Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. J., zastoupeného JUDr. Tomášem Capouškem, advokátem, se sídlem Milady Horákové 176/68, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2021 č. j. 30 Cdo 1389/2021-254, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. července 2020 č. j. 28 Co 126/2020-188 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 17 C 41/2017-132 ze dne 10. prosince 2019, ve znění opravného usnesení č. j. 17 C 41/2017-157 ze dne 7. února 2020, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021 č. j. 30 Cdo 1389/2021-254, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2020 č. j. 28 Co 126/2020-188 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 17 C 41/2017-132 ze dne 10. 12. 2019, ve znění opravného usnesení č. j. 17 C 41/2017-157 ze dne 7. 2. 2020, a to pro porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod dle čl. 10 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 3 a čl. 37 odstavec 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel podal u Obvodního soudu pro Prahu 2 žalobu na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím v celkové výši 720 000 Kč s příslušenstvím z titulu nezákonného trestního stíhání. Usnesením policejního orgánu ze dne 11. 10. 2004 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele jako obviněného pro podezření ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné platby podle § 148 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve spolupachatelství. Za tento trestný čin hrozil žalobci trest odnětí svobody v trvání 5 až 12 let. Posléze bylo zahájené trestní stíhání žalobce rozšířeno pro podezření ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby usnesením policejního orgánu ze dne 4. 9. 2007. Nakonec bylo trestní stíhání žalobce podle § 172 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) zastaveno usnesením Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 27. 6. 2016, neboť žalobce uvedené skutky nespáchal. Stěžovatel od počátku svého trestního stíhání uváděl, že se předmětného skutku nedopustil. V průběhu trestního stíhání podal žalobce stížnost na nepřiměřené průtahy v řízení, po celou dobu spolupracoval s orgány policie a nezadal jedinou příčinu trestního stíhání či jeho průtahům. Žalovaná vedlejší účastnice (ČR - Ministerstvo spravedlnosti ČR) nárok neuznala, postupem orgánů v činných v trestním řízení podle ní nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce trestního stíhání. Proto za část trestního stíhání od 11. 10. 2004 do 4. 9. 2007 požadoval náhradu ve výši 120 000 Kč a za část trestního stíhání od 5. 9. 2007 do 15. 7. 2016 náhradu ve výši 600 000 Kč.
3. V řízení před obvodním soudem byl stěžovatel opakovaně vyzván, aby konkrétně uvedl, jak trestní stíhání zasáhlo žalobce v osobním a profesním životě a označil k tomu důkazy (poprvé usnesením č. j. 17 C 41/2017-72 ze dne 4. 9. 2018). Stěžovatel tedy upřesnil, že před trestním stíháním mohl předpokládat povýšení na vyšší pracovní pozici s vyšším finančním ohodnocením, což se nakonec nestalo. Opakované účasti na podáních vysvětlení byly spojeny s jeho absencí v práci a do pracovní činnosti se projevil i stres z trestního stíhání. V rodinném životě byl poškozen zejména rozpadem rodiny, kdy jeho vyšetřování a s tím spojený stres a obava o budoucnost vedla k narušení rodinných vztahů a v roce 2000 k rozvodu manželství, tím došlo i k omezení jeho rodičovských práv. Trestní stíhání ovlivnilo i finanční a majetkové aspekty života. Posléze byl stěžovatel znovu vyzván dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., aby konkrétně uvedl, v čem mělo trestní stíhání devastující účinek na výše jmenované aspekty života a doložil k tomu důkazy. Na to stěžovatel reagoval argumentací judikaturou vyšších soudů a Ústavního soudu.
4. Po právní stránce obvodní soud věc posuzoval podle ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), [dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu"]. V daném případě posuzoval dva samostatné nároky - první nárok stěžovatele se týká trestního stíhání zahájeného dne 11. 10. 2004, které skončilo usnesením o zastavení trestního stíhání z důvodu amnestie prezidenta republiky dne 19. 7. 2013. Druhý nárok se týká trestního stíhání zahájeného dne 4. 9. 2007, které skončilo 15. 7. 2016 vydáním usnesení, jímž bylo trestní stíhání zastaveno z důvodu, že nebylo prokázáno, že skutky spáchal stěžovatel. Nárok na odškodnění nemajetkové újmy, která byla způsobena prvním trestním stíháním, shledal obvodní soud k námitce žalované vedlejší účastnice za promlčený. Tento nárok u žalované stěžovatel uplatnil až dne 31. 8. 2016, tedy po uplynutí tříleté promlčecí lhůty podle ustanovení § 101 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník v rozhodném znění. I v případě, že by tento nárok nebyl promlčen, náhrada nemajetkové újmy by žalobci v souladu s ustanovením § 12 odst. l písm. b) zák. č. 82/1998 Sb. nemohla být přiznána, neboť stěžovatel neprohlásil, že trvá na projednání věci, tedy v trestním stíhání, které bylo zastaveno z důvodu amnestie, nebylo pokračováno. Ve vztahu k trestnímu stíhání, které bylo zahájeno dne 4. 9. 2007 a skončeno 15. 7. 2016 nabytím právní moci usnesení Městského státního zastupitelství [jímž bylo trestní stíhání podle § 172 odst. l písm. c) trestního řádu zastaveno s odůvodněním, že uvedené skutky stěžovatel nespáchal], však dovodil, že rozhodnutí o zahájení trestního stíhání žalobce je rozhodnutím nezákonným. Proto se dále věcně zabýval zákonnými předpoklady pro vznik odpovědnosti žalované za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím.
5. Obvodní soud vzal při posouzení nároku stěžovatele v úvahu, že byl trestně stíhán pro podezření ze spáchání trestného činu krácení daně, poplatků a podobné povinné platby, za který mu hrozil trest odnětí svobody v délce jeden rok až osm let. Povaha této trestné činnosti nepůsobí vysoké společenské odsouzení jako stíhání pro trestný čin proti životu a zdraví či újmu na zdraví. Trestní stíhání trvalo devět let, 10 měsíců a 11 dní a nebylo od počátku vedeno bezdůvodně, neboť teprve znaleckými posudky bylo prokázáno, že podpisy na listinách nejsou podpisy žalobce. Trestní stíhání bylo vedeno proti 37 osobám, ve věci bylo vypracováno vícero znaleckých posudků, orgány činné v trestním řízení posílaly žádosti o právní pomoc do Polska, Spojeného království Velké Británie, Severního Irska i do USA. Žalobce, který byl bezúhonnou osobou, neprokázal - a to ani přes opakované poučení soudem podle § 118a o. s. ř., že došlo k zásahu do jeho pracovního života za situace, kdy ke změně zaměstnání stěžovatele došlo na základě jeho vlastního rozhodnutí ještě před zahájením trestního stíhání. Nedošlo ani k zásahu do jeho společenského života a zdraví, neboť se v souvislosti s trestním stíháním neléčil a neléčí, k rozvodu manželství došlo ještě před zahájením trestního stíhání a od roku 2001 má stěžovatel stálou partnerku. K zajištění finančních prostředků došlo podle exekučního příkazu v roce 2004 ještě před zahájením trestního stíhání. Stěžovatel vypověděl, že finanční prostředky má dosud blokovány, avšak neprokázal, že opakovaně o jejich odblokování žádal.
6. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 12. 2019 ve znění opravného usnesení ze dne 7. 2. 2020 č. j. 17 C 41/2017-157, tedy soud prvního stupně uložil žalované vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli 177 550 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 177 550 Kč od 1. 3. 2017 do zaplacení do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zatímco žalobu na zaplacení částky 542 450 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 542 450 Kč od 15. 8. 2016 do zaplacení a zaplacení úroků z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 177 550 Kč za dobu od 15. 8. 2016 do 28. 2. 2017 zamítl (výrok II.) a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 30 600 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Obvodní soud při určení výše nemajetkové újmy provedl srovnání s případem, který v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku popsal, a dovodil, že předmětné trestní stíhání trvalo celkem 20 měsíců a žalobci náleží za každý měsíc částka 1 500 Kč, celkem 177 550 Kč. Co do výše této částky proto žalobě vyhověl, včetně příslušenství za dobu od 1. 3. 2017, kdy se žalovaná dostala do prodlení, zatímco ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl.
7. K odvoláním stěžovatele a vedlejší účastnice však Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozhodnutí obvodního soudu ve vyhovujícím výroku. Konstatoval, že postup orgánů činných v trestním řízení ve věci trestního stíhání žalobce byl nezákonný a žaloba o zaplacení částky 177 550 Kč s příslušenstvím se zamítá. Ve zbytku nároku prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Po právní stránce odvolací soud předně potvrdil závěr obvodního soudu, že se jedná o dva samostatné nároky na náhradu nemajetkové újmy ze dvou odpovědnostních titulů. U nároku na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež měla být stěžovateli způsobena v souvislosti s trestním stíháním zahájeným usnesením ze dne 4. 9. 2007, odvolací soud potvrdil závěry obvodního soudu, že stěžovatel neprokázal svá tvrzení ohledně zásahu trestního stíhání do jeho osobnostní, pracovní, rodinné a finanční sféry. Podle krajského soudu byl dopad předmětného trestního stíhání do osobnostní sféry stěžovatele nepatrný, proto přistoupil ke stanovení zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve formě konstatování nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení.
8. Stěžovatel brojil proti rozsudku městského soudu dovoláním. Argumentoval tím, že samotné nezákonné trestní stíhání by mělo být důvodem pro stanovení zadostiučinění za nemajetkovou újmu bez toho, aby žalobce musel prokazovat důvodnost svého nároku, skutečnosti s tím související a rozsah způsobené újmy, neboť stát by měl mít povinnost aktivně se podílet na nápravě svého nezákonného jednání či rozhodnutí. Nejvyšší soud však dovolání stěžovatele odmítl a nevyhověl požadavku dovolatele, aby vyřešil jinak otázku, kdo obecně nese břemeno tvrzení a břemeno důkazní v řízení o nároku na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou v důsledku nezákonného rozhodnutí dle zákona o odpovědnosti státu za škodu. Tato otázka totiž v praxi dovolacího soudu vyřešena byla a Nejvyšší soud neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit (odkázal přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016 sp. zn. 30 Cdo 2865/2015, ze dne 29. 6. 2011 sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, ze dne 15. 3. 2010 sp. zn. 30 Cdo 2555/2010, ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 122, ročník 2012; a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2290/2007).
10. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není dostupný žádný další opravný prostředek. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.
11. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 ). V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka nesprávnosti napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (tzv. podústavního) práva.
13. Ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny zní: "Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem." Otázky odpovědnosti státu za škodu mají výrazný ústavněprávní rozměr, jelikož se dotýkají důvěry občanů v právo a instituce státu, a proto nemůže být dána důvěra tam, kde nezákonnost či nesprávnost aktů veřejné moci není sankcionována v podobě povinnosti státu k náhradě škody či jiné újmy [srov. např. nález ze dne 5. 5. 2015 sp. zn. II. ÚS 3005/14
(N 87/77 SbNU 273) a nález ze dne 13. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 529/09
(N 51/64 SbNU 625)]. Podle ustálené judikatury jsou obecné soudy povinny při stanovení formy a výše zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání podle zákona o odpovědnosti za škodu vždy pečlivě zvažovat veškeré okolnosti případu. Mezi ně patří mimo jiné i skutečnost, že byl obviněný dlouhá léta stíhán pro skutek, který vůbec nebyl trestným činem. Pokud tak nepostupují, porušují tím právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím státního orgánu podle čl. 36 odst. 3 Listiny (viz nález sp. zn. III. ÚS 3271/20 ze dne 17. 8. 2021).
14. V rozsudku ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 se pak Nejvyšší soud zabývá kritérii určujícími rozsah způsobené nemajetkové újmy v případech zahájení trestního řízení, které neskončilo odsuzujícím rozsudkem. Především je to: povaha trestní věci (stíhání pro závažnější trestný čin bude mít větší dopad než u méně závažné věci); dále délka trestního řízení - zohledňuje se, jak dlouho trval atak na osobnostní práva jednotlivce (delší doba působí nárůst újmy, může však, zejména v případě uvadajícího zájmu společenského prostředí o daný případ, i klesat).
Uvedené hledisko se však neužije při současném uplatnění nároku z titulu nesprávného úředního postupu, aby nedošlo ke dvojímu započtení téhož. Posledním kritériem jsou podle citovaného rozsudku následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby [zde se má přihlédnout k individualizaci všech výše uvedených kritérií, dopadu trestního stíhání na morální narušení osobnosti (integrity) poškozeného], jeho profesní, soukromé, rodinné, popřípadě i jiné sféry života. Pro odčinění imateriální újmy považuje Nejvyšší soud za významnější délku řízení než hrozící trest. Zejména pokud trestní stíhání fyzické osoby vešlo ve všeobecnou známost, existuje negativní dopad na její pověst i po skončení stíhání, jelikož negativní důsledky pro pověst budou nadále po určitou dobu přetrvávat.
Na obecných soudech pak je zvážit vliv nejen těchto kritérií, a to v rozsahu daném ústavně-konformní interpretací Ústavním soudem.
15. V nyní projednávané věci je podstatné, že stěžovatel požadoval poskytnutí újmy, aniž by vůbec dostatečně (tedy i kvalifikovaně) tvrdil způsobení újmy profesní, soukromé, rodinné, popřípadě i jiné sféry života trestním stíháním.
16. Obecné soudy provedly ve vztahu k uplatněnému nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, dokazování v dostatečném rozsahu pro zjištění všech skutkově významných okolností. Náležitě zjistily skutkový stav, po korekci odvolacím soudem rovněž formu nemajetkové újmy. Za situace, kdy až k opakované výzvě nároky upřesnil, a zřídka k nim navrhl potřebné důkazy k prokázání svého tvrzení, je řízení před Ústavním soudem jen pokračující polemikou stěžovatele se závěry obecných soudů.
Stěžovatel neprokázal svá tvrzení ohledně zásahu trestního stíhání do jeho osobnostní, pracovní, rodinné a finanční sféry. V souvislosti s trestním stíháním nevyhledal lékařskou pomoc, ke změně jeho zaměstnání došlo dohodou před zahájením trestního stíhání, stejně tak jako k rozvodu jeho manželství došlo ještě před tím. V případě zajištění jeho finančních prostředků dle exekučního příkazu, k němuž došlo též ještě před zahájením trestního stíhání, pak stěžovatel neprokázal, že opakovaně o jejich odblokování žádal.
Soudy v souvislosti s tvrzenou újmou na osobním životě zohlednily i to, že od roku 2001 má stěžovatel stálou partnerku. Opačná tvrzení stěžovatel ve své stížnosti nevznáší a tyto dílčí závěry nerozporuje.
17. Stěžovatel se nyní před Ústavním soudem fakticky dožaduje plošného přiznání náhrady nemajetkové újmy (jakési presumpce újmy a jejího prokázání). Tato právní koncepce se však v rovině zákona o odpovědnosti státu za škodu neuplatní a vyžadovala bych zásadní zásah zákonodárce. Stěžovatel tak i dle Ústavního soudu měl povinnost řádně tvrdit újmu a prokázat svá tvrzení.
18. Závěr odvolacího soudu, který korigoval formu náhrady nemajetkové újmy, považuje Ústavní soud za udržitelný. Podle § 31a odst. 1 zákona o odpovědnosti státu za škodu platí, že "bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu". Podle § 31a odst. 2 tohoto zákona pak platí, že "zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující.
Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo." Odvolací soud přitom zdůraznil, že trestní stíhání nebylo zahájeno zřejmě bezdůvodně nebo s cílem stěžovatele poškodit, nebylo vůči jeho osobě nijak medializováno, nebyla omezena ani jeho osobní svoboda, stěžovatel netvrdil ani žádný zásah do cti a dobré pověsti. Povaha trestné činnosti nepůsobila vysoké společenské odsouzení, ohrožen byl trestem odnětí svobody jeden rok až osm let, reálně však při dolní hranici trestní sazby.
Ve spojení s ostatními specifickými okolnostmi případu považoval odvolací soud dopad předmětného trestního stíhání do osobnostní sféry za odpovídající pro to, aby ve výroku stanovil zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve formě konstatování nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení. Ústavní soud se s jeho závěry ztotožňuje, přičemž stěžovatel ani nenamítal v této věci ústavně-relevantní argumentaci (vyjma citace dotčených ustanovení ústavního pořádku). Lze proto uzavřít, že se nyní projednávaný případ ve všech výše shrnutých okolnostech liší od nedávného rozhodnutí Ústavního soudu, v němž stěžovatel mj. újmu řádně prokázal (nález sp. zn. III.
ÚS 3271/20 ze dne 17. 8. 2021).
19. Proto rozhodl Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelů jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. ledna 2023
Ludvík David v. r. předseda senátu