USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka
v právní věci žalobce M. M., zastoupeného JUDr. Ing. Michalem Čapkem, advokátem
se sídlem v Písku, Na Boubín č. 203, proti žalované FRONIUS Česká republika s.
r. o. se sídlem v Českém Krumlově, Tovární č. 170, IČO 15887022, zastoupené
JUDr. Pavlem Marťánem, advokátem se sídlem v Českém Krumlově, Latrán č. 193, o
17 750 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp.
zn. 5 C 48/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 31. října 2023, č. j. 19 Co 766/2023-335, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 2 120 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla
Marťána, advokáta se sídlem v Českém Krumlově, Latrán č. 193.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Dovolání žalobce v části směřující proti rozsudku Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 31. 10. 2023, č. j. 19 Co 766/2023-335, v rozsahu
výroku I není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn
žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle
něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak.
2. Dovolatel považuje dovolání za přípustné podle § 237 o. s. ř. proto,
že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva a zároveň tato otázka je dovolacím soudem posuzována rozdílně“. Pro
případ, že „by se soud neztotožnil s názorem žalobce, že nyní řešený případ je
totožný s případem řešeným Nejvyšším soudem ČR (sp. zn. 21 Cdo 2863/2015,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 21 Cdo 68/2020, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1486/2020), tak
žalobce uvádí, že další právní otázka významná pro toto řízení nebyla dosud
dovolacím soudem řešena. Jedná se o otázku srovnatelnosti zaměstnanců
(srovnávací kritéria) a započitatelné praxe.“
3. Otázku, která je podle jeho mínění v rozhodovací praxi dovolacího
soudu rozhodována rozdílně, dovolatel nijak nespecifikoval. Přitom se zjevně
nejedná o otázku „srovnatelnosti zaměstnanců a započitatelné praxe“, neboť tu
označil jako „další“, tedy jinou. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn
vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá
dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a
Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí
dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup
(srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS
1092/15).
4. Nad rámec uvedeného lze podotknout, že vzhledem k tomu, jak dovolatel
vymezil uplatněné předpoklady přípustnosti dovolání, nebyla by avizovaná otázka
pro posouzení přípustnosti dovolání zřejmě rozhodná, ani kdyby ji specifikoval.
Měl-li totiž na mysli, že tato otázka byla rozhodována rozdílně v jím
označených rozhodnutích Nejvyššího soudu, je nutno konstatovat předně, že tato
rozhodnutí se týkala různých právních nároků a vycházela ze vzájemně odlišných
skutkových základů, takže jejich závěry nemohou být vzájemně rozporné, jak se
domnívá dovolatel, a současně, že tato rozhodnutí se týkala jiných právních
nároků a skutkově odlišných situací, než které byly řešeny ve zde souzené věci,
jejich závěry proto na zde souzenou věc nelze vztáhnout a pro posouzení
přípustnosti dovolání v této věci jsou tedy irelevantní.
5. V rozsudku ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 21 Cdo 68/2020, Nejvyšší soud
řešil otázku, zda lze spatřovat nerovné zacházení ve skutečnosti, že výše
odstupného poskytovaného na základě kolektivní smlouvy při rozvázání pracovního
poměru z důvodu uvedeného v § 52 písm. c) zákoníku práce je diferencována v
závislosti na způsobu rozvázání pracovního poměru a na výši příjmů jednotlivých
zaměstnanců, konkrétně zda nevytvořením právního podkladu pro přiznání vyššího
odstupného podle kolektivní smlouvy (tj. rozvázáním pracovního poměru výpovědí
namísto dohody) došlo ke vzniku nerovnosti či diskriminace. Ve zde souzené věci
byl předmětem sporu právní nárok, do jehož hodnocení z pohledu dodržení zásady
rovného zacházení se zaměstnanci se kritérium způsobu rozvázání pracovního
poměru nepromítá. Argumentace tímto rozhodnutím je tedy zcela nepřípadná.
6. V rozsudku ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1486/2020, se Nejvyšší
soud zabýval otázkou, za jakých předpokladů dochází k nerovnému zacházení
(diskriminaci) v souvislosti se zařazením zaměstnance do platové třídy, a
vzájemným vztahem kritérií stanovených pro zařazení zaměstnance do platové
třídy a platového stupně. Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů ve zde
souzené věci žalobce nevykonával práci pro žádného ze zaměstnavatelů uvedených
v § 109 odst. 3 zákoníku práce, proto mu za jeho práci nenáležel plat, ale
mzda, a soudy nižších stupňů proto nemohly pochybit nesprávným hodnocením
závazných kritérií pro určení platového tarifu zaměstnance ani absencí takového
hodnocení. Pokud šlo o nárok tamní žalobkyně na tzv. osobní ohodnocení a na
odměny, odvíjí se označené rozhodnutí dovolacího soudu od skutkového zjištění,
že tyto fakultativní složky mzdy jí zaměstnavatel přestal poskytovat v důsledku
nedostatků v její práci. Ani taková situace ve zde souzené věci nenastala.
7. V rozsudku ze dne 26. 5. 20216, sp. zn. 21 Cdo 2863/2015, uveřejněném
pod č. 137/2017 Sb. rozh. obč., Nejvyšší soud připustil dovolání pro řešení
otázky hmotného práva, zda a popřípadě za jakých podmínek má zaměstnanec právo
na plnění odpovídající pobídkové složce mzdy, která mu nebyla zaměstnavatelem
vyplacena pro nesplnění některé z podmínek stanovených vnitřním předpisem,
jestliže tuto složku mzdy zaměstnavatel vyplatil ostatním svým zaměstnancům
odměňovaným za práci stejným způsobem, přestože ani tito zaměstnanci nesplnili
stejnou podmínku stanovenou pro její vyplacení. Oproti tomu ve zde souzené věci
soudy nižších stupňů neučinily skutkové zjištění, že všichni srovnávaní
zaměstnanci byli odměňováni stejným způsobem (naopak zjistily, že dovolatel na
rozdíl od srovnávaných zaměstnanců dosud nebyl plně zařazen do systému
odměňování VSP), a zvláště pak tu není skutkové zjištění, že by všichni
srovnávaní zaměstnanci shodně se žalobcem nesplnili některé ze stanovených
kritérií pro vznik nároku na pobídkovou složku mzdy. Toto dovolatelem označené
rozhodnutí Nejvyššího soudu tedy posuzuje dodržení zásady rovného zacházení v
situaci skutkově odlišné od zde souzené věci.
8. Přípustnost dovolání nezakládá ani „otázka srovnatelnosti zaměstnanců
(srovnávací kritéria) a započitatelné praxe.“ Judikatura dovolacího soudu je
ustálena v závěru, že má-li předpoklad přípustnosti dovolání spočívat v tom, že
rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, dovolatel
musí s dostatečnou určitostí a srozumitelností formulovat právní otázku, kterou
má za dosud nevyřešenou a kterou by měl dovolací soud vyřešit právě v souzené
věci, nejen pro účely přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu,
ale především pro futuro, při plnění své úlohy zajišťovat jednotu a zákonnost
rozhodování (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29
Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., a dále např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2478/2018, či rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 23 Cdo 962/2024). Ústavní soud ve
své rozhodovací praxi shledává takovýto požadavek ústavně konformním (srov.
např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st.
45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb., zejména body 38 a 53). Takovému vymezení
rozhodné právní otázky dovolatelem použitá formulace neodpovídá a její
upřesnění nelze nalézt ani v navazujícím textu dovolání.
9. Požadavku na řádné vymezení předpokladu přípustnosti dovolání
neodpovídá ani argument dovolatele, že „Nejvyšší soud by měl jasným způsobem
nevyvolávajícím pochybnosti objasnit termín srovnatelný zaměstnanec“, který je
podle názoru dovolatele soudy vykládán rozdílně. Nejvyšší soud již v usnesení
ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013, vysvětlil, že má-li být dovolání
přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována
rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z
dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých
rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají. Takové údaje dovolání
neobsahuje.
10. Pro úplnost lze uvést, že pokud odvolací soud dospěl k závěru, že je
zřejmé, že žalovaná při hodnocení svých zaměstnanců na dané pozici zohledňovala
zkušenosti s výkonem práce na této pozici a délku zaměstnání příslušného
zaměstnance v konkrétní pozici, následně k těmto kritériím sám přihlédl při
posuzování srovnatelnosti v úvahu přicházejících zaměstnanců a dospěl k závěru,
že na straně žalované nelze shledat porušení právní povinnosti spočívající v
nerovném zacházení při odměňování zaměstnanců (viz bod 13 odůvodnění napadeného
rozsudku), je jeho právní posouzení v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu
(srov. rozsudek ze dne 6. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3976/2013, uveřejněný pod č.
35/2016 Sb. rozh. obč., podle něhož další skutečnosti vyjadřující hodnotu práce
zaměstnance jsou vzdělání, délka praxe, zkušenosti, spolehlivost apod., které
teprve ve svém souhrnu umožní ohodnotit jeho postavení na trhu práce obecně a
jeho přínos pro zaměstnavatele zvlášť).
11. Dovolání nečiní přípustným ani námitka, že „soud nepostupoval dle
předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu“, a to tím, že nedošlo k porovnání
žalobce se srovnatelným zaměstnancem. Dovolatel zřejmě míní rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 26. 7. 2022, č. j. 21 Cdo 658/2022-197. V něm Nejvyšší soud dospěl
k závěru, že zaměstnanec, který byl postižen nerovným zacházením v oblasti
odměňování, má právo domáhat se náhrady takto vzniklé újmy, a že při posuzování
nároků zaměstnance z neplatného rozvázání pracovního poměru je třeba též
posoudit, zda částky, jichž se žalobce domáhá, mají (měly) být zahrnuty do
výpočtu průměrného výdělku nebo zda se nejedná o jiné nároky a v takovém
případě je nutno dále posoudit, zda je možno takový nárok přiznat jako náhradu
škody. V intencích těchto závěrů odvolací soud postupoval, námitce dovolatele
proto nelze přisvědčit.
12. Závěr o přípustnosti dovolání nemůže přivodit ani námitka „absence
řádného a přezkoumatelného odůvodnění právního posouzení věci odvolacím
soudem“, představující porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu
garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, která je
obsažena v poznámce pod vlastním textem dovolání a kterou dovolatel podepřel
odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 210/2003.
13. Judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že měřítkem toho, zda
rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky
odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale
především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání
proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně
nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné,
jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na
újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího
soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla
nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu
dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například právní názor
vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč.).
14. Poměřováno těmito závěry odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není
zjevně nepřezkoumatelné, jak namítá dovolatel, neboť z něj zcela zřetelně a
srozumitelně plynou důvody, pro které byla žaloba zamítnuta. K tomu lze dodat,
že z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze
dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka
řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na
spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné
oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví
vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží
tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod č.
26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu
ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozsudek odvolacího soudu těmto
požadavkům vyhovuje.
15. Vzhledem k ostatnímu obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud
zdůrazňuje, že pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s
jeho závěry k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. například již
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo ze
dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a z judikatury Ústavního soudu
např. usnesení ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
16. Nejvyšší soud současně připomíná, že při úvaze o tom, zda je právní
posouzení věci odvolacím soudem správné, vychází (musí vycházet) ze skutkových
závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových tvrzení, která v dovolání na
podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov.
například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo
268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Správnost skutkového
stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení
probíhajícím podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 nelze důvodně zpochybnit.
Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně
otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž
dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky
nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
17. V části, ve které směřuje proti výroku II rozsudku odvolacího soudu,
není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle
kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části
týkající se výroku o nákladech řízení.
18. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1
o. s. ř. odmítl.
19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 7. 2025
Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D.
předseda senátu