soud (se závěrem, že tomu tak
není, jelikož dlužník O již není majitelem směnky) [srov. reprodukci rozsudku
insolvenčního soudu v odstavcích 7. až 11. výše]. Rozhodnutím odvolacího soudu,
který řešil tutéž otázku s částečně jiným výsledkem (se závěrem, že insolvenční
správce dlužníka O není ve sporu aktivně věcně legitimován již proto, že právo
uplatňovat nároky ze směnky náleží zástavnímu věřiteli), tedy dovolatel
překvapen být neměl.
43. Napadené rozhodnutí tak vadami vytýkanými dovolatelem postiženo
není. Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním
– dále zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
44. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
45. K postavení zástavního indosanta po zahájení insolvenčního řízení na
jeho majetek.
Skutkový stav, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl zpochybněn
a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Tento skutkový stav lze
zjednodušeně (v chronologickém pořadí) shrnout následovně:
[1] Dlužník S vystavil směnku vlastní s doložkou bez protestu se
směnečnou sumou 200 mil. Kč na řad remitenta. Remitent směnku indosoval na
společnost E a ta následně opatřila směnku blankoindosamentem. Následně
obsahuje směnka nedatovaný zástavní indosament dlužníka O na banku P.
[2] Mezi dlužníkem O a bankou P byla uzavřena zástavní smlouva k
zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru, kdy zástavou byla zastavená směnka s
tím, že zástavní právo vzniká předáním směnky bance P.
[3] Dlužník O předal bance P zastavenou směnku.
[4] Soud zjistil úpadek dlužníka S a na jeho majetek prohlásil konkurs.
[5] Insolvenční soud zahájil insolvenční řízení na majetek dlužníka O,
zjistil úpadek tohoto dlužníka a na jeho majetek prohlásil konkurs.
[6] Žalobce přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka S pohledávku ze
směnky, která byla popřena. Žalobce proto podal žalobu na určení pravosti
pohledávky a v řízení předložil zastavenou směnku.
46. Nejvyšší soud se nejdříve zabýval realizací práv souvisejících se
směnkou opatřenou zástavním indosamentem.
47. Podle § 1 odst. 1 zákona o cenných papírech tento zákon se vztahuje
na cenné papíry, kterými jsou zejména akcie, zatímní listy, poukázky na akcie,
podílové listy, dluhopisy, investiční kupóny, kupóny (§ 12), opční listy,
směnky, šeky, náložné listy, skladištní listy a zemědělské skladní listy.
Podle § 17 odst. 1 zákona o cenných papírech k převodu listinného cenného
papíru dochází jeho předáním nabyvateli, nestanoví-li zákon nebo dohoda stran
něco jiného.
Podle § 18 odst. 1 zákona o cenných papírech k převodu listinného cenného
papíru na řad se vyžaduje i rubopis.
Podle § 39 odst. 1 zákona o cenných papírech se smlouva o zastavení cenných
papírů řídí ustanoveními občanského zákoníku o zástavním právu, pokud tento
zákona nestanoví jinak. Právo podzástavní nelze pro účely tohoto zákona použít.
Podle § 40 zákona o cenných papírech zástavní právo, které se zřizuje na
základě smlouvy podle § 39 (dále jen „zástavní právo“), vzniká v případě
listinného cenného papíru předáním tohoto cenného papíru zástavnímu věřiteli,
pokud tento zákon nestanoví jinak (odstavec 1). Ke vzniku smluvního zástavního
práva k listinnému cennému papíru, který je převoditelný rubopisem, je třeba i
písemné prohlášení vlastníka cenného papíru učiněné na tomto cenném papíru
(dále jen „zástavní rubopis“). Ustanovení § 11 odst. 6 tím není dotčeno.
Zástavní rubopis musí obsahovat doložku „k zastavení“ nebo slova stejného
významu a označení osoby zástavního věřitele. Zástavní věřitel nesmí cenný
papír opatřený zástavním rubopisem dále převádět, pokud ze zvláštního zákona
nevyplývá něco jiného. Zanikla-li pohledávka zajištěná zástavním právem, má
věřitel povinnost vyznačit zánik zástavního práva na tomto cenném papíru
škrtnutím zástavního rubopisu (odstavec 2).
Podle čl. I § 77 odst. 1 směnečného zákona pokud to neodporuje povaze vlastní
směnky, platí pro ni ustanovení daná pro cizí směnku o indosamentu (§§ 11 až
20).
Podle čl. I § 11 odst. 1 směnečného zákona každou směnku, i když nebyla
vystavena na řad, lze převést indosamentem (rubopisem).
Podle čl. I § 16 směnečného zákona o tom, kdo má směnku v rukou, platí, že je
řádným majitelem, prokáže-li své právo nepřetržitou řadou indosamentů, a to i
tehdy, je-li poslední z nich blankoindosamentem. Přeškrtnuté indosamenty platí
přitom za nenapsané. Následuje-li po blankoindosamentu další indosament, platí,
že podpisovatel tohoto indosamentu nabyl směnky blankoindosamentem (odstavec
1). Pozbude-li někdo směnky jakýmkoliv způsobem, není nový majitel, který
prokáže své právo způsobem uvedeným v odstavci 1, povinen směnku vydat, ledaže
jí nabyl ve zlé víře anebo se při nabývání směnky provinil hrubou nedbalostí
(odstavec 2).
Podle čl. I § 19 odst. 1 směnečného zákona obsahuje-li indosament doložku
„hodnota k zajištění“, „hodnota v zástavě“ nebo jinou doložku vyjadřující
zastavení, může majitel vykonat všechna práva ze směnky; jeho indosament má
však jen účinek zmocňovacího indosamentu.
48. Směnka je v právní teorii obvykle definována jako dlužnický dokonalý
cenný papír, jímž za předpokladu splnění přísných formálních náležitostí vzniká
přímý, bezpodmínečný, nesporný a abstraktní závazek určité osoby zaplatit
majiteli směnky v určitém místě a čase stanovenou peněžitou částku (srov. např.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, a ze
dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006, uveřejněné pod čísly 59/2004 a
77/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Směnka na řad se (typicky)
převádí předáním nabyvateli (§ 17 odst. 1 zákona o cenných papírech) za
současného vyznačení rubopisu, indosamentu (§ 18 odst. 1 zákona o cenných
papírech, čl. I § 11 směnečného zákona) [srov. též např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 14. prosince 2006, sp. zn. 29 Odo 1285/2006, usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 28. května 2020, sp. zn. 29 Cdo 2457/2018].
49. Zástavním indosamentem převádí zástavní indosant zástavnímu
indosatáři právo uplatnit směnečnou pohledávku vůči osobám směnečně zavázaným.
Zástavní indosatář směnku převést dalším indosamentem nemůže, neboť jím
vyznačený indosament na směnce má pouze účinky zmocňovacího indosamentu. Své
zástavní právo může vykonat toliko vymáháním směnečné pohledávky po osobách
směnečně zavázaných.
50. Lze tedy shrnout, že v mimoinsolvenčních poměrech (kdyby netrvaly
účinky zahájení insolvenčního řízení vedeného na majetek zástavního indosanta)
by směnečnou pohledávku po dobu vyznačení zástavního indosamentu byla oprávněna
uplatňovat (až do výše směnkou zajištěné pohledávky) po dlužníku S pouze banka
P, a to (vzhledem k vedení insolvenčního řízení na majetek dlužníka S)
přihláškou směnečné pohledávky do insolvenčního řízení dlužníka S.
51. V projednávané věci byla práva a povinnosti jednotlivých subjektů
modifikována zahájením insolvenčního řízení vedeného na majetek zástavního
indosanta, tj. dlužníka O.
52. Podle § 109 insolvenčního zákona, ve znění účinném ke dni 25. března
2010 (kdy nastaly účinky spojené se zahájení insolvenčního řízení na majetek
dlužníka O) se zahájením insolvenčního řízení se spojují tyto účinky: a/
pohledávky a jiná práva týkající se majetkové podstaty nemohou být uplatněny
žalobou, lze-li je uplatnit přihláškou, b/ právo na uspokojení ze zajištění,
které se týká majetku ve vlastnictví dlužníka nebo majetku náležejícího do
majetkové podstaty, lze uplatnit a nově nabýt jen za podmínek stanovených tímto
zákonem, to platí i pro zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech,
které bylo navrženo po zahájení insolvenčního řízení, c/ výkon rozhodnutí či
exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný
majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit, nelze jej však
provést (odstavec 1). Se zahájením insolvenčního řízení se spojují také další
účinky stanovené zákonem (odstavec 2). Lhůty k uplatnění práv, která lze podle
odstavce 1 uplatnit pouze přihláškou, po zahájení insolvenčního řízení
nezačínají nebo dále neběží (odstavec 3). Účinky zahájení insolvenčního řízení
nastávají okamžikem zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení
insolvenčního řízení, v insolvenčním rejstříku (odstavec 4). Podle § 166 insolvenčního zákona zajištění věřitelé uplatňují své pohledávky
přihláškou pohledávky, v níž se musí dovolat svého zajištění, uvést okolnosti,
které je osvědčují, a připojit listiny, které se toho týkají. To platí i tehdy,
jde-li o zajištěné věřitele, kteří mohou pohledávku vůči dlužníku uspokojit
pouze z majetku poskytnutého k zajištění. Podle § 183 insolvenčního zákona přihláškou pohledávky, kterou zajišťují věci,
práva pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty třetích osob, není dotčeno právo
věřitele domáhat se uspokojení pohledávky z tohoto zajištění (odstavec 1). Přihláškou pohledávky není dotčeno ani právo věřitele domáhat se uspokojení
pohledávky po kterékoli z osob odpovídajících mu společně a nerozdílně s
dlužníkem; o právu věřitele požadovat plnění od dlužníkova ručitele, včetně
bankovní záruky a zvláštních případů ručení, to platí obdobně (odstavec 2). Osoby, od kterých může věřitel požadovat plnění podle odstavců 1 a 2, mohou
pohledávku, která by jim proti dlužníku vznikla uspokojením věřitele, přihlásit
jako pohledávku podmíněnou, pokud ji nepřihlásí věřitel. Jestliže však věřitel
takovou pohledávku přihlásí, mohou se jí tyto osoby v rozsahu, v němž
pohledávku uspokojí, v insolvenčním řízení domáhat místo něj s tím, že pro
jejich vstup do řízení platí přiměřeně § 18; návrh podle tohoto ustanovení
mohou podat samy (odstavec 3). Podle § 205 odst. 2 insolvenčního zákona podal-li insolvenční návrh věřitel,
náleží do majetkové podstaty majetek, který dlužníkovi patřil v době, kdy
insolvenční soud nařídil předběžné opatření, kterým zcela nebo zčásti omezil
právo dlužníka nakládat s jeho majetkem, majetek, který dlužníkovi patřil v
době, kdy insolvenční soud vydal rozhodnutí o úpadku dlužníka, a majetek, který
dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení po vydání těchto rozhodnutí. Podle § 206 odst.
1 písm. f/ insolvenčního zákona není-li v tomto zákoně
stanoveno jinak, majetkovou podstatu podle § 205 tvoří zejména akcie, směnky,
šeky nebo jiné cenné papíry anebo jiné listiny, jejichž předložení je nutné k
uplatnění práva
Podle § 246 odst. 1 insolvenčního zákona prohlášením konkursu přechází na
insolvenčního správce oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon
práv a plnění povinností, které přísluší dlužníku, pokud souvisí s majetkovou
podstatou. Insolvenční správce vykonává zejména akcionářská práva spojená s
akciemi zahrnutými do majetkové podstaty, rozhoduje o obchodním tajemství a
jiné mlčenlivosti, vystupuje vůči dlužníkovým zaměstnancům jako zaměstnavatel,
zajišťuje provoz dlužníkova podniku, vedení účetnictví a plnění daňových
povinností. Výše citovaná ustanovení jsou uvedena ve znění účinném v době od 1. ledna 2008
do 31. prosince 2012. V uvedené době nastaly účinky spojené se zahájení
insolvenčního řízení na majetek dlužníka S a žalobce v tomto insolvenčním
řízení uplatnil spornou pohledávku.
53. Výklad citovaných ustanovení insolvenčního zákona podal Nejvyšší
soud v R 70/2012 V něm uvedl:
[1] Dlužník, ohledně jehož majetku je vedeno insolvenční řízení a který
dal zástavnímu věřiteli do zástavy svou pohledávku (zástavní dlužník), není
„třetí osobou“ ve smyslu § 183 odst. 1 insolvenčního zákona. Zastavená
pohledávka je stále majetkem dlužníka.
[2] I zajištění věřitelé (ve shodě s dikcí § 166 insolvenčního zákona)
uplatňují své pohledávky přihláškou pohledávky. Tento závěr je ostatně v
souladu se zvláštní části důvodové zprávy k vládnímu návrhu insolvenčního
zákona (který projednávala Poslanecká Sněmovna Parlamentu České republiky ve
svém 4. volebním období 2002 - 2006 jako tisk č. 1120), konkrétně s důvodovou
zprávou k § 173 až § 175 insolvenčního zákona, podle které „z ustanovení § 174
odst. 3 i § 183 osnovy nyní jednoznačně plyne, že povinnost přihlásit
pohledávku mají i zajištění věřitelé (jinak riskují, že ze zajištění uspokojeni
nebudou)“. V tomto duchu (tedy tak, že právo na uspokojení ze zajištění
pohledávky majetkem dlužníka lze po zahájení řízení uplatnit přihláškou) je
nutno vykládat také ustanovení § 109 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR
16/2011, uveřejněné pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[3] Tím, že insolvenční zákon dovoluje zajištěnému věřiteli uplatnit
právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zajištění tvořeného majetkem
dlužníka přihláškou již od zahájení insolvenčního řízení (§ 110 odst. 1
insolvenčního zákona), jej současně od okamžiku, kdy v souladu s § 109 odst. 4
insolvenčního zákona nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení,
vylučuje z možnosti uplatňovat práva ze zajištění tvořeného majetkem dlužníka
žalobou (srov. § 109 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona).
[4] Vzhledem k § 109 odst. 1 písm. a/ a b/ insolvenčního zákona, od
okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení,
přechází právo domáhat se zaplacení zastavené pohledávky zpět na dlužníka a
prohlášením konkursu na majetek dlužníka pak (ve shodě s § 246 odst. 1
insolvenčního zákona) na insolvenčního správce dlužníka.
K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v R 72/2019, v R 80/2019, v
rozsudku sp. zn. 29 Cdo 2690/2011, v usnesení ze dne 30. srpna 2018, sen. zn.
29 NSČR 148/2016, nebo v rozsudku ze dne 31. března 2020, sp. zn. 29 Cdo
895/2018.
54. V usnesení sen. zn. 29 NSČR 4/2013 nebo v R 80/2019 Nejvyšší soud
uvedl, že zajištěný věřitel má právo, aby byl v insolvenčním řízení při splnění
stanovených předpokladů uspokojen z výtěžku zpeněžení zajištění, přičemž
předmět zajištění tvoří do jisté míry oddělenou majetkovou podstatu, z níž
nemohou být (před plným uspokojením nároků zajištěného věřitele) uspokojeni
jiní věřitelé dlužníka.
55. Insolvenční zákon má ve vztahu k jiným právním předpisům (jiným
zákonům) upravujícím vymáhání pohledávek věřitelů za (insolvenčním) dlužníkem
povahu zákona speciálního (jehož uplatnění má v případě dlužníkova úpadku
přednost); srov. (mutatis mutandis ve vztahu k daňovým pohledávkám) např.
důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018, sen. zn. 29 ICdo
23/2016, uveřejněného pod číslem 70/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. Zvláštní (přednostní) úpravu obsahuje též pro uplatnění (způsob a
pořadí uspokojení) pohledávek zajištěných věřitelů (insolvenčního) dlužníka
(mezi něž patří i věřitelé zástavní), včetně toho, že okruh zajištěných
věřitelů je (bez ohledu na jiné způsoby zajištění v hmotném právu) samostatně a
taxativně vymezen (pro účely insolvenčního zákona) v § 2 písm. g/ insolvenčního
zákona (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen.
zn. 29 NSČR 39/2014, uveřejněné pod číslem 39/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2015, sen. zn.
29 ICdo 61/2015, uveřejněný pod číslem 81/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Tuto zvláštní povahu má insolvenční zákon (jak ostatně dokumentuje
i tento spor) i ve vztahu k pohledávkám směnečným (jejichž vymáhání v
mimoinsolvenčních poměrech upravuje především směnečný zákon); srov. k tomu
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sen. zn. 29 ICdo 4/2012,
uveřejněný pod číslem 59/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2016, sen. zn. 29 ICdo 56/2014, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2017, sen. zn. 29 ICdo 99/2015. Na tomto
základě Nejvyšší soud (ve shodě s dovolací argumentací) uzavírá, že judikatorní
závěry, jež přijal při výkladu práv zajištěného věřitele, jemuž k zajištění
jeho pohledávky insolvenční dlužník přenechal (dal) do zástavy pohledávku za
svým dlužníkem, se uplatní i tehdy, je-li zástavou směnečná pohledávka
insolvenčního dlužníka za jeho dlužníkem.
56. Dal-li vlastník směnky zástavnímu věřiteli do zástavy směnku, je
směnka stále majetkem zástavního dlužníka (zástavního indosanta); zástavní
věřitel není vlastníkem směnky a nemůže ji dále převádět. Platí tedy, že
dlužník, ohledně jehož majetku je vedeno insolvenční řízení a který dal
směnečnému věřiteli do zástavy svou směnečnou pohledávku (předal mu směnku
opatřenou zástavním indosamentem), není „třetí osobou“ ve smyslu § 183 odst. 1
insolvenčního zákona. Zastavená směnečná pohledávka je stále majetkem
(insolvenčního) dlužníka, který insolvenční správce dlužníka po rozhodnutí o
úpadku dlužníka sepíše (je oprávněn sepsat) do majetkové podstaty dlužníka
(srov. i § 205 odst. 2 a § 206 odst. 1 písm. f/ insolvenčního zákona).
57. Poté, co ve smyslu § 109 odst. 1 insolvenčního zákona nastanou
účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka,
který dal zástavnímu věřiteli do zástavy svou směnečnou pohledávku, již
zástavní věřitel není oprávněn domáhat se žalobou podanou vůči poddlužníku
(směnečnému dlužníku) zaplacení zastavené směnečné pohledávky bez zřetele k
tomu, že zajištěná pohledávka nebyla řádně a včas uspokojena a že zástavní
právo k zastavené směnečné pohledávce je vůči poddlužníku (směnečnému dlužníku)
účinné. Od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního
řízení, přechází právo domáhat se zaplacení zastavené směnečné pohledávky zpět
na (insolvenčního) dlužníka a prohlášením konkursu na majetek dlužníka pak na
insolvenčního správce dlužníka (§ 246 odst. 1 insolvenčního zákona).
58. Tím, že insolvenční zákon dovoluje zajištěnému věřiteli uplatnit
právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zajištění tvořeného majetkem
dlužníka (směnečnou pohledávkou, kterou dal dlužník do zástavy) přihláškou již
od zahájení insolvenčního řízení (§ 110 odst. 1 insolvenčního zákona), jej
současně od okamžiku, kdy v souladu s ustanovením § 109 odst. 4 insolvenčního
zákona nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, vylučuje z
možnosti uplatňovat práva ze zajištění tvořeného majetkem dlužníka (směnečnou
pohledávkou) žalobou (ve směnečných poměrech návrhem na vydání směnečného
platebního rozkazu) [§ 109 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona]. Od
prohlášení konkursu na majetek dlužníka přechází právo domáhat se zaplacení
zastavené směnečné pohledávky na insolvenčního správce dlužníka (§ 246 odst. 1
insolvenčního zákona). To, že směnečná pohledávka je zástavou určenou i v
insolvenčním řízení k uspokojení pohledávky zajištěného (zástavního) věřitele,
však současně znamená, že dlužník (insolvenční správce jako představitel
majetkové podstaty dlužníka) s ní nemůže volně nakládat způsobem, jímž by ji
využil k uspokojení svých vlastních závazků (dluhů), stejně jako tak nemohl
učinit před zahájením insolvenčního řízení.
59. V projednávané věci byl tedy insolvenční správce dlužníka O po
zjištění, že před zahájením insolvenčního řízení dlužník O (coby majitel
směnky) opatřil směnku zástavním indosamentem ve prospěch banky P, které směnku
též předal do zástavy (na základě písemně uzavřené zástavní smlouvy), oprávněn
sepsat směnku (směnečnou pohledávku) do majetkové podstaty dlužníka O coby
majetek dlužníka O a od prohlášení konkursu na majetek dlužníka O tuto
směnečnou pohledávku vymáhat (její úhradu požadovat) po směnečném dlužníku
(dlužníku S) a to (vzhledem k souběžně vedenému insolvenčnímu řízení na majetek
dlužníka S) přihláškou směnečné pohledávky do insolvenčního řízení vedeného na
majetek dlužníka S. Byl-li majitelem zástavy (majitelem směnečné pohledávky)
dlužník O, nebyl zástavní věřitel (banka P) od okamžiku, kdy nastaly účinky
spojené se zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka O, oprávněn
domáhat se vůči poddlužníku (směnečnému dlužníku, jímž je dlužník S) zaplacení
zastavené směnečné pohledávky. Právní posouzení věci odvolacím soudem, jež
dovozuje opak, tedy správné není a dovolání je již proto důvodné.
60. K argumentaci uvedené v doplnění dovolání ze dne 24. srpna 2020
Nejvyšší soud nepřihlížel, neboť změna či doplnění dovolacích důvodů (a to i
formou doplnění nové argumentace v mezích téhož dovolacího důvodu) je ve smyslu
§ 242 odst. 4 o. s. ř., možná jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání; ta
dovolateli uplynula dne 27. prosince 2018. Navíc okolnost, že bylo v průběhu
dovolacího řízení vydáno rozhodnutí v řízení o vyloučení věci z majetkové
podstaty, není možné zohlednit v rámci dovolacího řízení, když pro rozhodnutí
dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí
odvolacího soudu (§ 243f odst. 1 o. s. ř.).
61. K neúčasti insolvenčního správce při přezkumném jednání.
Dovolatel namítá, že přezkumné jednání bylo protizákonné a nicotné, neboť se ho
osobně nezúčastnila J. V.
62. Jak plyne ze skutkových zjištění insolvenčního soudu, jakož i z
protokolu o přezkumu, přezkumné jednání v projednávané věci proběhlo na základě
seznamu přihlášených pohledávek obsahujícího stanovisko J. V. k jednotlivým
pohledávkám. J. V. se přezkumného jednání osobně neúčastnila, na základě
procesní plné moci ji zastoupila J. D. (jež byla v té době osobou zapsanou v
seznamu insolvenčních správců).
63. Podle § 40 odst. 3 insolvenčního zákona insolvenční správce může
pověřit svého zaměstnance i zaměstnance dlužníka, aby za něho jednal v soudních
a jiných řízeních; tím není dotčena jeho odpovědnost podle tohoto zákona.
Podle § 189 insolvenčního zákona insolvenční správce sestaví seznam
přihlášených pohledávek; u pohledávek, které popírá, to výslovně uvede
(odstavec 1 věta první). Seznam přihlášených pohledávek zveřejní insolvenční
soud v insolvenčním rejstříku nejpozději 15 dnů přede dnem, kdy se o nich má
konat přezkumné jednání, a má-li se přezkumné jednání konat do 15 dnů po
uplynutí lhůty k přihlášení pohledávek, nejpozději 3 dny přede dnem, kdy se o
nich má konat přezkumné jednání. Insolvenční soud dále bez zbytečného odkladu
zveřejní v insolvenčním rejstříku každou změnu seznamu přihlášených pohledávek
(odstavec 3).
Podle § 190 insolvenčního zákona přezkoumání přihlášených pohledávek se
děje na přezkumném jednání nařízeném insolvenčním soudem (odstavec 1). Termín a
místo konání přezkumného jednání určí insolvenční soud v rozhodnutí o úpadku.
Dlužníku a insolvenčnímu správci doručí insolvenční soud předvolání k
přezkumnému jednání do vlastních rukou, s poučením o nezbytnosti jejich účasti
(odstavec 2). Oznámení o změně termínu nebo místa konání přezkumného jednání
doručí insolvenční soud zvlášť osobám uvedeným v odstavci 2 za podmínek tam
stanovených. O změně termínu nebo místa konání přezkumného jednání vyrozumí
insolvenční soud zvlášť také osoby uvedené v § 139 odst. 1, pokud jde o
přihlášené věřitele, a to prostřednictvím veřejné datové sítě (odstavec 3).
Podle § 191 insolvenčního zákona přezkoumání pohledávek při přezkumném
jednání se děje podle seznamu přihlášených pohledávek.
Podle § 11 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 311/2007 Sb., o
jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení
insolvenčního zákona, seznam přihlášených pohledávek obsahuje stanovisko
insolvenčního správce k přihlášené pohledávce (odstavec 1 písm. l/). Pokud
insolvenční správce pohledávku popírá, uvede ve svém stanovisku, v jaké části a
z jakého důvodu (odstavec 2).
Výše citovaná ustanovení jsou uvedena ve znění účinném do 31. prosince
2013. V uvedené době byl sestaven seznam přihlášených pohledávek a pohledávky
byly přezkoumány.
64. Přezkumné jednání v insolvenčním řízení vedeném podle insolvenčního
zákona je zvláštním druhem soudního jednání, jehož cílem a smyslem je sestavit
seznam přihlášených pohledávek, které se považují za zjištěné. Provádí se podle
seznamu přihlášených pohledávek, který obsahuje stanovisko insolvenčního
správce ke každé pohledávce. Nezbytná účast insolvenčního správce při
přezkumném jednání vychází z toho, že insolvenční správce, jako osoba
upřednostňující společný zájem věřitelů před všemi ostatními zájmy, má
rozhodující postavení při popírání pohledávek a stanovisko zaujaté v seznamu
přihlášených pohledávek může až do skončení přezkumného jednání změnit (zejména
může dosud nepopřenou pohledávku popřít).
65. Otázku, zda se může insolvenční správce nechat zastoupit při
přezkumném jednání jinou osobou, insolvenční zákon v rozhodném znění výslovně
neřešil. Platilo jen obecné pravidlo § 40 odst. 3 insolvenčního zákona, přičemž
není pochyb o tom, že co může insolvenční správce udělat prostřednictvím svých
či dlužníkových zaměstnanců, může udělat i prostřednictvím zástupce na základě
plné moci. Právě proto, že potřeby praxe ukázaly na nezbytnost upravit
zastoupení insolvenčního správce při činnostech, u kterých se zásadně
předpokládá jeho osobní účast (k čemuž patří i přezkumné jednání) a že se
současně jevilo nežádoucím svěřit toto zastoupení osobám, jež nemají
kvalifikaci vyžadovanou pro insolvenční správce, vyústila odborná diskuse na
dané téma ve změnu dikce § 190 insolvenčního zákona, provedenou s účinností od
1. ledna 2014 zákonem č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o
úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších
předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění
pozdějších předpisů.
66. Vládní návrh pozdějšího zákona č. 294/2013 Sb. projednávala
Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 6. volebním období (2010
– 2013) jako tisk č. 929/0, přičemž doplnění textu § 190 odst. 2 insolvenčního
zákona v něm bylo obsaženo pod bodem 103. Zvláštní část důvodové zprávy k bodům
99 až 107 (§ 189 až § 191, § 197 a § 198) se k předmětné změně vyslovuje takto:
„Změny ustanovení § 190 insolvenčního zákona odrážejí potřeby praxe zejména při
přezkumných jednáních, jež se týkají řešení dlužníkova úpadku oddlužením.
Insolvenčnímu správci se umožňuje nechat se při přezkumném jednání zastoupit na
své nebezpečí a na své náklady i jinou osobou s týmiž kvalifikačními
předpoklady a insolvenčnímu soudu se výslovně svěřuje možnost uložit
insolvenčnímu správci, jakým způsobem mu případně má poskytnout součinnost při
přípravě přezkumného jednání“.
67. Ač v nerespektování požadavku osobní účasti lze pro rozhodné období
spatřovat pochybení J. V., pak v okolnosti, že při přezkumném jednání byla
zastoupena osobou s týmiž kvalifikačními předpoklady (kteroužto možnost
insolvenční zákon od 1. ledna 2014 výslovně připouští), jejíž aktivity v
průběhu přezkumného jednání nevedly ke změně stanoviska J. V. vyjádřeného
předem v seznamu přihlášených pohledávek, nespatřuje Nejvyšší soud důvod k
popření výsledků přezkumného jednání (k závěru, že šlo o jednání nicotné a že
má být opakováno).
68. Závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sp. zn. 29
Cdo 3146/2011, na nějž odkazuje dovolatel, se na uvedenou věc nevztahují. V
uvedeném rozhodnutí připustil Nejvyšší soud v poměrech zákona o konkursu a
vyrovnání opětovný přezkum již jednou přezkoumané pohledávky, která nebyla
zjištěna. Za důvody pro opětovný přezkum označil vadu přihlášky, která brání
přezkumu, absenci stanoviska správce konkursní podstaty k přihlášené pohledávce
a neurčitost popěrného úkonu. V projednávané věci však žádný z těchto důvodů
naplněn nebyl, neboť přihláška pohledávky neměla vady bránící přezkumu, J. V.
jako insolvenční správkyně dlužníka vyjádřila své stanovisko v seznamu
přihlášených pohledávek a její popěrný úkon směnečné pohledávky přihlášené
žalobcem byl dostatečně určitý.
69. Na výsledek přezkumu konečně nemá (nemůže mít vliv) ani tvrzená
podjatost J. V. Ta má (může) být řešena v samotném insolvenčním řízení návrhem
či podnětem k odvolání či zproštění insolvenčního správce z funkce nebo k
ustanovení odděleného insolvenčního správce. Návrh lze přitom učinit po celou
dobu trvání insolvenčního řízení. Nový insolvenční správce (či oddělený
insolvenční správce) pak může popření pohledávky podjatým insolvenčním správcem
vzít zpět, bude-li mít za to, že pohledávka je po právu. Samotný incidenční
spor k řešení podjatosti insolvenčního správce, vystupujícího navíc jako strana
tohoto sporu, neslouží. K tomu srov. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 30. května 2019, sen. zn. 29 ICdo 177/2017, podle něhož není případná
podjatost insolvenčního správce důvodem pro stavení či prodloužení prekluzivní
lhůty pro podání odpůrčí žaloby určené v § 239 odst. 3 insolvenčního zákona.
70. Správnost závěru odvolacího soudu, co do posouzení účinků
přezkumného jednání, se tak dovolateli zpochybnit nepodařilo.
71. V mezích uplatněných dovolacích důvodů je napadené rozhodnutí, v
části prvního výroku, jímž odvolací soud potvrdil bod I. výroku rozsudku,
kterým soud prvního stupně zamítl žalobu na určení pravosti dílčích pohledávek
č. 4 (ze smlouvy o půjčce) v částce 29 888 480,96 Kč, věcně správné. Nejvyšší
soud proto dovolání v této části podle § 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř. zamítl.
72. Naopak v posouzení právní otázky způsobu uplatňování směnky opatřené
zástavním indosamentem zástavního indosanta, na jehož majetek bylo zahájeno
insolvenční řízení, není rozhodnutí odvolacího soudu správné. Nejvyšší soud
proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený
rozsudek v části prvního výroku, jímž odvolací soud potvrdil bod I. výroku
rozsudku, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu na určení pravosti dílčích
pohledávek č. 2 v částce 226 268 520,15 Kč z titulu neuhrazené směnečné sumy
(200 mil. Kč) a směnečného úroku (26 301 396,86 Kč poníženého o částku 32
876,71 Kč, viz bod 35.) a č. 3 v částce 666 666,70 Kč z titulu směnečné odměny
(k zákonnému úroku z prodlení ze směnečné sumy viz bod 35.), a v závislých
výrocích o nákladech řízení zrušil podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
73. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g
odst. 1 věta první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
74. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Tento rozsudek se považuje za doručený okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 7. 2021
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu