Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Z. Ch., zastoupeného Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem, sídlem Laubova 1729/8, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2025 č. j. 4 To 66/2025-44 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. srpna 2025 č. j. 33 Nt 102/2025-36, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 1, odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 10. 8. 2018 č. j. 17 T 18/2016-8888, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2019 sp. zn. 3 To 111/2018, byl stěžovatel (vedle spoluobviněných L. P. a V. M.) uznán vinným dvojnásobným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, účinného do 30. 6. 2016, ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, za což byl odsouzen jednak k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let se zařazením do věznice s ostrahou, jednak k trestu zákazu činnosti v trvání osmi let spočívajícím v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či jeho člena, prokuristy a osoby zmocněné k obchodnímu vedení obchodních korporací a družstev.
3. Dne 26. 3. 2025 podal stěžovatel v dané věci v pořadí již čtvrtý návrh na povolení obnovy řízení, který odůvodnil novým důkazem, a to výslechem svědka M. T. Krajský soud návrh stěžovatele shora označeným usnesením podle § 283 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl (stejně jako tři předchozí návrhy na povolení obnovy řízení) z důvodu nadbytečnosti. V odůvodnění rozhodnutí mimo jiné uvedl, že stěžovatel opakovaně podává obdobně znějící a zjevně bezúspěšné návrhy na povolení obnovy řízení, a to velmi pravděpodobně z toho důvodu, že portugalské justiční orgány pouze při vědomí toho, že probíhá řízení vedoucí k projednání takového návrhu, odkládají výkon uloženého trestu odnětí svobody, o kterém rozhodly, že jej stěžovatel v Portugalsku vykoná.
4. Stížnost stěžovatele proti usnesení krajského soudu vrchní soud napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
5. Ústavní soud pro úplnost dodává, že i předchozí (v pořadí třetí) návrh na povolení obnovy řízení stěžovatel odůvodnil novým důkazem, a to výslechem spoluobviněného V. M. I tento návrh byl, jak již bylo shora uvedeno, ze strany rozhodujících soudů zamítnut. Stěžovatel podal následně ve věci ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 2. 9. 2024
sp. zn. I. ÚS 1071/24
odmítnuta.
6. Stěžovatel v nyní podané ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení opětovně uvádí, že návrh na povolení obnovy řízení odůvodnil novým důkazem, a to výslechem svědka M. T., který soudy odmítly provést bez dostatečného odůvodnění. Nesouhlasí s tím, že daný důkaz nebyl způsobilý změnit rozhodnutí ve věci. Je naopak přesvědčen, že výpověď jmenovaného svědka má zásadní význam pro posouzení jeho viny. K tomu cituje obsáhlou judikaturu týkající se povolení obnovy řízení a problematiky odmítání obhajobou navrhovaných důkazů. Dalším důkazem má být podle stěžovatele blíže nespecifikované rozhodnutí portugalského soudu, jež se má vyjadřovat k určitým pochybnostem o jeho odsouzení. Tvrdí, že jeho odsouzení stojí výhradně na řetězci nepřímých důkazů, zatímco důkazy, které tuto verzi vyvracejí, byly ze strany soudů ignorovány. Napadená rozhodnutí podle jeho mínění vykazují znaky extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými a právními závěry soudů.
7. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto reaguje jen na taková pochybení obecných soudů, která vyvolávají reálné negativní dopady na ústavně zaručená práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožují. Ústavní soud se proto zabývá pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele.
9. Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti pravomocných rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Obecné soudy přitom nemohou bez dalšího nekriticky převzít tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, na nichž byla založena původní skutková zjištění. I když by přitom šlo o skutečnosti či důkazy nové, nemusí být způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 trestního řádu [srov. např. usnesení ze dne 15. 4. 2004
sp. zn. III. ÚS 62/04
(U 19/33 SbNU 409), ze dne 6. 3. 2012
sp. zn. I. ÚS 3022/11
či ze dne 20. 3. 2024
sp. zn. I. ÚS 527/24
aj.].
10. Posouzení Ústavního soudu se tak může vztahovat pouze na to, zda existovaly důvody pro obnovu řízení, respektive zda soud rozhodující o této obnově rozhodl ústavně konformním způsobem, tedy zda návrh na povolení obnovy řádně projednal, adekvátně odůvodnil a zda jeho právní závěry nejsou excesem či libovůlí, přičemž zamítne-li takový návrh, stěžejní zejména je, zda dostatečně odůvodnil, proč předestřené nové skutečnosti neshledal takovými, které by povolení obnovy řízení opodstatňovaly [srov. např. nález ze dne 14. 4. 2011
sp. zn. III. ÚS 2959/10
(N 70/61 SbNU 89), nález ze dne 14. 4. 2011
sp. zn. III. ÚS 2959/10
(N 70/61 SbNU 89), usnesení ze dne 15. 5. 2024
sp. zn. II. ÚS 907/24
aj.].
11. V nyní posuzovaném případě proto Ústavní soud zkoumal, zda napadená rozhodnutí nenesou znaky libovůle, resp. zda nepředstavují porušení práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem. Po přezkoumání věci shledal, že o nic takového v dané věci nejde a že rozhodnutí vrchního soudu v konfrontaci se shora uvedenými hledisky obstojí.
12. Stěžejním důkazem, který stěžovatel soudu nabídl ve svém v pořadí čtvrtém návrhu na povolení obnovy řízení, byl výslech svědka M. T., který měl podle jeho názoru přinést řadu významných zjištění, jež by mohla zpochybnit závěr o jeho vině. Dalším důkazem mělo být podle něj blíže nespecifikované rozhodnutí portugalského soudu, jež se mělo vyjadřovat k určitým pochybnostem o jeho odsouzení.
13. Z odůvodnění napadených rozhodnutí krajského soudu i vrchního soudu se jednoznačně podává, že role stěžovatele jako zosnovatele celé trestné činnosti byla v průběhu trestního řízení bez pochybností prokázána komplexním a uceleným řetězcem nepřímých důkazů, nezávislých na obhajobě a stanoviscích všech tří odsouzených. Uvedené důkazy se navzájem doplňují, podporují, a jejich vyhodnocení bez důvodných pochybností nepřipouští jiný závěr než závěr o vině stěžovatele. Soudy zdůraznily, že z důkazů je mimo jiné zřejmé, že stěžovatel byl úzce propojen se spoluobviněným L. P., se kterým významně spolupracoval, přičemž právě oni dva byli podle provedeného dokazování strůjci jak jednání V. M. ve společnosti E., tak jednání M. T. ve společnosti A. Správnost a důkazní podloženost závěrů krajského soudu a vrchního soudu později stvrdil i Nejvyšší soud.
14. Rozhodující soudy po vyhodnocení možného obsahu navrhovaného výslechu svědka M. T. dospěly vzhledem učiněným skutkovým zjištěním k závěru, že by šlo o důkaz zjevně nadbytečný a nenadaný kvalitou přinést taková zjištění, která by mohla přivodit jiné rozhodnutí. Konstatovaly, že ač by M. T. při výslechu uvedl cokoli, nemohlo by to podstatně změnit závěry o vině stěžovatele.
15. Důvodem nevyhovění návrhu stěžovatele tedy bylo, že jím uváděný (nový) důkazní prostředek výslechem svědka M. T. nemohl sám o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve, zvrátit původní rozhodnutí o vině či trestu. Tento závěr byl ze strany příslušných soudů řádně odůvodněn a Ústavní soud uvedené důvody považuje za racionální a logické. V napadených rozhodnutích nenalezl žádné pochybení, které by odůvodňovalo jeho kasační zásah.
16. Nutno dodat, že ústavně nekonformním nelze shledat ani postup soudů spočívající v tom, že svůj závěr o tom, že navržený důkazní prostředek není schopen zvrátit původní rozhodnutí, učinily bez toho, aby svědka vyslechly. Soud k závěru, že navržený nový důkaz není schopen ovlivnit výsledek původního řízení, nemusí nutně tento důkazní prostředek provést, je-li tento závěr zřejmý z výsledků dosavadních řízení a z okolností případu.
17. K poukazu stěžovatele na blíže nespecifikované rozhodnutí portugalského soudu, jež se mělo vyjadřovat k určitým pochybnostem o jeho odsouzení, Ústavní soud podotýká, že stěžovatele, povinně zastoupeného advokátem, stíhá břemeno tvrzení, kdy je na něm samotném, aby předložil Ústavnímu soudu přesvědčivou ústavněprávní argumentaci, podpořenou například i relevantní judikaturou, na základě které by teprve Ústavní soud mohl předchozí řízení a napadená rozhodnutí přezkoumat a případně ústavní stížnosti vyhovět. Není však úkolem Ústavního soudu, aby tuto argumentaci domýšlel namísto samotného stěžovatele (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2021
sp. zn. III. ÚS 2535/21
; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
18. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu