Formalistická a restriktivní aplikace restitučních zákonů
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Královské kanonie premonstrátů na Strahově, se sídlem Strahovské nádvoří 132/1, Praha 1, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem, se sídlem Na Podkovce 281/10, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. září 2022 č. j. 28 Cdo 1997/2022-839, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. února 2022 č. j. 4 Co 152/2019-811 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2021 č. j. 28 Cdo 1759/2021-663, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze, Krajského soudu v Praze, Státního pozemkového úřadu (Krajského pozemkového úřadu pro hl. m. Prahu) a Lesů České republiky, s.p., se sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, zastoupeného JUDr. Ing. Milošem Olíkem, advokátem, se sídlem v Praze, Na Pankráci 1683/27, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
32. Úvodem nutno konstatovat, že napadení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2021 č.j. 28 Cdo 1759/2021-663 je nepřípustným návrhem, neboť tímto rozsudkem byly rozsudky soudu prvního stupně a odvolacího soudu zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, jak ostatně uvádí sama stěžovatelka. Ta poté již procesně správně napadla následná rozhodnutí ve věci, tedy usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. září 2022 č. j. 28 Cdo 1997/2022-839 a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. února 2022 č. j. 4 Co 152/2019-811. Ústavní stížnost, směřující vůči těmto rozhodnutím je důvodná.
33. Ve zkoumaném případě bylo nepochybně zjištěno, že pozemky stěžovatelky byly vyvlastněny v době nacistické okupace usnesením Pozemkového úřadu pro Čechy a Moravu ze dne 26. ledna 1944. Zemský národní výbor v Praze vyzval již dne 8. června 1945 stěžovatelku k opětovnému převzetí pozemků do vlastnictví a správy, přičemž současně požádal místně příslušné národní výbory, aby stěžovatelce v provedení tohoto příkazu nebránily a všemožně ji podporovaly. K převzetí pozemků (součásti velkostatku Hradištko - Štěchovice) ze strany stěžovatelky skutečně došlo a v letech 1945-1948 s nimi stěžovatelka hospodařila a uváděla je v rámci přiznání k dávce z majetku.
Teprve těsně před začátkem rozhodného období podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, dne 27. ledna 1948, Ministerstvo zemědělství sdělilo stěžovatelce záměr pozemky převzít s tím, že jde o pozemky podléhající revizi podle zákona o revisi první pozemkové reformy. Stát však pozemky podle tohoto zákona převzal až dne 29. dubna 1948, tedy v době rozhodného období podle § 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi.
34. Předmětné pozemky tedy byly stěžovatelce po skončení druhé světové války fakticky navráceny, ujala se jejich držby a začala s nimi hospodařit. Řádně uplatnila nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5 a zákona č. 128/1946 Sb. na jejich naturální restituci. Stát pak během roku 1948 provedl celé řízení podle zákona o revisi první pozemkové reformy, v němž stěžovatelku označoval za vlastníka předmětných pozemků, a jehož výsledkem bylo jejich vyvlastnění a faktické odnětí.
35. Soud prvního stupně i soud odvolací dospěly v původním řízení shodně k závěru, že pozemky jsou původním majetkem registrovaných církví ve smyslu § 2 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, protože stěžovatelka je po skončení války převzala podle § 24 dekretu č. 5, nakládala s nimi jako vlastník a aktivně činila kroky k obnovení vlastnického práva postupem podle zákona č. 128/1946 Sb. Majetková křivda ve smyslu § 5 písm. j) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi pak spočívala v nedokončení restituce podle tohoto zákona.
Žádost o restituci byla stěžovatelkou uplatněna řádně a včas a nelze jí přičítat k tíži, že řízení o restituci nebylo uzavřeno, a protože nebyly zjištěny zákonné překážky bránící restituci majetku, je třeba vycházet z toho, že žádosti mělo být vyhověno a účinky restituce by pak nastaly ex tunc, tedy k okamžiku přechodu majetku na Německou říši. Jinak došlo k diskriminaci a majetkové křivdě stěžovatelky, napravitelné dnes podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi.
36. Po zrušení těchto rozhodnutí Nejvyšším soudem však bylo dále vycházeno z názoru dovolacího soudu, že nedošlo k obnově vlastnického práva podle zákona č. 128/1946 Sb. ani k majetkové křivdě ve smyslu § 5 písm. j) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, neboť stát ještě před zahájením rozhodného období projevil vůli pozemky stěžovatelce odejmout postupem podle zákona o revisi první pozemkové reformy. V napadeném usnesení Nejvyššího soudu je to popsáno tak, že k nabytí předmětných pozemků státem došlo výnosem Ministerstva zemědělství ze dne 26. 1. 1948 dle zákona č. 142/1947 Sb., tedy před počátkem rozhodného období, vymezeného restitučním zákonem od 25. 2. 19498 do 1. 1. 1990.
37. Ústavní soud již mnohokrát vyslovil, že při aplikaci restitučních zákonů není možno postupovat příliš restriktivně a formalisticky, ale naopak velmi citlivě vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu. Nelze přitom abstrahovat ani od notoricky známého, tzv. třídního přístupu státních orgánů v období totalitního režimu. Ke splnění účelu restitucí je rovněž nutné, aby obecné soudy interpretovaly restituční zákony ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji, jelikož demokratický právní stát nesmí vytvářet další křivdy, a to ani za pomoci zdánlivě adekvátního výkladu zákona, který je však příliš sofistikovaný a vede k závěrům, které restituenti právem považují za nespravedlivé. Soud přitom není vázán doslovným zněním zákonného ustanovení bezvýhradně, ale smí a musí se od něj odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, nebo některý z principů, jenž má základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku.
38. Podle § 5 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, skutečnostmi, v jejichž důsledku došlo v rozhodném období k majetkovým křivdám, jsou odnětí věci bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě. Ústavní soud v daném případě nezastává názor, že pouhé zahájení postupu podle zákona o revizi první pozemkové reformy (těsně před počátkem rozhodného období podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi) vylučuje spáchání majetkové křivdy. Soudy při svém posuzování věci vycházely v zásadě ze závěru, že k nabytí předmětných pozemků státem došlo již výnosem Ministerstva zemědělství ze dne 26. 1. 1948.
39. Ve věci však vyšlo najevo, že teprve přípisem ze dne 22. dubna 1948 Ministerstvo zemědělství rozhodlo, aby byly předmětné pozemky převzaty státem podle zákona o revisi první pozemkové reformy, a jako datum převzetí stanovilo termín 1. března 1948, k němuž bylo stěžovatelce vypovězeno hospodaření. K faktickému převzetí majetku stěžovatelky pak došlo zápisem ze dne 29. dubna 1948, a to do správy Státních lesů a statků.
40. Ústavní soud v nálezu
sp. zn. I. ÚS 663/06
, vydaného v rámci sporu, jehož účastníkem byla taktéž stěžovatelka a Ústavní soud v něm interpretoval právní dopady totožného aktu Ministerstva zemědělství - konstatoval, že samotná poznámka revize dle zákona o revisi první pozemkové reformy k vyvlastnění majetku nevede. Podobně uvedl Ústavní soud také v nálezu sp. zn. I. ÚS 562/09
ze dne 31. 8. 2011 že existence pouhé poznámky zamýšleného výkupu předmětných nemovitostí v evidenci nemovitostí, mající toliko informativní charakter, přechod vlastnického práva sama o sobě nemohla, a to ani za dřívějšího režimu, způsobit.
41. Podle názoru Ústavního soudu k odnětí předmětných pozemků bez náhrady postupem podle zákona o revisi první pozemkové reformy došlo, ale stalo se tak až v rozhodném období pro restituce, neboť v řízení bylo prokázáno, že k rozhodujícím krokům realizace revize pozemkové reformy na předmětné pozemky (faktickému převzetí a nabytí státem) došlo v období, stanoveném v § 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Nedokončení procesu restituce (absence rozhodnutí o restitučním nároku stěžovatelky) pak zakládá majetkovou křivdu, napravitelnou v režimu zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi.
Stěžovatelka přitom v této souvislosti již od počátku poukazovala na to, že se stala obětí náboženské a politické perzekuce, neboť nedokončení řízení zjevně souviselo s násilným přerušením činnosti stěžovatelky v důsledku nechvalně známé tzv. Akce K v noci ze 13. na 14. dubna 1950. Původní závěry ve věci rozhodujícího soudu prvního stupně a soudu odvolacího tedy byly v daném případě v podstatě správné.
42. Ústavní soud rovněž souhlasí s názorem stěžovatelky, že Ministerstvo zemědělství nebylo věcně příslušné k tomu, aby zasahovalo do řízení vedených podle zákona č. 128/1946 Sb. a na místo příslušných orgánů veřejné moci projevovalo vůli majetek stěžovatelky restituovat či nikoli. Akty Ministerstva zemědělství z 26. a 27. ledna 1948 jsou sice relevantní pro postup podle zákona o revisi první pozemkové reformy, nemohou mít však žádnou relevancí ani vliv na postup podle zákona č. 128/1946 Sb., neboť orgány veřejné moci mohly i tehdy vykonávat svoji pravomoc a působnost pouze na základě konkrétního, pro ně určeného zákona. Pro účely řízení, vedených na základě zákona č. 128/1946 Sb. k nim nelze přihlížet.
43. Z hlediska stěžovatelky, jak sama uvedla, je podstatné toliko to, že majetek neplatně uchvácený nacisty jí byl vrácen zpátky a protiprávně odňat jí byl znovu až po 25. únoru 1948, nezávisle na tom, že přípravné kroky k odnětí se odehrály ještě v období, těsně předcházejícím období rozhodnému podle příslušného restitučního zákona; pokud by v tomto období byly také dokončeny, byla by jí ostatně vyplacena náhrada. Jedině takový může být ústavněkonformní výklad zákona v dané věci, vycházející ze všech okolností, které vyšly v řízení najevo, byly prokázány a jsou v souladu s účelem a smyslem zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi.
44. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že obecné soudy rozhodující ve věci porušily právo stěžovatelky na soudní ochranu a na řádný proces, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
45. Z uvedených důvodů bylo ústavní stížnosti z podstatné části vyhověno v souladu s ust. § 82 odst. 3 písm. a), a zčásti byla odmítnuta jako návrh nepřípustný podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 2. prosince 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu