Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudkyň Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a Dity Řepkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Martiny Píchové, zastoupené JUDr. Jaroslavem Dubenským, advokátem, sídlem Pravdova 1113, Jindřichův Hradec, proti výrokům II a III rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 889/2024-242 z 6. 9. 2024, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a Ing. Miroslava Píchy, zastoupeného JUDr. Ivankou Posádkovou, advokátkou, sídlem Hasskova 16, Třebíč, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. V řízení před obecnými soudy se vedlejší účastník domáhal určení, že jsou sporné nemovité věci (garáž a rodinný dům) ve společném jmění stěžovatelky a vedlejšího účastníka (manželů). V té době probíhalo rovněž řízení o rozvod jejich manželství.
2. Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem č. j. 5 C 165/2023-203 z 12. 4. 2024 vyhověl argumentaci vedlejšího účastníka a určil, že sporná garáž je ve společném jmění manželů (výrok I). Naopak v případě sporného rodinného domu určil, že tento dům není ve společném jmění manželů a žalobu vedlejšího účastníka proto zamítl (výrok II). Současně okresní soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Proti tomuto rozsudku se odvolali vedlejší účastník i stěžovatelka. Zatímco vedlejší účastník napadl zamítavý výrok o určení vlastnictví k rodinnému domu včetně nákladového výroku, stěžovatelka napadla pouze nákladový výrok.
3. Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví vymezeným rozsudkem rozhodl tak, že výrok II okresního soudu změnil a nově určil, že žaloba vedlejšího účastníka, kterou se domáhá určení, že on a stěžovatelka mají v zaniklém a dosud nevypořádaném společném jmění manželů tento rodinný dům, se zamítá (výrok I). Důvodem změny byla skutečnost, že v mezidobí došlo k rozvodu manželství stěžovatelky a vedlejšího účastníka. Současně krajský soud rozhodl, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení před soudem prvého stupně ve výši 23 800 Kč (výrok II) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III).
4. Stěžovatelka ústavní stížností napadá nákladové výroky rozsudku krajského soudu. Tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí s postupem krajského soudu při určování tarifní hodnoty. Tento soud totiž nevyšel z hodnoty rodinného domu, přestože v řízení byla tato hodnota zjištěna na základě znaleckého posudku. Nákladový výrok krajského soudu současně stěžovatelka považuje za překvapivý a nesouhlasí ani s výkladem zásady hospodárnosti, jak jej učinil krajský soud. Současně doplňuje, že postup, který krajský soud zvolil, představuje porušení principu proporcionality.
5. Ústavní soud si v nyní řešené věci vyžádal spis, jakož i vyjádření městského soudu, vedlejšího účastníka. Stěžovatelka současně reagovala replikou.
6. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud na úvod připomíná, že se problematikou nákladů řízení zabýval v nedávném stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 z 5. 3. 2025, kde v bodě 34 uvedl, že "[ú]stavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou [...]. Uvedený požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti.
Je-li v konkrétní nákladové věci přítomna mimořádná okolnost zakládající její dostatečný ústavní význam, a je proto vydán nález, nelze z toho dovozovat, že Ústavní soud k věcnému přezkumu posléze automaticky připustí všechny obdobné stížnosti, v nichž je namítán rozpor s takovým nálezem. Tvrzený rozpor musí být u nákladových věcí zpravidla doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele, aby jej Ústavní soud věcně posoudil; stejně jako pro závěr o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nepostačí toliko tvrzené porušení zákona."
8. Tyto závěry Ústavní soud současně již aplikoval např. i v nedávném nálezu sp. zn. I. ÚS 2552/24 z 8. 4. 2025, body 21 až 37. Mimo jiné zopakoval, že pokud by problematiku nákladů řízení obecně připouštěl k meritornímu přezkumu, působil by jako nejvyšší nákladový soud, který by opakovaně přezkoumával výklad podústavního práva v oblasti, kde není přípustné dovolání a která je z hlediska ústavnosti podružná - to mu však nepřísluší (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2552/24 , bod 37, a např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3227/24 z 26. 3. 2025, bod 6, či usnesení sp. zn. I. ÚS 689/25 z 27. 3. 2025).
9. Ústavní soud uvádí, že v nyní řešené věci se nejedná o bagatelní částku. Kvantitativní dimenze bagatelnosti [tj. částka do 50 000 Kč - srov. § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu] však působí jen jako zintenzivňující okolnost vyžadující ještě mimořádnější okolnosti pro zásah Ústavního soudu. Jak plyne z citovaného stanoviska pléna, ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů řízení jsou - bez dalšího, tj. aniž by musely být kvantitativně bagatelní - zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li konkrétní posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 532/25 z 30. 4. 2025).
10. Posuzovanou ústavní stížnost podle názoru Ústavního soudu nicméně mimořádné okolnosti neprovázejí. Bylo přitom na stěžovatelce, aby vysvětlila (případně doložila), proč věc přes svou nákladovou povahu zakládá porušení ústavně zaručených práv. Stěžovatelka ale v podstatě pouze namítá, že krajský soud měl náhradu nákladů řízení stanovit jinak (vyjít z jiné tarifní hodnoty). Nedokládá ani systémová pochybení v rozhodování obecných soudů o věcech tohoto typu, která by již nebyla Ústavním soudem v minulosti reflektována a která by jeho případu dodala ústavněprávní rozměr ve smyslu stanoviska (viz usnesení I. ÚS 1153/25 z 8. 7. 2025).
11. Odůvodnění krajského soudu o výpočtu náhrady nákladů řízení lze v popsaných mezích shledat jako srozumitelné. Současně Ústavní soud uvádí, že se nejedná o projev svévole, a rozhodnutí nelze považovat ani za překvapivé. Tyto námitky stěžovatelky totiž nedosahují takové potřebné ústavněprávní intenzity, která je u nákladových věcí požadována (viz bod 34 již citovaného stanoviska pléna).
12. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. července 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu