Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Martinem Smolkem o ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Kočana, zastoupeného Mgr. Tomášem Maxou, advokátem, sídlem Petrská 1136/12, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 1069/2023-1113 ze dne 22. 7. 2025, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, a Márie Kočanové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel svou ústavní stížností napadá v záhlaví označené rozhodnutí, ve kterém Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele (výrok I) a zároveň zrušil rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 28 Co 273/2022 ze dne 2. 11. 2022 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (výrok II). Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu měla být podle stěžovatele porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel se domnívá, že se Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí odchýlil bez dostatečného zdůvodnění od své ustálené judikatury. Současně měl Nejvyšší soud postupovat v rozporu se zákonem, pokud při přijetí odlišného právního názoru oproti své dosavadní judikatuře nepředložil věc k rozhodnutí velkému senátu podle § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích. Konečně stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud porušil jeho právo na přístup k soudu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny, když jeho dovolání formalisticky odmítl pro nedostatečné vymezení předpokladů jeho přípustnosti.
3. Soudce zpravodaj, ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti ústavní stížnosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, což mj. v sobě zahrnuje i posouzení, zda podání splňuje též podmínku přípustnosti ve smyslu § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. V daném případě shledal, že tomu tak není.
4. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
5. Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95
ze dne 30. 11. 1995). Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy České republiky, úkolem všech orgánů veřejné moci, v tomto smyslu zejména obecných soudů.
6. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Z popsaného principu subsidiarity plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích "konečných".
7. Ústavní soud proto až na výjimky, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 256/11
ze dne 16. 2. 2011 nebo usnesení
sp. zn. III. ÚS 2615/20
ze dne 18. 9. 2020).
8. Ústavní stížnost stěžovatele proti takovému kasačnímu rozhodnutí směřuje. Z těchto důvodů jsou jeho námitky pro přezkum před Ústavním soudem nepřípustné.
9. Totožný závěr lze uplatnit i pro námitku stěžovatele týkající se porušení jeho práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Ústavní soud si je vědom své judikatury, podle níž v případech tvrzeného porušení práva na zákonného soudce připustil v tomto rozsahu alespoň tzv. kvazimeritorní přezkum (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2109/24
ze dne 13. 8. 2024 či usnesení
sp. zn. IV. ÚS 1004/18
ze dne 27. 6. 2018). Rovněž si je vědom dalších rozhodnutí, která se sice vztahují ke skutkově odlišným způsobům zásahu do práva na zákonného soudce, avšak i v těchto případech Ústavní soud připustil při posuzování této námitky alespoň tzv. kvazimeritorní přezkum (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1855/25
ze dne 14. 8. 2025 a zde citovaná judikatura Ústavního soudu).
10. Hlavním důvodem pro připuštění přezkumu této námitky v předmětné fázi soudního řízení bylo naplnění zásady procesní ekonomie. Ta následuje myšlenku, že pokud by porušení ústavně zaručeného základního práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny bylo shledáno až na samém konci soudního řízení, toto řízení by probíhalo zcela neekonomicky.
11. Podle Ústavního soudu se ale v případě posuzované námitky stěžovatele tato argumentace neuplatní. Ústavní soud nezpochybňuje, že mezi dílčí složky práva na zákonného soudce patří i povinnost senátu vrcholného soudu předložit věc jinému, zákonem předvídanému rozhodovacímu tělesu v případě, že dospěje k odlišnému právnímu názoru, než který byl soudem dosud zastáván (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2156/18
ze dne 5. 2. 2019). Argumentace ekonomií řízení je nicméně aplikovatelná i u jiných případů tvrzeného porušení základního práva stěžovatele, v posuzovaném případě ale Ústavní soud neshledal žádnou okolnost, která by umožnila aplikaci této zásady na úkor zásady subsidiarity ústavní stížnosti (srov. bod 27 stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st 61/25 ze dne 12. 11. 2025). V neposlední řadě lze odkázat i na další rozhodnutí Ústavního soudu, kde byla obdobná námitka rovněž shledána jako nepřípustná (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2183/21
ze dne 16. 8. 2021 či usnesení
sp. zn. I. ÚS 3298/15
ze dne 20. 11. 2015).
12. Stávající rozhodnutí proto stěžovatele fakticky nijak nepoškozuje. Nic mu totiž nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách v důsledku pochybení obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení.
13. S ohledem na výše uvedené soudci zpravodaji nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. ledna 2026
Martin Smolek v. r.
soudce zpravodaj