Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jiřího Přibáně a soudce zpravodaje Martina Smolka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Skupy, zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem, sídlem tř. Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 1880/2025-1184 ze dne 27. 8. 2025, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 49 Co 14/2020-997 ze dne 16. 2. 2022 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 43 C 306/2004-890 ze dne 24. 7. 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení, a Pavla Hlavoňky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 11. 2025 se stěžovatel domáhá v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením o zásahu do svých ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Městský soud v Brně zamítl stěžovatelovu žalobu proti Pavlu Hlavoňkovi (vedlejší účastník v tomto řízení) a Aleně Urbánkové (dále i společně jen "žalovaní"), po nichž se stěžovatel domáhal zaplacení částky tvrzeného bezdůvodného obohacení a náhrady škody. Městský soud dospěl ke skutkovému závěru, že dle ústní dohody stěžovatele a vedlejšího účastníka vykonával vedlejší účastník v letech 1996 až 1999 podnikatelskou činnost úklidových prací pro společnost SPT Telecom, a. s. pod stěžovatelovým jménem (protože na vlastní jméno ji nadále jako vedoucí pracovník uvedené společnosti nemohl vykonávat), který mu propůjčil své živnostenské oprávnění. Vztah stěžovatele a vedlejšího účastníka posoudil městský soud jako krytí činnosti žalovaného stěžovatelovým jménem tzv. na oko ve vztahu ke třetím osobám. Vedlejší účastník, natož Alena Urbánková, která byla v té době jeho manželkou, se tedy na stěžovateli bezdůvodně neobohatili a stěžovateli ani nevznikla žádná škoda. Dohodu mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem podle městského soudu nešlo považovat ani za mandátní či příkazní smlouvu.
3. Krajský soud v Brně tento rozsudek k odvolání stěžovatele potvrdil. Ztotožnil se se skutkovými závěry městského soudu, které považoval za podložené širokým okruhem důkazů. I on souhlasil s tím, že vedlejší účastník fakticky prováděl veškerou podnikatelskou činnost sám bez stěžovatelovy účasti, zatímco stěžovatel žádnou činnost nevyvíjel, nedisponoval ziskem ani neměl bližší informace o podnikání. Stěžovatel v řízení neprokázal, že by jeho zmocnění bylo omezeno na úkony účelné pro řádné provozování stěžovatelova podniku ve stěžovatelův prospěch. Krajský soud rovněž uzavřel, že se žalovaní na stěžovatelův úkor neobohatili ani mu nezpůsobili škodu. Proto pouze nad rámec korigoval, že by se právo na náhradu bezdůvodného obohacení nebo způsobené škody ze strany vedlejšího účastníka (na rozdíl od vedlejší účastnice) promlčelo nikoliv ve tříleté, ale v desetileté objektivní lhůtě. Právo stěžovatele by nicméně v době podání žaloby v roce 2004 bylo promlčeno již na základě subjektivní lhůty.
4. Nejvyšší soud usnesením č. j. 33 Cdo 2774/2023-1151 ze dne 28. 5. 2024 ve vztahu k Aleně Urbánkové stěžovatelovo dovolání odmítl. Ústavní stížnost proti tomuto usnesení Nejvyššího soudu odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 4. 4. 2025, sp. zn. I. ÚS 2511/24 . Ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi Nejvyšší soud řízení o dovolání nejprve přerušil, protože mu byl zjištěn úpadek a povoleno oddlužení, posléze jej napadeným usnesením rovněž odmítl. V rámci nyní napadeného usnesení Nejvyšší soud v podstatě odkázal na své usnesení předchozí (č. j. 33 Cdo 2774/2023-1151), od něhož neshledal důvod se odchylovat.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti Nejvyššímu soudu vytýká formalismus při posouzení jeho dovolání. Stěžovatel v něm tvrdil nesprávné právní posouzení v rozporu s judikaturou a Nejvyšší soud se jeho námitkami nezabýval. Krajskému soudu stěžovatel vytýká, že rozsudek městského soudu potvrdil, přestože dospěl k odlišnému a podle stěžovatele i správnému závěru, že šlo o stěžovatelovo podnikání na stěžovatelovo jméno prováděné vedlejším účastníkem na základě plné moci. Podle stěžovatele měl za této situace vedlejší účastník prokazovat své právo nakládat s prostředky získanými z podnikatelské činnosti uskutečňované na jméno stěžovatele dle svého uvážení, ale ten toto důkazní břemeno neunesl. Další stížnostní námitky směřuje stěžovatel do posouzení obecných soudů ohledně promlčení a postavení Aleny Urbánkové.
7. Ústavní soud proto dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Jak plyne již ze shora provedené rekapitulace, předmětem přezkumu jsou dvě rozhodnutí obecných soudů (městského soudu a krajského soudu), která již ve vztahu ke druhé z žalovaných Ústavní soud přezkoumal v řízení vedeném pod sp. zn. I. ÚS 2511/24
. Usnesení Nejvyššího soudu je pak formálně odlišné - neboť ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi bylo dovolací řízení okamžikem zveřejnění usnesení o zjištění úpadku a povolení oddlužení přerušeno - věcně se však opírá o stejné důvody jako usnesení Nejvyššího soudu již Ústavním soudem přezkoumané. Od právních závěrů vyslovených prvním senátem Ústavního soudu nemá Ústavní soud důvod se odchylovat ani nyní.
10. Jádrem ústavní stížnosti je pokračující polemika s opětovně vyřčenými závěry obecných soudů. Jak městský soud, tak krajský soud se však argumenty stěžovatele pečlivě zabývaly a opakovaně je přesvědčivě vyvrátily. Stejně tak Nejvyšší soud - byť v nyní projednávané věci částečně odkazem na své dřívější usnesení - se s námitkami stěžovatele korektně vypořádal.
11. Ústavní soud nyní nepovažuje za účelné slovo od slova opakovat odůvodnění usnesení sp. zn. I. ÚS 2511/24
, a proto na ně ve zbytku odkazuje. Odkázat ostatně může i na přesvědčivé a ústavně konformní odůvodnění samotných napadených rozhodnutí.
12. Ústavní soud proto uzavírá, že obecné soudy napadenými rozhodnutími neporušily žádné základní právo stěžovatele. S ohledem na uvedené odmítl Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. prosince 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu