Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Petrem Vališem, advokátem, sídlem Balbínova 1093/27, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2023 č. j. 4 Tdo 802/2023-17866 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. května 2023 č. j. 8 To 90/2020-17611, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, 3 a 4, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 47 odst. 2 a čl. 49 odst. 3 Listiny základních práv Evropské unie.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 9. 7. 2020 č. j. 45 T 9/2019-16245 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. a) a c) zákona č. 140/1961, Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon") a zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. d) a odst. 3 písm. a) a b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Podstata uvedené trestné činnosti spočívala, stručně řečeno, v tom, že jako odborný referent zaměstnaný na pozemkovém úřadu, kde bylo jeho prací vyřizování žádostí domnělých oprávněných osob o restituci majetku zabaveného za minulého režimu, porušil své pracovní povinnosti a vypracoval v několika případech pro své nadřízené rozhodnutí, v němž úmyslně přiznal žadatelům větší nároky, než jim ze zákona náležely, čímž způsobil České republice škodu ve výši přesahující miliardu korun. Za toto jednání jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 7 roků a k peněžitému trestu ve výši 4 500 000 Kč. Spolu se stěžovatelem byli odsouzeni i jeho bývalí nadřízení, E. B. (dále jen "spoluobžalovaná") k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a k peněžitému trestu ve výši 4 500 000 Kč, a P. Ch. (dále jen "spoluobžalovaný") k trestu odnětí svobody v době trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let, a k peněžitému trestu ve výši 800 000 Kč. Dále byly rozsudkem zabrány pozemky související s meritem věci.
3. Stěžovatel podle městského soudu zcela rezignoval na zjištění relevantních skutečností týkající se oprávněnosti osob požadujících restituce a jejich příbuzenství s původním vlastníkem. Městský soud nepřisvědčil argumentaci stěžovatele, že neměl k dispozici relevantní podklady, neboť spis se nenacházel u něj. Z opomenutí jeho povinnosti (opatřit si podklady pro rozhodnutí) dovodil soud, že stěžovatel jednal přinejmenším v nepřímém úmyslu, neboť musel vědět, že může způsobit porušení či ohrožení zákonem chráněného zájmu. Ze stejných důvodů nemohl městský soud přisvědčit ani argumentu stěžovatele odvolávajícího se na prostý omyl či chybu při psaní daného rozhodnutí, či na chybu v hodnocení důkazu, protože bylo zcela prokázáno, že stěžovatel žádné relevantní důkazy k otázce okruhu oprávněných nehodnotil, protože je v drtivé většině neměl k dispozici. Stěžovatele je třeba podle městského soudu považovat za úřední osobu, byť sám nevydával předmětná správní rozhodnutí. Činnost stěžovatele nebyla pouze administrativní a pomocná. Dále stěžovatel nechal nahlížet do spisu osoby, kterým takové právo nepříslušelo.
4. Z podnětu jeho odvolání Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 12. 5. 2021 sp. zn. 8 To 90/2020 stěžovatele zprostil obžaloby, protože v žalobním návrhu označené skutky nebyly podle jeho názoru trestnými činy. Těžiště závěrů vrchního soudu spočívalo v právním názoru, že stěžovatel nebyl úřední osobou, která by vydávala předmětná rozhodnutí.
5. Proti rozsudku vrchního soudu podal nejvyšší státní zástupce dovolání, z jehož podnětu Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. 10. 2021 č. j. 4 Tdo 988/2021-17292 zrušil rozsudek vrchního soudu ve výrocích týkajících se stěžovatele a přikázal mu, aby věc znovu projednal a rozhodl. Při hodnocení naplnění znaku úřední osoby dospěl Nejvyšší soud k závěru odlišnému od vrchního soudu. Činnost stěžovatele vyžadovala kvalifikované odborné uvážení a nejednalo se o pouhé administrativní úkony, neboť samotná rozhodnutí by bez práce stěžovatele nemohla být vůbec vydána. V souladu s dikcí již neplatného správního řádu byl správní orgán povinen zjistit přesný a úplný stav věci. U stěžovatele byl tím pádem bez zbytku naplněn jak znak úřední osoby, tak i přímá souvislost jeho činnosti s výkonem veřejné pravomoci a jejího uplatnění.
6. Vrchní soud poté rozsudkem ze dne 21. 9. 2022 sp. zn. 8 To 90/2020 zrušil výroky rozsudku městského soudu o trestu a náhradě škody, přičemž sám nově stěžovatele odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Vrchní soud dospěl k závěru, že v dané věci je nutné aplikovat institut mimořádného snížení trestu podle § 58 odst. 1 trestního zákoníku.
7. Z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 2. 2023 č. j. 4 Tdo 121/2023-17583 zrušil výrok o trestu rozsudku vrchního soudu. Podle Nejvyššího soudu nebyly v dané věci splněny zákonné podmínky pro aplikaci institutu mimořádného snížení trestu, a to zejména s ohledem na výši způsobené škody.
8. Vrchní soud proto rozsudkem napadeným ústavní stížností doplnil výrok svého předchozího rozsudku tak, že stěžovatele odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Trest uložil na samé spodní hranici zákonné sazby, neboť se ztotožnil se všemi námitkami obhajoby, že právě nejnižší možný trest odpovídá okolnostem dané věci. S ohledem na závaznost právního názoru Nejvyššího soudu nemohl uložit trest mírnější.
9. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Nepřisvědčil jeho námitkám ohledně uložení druhu trestu, který zákon nepřipouští. Pokud jde o podmínky mimořádného snížení trestu odnětí svobody, odkázal na své předchozí rozhodnutí. Na závěr se Nejvyšší soud vyjádřil ke zdravotnickým službám poskytovaným vězeňskou službou s ohledem na argument stěžovatele týkající se jeho vyššího věku a připomíná, že v souvislosti s nástupem do výkonu trestu je vždy provedena vstupní prohlídka, jejímž účelem je zjistit zdravotní stav. V každé věznici je taktéž přítomen praktický lékař, a pokud odsouzený vyžaduje zdravotní péči nad rámec tohoto zdravotníka, poskytne se mu ve zdravotnickém zařízení mimo věznici.
10. Stěžovatel namítá, že jakožto osoba, která nevydávala předmětná rozhodnutí, nemůže nést nejvyšší odpovědnost za jejich vydání. Nemravná se stěžovateli zdá i skutečnost, že právě nástupce pozemkového fondu vystupuje v trestním řízení jako poškozená strana, přestože v předmětném správním řízení nepodal žádné opravné prostředky ve snaze zvrátit předmětná rozhodnutí. Stěžovatel uvádí, že nebyl shledán žádný postranní motiv pro vydání těchto rozhodnutí a samy o sobě mu nic nepřinesly. V inkriminované době byl pozemkový úřad značně poddimenzovaný a dlouhodobě nezvládal zpracovávat veškeré žádosti (tento konkrétní spis měl více než 10,5 kg). Soudy byla mnohokrát akcentována výše škody a četnost útoků, kterých se stěžovatel dopustil, nicméně tyto skutečnosti vyplývají z povahy stěžovatelovy práce. Stěžovatel taktéž upozorňuje na vleklost a nekonzistentnost celého trestního řízení a rozhodnutí z něj vzešlých, k čemuž sám nikterak nepřispěl. Konečný pravomocný rozsudek byl vydán po více než 10 letech od vydání posledního správního rozhodnutí. Řízení bylo podle stěžovatele záměrně prodlužováno ze strany státního zástupce ve snaze docílit rozhodnutí o navrácení pozemků do vlastnictví státu a samotné potrestání stěžovatele bylo až druhotné (což potvrdil i vrchní soud). Stěžovatel před soudy opakovaně namítal svůj vysoký věk a důsledky, které by pro něj trest odnětí svobody představoval. Stěžovatel je toho názoru, že soudy při výměře trestu postupovaly v rozporu se závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 1305/09 . Z něj podle stěžovatele vyplývá, že v dané věci mělo dojít k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody podle § 58 trestního zákoníku. S touto námitkou se Nejvyšší soud vypořádal nedostatečně a nepřezkoumatelně. Stejné skutečnosti, které byly u spoluobžalovaného brány jako důvod pro aplikaci tohoto institutu, jsou u stěžovatele přehlíženy. Rozhodnutí zároveň porušují zásadu zákazu dvojího přičítání, neboť výše škody byla nutným znakem pro naplnění uvedené skutkové podstaty, a nemůže proto zároveň být důvodem pro neaplikaci § 58 trestního zákoníku. Stěžovatel je v celé věci jediným aktérem, který byl potrestán nepodmíněným trestem odnětí svobody. Jeho nadřízení, jejichž vina se nijak neodlišuje od té stěžovatelovy, dostali podmíněné tresty. Protahování trestního řízení se dopustil zejména Nejvyšší soud, který mohl sám o věci rozhodnout již před lety a neoddalovat výkon trestu odnětí svobody, který je vzhledem k jeho věku pro stěžovatele obzvlášť náročný.
