Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Martina Smolka a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Marcely Dvořáčkové, soudní exekutorky, Exekutorský úřad Hradec Králové, sídlem U Soudu 276, Hradec Králové, zastoupené JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem, sídlem Ulrichovo náměstí 737/3, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. září 2025 č. j. 21 Co 347/2025-40, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, Kristýny Zelené a Tomáše Svobody, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že v předmětné věci první vedlejší účastnice - oprávněná (dále jen "oprávněná") na základě exekučního návrhu podaného dne 12. 5. 2025 zahájila exekuci k vymožení částky ve výši 126 000 Kč s příslušenstvím podle pravomocného a vykonatelného exekučního titulu, jímž byl rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") ze dne 5. 2. 2025 č. j. 13 C 161/2023-131. Na uvedeném rozsudku však okresní soud (nesprávně) vyznačil doložku právní moci a vykonatelnosti, ačkoli druhý vedlejší účastník - povinný (dále jen "povinný") podal proti tomuto rozhodnutí včas odvolání, exekuční titul tedy nebyl ke dni zahájení exekuce vykonatelný.
3. Usnesením okresního soudu ze dne 12. 6. 2025 č. j. 31 EXE 789/2025-28 byla podle § 268 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") exekuce vedená stěžovatelkou, soudní exekutorkou JUDr. Marcelou Dvořáčkovou (dále jen "stěžovatelka" či "soudní exekutorka") pod sp. zn. 19 EX 55/25 pro nevykonatelný exekuční titul zastavena (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a ani soudní exekutorka nemá právo na náhradu nákladů exekuce (výrok III.).
4. Proti usnesení okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením uvedené usnesení okresního soudu ve výroku III. potvrdil. Krajský soud shodně s okresním soudem uzavřel, že za dané situace nelze stěžovatelce přiznat účtovanou náhradu nákladů exekuce 6 655 Kč vůči žádnému z účastníků, neboť žádný z nich procesně nezavinil zastavení exekuce ve smyslu § 89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"). Oprávněná totiž podala exekuční návrh v dobré víře na základě exekučního titulu opatřeného doložkou vykonatelnosti (byť nesprávně) a povinný byl v situaci, kdy si byl vědom, že podal proti exekučnímu titulu včasné odvolání, a proto nemůže být vykonatelný. Ze stejných důvodů soud nepřiznal právo na náhradu ani soudní exekutorce.
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že na rozsudku okresního soudu ze dne 5. 2. 2025 č. j. 13 C 161/2023-131 (exekučním titulu) byla okresním soudem nesprávně vyznačena doložka právní moci a vykonatelnosti, ačkoli povinný proti němu podal včas odvolání (do protokolu ihned po vyhlášení rozsudku u jednání), tj. exekuční titul nebyl ke dni zahájení exekuce vykonatelný. To bylo v řízení prokázáno výslovným písemným přiznáním svého pochybení ve sdělení okresního soudu ze dne 27. 5. 2025 na čl. 25 exekučního spisu, resp. na čl. 143 nalézacího spisu sp. zn. 13 C 161/202. Uvedené vyšlo najevo až poté, co byla stěžovatelka pověřena provedením exekuce a začala vykonávat exekuční činnost.
6. Stěžovatelka se ztotožňuje s krajským soudem v tom, že jí účtované náklady exekuce ve výši 6 655 Kč v daném případě nelze uložit oprávněné, nevidí však důvod pro to, aby ve smyslu zákonných a judikaturních hledisek nebyly uloženy k náhradě povinnému, a to i v souladu se zásadou danou jednak § 87 odst. 3 exekučního řádu, podle kterého náklady exekuce hradí exekutorovi povinný, a jednak § 3 exekučního řádu, podle nějž exekutor vykonává exekuční a další činnost za úplatu, aniž by mohl vykonávat jinou výdělečnou činnost. Povinnost hradit náklady exekuce přitom zásadně stíhá povinného, který se v tomto směru ale následně může domáhat případné náhrady škody vůči státu za nesprávný úřední postup spočívající v nesprávně vyznačené doložce právní moci a vykonatelnosti [viz nález ze dne 19. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 594/10 (N 167/58 SbNU 449), bod 15; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Stěžovatelka dovozuje, že nepřiznal-li jí krajský soud náhradu nákladů exekuce vůči oprávněné, měl jí ji přiznat vůči povinnému.
7. Stěžovatelka poukazuje na to, že zastavení exekuce nezavinila. Exekuční soud ji řádně pověřil provedením exekuce a v mezích zákona vykonávala pravomoc státem na ni přenesenou, což krajský soud v napadeném usnesení výslovně přiznává. Stěžovatelka namítá, že při nesprávném vyznačení doložky právní moci a vykonatelnosti na exekučním titulu pochybil okresní soud v průběhu nalézacího řízení. Jeho nesprávný úřední postup se proto nemůže dotknout práva exekutora na úplatu za již provedenou exekuční činnost podle § 3 odst. 1 exekučního řádu, resp. práva na přiznání nákladů exekuce podle § 90 odst. 1, § 87 a § 89 exekučního řádu. Náklady exekuce by stěžovatelce měly být uloženy k náhradě vůči oprávněnému nebo povinnému, kteří pak mají možnost žádat jejich náhradu vůči státu z titulu jeho nesprávného úředního postupu podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon č. 82/1998 Sb." (viz bod 15 odůvodnění výše uvedeného nálezu sp. zn. II. ÚS 594/10 ).
8. Stěžovatelka poukazuje na to, že nebude-li jí náhrada nákladů exekuce přiznána, nemá možnost domáhat se vůči státu jejich zaplacení z titulu náhrady škody. Tento základní princip odpovědnosti státu za jím způsobenou škodu je však napadeným usnesením krajského soudu popřen. Ten na jedné straně přiznává nesporné pochybení státu, resp. soudu při vyznačení doložky vykonatelnosti, na straně druhé to však znamená, že by stěžovatelka měla škodu z toho vzniklou v podobě neuhrazených nákladů exekuce nést ze svého. Je zde tedy prokázaný nesprávný úřední postup státu, avšak napadené rozhodnutí zamezuje nápravě škody, která jí na jeho základě prokazatelně vznikla.
9. Stěžovatelka dovozuje, že jí náhrada nákladů exekuce měla být v projednávané věci přiznána vůči některému z účastníků exekučního řízení [viz též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 (ST 23/42 SbNU 545), bod 13]. Nepřiznal-li krajský soud v předmětné věci stěžovatelce náhradu nákladů exekuce, nejen vůči oprávněné, ale v rozporu s výše uvedenou judikaturou ani vůči povinnému, porušil tím její ústavně zaručené právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny.
10. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. V předmětné věci stěžovatelka brojí proti závěru krajského soudu, resp. obou obecných soudů, že jako soudní exekutorka nemá právo na náhradu nákladů exekuce za situace, kdy exekuční titul, na jehož základě byla předmětná exekuce nařízena, nebyl ke dni zahájení exekuce vykonatelný. Ústavní soud zdůrazňuje, že klíčovým aspektem nyní posuzované věci je však bagatelnost rozporované částky.
13. Jak bylo výše uvedeno, Ústavní soud standardně vychází z toho, že stěžovatel musí v ústavní stížnosti tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, která rozhodnutím obecného soudu nastala v jeho právní sféře. Specifický přístup přitom Ústavní soud zaujímá k újmám, které jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních.
14. Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo, že v případech bagatelních věcí je s výjimkou extrémních situací, rozhodnutí obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele, úspěšnost ústavní stížnosti vyloučena [srov. např. usnesení ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01 , ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01 , ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), ze dne 18. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 602/05 , ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 748/07 , ze dne 8. 4. 2008 sp. zn. IV. ÚS 3247/07 , ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 , ze dne 13. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09 či ze dne 27. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 686/17 ]. V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky, často jen pro svou výši, nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, jsou podle Ústavního soudu ústavní stížnosti v bagatelních věcech zjevně neopodstatněné, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti. Ústavní soud konstatoval, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.
15. Ústavní soud opakovaně vyslovil, že pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce. Přestože právní úprava obsažená v zákoně o Ústavním soudu tento pojem nezná, nelze přezkum takových soudních rozhodnutí Ústavním soudem zcela vyloučit, avšak jen za podmínky, půjde-li o intenzitu zásahu kolidující s podstatou a smyslem základního práva a svobody nebo bude-li zpochybněna právní jistota účastníků soudního řízení v důsledku chybějící kognice soudů vyšších stupňů, popř. významné nejednotnosti v rozhodování nalézacích soudů. Extrémními situacemi jsou zejména případy, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí neodůvodnily, nebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti [srov. nálezy ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 137/08 (N 64/52 SbNU 629), ze dne 17. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583), ze dne 15. 2. 2012 sp. zn. III. ÚS 3659/10 (N 32/64 SbNU 339), ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89) či usnesení ze dne 11. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 103/10 ].
16. Obdobné platí i při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy, včetně rozhodování o náhradě nákladů exekuce, je zásadně doménou těchto soudů. Zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05 ). Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a aplikace příslušných ustanovení právní normy, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole, případně absentuje-li odůvodnění rozhodnutí. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné [např. nálezy ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145) či ze dne 24 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165)].
17. Ve stanovisku pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (č. 97/2025 Sb.) v bodě 34 Ústavní soud mimo jiné uvedl, že ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. O to mimořádnější okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, musejí být dány ve věcech, kde sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici bagatelnosti; pokud zákon podmíní přípustnost opravných prostředků určitou minimální výší předmětu sporu, účelem zákona jistě není, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Uvedený požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti. Je-li v konkrétní nákladové věci přítomna mimořádná okolnost zakládající její dostatečný ústavní význam, a je proto vydán nález, nelze z toho dovozovat, že Ústavní soud k věcnému přezkumu posléze automaticky připustí všechny obdobné stížnosti, v nichž je namítán rozpor s takovým nálezem. Tvrzený rozpor musí být u nákladových věcí zpravidla doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele, aby jej Ústavní soud věcně posoudil; stejně jako pro závěr o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nepostačí toliko tvrzené porušení zákona.
18. V nyní posuzované věci vzhledem k výši částky, která je předmětem sporu (jde o částku ve výši 6 655 Kč, představující náhradu nákladů exekuce) je zřejmé, že jde o tzv. bagatelní věc. Jak bylo uvedeno výše, podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu platí, že jde-li o věci s tzv. bagatelní částkou, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc mimořádné okolnosti, které by ji posouvaly co do významu do ústavněprávní roviny. Je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes svou "bagatelnost", vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 , ze dne 25. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 762/20 , ze dne 2. 7. 2025 sp. zn. II. ÚS 1818/25 ad.).
19. V předmětné věci stěžovatelka žádné takové mimořádné okolnosti, které by předmětnou věc posouvaly do ústavněprávní roviny, v ústavní stížnosti neuvedla. V rozhodnutí krajského soudu neabsentuje řádné odůvodnění a nelze je ani označit za extrémní případ svévolné interpretace a aplikace právních norem. Jde-li tedy o věc bagatelní, není dán prostor pro kasační zásah Ústavního soudu (viz usnesení ze dne 24. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2969/20 či usnesení ze dne 29. 9. 2020 sp. zn. I. ÚS 2688/20 ad.).
20. K výše uvedenému Ústavní soud dodává, že obecně platí, že soudní exekutor má podle § 87 až § 89 exekučního řádu ve spojení s § 270 a § 271 o. s. ř. právo na úhradu nákladů exekuce. Podle relevantní právní úpravy (§ 89 exekučního řádu a § 271 o. s. ř.) a judikatury [srov. např. nález ze dne 6. 10. 2011 sp. zn. I. ÚS 1294/09
(N 174/63 SbNU 39)] je pro rozhodování o povinnosti k náhradě nákladů exekuce základním (nikoliv však výlučným) princip zavinění na zastavení exekuce s tím, že náklady exekuce [zahrnující i odměnu (zisk) exekutora] hradí oprávněný či povinný. Kromě toho vychází četná judikatura Ústavního soudu [srov. např. nález ze dne 28. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 3303/18
(N 100/94 SbNU 221) nebo usnesení ze dne 14. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 1619/11
)], myšlenkově navazující zejména na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, z toho, že lze připustit, že ne vždy budou všechny nároky exekutora plynoucí mu z jeho činnosti uspokojeny. Je tomu tak mimo jiné proto, že i když exekutor vystupuje také v postavení podnikatele, nese jeho funkce významné veřejnoprávní rysy a jím učiněné úkony se považují za úkony soudu, nepřekročil-li jemu zákonem vymezená oprávnění. Stát toto dvojjediné postavení exekutora zohledňuje i v tom, že pomocí právních norem eliminuje situace, kdy by výkonem své činnosti nemohl saturovat jemu vzniklé náklady a nemohl by získávat pro sebe odměnu. Rovněž tím se tedy situace exekutora liší od situace běžného podnikatele (srov. usnesení ze dne 13. 12. 2023 sp. zn. III. ÚS 1375/23
).
21. Ve výše uvedeném stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 se Ústavní soud zabýval ústavněprávní konformitou řešení otázky, za jakých podmínek mohou obecné soudy v případě zastavení exekuce uložit povinnému nebo oprávněnému nahradit exekutorovi její náklady. Vypořádal se zde i s námitkou, že exekutor, jako nositel veřejné moci, má mít vždy zajištěnu úhradu nákladů exekuce, a uvedl, že je to exekutor, který má z úspěšného provedení exekuce zisk, ale současně nese i riziko, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného, ale i nákladů exekuce, přičemž jej nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou. Skutečnost, že v konečném důsledku nebudou uspokojeny všechny jeho nároky, není protiústavní [viz např. usnesení ze dne 14. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 1619/11 ); podobně pak nález ze dne 4. 5. 2006 sp. zn. II. ÚS 160/06 (N 96/41 SbNU 265), který se týkal náhrady nákladů exekuce v případě, že exekuční titul není vykonatelný]. Riziko, které exekutor nese, je odůvodněno a do značné míry kompenzováno jeho v podstatě monopolním postavením při provádění exekucí. Citované stanovisko odkazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. 11. 1983 ve věci Van der Mussele proti Belgii, stížnost č. 8919/80, v němž bylo zdůrazněno, že rizika podstupovaná v souvislosti s výkonem určité profese, včetně rizika neuhrazení odměny za odvedenou práci, jsou vyvažována výhodami souvisejícími s touto profesí. Tyto závěry lze bez dalšího vztáhnout i na činnost a postavení exekutora (srov. usnesení ze dne 31. 8. 2006 sp. zn. I. ÚS 9/06 či ze dne 17. 10. 2006 sp. zn. II. ÚS 254/06 ), jenž svým návrhem a provedením zápisu do seznamu exekutorů dal souhlas s prováděním exekuční činnosti a s tím spojenými riziky, k nimž náleží i to, že ne ve všech případech dosáhne soudní exekutor uspokojení všech svých nároků.
22. V předmětné věci obecné soudy shodně dovodily, že zavinění na zastavení exekuce nelze přičítat ani povinnému ani oprávněné, a proto nelze žádnému z účastníků povinnost k náhradě nákladů exekuce podle § 89 exekučního řádu uložit, byť výsledkem takového rozhodnutí je zjevně nepříznivý dopad do ekonomické i právní sféry soudní exekutorky. Krajský soud dále dodal, že si je vědom toho, že Ústavní soud ve své judikatuře zaujal i stanovisko, podle kterého v případě zrušení exekučního titulu pro zmatečnost soudu nezbývá, než aby náklady exekuce uložil k tíži některému z účastníků, který se bude moci jejich náhrady následně domáhat podle zákona č. 82/1998 Sb. S ohledem na sílu procesního postavení se přitom jeví být právě oprávněný osobou, pro niž bude nejsnazší se svého práva na státu domoci. Krajský soud se v předmětné věci k uvedenému řešení nepřiklonil, neboť skutkový základ případu projednávaného Ústavním soudem ve věci sp. zn. I. ÚS 2511/16 byl podle jeho názoru jiný. Současně v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, proč nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2511/16 (N 5/84 SbNU 87) a ze dne 19. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 594/10 (N 167/58 SbNU 449)], jakož i usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 4287/2014 nepovažoval v předmětné věci za přiléhavé.
23. V nálezech ze dne 4. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2511/16 a ze dne 19. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 594/10 se Ústavní soud zabýval případy, kdy návrh na nařízení exekuce podal oprávněný na základě materiálně i formálně vykonatelného exekučního titulu, který byl následně zrušen, a nastala tak specifická situace, kdy náklady exekuce nelze klást k tíži ani opravnému a ani povinnému. V takovém případě přichází v úvahu ještě osoba exekutora, avšak ani ten nepochybil, když v mezích zákona vykonával pravomoc státem na něj přenesenou, a který ve své podstatě nemohl jednat jinak. Zastavení exekuce je primárně na straně státu. Exekuce byla sice zahájena v době, kdy podkladové rozhodnutí bylo pravomocné, ovšem ve věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 2511/16 bylo zrušeno v řízení o žalobě pro zmatečnost a ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 594/10 bylo zrušeno v řízení před Ústavním soudem. Za tohoto stavu věci by to měl být právě stát, kdo ponese náklady spojené se zrušením pravomocného rozhodnutí. S touto situací však exekuční řád a ani občanský soudní řád nepočítá, a proto exekučnímu soudu nezbyde, než aby náklady exekuce uložil k tíži některému z účastníků, který se bude moci jejich náhrady následně domáhat podle zákona č. 82/1998 Sb.
24. Obdobně v nálezu ze dne 22. 5. 2023 pod sp. zn. III. ÚS 847/23 se Ústavní soud zabýval situací, kdy byl exekuční titul zrušen Nejvyšším soudem na základě podaného dovolání. Městský soud následně v odvolacím řízení nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků s tím, že exekuční titul byl zrušen a povinnému proto nelze přičítat žádné zavinění, stejně jako oprávněnému. Ani soudní exekutor tak nemá právo na náhradu nákladů exekuce. Stěžovatel (soudní exekutor) podal proti uvedenému rozhodnutí městského soudu ústavní stížnost, která byla usnesením ze dne 5. 1. 2021 sp. zn. I. ÚS 2592/20 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Ústavní soud sice shledal rozhodnutí městského soudu o nepřiznání náhrady nákladů nezákonným, neboť soud postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu (srov. nález ze dne 19. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 594/10 ), avšak z důvodu bagatelnosti věci ústavní stížnost odmítl. Současně však Ústavní soud výslovně uvedl, že usnesení městského soudu je rozhodnutím nezákonným, nerespektujícím jeho konstantní judikaturu, které by jinak bylo jednoznačně předmětem kasace. Věcně tak dal Ústavní soud stěžovateli plně za pravdu. Zároveň Ústavní soud v souvislosti s uvedeným vyjádřil názor, že soudní exekutor, kterému bylo v důsledku zrušení exekučního titulu zpětně odejmuto právo na náhradu nákladů exekuce, se může náhrady takto vzniklé škody domáhat po státu podle zákona č. 82/1998 Sb., neboť, jakkoliv nebyl účastníkem původního nalézacího řízení, bylo nezákonným rozhodnutím jednoznačně zasaženo do jeho majetkové sféry.
25. Soudní exekutor následně uplatnil podle zákona č. 82/1998 Sb., u Ministerstva spravedlnosti vůči státu nárok na náhradu vzniklé škody, čímž splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem. Konkrétní škodu (újmu) spatřoval ve ztrátě svého práva na náhradu nákladů exekučního řízení v souvislosti se zrušením nezákonného exekučního titulu a s následným nepřiznáním náhrady nákladů exekuce v řízení o zastavení exekuce po jejím provedení. Ministerstvo spravedlnosti ani městský soud soudnímu exekutorovi nevyhověly. Soudní exekutor se poté znovu obrátil na Ústavní soud s ústavní stížností. Ústavní soud nepřisvědčil městskému soudu, považoval-li pro přiznání náhrady škody za nezbytné zrušení předmětného rozhodnutí, a v nálezu ze dne 22. 5. 2023 sp. zn. III. ÚS 847/23
vyslovil, že nelze formalisticky vyžadovat a trvat na zrušení rozhodnutí státního orgánu, která byla příslušnými orgány shledána nezákonnými za situace, kdy tohoto zrušení sám dotčený subjekt právně ani fakticky nemůže dosáhnout. V uvedeném nálezu Ústavní soud konstatoval, že v rozhodované věci nastala pro stěžovatele procesní past, kdy na jedné straně musel respektovat pravomocně stanovený exekuční titul a provést v jeho intencích nařízenou exekuci, aby mu následně nebyla přiznána odměna a náhrada vynaložených nákladů usnesením městského soudu, proti kterému se nemohl procesně bránit.
Městský soud nemůže ustrnout na konstatování, že mezi nezákonným exekučním titulem a vzniklou újmou stěžovatele neexistuje příčinná souvislost, neboť ta byla přetržena povinným a jeho nerespektováním v té době pravomocného a vykonatelného exekučního titulu. V důsledku akceptace tohoto právního závěru by totiž došlo k negaci samotné podstaty postavení a hybridní funkce soudního exekutora, která spočívá jak v postavení podnikatele nesoucího riziko spojené s vymáháním pohledávky a usilujícího o úhradu nákladů exekuce a dosažení zisku, a také v postavení pověřeného orgánu veřejné moci, jehož rozhodování podléhá kontrolním mechanismům ze strany exekučních soudů a nad jehož činností dohlíží Ministerstvo spravedlnosti [srov. nález ze dne 2.
11. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 15/18
(č. 448/2021 Sb. N 189/109 SbNU 19)]. Ústavní soud shrnul, že přehlíží-li obecný soud skutečnosti nasvědčující splnění podmínek odpovědnosti státu za škodu v materiálním slova smyslu a současně interpretuje zákon o odpovědnosti státu za škodu způsobem, jenž přiznání náhrady škody fakticky vylučuje, poruší právo účastníka řízení, zakotvené v čl. 36 odst. 3 Listiny a princip obsažený v čl. 4 odst. 4 Listiny, ale zasáhl rovněž právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a tím nedostál imperativu uloženému jim v čl. 90 Ústavy [srov. bod nálezu ze dne 31. 8. 2021 sp. zn. III. ÚS 917/21
(N 155/107 SbNU 296) či nález ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2/21
(N 86/113 SbNU 51)]. Z toho vyplývá, že nelze formalisticky vyžadovat a trvat na zrušení rozhodnutí státního orgánu, která byla příslušnými orgány shledána nezákonnými za situace, kdy tohoto zrušení sám dotčený subjekt právně ani fakticky nemůže dosáhnout.
26. Ve výše uvedeném usnesení ze dne 5. 1. 2021 sp. zn. I. ÚS 2592/20
, týkajícím se nákladů exekuce zastavené z důvodu zrušení exekučního titulu, Ústavní soud nepochyboval o tom, že náklady exekuce by měly jít k tíži státu. Poukázal na to, že názorová neshoda spočívá teprve v náhledu na otázku, kdo má nést nepohodlí toho, že bude nucen je po státu následně vymáhat. Není-li však exekutor při rozhodování o nákladech exekučního řízení považován za vykonavatele veřejné moci, nýbrž za dalšího účastníka (srov. stanovisko pléna ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, body 6 a 7), je třeba řešit otázku, zda by se také on nemohl obrátit na stát s nárokem na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. Nabízí se úvaha, nakolik je spravedlivé zatěžovat vymáháním pohledávky po státu povinného účastníka, proti němuž byla vedena exekuce, která se později ukázala neoprávněnou pro nezákonnost vydaného exekučního titulu.
Soudní exekutor je oproti němu právní profesionál, vykonavatel soudních rozhodnutí, a proto ke státu má z titulu svého postavení blíže než povinný. Stěžovatel jako exekutor nebyl sice účastníkem nalézacího řízení, z něhož vzešel vadný exekuční titul, jako účastník navazujícího rozhodování soudu o nákladech exekučního řízení však přišel o svůj majetkový nárok (odměnu za řádně odvedenou práci) v bezprostřední souvislosti se zrušením exekučního titulu, který byl podkladem provedené exekuce. Nezákonné rozhodnutí (zrušený exekuční titul) se tak v jeho majetkové sféře v důsledku toho, jak odvolací soud rozhodl o nákladech exekučního řízení, negativně projevilo, a jeho majetková újma má jít k tíži státu, který vznik nákladů exekuce prostřednictvím orgánů veřejné moci zavinil.
27. V nálezech ze dne 10. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 2888/10 (N 17/60 SbNU 185) a ze dne 17. 5. 2012 sp. zn. III. ÚS 218/12 (N 108/65 SbNU 471) Ústavní soud vyslovil, že podle nálezu ze dne 14. 5. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2696/08 (N 119/53 SbNU 495) je soud povinen mít vždy na zřeteli účel soudního řízení, jímž je poskytování soudní ochrany právům (čl. 90 Ústavy), a v tomto kontextu je nutné zvážit i dosah překážky vykonatelnosti exekučního titulu, která nebyla způsobena oprávněným, spolehl-li se na správnost vyznačené doložky vykonatelnosti k exekuci předkládaného titulu. Z hlediska základního práva na spravedlivý proces není únosný stav, kdy je bez dalšího odůvodnění, opřeného o konkrétní okolnosti daného případu, dáváno nákladovými výroky v rozhodnutí o zamítnutí návrhu na nařízení exekuce oprávněnému k tíži, že se rozhodl využít svých práv zaručených mu ústavním pořádkem a uplatnit svůj nárok u soudu. Přitom na druhé straně nelze přehlížet, že obdobné záruky je namístě vztáhnout i k osobě povinného, pakliže též on nezpůsobil, že doložka vykonatelnosti byla soudem vyznačena vadně. Ani aplikace § 150 o. s. ř. však nemusí vést k finálnímu spravedlivému vypořádání; není pak bez významu právní názor, který vyslovil Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 26. 9. 2007 sp. zn. 20 Cdo 923/2007, že vyznačení doložky právní moci na rozhodnutí, které dosud není pravomocné, je ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., nesprávným úředním postupem, a stát odpovídá za zákonem stanovených podmínek za škodu, která vznikla, byl-li na základě takto vyznačené doložky právní moci podán návrh na soudní výkon rozhodnutí. Obdobně Krajský soud v Českých Budějovicích v rozsudku ze dne 8. 7. 1997 sp. zn. 6 Co 704/97 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 5, ročník 1998 pod č. 42) dal najevo, že nesprávným úředním postupem ve smyslu § 18 zákona č. 58/1969 Sb., je i vyznačení doložky právní moci na rozhodnutí, které není dosud pravomocné.
28. V nálezu ze dne 21. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2218/10 (N 79/61 SbNU 253) Ústavní soud dovodil, že vyznačí-li obecný soud nesprávně doložku právní moci rozhodnutí, načež oprávněný v domnění, že je zde vykonatelné rozhodnutí, podá návrh na nařízení exekuce a tento návrh odvolací soud z uvedeného důvodu zamítne, není možné spatřovat pochybení v tom, že současně uloží oprávněnému (i když na uvedeném pochybení nenese žádnou vinu), aby povinnému nahradil náklady řízení před soudy obou stupňů. Oprávněný se v takovém případě může domáhat náhrady škody postupem podle zákona č. 82/1998 Sb. Jednala-li v dané věci stěžovatelka, když podávala návrh na nařízení exekuce, v omylu vyvolaném zmíněným pochybením městského soudu, pak nelze ani po ní spravedlivě požadovat, aby sporné náklady řízení nesla ona. Ústavní soud v uvedeném nálezu dovodil, že svých práv se však stěžovatelka může domáhat nikoliv v rámci exekučního řízení, ale postupem podle zákona č. 82/1998 Sb. Uvedený závěr lze vztáhnout rovněž na otázku náhrady nákladů exekuce.
29. V předmětné věci byla na exekučním titulu okresním soudem nesprávně vyznačena doložka právní moci a vykonatelnosti a exekuční titul tedy nebyl ke dni zahájení exekuce vykonatelný, což bylo v řízení, jak stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, prokázáno výslovným písemným přiznáním svého pochybení ve sdělení okresního soudu ze dne 27. 5. 2025. Přiznání svého pochybení ve sdělení okresního soudu se zřetelem k výše uvedenému zakládá pro stěžovatelku možnost domáhat se svých práv nikoli v rámci exekučního řízení, ale postupem podle zákona č. 82/1998 Sb.
30. Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud nezjistil, že by v předmětné věci byly dány jakékoliv výjimečné okolnosti odůvodňující jeho zásah. V této věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují, navíc se ústavní stížnost týká nákladů řízení v bagatelní výši. Se zřetelem k výše uvedenému Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. S ohledem na uvedený přehled judikatury Ústavního soudu a závěry z ní vyplývající se stěžovatelka může domáhat svých práv na náhradu nákladů exekuce vůči státu podle zákona č. 82/1998 Sb. z důvodu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nesprávném vyznačení doložky právní moci a vykonatelnosti na exekučním titulu okresním soudem.
31. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. prosince 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu