Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Miroslava Nováka, právně zastoupeného JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem Bělehradská 643/77, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2021 č. j. 21 Cdo 1883/2021-382, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2021 č. j. 30 Co 112/2021-362 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 2. 2021 č. j. 22 C 243/2014-355, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jeho práva na zákonného soudce, zaručeného čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 23. 2. 2021 č. j. 22 C 243/2014-355 zamítl námitku své místní nepříslušnosti, kterou stěžovatel vznesl podáním ze dne 10. 2. 2021 v řízení, jehož předmětem je požadavek na zaplacení částky 582 127,02 Kč z titulu náhrady škody. V odůvodnění obvodní soud uvedl, že stěžovateli jako žalobci námitka místní nepříslušnosti soudu nepřísluší, neboť podáním žaloby zvolil místně příslušný soud a nepřísluší mu jej napadat námitkou, a dále, že podle § 105 odst. 1 o. s. ř. místní příslušnost zkoumá soud jen před tím, než začne jednat o věci samé. Jednání ve věci samé začalo sdělením obsahu žaloby dne 10. 6. 2016, a proto soud nedůvodně vznesenou námitku místní nepříslušnosti dle § 105 odst. 4 o. s. ř. zamítl.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 22. 4. 2021 č. j. 30 Co 112/2021- 362 usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Dovodil, že z § 11 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že občanský soudní řád vychází při určení věcné i místní příslušnosti soudu ze zásady perpetuatio fori, podle níž se věcná i místní příslušnost posuzuje podle okolností, které tu jsou v okamžiku zahájení řízení (§ 82 odst. 1 o. s. ř.), a takto určená příslušnost trvá až do skončení řízení; změny skutečností rozhodných pro posouzení věcné či místní příslušnosti, jež nastanou až v průběhu řízení, jsou (nestanoví-li zákon jinak) nerozhodné. V posuzovaném případě je podle odvolacího soudu zřejmé, že řízení o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem státu podle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, bylo zahájeno u Obvodního soudu pro Prahu 2, v jehož obvodu měla ve smyslu § 85 odst. 5 o. s. ř. sídlo příslušná organizační složka státu. Takto stanovenou místní příslušnost pak nijak nemohla ovlivnit ani následná změna právní kvalifikace věci učiněná Nejvyšším soudem na základě dovolání podaného stěžovatelem s tím, že v projednávaném případě nelze dovozovat naplnění podmínek pro založení odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a naopak se jedná o věc vyplývající z pracovních vztahů soudce (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2020 č. j. 30 Cdo 1652/2018-273).
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu, který usnesením ze dne 20. 10. 2021 č. j. 21 Cdo 1883/2021-382 rozhodl tak, že řízení o dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 zastavil a dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze odmítl jako nepřípustné. Nepřípustnost dovolání pak Nejvyšší soud dovodil z toho, že otázka, zda se při změně právní kvalifikace, resp. právního předpisu, na jehož základě byla místní příslušnost soudu určena, uplatní zásada perpetuatio fori, tedy zda se i v takovém případě postupuje podle § 11 odst. 1 věty druhé o. s. ř., tj. otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud podle stěžovatelova názoru odchýlit od ustálené rozhodovací praxe a tuto pak nesprávně právně posoudit, přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Na jejím řešení napadené rozhodnutí výlučně nespočívá, dospěl-li odvolací soud v tomto rozhodnutí nejen k závěru, že stěžovatelova námitka místní nepříslušnosti soudu prvního stupně je vzhledem ke znění § 11 odst. 1 věty druhé o. s. ř. nedůvodná, ale zároveň soudu prvního stupně přisvědčil v názoru, že se současně jedná o námitku opožděnou, resp. nepřípustnou (viz body 9 a 11 odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu). Bez toho, aby stěžovatel v dovolání řádně zpochybnil i tento další závěr odvolacího soudu, se tedy ani odlišné řešení shora uvedené právní otázky týkající se výkladu § 11 odst. 1 věty druhé o. s. ř. nemůže v poměrech dovolatele projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999 sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005 sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019 sp. zn. 30 Cdo 4273/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 3721/19 ).
5. Nejvyšší soud v napadeném usnesení dodal, že při řešení této otázky se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Byla-li totiž podána žaloba u místně nepříslušného soudu (jako v této věci) a začal-li tento soud jednat o věci samé nebo rozhodl-li ve věci samé bez jednání (vyjma vydání platebního rozkazu), takže již nemůže vyslovit svou místní nepříslušnost z vlastní iniciativy, a promeškal-li též účastník příležitost iniciovat rozhodnutí soudu o jeho místní příslušnosti, neboť neuplatnil námitku nedostatku místní příslušnosti při prvním úkonu, který mu příslušel (tedy také v případě, že ji uplatnil opožděně), pak tu již není k dispozici procesní postup, jímž by bylo možné změnit stav, že řízení bylo zahájeno u místně nepříslušného soudu; místní příslušnost již za žádných okolností zkoumat nelze a nedostatek místní příslušnosti procesního soudu je tak v důsledku koncentrace řízení zakotvené v ustanovení § 105 odst. 1 o. s. ř. zhojen (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009 sp. zn. 33 Cdo 1862/2007 nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2015 sp. zn. 33 Cdo 2850/2014).
6. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadená rozhodnutí jsou nesprávná, spočívají na nesprávném právním posouzení věci, vnitřně rozporná, nepřezkoumatelná a nezákonná. Stěžovatel má za to, že soudy nesprávně aplikovaly zásadu perpetuatio fori, resp. § 11 odst. 1 věty druhé o. s. ř., které stanoví, že pro určení věcné a místní příslušnosti jsou rozhodné okolnosti, které tu jsou v době zahájení řízení, a že změny skutečností rozhodných pro posouzení věcné či místní příslušnosti, jež nastanou až v průběhu řízení, jsou (nestanoví-li zákon jinak) nerozhodné. Nesprávnou aplikací této zásady, resp. tohoto ustanovení, došlo k zásahu do základního práva stěžovatele, a to konkrétně práva na zákonného soudce.
8. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
9. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
10. Podstata ústavní stížnosti směřuje proti určení místní příslušnosti soudů. Sjednocení této otázky podústavního práva však přísluší obecným soudům; k řešení vzniklého rozporu v judikatuře vrchních soudů je v systému obecné justice povolán Nejvyšší soud [viz § 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) a rovněž usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 626/19 ze dne 29. 10. 2019, bod 11, dostupné na http://nalus.usoud.cz], nikoli Ústavní soud.
11. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že tradičním smyslem práva na zákonného soudce je ochrana účastníka řízení před účelovou manipulací s určením soudního fóra (soudce), jež může ohrozit důvěru v regulérnost soudního procesu a jeho objektivně spravedlivý výsledek. Mimo tento rámec, co do pravidel určení místní a věcné příslušnosti soudu, jde především o pravidla organizační povahy systémového původu, jež vazbu na individuální spor mají jen zprostředkovaně (viz např. usnesení ze dne 16. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 29/06 , usnesení ze dne 26. 7. 2021 sp. zn. II. ÚS 1753/21 , všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
12. Jde-li o samotnou otázku místní příslušnosti, její posouzení - zde na základě příslušných ustanovení občanského soudního řádu, tedy podústavního práva - přísluší zásadně obecným soudům. Ústavní soud by do tohoto rozhodování mohl zasáhnout za předpokladu, že daný "proces" interpretace a aplikace tzv. podústavního práva by byl stižen tzv. kvalifikovanou vadu, což je podle konstantní judikatury zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, zde konkrétně základního práva na zákonného soudce, nebo se dopustí neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), usnesení ze dne 5. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 236/19 , usnesení ze dne 8. 10. 2019 sp. zn. I. ÚS 3043/19 , usnesení ze dne 30. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 500/20 ). Pochybení takové povahy však v nyní posuzované věci zjištěno nebylo.
13. Ústavní soud v minulosti také konstatoval, že nesprávnost v určení fora lze úspěšně vytýkat v ústavní stížnosti proti konečnému rozhodnutí tehdy, mohlo-li vadné určení věcné příslušnosti vést k omezení procesních práv stěžujícího si účastníka. Navíc zůstává účastníku řízení zachován přístup k odvolací i dovolací instanci (srov. také např. usnesení ze dne 20. 11. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3604/19 , usnesení ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 3592/19 , usnesení ze dne 20. 11. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3579/19 , usnesení ze dne 3. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 3271/19 a další).
14. V nyní projednávané věci je nutno podotknout, že dle vyžádaného spisu, doručeného Ústavnímu soudu dne 1. 4. 2022, proběhlo dne 9. 2. 2022 další jednání před soudem prvního stupně, jímž je Obvodní soud pro Prahu 2, a to ve složení, jež odpovídá § 36a odst. 1 písm. a) o. s. ř., tedy předseda senátu a dva přísedící. Žaloba stěžovatele byla rozsudkem č. j. 22 C 243/2014-404 z téhož dne zamítnuta. Uvedený rozsudek nenabyl právní moci, neboť stěžovatel proti němu podal odvolání, o kterém nebylo dosud rozhodnuto. Je tedy zřejmé, že řízení nebylo dosud skončeno, tudíž stěžovateli přísluší další opravné prostředky, v nichž lze uplatnit i námitky týkající se příslušnosti soudu.
15. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. listopadu 2022
David Uhlíř, v. r. předseda senátu