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
12. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
13. Většinou svých námitek stěžovatel nebrojí proti samotnému odsouzení, nýbrž proti přísnosti jeho potrestání. K tomu musí Ústavní soud v první řadě poznamenat, že mu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 či usnesení ze dne 22. 7. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1124/09 ), protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny). Toto pochybení by mohlo nastat uložením druhu trestu zákonem nedovoleného, výše trestu by se pohybovala mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nebyla by respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání při mnohosti trestné činnosti, příp. by při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu byly opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, došlo by k extrémní nevyváženosti prvku represe a prevence, resp. došlo by k jinému extrémnímu vybočení ze zákonných kritérií pro ukládání trestu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2613/13 , ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 2925/14 a ze dne 28. 1. 2020 sp. zn. I. ÚS 4013/19 ). Žádná taková situace ve stěžovatelově věci nenastala.
14. Soudy si byly vědomy nutnosti aplikovat všechna zákonná kritéria při výměře stěžovatelova trestu. Všechna rozhodnutí vydaná v dané věci se touto otázkou explicitně a podrobně zabývají a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2023 č. j. 4 Tdo 121/2023-17583, jakož i dvě rozhodnutí následná, řeší de facto pouze otázku spravedlivého a zákonného trestu. Nelze tedy dospět k závěru, že soudy nějakou důležitou okolnost ignorovaly. Fakt, že těmto skutečnostem přikládají jinou důležitost než stěžovatel, není důvodem pro zásah Ústavního soudu.
15. Zároveň je nutné odmítnout, že by soudy v dané věci porušily zásadu zákazu dvojího přičítání. I když Ústavní soud odhlédne od toho, že napadená rozhodnutí nezmiňují výši způsobené škody explicitně jako přitěžující okolnost (pouze jako jeden z důvodů pro nevyužití mimořádného snížení trestu odnětí svobody), není porušením zásady zákazu dvojího přičítání, je-li u trestného činu, jehož kvalifikovaná skutková podstata stanovuje jako svůj nutný znak škodu určité výše, zohlední-li soudy, o kolik tuto hranici překračuje škoda způsobená v konkrétní věci. Naopak z § 39 odst. 1 a 2 trestního zákoníku vyplývá pro soudy právě taková povinnost. Jinak řečeno trest musí zohledňovat skutečnost, zda někdo úmyslným trestným činem způsobí škodu 10 000 000 Kč anebo škodu stonásobně větší.
16. Jde-li o samotné úvahy Nejvyššího soudu ohledně (ne)aplikace institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody, dospěl Ústavního soud k závěru, že neodporují ani zákonu, ani ustálené rozhodovací praxi. V nálezu ze dne 27. 6. 2023 sp. zn. I. ÚS 631/23 se Ústavní soud obsáhle věnoval povaze tohoto institutu. Jeho aplikace vyžaduje kumulativní splnění tří stanovených podmínek nezbytných k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby: a) existenci určitých okolností případu nebo poměrů pachatele, b) pro které použití "normální" (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody (s ohledem na její dolní hranici) by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a c) existuje možnost dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání. Podle první podmínky lze mimořádné snížení trestu odnětí svobody odůvodnit buď okolnostmi případu, nebo poměry pachatele, případně těmito hledisky zároveň. Užití přichází v úvahu především tehdy, když určitá okolnost, která dokonce může být i znakem příslušné skutkové podstaty trestného činu, natolik vybočuje z ostatních případů, že již sama o sobě nebo ve spojitosti s jinými okolnostmi odůvodňuje shovívavější přístup k potrestání pachatele. Může jít ovšem také o situaci, kdy více okolností daného případu ve svém souhrnu vede k úvaze, že použití zákonné trestní sazby by bylo nepřiměřeně přísné a postačí i mírnější postih pachatele. Půjde zejména o ty případy, v nichž polehčující okolnosti a nízká intenzita naplnění zákonných znaků ve svém souhrnu a kvalitě přesvědčivým způsobem snižují závažnost trestného činu, případně některá z nich je nezvykle intenzivní povahy, takže je namístě ji hodnotit jako okolnost významně polehčující. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody je namístě i tam, kde některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu (přičemž není rozhodné, zda jde o znak základní nebo kvalifikované skutkové podstaty) byl naplněn neobvykle nízkou intenzitou a tato skutečnost výrazně ovlivnila společenskou škodlivost trestného činu a snížila ji pod obvyklou mez natolik, že je namístě mírnější trestní postih, než jaký je zákonem obecně předpokládaný. Postup podle § 58 odst. 1 trestního zákoníku naopak nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti, např. že pachatel před spácháním činu vedl řádný život, k činu se doznal a učinil kroky k náhradě způsobené škody, ani přesvědčení soudu, podle něhož trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný.
17. Nejvyšší soud k tomu v dané věci uvedl, že zjištěné skutečnosti, jako "např. výše škody, více poškozených, více útoků, nepřímý úmysl obviněného, vědomá manipulace se skutečnostmi a další" vylučují aplikaci § 58 odst. 1 trestního zákoníku. Soudy neshledaly žádné výjimečné okolnosti, které by ji měly odůvodňovat.
18. Ústavní soud nemůže takovým závěrům nic vytknout. Ani v ústavní stížnosti stěžovatel neuvádí žádné výjimečné skutečnosti, které by měly závěry soudů zpochybnit. Znovu je třeba připomenout, že užití tohoto institutu musí být jevem výjimečným. Takové okolnosti, jakými jsou např. vyšší věk pachatele nebo délka trestního řízení, musí být zohledněny při výměře trestu uvnitř zákonné sazby, neospravedlňují však samy o sobě její neaplikaci. Stěžovateli byl vyměřen trest na úplné spodní hranici zákonné sazby, a to i přes existenci celé řady okolností, které činí jeho trestnou činnost závažnější než obvyklé případy aplikace uvedeného ustanovení trestního zákoníku. Opačné závěry nelze dovodit ani z nálezu ze dne 8. 2. 2010 sp. zn. I. ÚS 1305/09 . Soudy v dané věci zohlednily délku trestního řízení a nelze dospět k závěru, že by svévolně upřednostnily jednu funkci trestu před jinou. Navíc je třeba poznamenat, že uvedený nález vycházel z odlišné zákonné úpravy, která účel trestu explicitně popisovala (srov. § 23 trestního zákona). V trestním zákoníku podobné ustanovení absentuje a soudy jsou tak při výměře trestu méně svázány tím, jak zákon jednotlivé funkce a účely trestu hierarchizuje.
19. Skutečnost, že je trest pro stěžovatele citelný, není vadou napadených rozhodnutí, nýbrž naopak naplněním smyslu trestní represe. To pochopitelně neznamená, že její výkon by měl probíhat navzdory závažným překážkám, jakým je kupříkladu negativní zdravotní stav. K jeho ochraně však slouží jiné instituty než rozhodnutí vyměřující pachateli spravedlivý trest. I kdyby pachatel trestného činu neměl z uloženého trestu kvůli zdravotnímu stavu vykonat nic, je existence řádného trestního rozsudku (se spravedlivým trestem) stále důležitou okolností prokazující naplnění závazků státu postihovat závažnou trestnou činnost.
20. Konečně namítá-li stěžovatel neústavnost stavu, v němž byl potrestán nepodmíněným trestem pouze on, nemá taková námitka zásadně ústavní relevanci. Ústavní soud (stejně jako obecné soudy) mohou posuzovat pouze zákonnost a ústavnost trestu uloženého konkrétní osobě v její trestní věci. Nedostatky při potrestání jiných osob nemohou vést k závěru o protiústavnosti trestu stěžovatele. Jinak řečeno, soudy nemohou být vázány při výměře trestu tím, že jinému pachateli byl vyměřen trest příliš mírný. Jde-li o tuto konkrétní věc, byli se stěžovatelem odsouzeni dva jeho nadřízení. Spoluobžalovaný byl odsouzen k podstatně mírnějšímu trestu, což soudy srozumitelně a logicky vysvětlily (ve stručnosti lze konstatovat, že jeho vlastní zapojení do věci bylo spíše opomenutím svých povinností a jeho zavinění mělo nedbalostní formu). Dovolával-li se stěžovatel toho, že podmíněným trestem byla potrestána i spoluobžalovaná, jejíž jednání bylo mnohem aktivnější, je nutné poznamenat, že pravomocný výrok o jejím potrestání již opakovaně zrušil Nejvyšší soud (naposledy usnesením ze dne 18. 9. 2024 sp. zn. 4 Tdo 64/2024), a to v podstatě ze stejných důvodů, z nichž rušil výroky o trestu ve vztahu ke stěžovateli. K údajně mírnému potrestání spoluobžalované proto ještě ani nedošlo.
21. Toliko pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že daná věc se odlišuje od jiných řízení, v nichž se zabýval nepřijatelným trestním postihem úředníků za jejich právní názor za účelem zvrácení pravomocných účinků jejich úřední činnosti (srov. např. nález ze dne 2. 5. 2023 sp. zn. III. ÚS 3296/21 ). Stěžovatel nebyl napadenými rozhodnutími postižen za právní názor, který by byl pro stát nevýhodný a odlišný od názoru soudů, přesto by jej však bylo možné považovat za názor legitimní. Stěžovatelova trestná činnost spočívala v úmyslné kriminální nedůslednosti při jeho úřední činnosti. Závěry uvedeného nálezu nelze proto v dané věci aplikovat.
22. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. listopadu 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu