21 Cdo 658/2022-197
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
v právní věci žalobce M. M., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr.
Ing. Michalem Čapkem, advokátem se sídlem v Písku, Na Boubín č. 203, proti
žalované FRONIUS Česká republika s. r. o. se sídlem v Českém Krumlově –
Domoradicích, Tovární č. 170, IČO 15887022, zastoupené JUDr. Pavlem Marťánem,
advokátem se sídlem v Českém Krumlově, Latrán č. 193, o 61 562 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 5 C
48/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 2. listopadu 2021, č. j. 19 Co 1058/2021-175, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu v části, v níž byl
rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku o náhradě nákladů řízení, a v
části, ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, se odmítá.
II. Rozsudek krajského soudu ve výroku II, v němž byl rozsudek soudu
prvního stupně ve výrocích II a III potvrzen, a ve výroku III o náhradě nákladů
odvolacího řízení, a rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 24.
června 2021,
č. j. 5 C 48/2020-150, ve výrocích II a III se zrušují a věc se v tomto rozsahu
vrací Okresnímu soudu v Českém Krumlově k dalšímu řízení.
1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Českém Krumlově dne 10. 2. 2020
se žalobce domáhal po žalované zaplacení 61 562 Kč s úrokem z prodlení v
zákonné výši od 10. 2. 2017 do zaplacení s tím, že jde o neuhrazenou „čistou“
náhradu mzdy podle § 69 odst. 1 zákoníku práce za období od ledna do března
2017, v němž mu zaměstnavatel vyplatil 86 350 Kč (a úroky z prodlení ve výši 14
469,88 Kč za „pozdě vyplacenou mzdu“), celkem mu však měl na náhradě mzdy
vyplatit 147 912 Kč. Žalobce argumentoval tím, že od února 2016 vykonával u
žalované práci na pozici „XY“ a že nejpozději od druhého čtvrtletí roku 2016
měl mít nárok na složky odměňování dle „VSP programu“ podle vnitřního předpisu
zaměstnavatele, kde zásadními byly „obratový bonus“ a „rabatový bonus“.
Poukázal přitom na mzdové listy L. F., který v rámci „programu VSP“ byl také
XY, a dostával (v roce 2015) „obratovou provizi“ a „rabatovou prémii“.
2. Okresní soud v Českém Krumlově – poté, co usnesením ze dne 24. 6.
2021, č. j. 5 C 48/2020-153, zastavil řízení co do částky 43 298 Kč s
příslušenstvím z důvodu zpětvzetí žaloby v této části – rozsudkem ze dne 24. 6.
2021, č. j. 5 C 48/2020-150, vyhověl žalobě co do částky 514 Kč s úrokem z
prodlení ve výši 8,05 % ročně od 10. 4. 2017 do zaplacení (výrok I), zamítl
žalobu co do částky 17 750 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 10.
2. 2017 do zaplacení a co do úroku z prodlení z částky 514 Kč ve výši 8,05 %
ročně od 10. 2. 2017 do 10. 4. 2017 (výrok II) a žalované uložil povinnost
zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 8 568 Kč (výrok III). Soud prvního
stupně vyšel ze zjištění, že žalobce byl od 1. 2. 2016 zaměstnán u žalované
jako XY. Dne 13. 6. 2016 žalovaná dala žalobci výpověď z pracovního poměru,
která byla následně rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově č. j. 9 C
233/2016-57 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j.
19 Co 444/2017-71 prohlášena za neplatnou. Žalobce dne 20. 6. 2016 žalované
oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání, a vyzval ji k přidělování práce.
Žalovaná však žalobci žádnou práci nepřidělila. Pracovní poměr žalobce u
žalované skončil na základě druhé (platné) výpovědi ke dni 31. 3. 2017. Za
rozhodné období pro výpočet průměrného výdělku žalobce pro účely náhrady mzdy
podle § 69 zákoníku práce považoval soud prvního stupně druhé čtvrtletí roku
2016. Podle hrubé mzdy zúčtované žalobci v tomto období a odpracované doby
stanovil průměrný hodinový výdělek v částce 361,85 Kč. Uzavřel, že složkou mzdy
v rozhodném období nemohly být složky podle „VSP programu“ (podíl z rabatového
základu a podíl z hospodářského výsledku), neboť žalobce nebyl v tomto
čtvrtletí do tohoto systému „dosud plně zařazen“, resp. „nacházel se v
přechodném období, kdy vyjednávání o konkrétní podobě stanovení ‚VSP programu‘
pro jeho odměňování (na stanovení tzv. cílové částky), když žalobce pobíral
místo těchto složek dočasnou motivační prémii“.
3. K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze
dne 2. 11. 2021, č. j. 19 Co 1058/2021-175, odmítl odvolání žalobce do výroku
rozsudku soudu prvního stupně, v němž bylo jeho žalobě vyhověno (výrok I),
potvrdil tento rozsudek ve výrocích o zamítnutí žaloby a o náhradě nákladů
řízení (výrok II) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě
nákladů odvolacího řízení 2 656 Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Marťána (výrok
III). Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že rozhodným obdobím pro
výpočet průměrného výdělku žalobce pro účely náhrady mzdy je druhé čtvrtletí
roku 2016. Uzavřel, že složkou mzdy žalobce v tomto období nemohou být žalobcem
požadované složky podle „VSP programu“, neboť v tomto období nebyl žalobce do
tohoto programu „plně zařazen“.
4. Proti tomuto rozsudku v části, v níž byl rozsudek soudu prvního
stupně ve výrocích II a III potvrzen, a dále v části, v níž bylo rozhodnuto o
náhradě nákladů odvolacího řízení, podal žalobce dovolání, v němž vytýká
soudům, že svévolně zavedly pojem „přechodné období“, avšak tento pojem nemá
oporu v žádném z provedených důkazů, v pracovněprávní dokumentaci ani v
právních předpisech. Fakticky žádné začleňování neprobíhalo, vstup do programu
byl automatický. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v tom, že mu nebyly
přiznány složky mzdy, které měli všichni ostatní zaměstnanci na jeho pozici
přiznané. Podle žalobce jde o porušení zásady rovného zacházení se zaměstnanci,
a přípustnost dovolání je tak dána pro rozpor právního posouzení odvolacího
soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo
2863/2015, případně jde o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou. Žalobce
namítá též absenci řádného a přezkoumatelného odůvodnění právního posouzení
odvolacím soudem. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc „vrátil k dalšímu řízení“.
5. Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání jako nepřípustného. Vstup do
„systému VSP“ není podle žalované automatický, vyžaduje naopak dohodu mezi
zaměstnancem a zaměstnavatelem, ke které však nedošlo. K diskriminaci žalobce
nedocházelo, neboť v řízení nebylo zjištěno, že by odměňování motivačními
prémiemi bylo pro žalobce méně výhodné; při zařazení do „systému VSP“ by
žalobce tyto prémie nepobíral.
6. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s.
ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s.
ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
7. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
8. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
9. Nejvyšší soud dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl v části, ve které bylo rozhodnuto o
náhradě nákladů řízení, neboť dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné
proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [§ 238 odst. 1
písm. h) o. s. ř.].
10. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemohou založit
námitky dovolatele, jimiž uplatňuje jiný dovolací důvod než ten, který je –
jako jediný přípustný
– uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., zpochybňuje-li hodnocení důkazů
a skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel (tvrzení žalobce, že
fakticky žádné začleňování do „programu VSP“ neprobíhalo, vstup do tohoto
programu byl automatický).
11. Napadený rozsudek odvolacího soudu závisí (mimo jiné) na vyřešení
otázky hmotného práva, zda a jak se projeví případné nerovné zacházení se
zaměstnancem při odměňování v rozhodném období při posuzování uplatněného
nároku na náhradu mzdy. Vzhledem k tomu, že tato otázka nebyla dosud v
rozhodování dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
dovolání žalobce je v části směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu o
věci samé podle § 237 o. s. ř. přípustné.
12. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
13. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k
tomu, že rozhodným obdobím bylo druhé kalendářní čtvrtletí v roce 2016 – podle
zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 6. 2016 – dále
jen „zák. práce“.
14. Podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce dal-li zaměstnavatel
zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně
pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec
zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále
zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen
poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší
zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že
trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat
v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.
15. Průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu
zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v
rozhodném období (§ 353 odst. 1 zák. práce). Rozhodným obdobím je, není-li v
zákoníku práce stanoveno jinak, předchozí kalendářní čtvrtletí (§ 354 odst. 1
zák. práce).
16. Odvolací soud postupoval správně, vycházel-li při stanovení
průměrného výdělku žalobce ze mzdy, kterou „žalobce obdržel ve druhém čtvrtletí
roku 2016 podle příslušného mzdového výměru“, přičemž „složkou mzdy“ nemohou
být žalobcem požadované „složky podle VSP programu“, neboť „žalobce v tomto
čtvrtletí do tohoto systému plně zařazen nebyl“. Námitkou nerovného zacházení,
kterou žalobce uplatňoval od samého počátku řízení, se však odvolací soud
nezabýval.
17. Právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní
podmínky zakotvené v čl. 28 Listiny základních práv a svobod je jednou ze
stěžejních ústavních zásad vztahujících se k výkonu závislé práce. Spravedlivé
odměňování zaměstnance, jako jedna ze základních zásad pracovněprávních vztahů,
vyjadřuje spolu s dalšími smysl a účel zákoníku práce [srov. § 1a odst. 1 písm.
c) zák. práce]. Zaměstnavatelé jsou povinni zajišťovat rovné zacházení se všemi
zaměstnanci, pokud jde o jejich pracovní podmínky, odměňování za práci a o
poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, o odbornou
přípravu a o příležitost dosáhnout funkčního nebo jiného postupu v zaměstnání
(§ 16 odst. 1 zák. práce). Zákoník práce upravuje zásadu rovného zacházení jako
povinnost zaměstnavatele určitým způsobem zacházet s vlastními zaměstnanci, a
to v průběhu celého trvání jejich pracovněprávního vztahu. Zásada rovného
zacházení zaručuje rovná práva zaměstnancům nacházejícím se ve stejném či
srovnatelném postavení (situaci) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5.
2016, sp. zn. 21 Cdo 2863/2015, uveřejněný pod č. 137/2017 Sb. rozh. obč.,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 21 Cdo 68/2020, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1486/2020].
Podmínky odměňování závislé práce a hlediska pro posouzení spravedlivé odměny
za práci pak stanoví část šestá zákoníku práce, která obsahuje komplexní úpravu
odměňování za práci v pracovněprávním vztahu.
18. Zaměstnanci přísluší za práci vykonanou v pracovním poměru pro
zaměstnavatele, který není uveden v ustanovení § 109 odst. 3 zák. práce, za
podmínek stanovených v zákoníku práce mzda, nestanoví-li zákoník práce nebo
zvláštní právní předpis jinak (srov. § 109 odst. 1 zák. práce). Mzda je v
ustanovení § 109 odst. 2 zák. práce definována jako peněžité plnění a plnění
peněžité hodnoty (naturální mzda) poskytované zaměstnanci za práci.
19. Mzda se sjednává v kolektivní smlouvě, pracovní smlouvě nebo jiné
smlouvě, popřípadě ji zaměstnavatel stanoví vnitřním předpisem nebo určí
mzdovým výměrem (srov. § 109 odst. 1 a § 113 odst. 1 zák. práce); mzdu lze
sjednat, stanovit nebo určit například jako mzdu měsíční, hodinovou nebo
podílovou, jako mzdu, jejíž poskytnutí nebo výše závisí na splnění konkrétních
pracovních úkolů, hospodářských výsledků zaměstnavatele nebo jiných hledisek,
nebo jako mzdu poskytovanou ve formě příplatků, odměn apod. Uvedené způsoby
samozřejmě lze i kombinovat – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5984/2017. Mzda se poskytuje podle složitosti,
odpovědnosti a namáhavosti práce, podle obtížnosti pracovních podmínek, podle
pracovní výkonnosti a dosahovaných pracovních výsledků (srov. § 109 odst. 4
zák. práce); za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty přísluší všem
zaměstnancům u zaměstnavatele stejná mzda (srov. § 110 odst. 1 zák. práce).
20. Stejnou prací nebo prací stejné hodnoty se rozumí práce stejné nebo
srovnatelné složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, která se koná ve stejných
nebo srovnatelných pracovních podmínkách, při stejné nebo srovnatelné pracovní
výkonnosti a výsledcích práce (srov. § 110 odst. 2 zák. práce). Složitost,
odpovědnost a namáhavost práce se posuzuje podle vzdělání a praktických
znalostí a dovedností potřebných pro výkon této práce, podle složitosti
předmětu práce a pracovní činnosti, podle organizační a řídící náročnosti,
podle míry odpovědnosti za škody, zdraví a bezpečnost, podle fyzické, smyslové
a duševní zátěže a působení negativních vlivů práce (srov. § 110 odst. 3 zák.
práce). Pracovní podmínky se posuzují podle obtížnosti pracovních režimů
vyplývajících z rozvržení pracovní doby, například do směn, dnů pracovního
klidu, na práci v noci nebo práci přesčas, podle škodlivosti nebo obtížnosti
dané působením jiných negativních vlivů pracovního prostředí a podle
rizikovosti pracovního prostředí (§ 110 odst. 4 zák. práce). Pracovní výkonnost
se posuzuje podle intenzity a kvality prováděných prací, pracovních schopností
a pracovní způsobilosti a výsledky práce se posuzují podle množství a kvality
(srov. § 110 odst. 5 zák? práce).
21. Z právní úpravy obsažené v ustanovení § 110 zák. práce v první řadě
vyplývá, že práci vykonávanou u zaměstnavatele různými zaměstnanci je možné
považovat za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty, za kterou jim přísluší
stejná mzda, jestliže jde o práci shodnou nebo srovnatelnou z hlediska všech
srovnávacích kritérií uvedených v ustanovení § 110 odst. 2-5 zák. práce; není-
li shoda (srovnatelnost) v některém z těchto komparačních kritérií, nejedná se
o stejnou práci nebo práci stejné hodnoty ve smyslu ustanovení § 110 odst. 1
zák. práce (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp.
zn. 21 Cdo 436/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2020, sp. zn.
21 Cdo 3955/2018).
22. Nerovné zacházení při poskytování pobídkových složek mzdy může
vyplývat z rozhodnutí zaměstnavatele o přiznání této složky mzdy na základě
zhodnocení dosažených pracovních výsledků zaměstnance, nebo může být založeno
již samotným vnitřním předpisem zaměstnavatele stanovícím podmínky pro přiznání
nároku na pobídkovou složku mzdy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8.
2006, sp. zn. 21 Cdo 1486/2005). Jestliže zaměstnavatel bez věcných důvodů
zaměstnanci stanoví či s ním sjedná odměnu za práci, která je v porovnání s
ostatními zaměstnanci vykonávajícími stejnou práci nebo práci stejné hodnoty v
rozporu se zásadou rovného zacházení, jde o porušení právní povinnosti;
zaměstnanec, který byl nerovným zacházením postižen, má právo domáhat se
náhrady takto vzniklé újmy podle ustanovení § 265 odst. 2 zák. práce (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3976/2013,
uveřejněný pod č. 35/2016 Sb. rozh. obč.).
23. Škoda v případech porušení povinnosti rovného zacházení při
odměňování může spočívat i v tom, že zaměstnanci vznikne nižší nárok na náhradu
mzdy, než by mu vznikl, kdyby zaměstnavatel neporušil svoji právní povinnost
(rovného odměňování zaměstnanců) a zaměstnanci by v rozhodném období byla
zúčtována vyšší mzda.
24. Z výše uvedeného pro posuzovanou věc vyplývá, že není vyloučena
existence příčinné souvislosti mezi (případným) porušením uvedené právní
povinnosti žalované a škodou na straně žalobce. Ačkoliv žalobce již v žalobě
uvedl tvrzení o porušení povinnosti rovného zacházení při odměňování (včetně
toho, že uvedl srovnatelného zaměstnance) a tato tvrzení v průběhu řízení dále
rozvíjel (viz vyjádření žalobce u jednání soudu prvního stupně konaného dne 24.
6. 2021), odvolací soud (a ani soud prvního stupně) se jimi ve svém rozhodnutí
nezabýval. Žalobce sice svůj uplatněný nárok hodnotil jako právo na náhradu
mzdy, ale právní hodnocení není náležitostí žaloby (§ 79 odst. 1 o. s. ř.),
neboť platí zásada iura novit curia. Žalobci postačí, uvede-li skutkové
okolnosti, od kterých se podle jeho názoru odvíjí uplatněný nárok (viz např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 22 Cdo 4457/2007).
Dovolací soud již dříve (při posuzování nároků zaměstnance z neplatného
rozvázání pracovního poměru) dospěl k závěru, že je třeba též posoudit, zda
částky, jichž se žalobce žalobou domáhá, mají (měly) být zahrnuty do výpočtu
průměrného výdělku, nebo zda se nejedná o jiné nároky; v takovém případě nutno
dále posoudit, zda je možno takový nárok přiznat jako náhradu škody (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1000/2009).
25. Vzhledem k tomu, že se odvolací soud věcí z tohoto pohledu
nezabýval, je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž nesprávné. Protože
nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání (ve
věci samé), pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu,
Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu (s výjimkou dovoláním nenapadeného
výroku o odmítnutí dovolání žalobce, ale včetně akcesorických výroků o náhradě
nákladů řízení) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody,
pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu
prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v odpovídajícím rozsahu rovněž toto
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Českém
Krumlově) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
26. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém
rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a
dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a §
243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 7. 2022
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu