Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Martina Müllera, zastoupeného JUDr. Ing. Michalem Čapkem, advokátem, sídlem Na Boubín 203, Písek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2025 č. j. 21 Cdo 2142/2024-427 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. října 2023 č. j. 19 Co 766/2023-335, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti A, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv na spravedlivou odměnu za práci a soudní ochranu.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že se stěžovatel domáhal po vedlejší účastnici jako své bývalé zaměstnavatelce zaplacení neuhrazené náhrady mzdy za období ledna až března 2017. Původní zamítavá rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil Nejvyšší soud k dovolání stěžovatele rozsudkem ze dne 26. 7. 2022 č. j. 21 Cdo 658/2022-197. Soudy se totiž podle Nejvyššího soudu nezabývaly věcí z hlediska zásady rovného zacházení se všemi zaměstnanci konkrétně z pohledu nároku zaměstnance na náhradu škody spočívající v porušení povinnosti rovného odměňování zaměstnavatelem (§ 110 ve spojení s § 265 zákoníku práce).
3. Okresní soud v Českém Krumlově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 18. května 2023 č. j. 5 C 48/2020-266 poté uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli 17 750 Kč s příslušenstvím. Shledal, že jiný zaměstnanec vedlejší účastnice, Ing. Jan Hora, dostával za srovnatelnou práci vyšší mzdu (rozdíl činil cca 37 Kč za hodinu), kterou okresní soud napadeným rozsudkem dorovnal. Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání vedlejší účastnice napadeným rozsudkem změnil napadený rozsudek okresního soudu tak, že se žaloba zamítá. Krajský soud neshledal Ing. Horu jako srovnatelného zaměstnance, protože ten u vedlejší účastnice pracoval o několik let déle, stejně jako stěžovatelem zmiňovaný zaměstnanec Fikar. Zkušenost a délka zaměstnání jsou věcné a relevantní důvody k rozdílnému odměňování. Srovnatelným zaměstnancem krajský soud shledal nástupce stěžovatele, a to v období, v němž nástupce stěžovatele u vedlejší účastnice pracoval stejně dlouho jako stěžovatel. Rozdíl ve mzdě byl v přepočtu na hodinu cca jednu Kč, a tedy zanedbatelný. Nárok na náhradu újmy nerovným odměňováním proto stěžovateli nevznikl.
4. Nejvyšší soud konečně napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele, neboť je neshledal přípustným. Stěžovatel v dovolání uvedl, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva (rovného odměňování) a že tato otázka je dovolacím soudem posuzována rozdílně, avšak Nejvyšší soud k tomu uvedl, že stěžovatelem zmiňovaná rozhodnutí (rozsudky ze dne 18. 5. 2020 sp. zn. 21 Cdo 68/2020, ze dne 27. 1. 2021 sp. zn. 21 Cdo 1486/2020 a ze dne 26. 5. 2016 sp. zn. 21 Cdo 2863/2015) nejsou vzájemně rozporná a nejsou pro nynější věc relevantní. Dále stěžovatel sice uvedl, že dosud nebyla v praxi řešena otázka srovnatelnosti zaměstnanců (srovnávacích kritérií) a délky započitatelnosti praxe, ale neuvedl, jak má Nejvyšší soud tuto otázku vyřešit. Judikatura je přitom ustálena v tom, že kritéria délky zaměstnání a zkušenosti s výkonem práce na dané pozici jsou při hodnocení srovnatelnosti zaměstnanců relevantní. Tomu odpovídají úvahy učiněné krajským soudem v nynější věci. Krajský soud rovněž respektoval závěry předchozího zrušovacího rozsudku sp. zn. 21 Cdo 658/2022 a své úvahy přezkoumatelně odůvodnil.
5. Stěžovatel namítá, že se Nejvyšší soud nezabýval dovolacími námitkami pro údajné formální nedostatky dovolání, přestože dříve rozhodoval ve stejné věci rozsudkem sp. zn. 21 Cdo 658/2022. Okresní soud poté žalobě při uplatnění závěrů tohoto rozhodnutí vyhověl, ovšem krajský soud jeho rozhodnutí bez náležitého odůvodnění změnil. Žádný ze soudů neuvedl, co konkrétně znamená rovné a spravedlivé odměňování podle § 110 zákoníku práce. Otázky týkající se lidské důstojnosti při odměňování zůstaly bez odpovědi. Krajský soud překvapivě zavedl nové kritérium délky zaměstnávání, přestože tato okolnost nevyplývala z vnitřního předpisu vedlejší účastnice. Vedlejší účastnice je rovněž zaměstnavatelkou, jejímž zaměstnancům náleží mzda, nikoli plat. Kritérium délky zaměstnání zde není dáno zákonem, jako ve veřejném sektoru. Krajský soud a okresní soud si každý vykládají srovnatelnost zaměstnanců po svém.
6. Stěžovatel sice působil u vedlejší účastnice určitou dobu, prokazatelně ale měl rozsáhlou kvalifikaci, vedoucí praxi, jazykové dovednosti a mezinárodní publikační a prezentační zkušenosti, které měly být reflektovány. Chybná zjištění obecné soudy učinily také u účasti stěžovatele v tzv. VSP programu variabilních složek mzdy: není pravda, že stěžovatel nesouhlasil se zařazením do tohoto systému odměňování, zařazení do něj mělo být automatické. Konečně stěžovatel poukazuje na § 133a občanského soudního řádu, podle kterého mělo být naopak na vedlejší účastnici, aby prokázala, že rozdílné odměňování bylo objektivně odůvodněné a že stěžovatel nebyl znevýhodněn.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, je včasná a přípustná. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Napadená rozhodnutí spočívají na závěru, že vedlejší účastnice se vůči stěžovateli nedopustila žádného diskriminačního jednání při odměňování. Svůj závěr krajský soud založil na porovnání odměny jiného zaměstnance (Ing. Martina Lukeše), jehož pozice byla se stěžovatelem srovnatelná, když současně vysvětlil, že srovnatelným zaměstnancem nebyl naopak Ing. Jan Hora, kterého za "srovnatelného" v odůvodnění svého rozsudku považoval okresní soud. Tyto závěry jsou věcně a racionálně odůvodněné, a to na základě zhodnocení individuálních okolností věci.
10. Nejvyšší soud v napadeném usnesení v jednotlivostech identifikoval dovolací námitky stěžovatele a konkrétně a věcně se s nimi vypořádal v souladu se svou zákonnou úlohou jako soudu dovolacího. Není přitom bez dalšího rozhodné, že dříve v řízení bylo jiné dovolání stěžovatele shledáno přípustné. Tehdy a nyní dovoláním napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů byla evidentně jiná, řešily se jiné otázky, věc se po zrušení původních rozhodnutí v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu posunula. Ostatně Nejvyšší soud se také vypořádal s námitkou, že se krajský soud neřídil jeho dřívějším právním názorem, přičemž dovodil, že jeho rozhodnutí není zjevně nepřezkoumatelné, jak namítal v dovolacím řízení stěžovatel. To však stěžovatel nijak nereflektuje.
11. Podstatné je, že Nejvyšší soud v intencích dovolacích námitek přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu a shledal, že použitá kritéria délky zaměstnání a zkušenosti na dané pozici odpovídají dosavadní rozhodovací praxi, z níž je patrné, co mají soudy zkoumat při použití § 110 zákoníku práce. Nejvyšší soud tedy dal jasně najevo, proč na základě předložené dovolací argumentace nepovažuje rozhodnutí krajského soudu za problematické. Svou zákonnou úlohu tak splnil. Naopak stěžovatel v jednotlivostech odůvodnění napadeného usnesení nyní nereflektuje. Ústavní soud proto nemá důvod se námitkami směřujícími proti napadenému usnesení blíže zabývat.
12. Dále stěžovatel relevantně nezpochybňuje závěry krajského soudu, kdo konkrétně měl být srovnatelným zaměstnancem, kdo naopak nikoli a z jakých důvodů (viz zejména bod 13 napadeného rozsudku krajského soudu). Uplatnění kritérií zkušeností a délky zaměstnání na dané pozici se jeví jako objektivní a rozumné. Tato kritéria jsou neutrální, věcná a nemají úzký vztah k lidské důstojnosti. Věcné a rozumné odůvodnění na základě provedeného dokazování krajský soud i okresní soud přednesly také k (ne)zařazení stěžovatele do tzv. VSP programu variabilních složek mzdy. Nyní stěžovatel svou dříve uplatněnou argumentaci jen opakuje, a proto postačí na příslušné pasáže odůvodnění napadených rozhodnutí v podrobnostech odkázat. Proti věcným a konkrétním úvahám obecných soudů stěžovatel nepředkládá žádnou relevantní kritiku, tím spíše z ústavního hlediska.
13. Namítá-li stěžovatel opomenutí obrácení důkazního břemene podle § 133a občanského soudního řádu, z napadených rozhodnutí zaprvé vyplývá, že stěžovatel poprvé tuto argumentaci vznáší až v ústavní stížnosti. Obecné soudy se zadruhé řádně zabývaly tvrzením stěžovatele, že jej vedlejší účastnice diskriminovala. Protože však soudy v konečné fázi řízení shledaly, že se vedlejší účastnice diskriminace vůči stěžovateli nedopustila, nebylo obrácení důkazního břemene podle uvedeného ustanovení na místě. Situaci stěžovatele by ani nijak nezměnilo: podstatou napadených rozhodnutí není, že stěžovatel důkazní břemeno neunesl.
14. Konečně lze poukázat na shodné řešení srovnatelné věci stěžovatele v usnesení ze dne 9. 7. 2025
sp. zn. IV. ÚS 1765/25
, jímž Ústavní soud odmítl jinou, obdobnou ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou. Podstata věci i námitek stěžovatele jsou v tehdejší i nynější věci téměř totožné. Na uvedené usnesení proto lze v podrobnostech rovněž odkázat.
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu